Identita

napsal Leo K.

V průběhu druhé poloviny 20. století se Spojené státy staly svého druhu evropskou mocností, ale v podstatě i evropským lídrem. Přestože v Evropě se nacházely mocnosti, jež mohly svým postavením a silou aspirovat na pozici vůdce v evropských bezpečnostních záležitostech, ani jedna z nich toho nebyla schopna. Pro to, aby mohl stát zaujímat tuto pozici, musí disponovat určitou silou. Ta je v oblasti bezpečnostní dozajista spjata s vojenskými kapacitami. Velká Británie a Francie sice disponovaly jaderným potenciálem (členy jaderného klubu se staly v roce 1952, respektive 1960) ve srovnání s kapacitami Spojených států však zaostávaly. Stejně tak jejich konvenční potenciál, jenž je nezbytný pro vedení lokálních střetů, byl podstatně limitovaný. Velká Británie a Francie byly schopny značnou měrou přispět k zajištění své bezpečnosti a ochraně svých vitálních zájmů, neměly ale kapacity, aby se mohly stát evropským regionálním lídrem, natož aby aspirovaly na globální působení. A konečně, žádná mocnost se nemůže stát vůdcem v rámci společenství, pokud s e j í nedostává potřebné legitimity. Státy, jež se ocitnou v de facto podřízeném postavení, musí nezbytně přijmout a respektovat svého lídra, pokud má být taková spolupráce efektivní a prospěšná pro obě zúčastněné strany. Ani jedna z evropských mocností nedisponovala legitimitou, jež by jí umožnila stát se evropským lídrem. Vzájemné rozpory byly a jsou stále natolik silné, že Evropa spojená pod Velkou Británií, Francií, či Německem je takřka nemyslitelná. Pouze Spojené státy měly dostatečný ekonomický potenciál a vojenské kapacity, díky kterým byly schopné zaujímat postavení dominantní mocnosti v evropských bezpečnostních záležitostech. Dále disponovaly legitimitou, jež jim umožňovala stát se tímto lídrem. A konečně, byly ochotné tak učinit. Angažovanost Spojených států v Evropě tak trvá od konce druhé světové války až do současnosti…(Markéta P. v magisterské diplomové práci na Masarykově universitě v době, kdy byl rektorem Petr Fiala)

Proč to zdůrazňuji? Jestliže byla imatrikulačním ročníkem 2005 a práci zakončila 3. prosince 2010, je evidentní, že v ní škola zanechala hluboký vliv.

Přes údajně logickou faktografii nejsem přesvědčený, že transatlantická spolupráce, v dnešní podobě, je oboustranně prospěšná. Daleko více ve mně rezonuje bon mott Miroslava Macka:
„Obávám se tedy, že poté, co jsme se v toku času stali ekonomicky nejchudší spolkovou zemí, staneme se politicky nejlokajštějším americkým státem.“

Je jisté, že USA hrály roli politického sponzora evropského integračního procesu, neboť společné vnímání neoddělitelnosti a provázanosti americké a evropské bezpečnosti znamenalo, že americké bezpečnostní záruky vedly k tomu, aby se USA na straně druhé stály dominantním aktérem tohoto partnerství.

Byla budována určitá hierarchie, v níž se Evropa stála závislým, omezeným a podřízeným aktérem v oblastech zahraniční a obranné politiky.

Od konce 2. světové války Američané neodvolaly svá vojska, takže když v roce 2013 v rozhovoru s Gerhardem Schröderem o odposleších americkou stranou Gregor Gysi říkal: [Jste si již vědom rozsahu tohoto skandálu s odposlechy?]

Ne, zatím ne, protože každý den se dozvídáme něco nového a vždycky je to koloběh, v němž se fakta náhle mění, posouvají. V sázce jsou samozřejmě miliony údajů, dochází k závažnému porušování základních práv a myslím si, že naše vláda dělá příliš málo. Co mě ale také zaráží, je, že okupační statut je stále v platnosti. Nebylo by na čase, abychom se stali suverénní zemí a ukončili okupaci? Aby se tak stalo, musel by být zrušen zákon o okupaci. Nyní pouze zrušili administrativní dohodu mezi tajnými službami, což nestačí. Okupační statut již nepotřebujeme, Německo ho musí ukončit. A kromě toho musím říct, že mi toto řešení připadá vzrušující. Chápu, že vláda se zdráhá poskytnout panu Snowdenovi azyl, protože by to americká vláda nesla s nelibostí. Jedno je však jisté: musíme ho vyslechnout jako svědka…

