Vlajka


napsal Řezníček z Brna

Vlkův úvod:

Sčítání volebních výsledků do obecních zastupitelstev  a  1/3 senátu trvá déle, než jsem čekal. Za půl hodiny  začínají Televizní noviny  na ČT a nic jednoznačného, až na pár  výjimek. zatím není k dispozici. Trendy  sice  leccos naznačují, ale  rád bych ještě tvrdší čísla.

Hledal  jsem  něco  opravdu  dobrého, co bych vypustil do prostoru a co by tak nějak pasovalo v k tomuhle  volebnímu víkendu. Až  mi to samo v podstatě  skočilo na monitor.

Kolega  Řezníček mi poslal krátkou skvělou povídku. Vlastně poslal znovu, protože  poprvé dorazila koncem srpna a  já  jí v tom zmatku, co mne  už přes půl roku provází někde zasil. Za  což se  váženému příteli Řezníčkovi z Brna  velmi omlouvám. Ale na  druhou stranu  – jeho miniatura opravdu v souvislosti s volbami, řekl bych – pasuje, bohužel velmi. Takže  Řezníček z Brna:

VLAJKA
Napsal: Řezníček z Brna
Tato povídka vznikla ve fantazii autora, jakákoliv shoda jmen nebo dějů se skutečnou událostí je věc čistě náhodná.
Už to prasklo..
Generální stávka!
Ráno se oblíkáme jako normálně do pracovního, ale všichni víme, že dnes pracovat nebudeme.
Sraz na velkém parkovišti, zní hlas ze spodu.
Velké parkoviště – tam stojí těžká stavební technika a čeká každé ráno na své řidiče.
Když tam přijdu, stojí tam už několik set dělníků.
Jsme tam my, tesaři, taky  zednici, fasádníci, betonáři, armovači, stavební zámečníci, klempíři a tam úplně vzadu vidím chlapy ze zvláštního zakládáni staveb, geodety a vedení stavby.
Karel, předák od betonářů vylézá na korbu tatry.
Začíná mluvit a dav zmlkne a pak začne souhlasně hučet.
Půjdeme k ústavnímu soudu, tam začíná lidové shromáždění.
Řidiči náklaďáků, domíchávačů a bagrů pojedou zablokovat vjezdy na dálnici a brněnskou magistrálu. Za stěrači máte lístek, kam kdo pojede.
A ještě něco chlapi…
Je potřeba vyvěsit českou vlajku na nejvyšší bod stavby na znamení, že naše stavba jde do generální stávky.
Měl by to udělat někdo z tesařů, nakonec to lešení stavěli a umí po něm lézt nejlépe.
Já, já to udělám, slyším se a hrnu se dopředu.
Ty, diví se Karel, vždyť si ze všech nejstarší.
Většina ví, že mě příští jaro bude sedmdesát.
Děcka už mají své rodiny, žena mě minulý rok umřela, zůstal jsem sám, tak kdyby se něco stalo..
Moje koktání přerušil Karel:
Běž.
Nakloní se přes korbu a podává mě složenou vlajku.
Strkám si ji za blůzu montérek.
Chlapi se rozestupují a dělají mě volnou cestu k lešení.
Někdo mě plácne po zádech, někdo mě cvrkne prsty do helmy pro štěstí.
Už lezu a cítím. jak se mě zrychluje krevní oběh.
Hladina adrenalinu stoupá, jako když lezu po skalách nebo cvičím v posilovně.
Druhé, třetí, čtvrté patro, v osmičce jsou záchranné sítě, pak ještě čtyři a jsem nahoře ve dvanáctce.
Rozdělávám vlajku a upevňuji ji na lešení.
Vlajka visí a lehce se třepotá ve větru.
Chlapi dole začali mohutně křičet, klaksony aut houkají, někdo pustil požární houkačku, někdo mlátí do bubnu.
Generální stávka začala…
Ještě jednou se podívám na vlajku a polezu dolu.
Tam, kde se sbíhá červená, bílá a modrá se pohybuje malý světelný bod.
Laser.
To není laser našich geodetů, to je laser policejního ostřelovače.
To je konec.
Za zlomek sekundy se nebude ten bod pohybovat po vlajce, ale po mých zádech.
Pevně se chytnu trubek a zatnu zádové svaly, jako když cvičím v posilovně mrtvé tahy.
Dvě rány mě udeří do zad a hodí mě na lešení.
Pouštím se a padám dolů.
Záchytná síť v osmičce mě pohltí, zhoupne se pod váhou těla, ale drží.
Mám plná ústa krve, krev se z prostřelených plic valí ústy a stéká mě za blůzu montérek.
Ztrácím sluch a už neslyším zvuky tohoto světa, jenom ticho.
Jak ztrácím sluch, rozostřuje se mě zrak.
Vidím široké nebe a obrovské bílé oblaky.
Zdají se mě neskutečně krásné, nemohu se nabažit toho pohledu.
Proč jsem nikdy neviděl, jak jsou krásné?
Píše se, že když člověk umírá, promítne se mu před očima v jednom sledu celý život.
Já ale slyším verše, které napsal jeden dávný český básník:
Vy, jenž v dalekosáhlým během svým
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé,
stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozesmutnivše sebe
v tiché slzy se rozplýváte,
vás jsem zvolil posly mezi všemi.
Kudy plynete v dlouhém dálném běhu,
i tam, kde naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou,
zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj,
matku mou,
vlast jedinou,
v dědictví mi danou, 
širou tu zemi, 
zemi jedinou
Vlkův  přípodotek:
.Doufám, že tahle literární fikce  kolegy  Řezníčka  zůstane v našich zeměpisných  šířkách  vždycky jen a jen fikcí. Nicméně je tu někdo, kdo by na to nyní, v té hysterické atmosféře, která  okamžitě  ostrakizuje a  skoro už trestá  jakýkoliv jiný, než oficiální  a  tedy jediný správný a přípustný  názor, vsadil život svého dítěte? Jestliže  lze  rozhodnutím vlády, bez sebemenší opory v zákoně zavést cenzuru, jestliže  její předseda  tvrdí, že  jsme ve válce, jestliže  Nejvyšší státní zástupce vyhrožuje  za  užití  základního ústavního práva  – tedy  svobodného hlásání  osobního názoru vězením až na tři roky,  atd. atd.  jak daleko je k nasazení policejních odstřelovačů,  kdyby  došlo ke generální stávce?  Například proto,  že lidé začnou mrznout nebo se ekonomika zhroutí?
Byl bych nerad, kdyby  si kdokoliv a především autor  pomyslel, že  tenhle  subtilní literární klenot  je  jen nějaká  výplňovka. Ani náhodou! Kdyby  mi Řezníčkovo varování přišlo jako sci fi, nikdy  bych to na sklo nedal. Zejména  dnes ne. Jenže  v životě  se mi  několikrát vyplnilo hledat na  jasné obloze  náznaky  mráčků, z nich později byla  děsivá  bouře…Ví někdo stoprocentně, co jsme si zvolili?
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.