Zmínka o okupačním statusu (Besatzungsstatut) vyvolalo obrovské pozdvižení a hon na autora výroku, že o dva roky později se na přímou otázku odpovědi vyhnul, přestože přes hlasy odporu má pravdu a například o americké základně Ramstein (jedno ze dvou míst v Německu, kde jsou uloženy nukleární zbraně USA. Spolu s nedalekým letištěm Büchel v pohoří Eifel je na obou základnách uloženo 150 jaderných hlavic. Základna není německým územím, ani nepodléhá německému právu) lze plným právem mluvit jako o základně okupačních vojsk.

Navzdory hluboké ekonomické vzájemné závislosti a širokému spektru oblastí společných zájmů vycházely ES a USA ze studené války ve velmi asymetrickém a nevyváženém vztahu. S obavami sleduji americkou zahraniční politiku, která podle mého názoru dává přednost represi před vyjednáváním a nadřazuje militantní silovou strategii nad – rozuměj – evropské přístupy tradiční diplomacie. USA v novodobé historii vyvolaly války po celé zeměkouli daleko od svého území , kde nechaly zabít statisíce až miliony civilních obyvatel za účelem neodůvodněného prospěchu a zisků.

Toto nelze v žádném případě omluvit tvrzením o šíření demokracie. Evropské postoje zas potvrzují Američanům jejich historické předsudky vůči Starému kontinentu. Za výtkami vůči své politice nalézají evropský komplex mocenské méněcennosti. „Váš postoj je obdobou mnichovanství, appeasement vůči Hitlerovi!“ Musel přijít „Dopis osmi,“ aby před světem podpořil rozhodnutí Washingtonu „změnit režim“ v Iráku. A nejmenoval se „Naše vůle,“ ale bezpříkladné velkolepě „United We Stand (Sjednoceni stojíme).“ Také jak jinak; mimo Itálii, Španělsko a samozřejmou Velkou Británii jej podepsali představitelé Česka, Dánska, Maďarska a Polska. Obraz celé Evropy? Na dopisu je zajímavé spíše to, kdo ho nepodepsal. Například Jacques Chirak a Gerhard Schröder. Francouzi udávali tři důvody proti válečnému řešení – taková akce by podle názoru francouzského prezidenta mohla destabilizovat další arabské vlády v regionu, v jejím důsledku by se do Al-Kajdy mohli začít hrnout noví dobrovolníci a dále poukaz na to, že neexistuje žádný důkaz o spojení Al-Kajdy s Bagdádem.

Odpovědí mu bylo odmítnutí a oznámení, že přípravy na válku musí pokračovat. Condoleezza Riceová dala jasně na srozuměnou, že podle USA může iráckou krizi vyřešit pouze vojenský zásah, jemuž může zabránit jedině pád nebo odchod Saddáma Husajna. Schröder varoval již předem, že jeho země nedá v žádném případě hlas pro vojenský úder. „Nečekejte, že Německo bude souhlasit s rezolucí, jež by oprávnila válku – na to nečekejte,“ tvrdil. Chirak posléze Američany ujistil, že „Německo a Francie mají na iráckou krizi totožný názor,“ který se opírá o dvě myšlenky.

„První z nich je, že jakékoli rozhodnutí o Iráku přísluší Radě bezpečnosti OSN a jen této radě,“ uvedl Chirac. Další společnou myšlenkou je názor, že „pro nás je válka vždy přiznáním neúspěchu.“ Německý kancléř Gerhard Schröder k tomu „neměl co dodat.“ Evropané a Američané se tedy někdy neshodnou na hodnocení bezpečnostní situace; další potíž pak ale je, že Evropané se neshodnou mezi sebou.

V jádře každého pokusu o ustanovení společného strategického konceptu vyjadřujícího evropské zájmy i společné zájmy s USA musí být povinně vztah s Amerikou.

Vždy, když se objeví nějaké spory, které by mohly narušit americkou vůli, vystrčí americká strana nerozlučitelné západní hodnoty založené na hodnotách osvícenectví a svobody. Tyto hodnoty snad Evropa s Amerikou sdílí a stojí za to je bránit v rámci spojenectví. Můžete ale něco k takovéhle argumentaci podotknout?

Dají se odmítnout slova o demokracii, lidských právech a vůbec západních hodnotách, které s námi atlantické země sdílejí?

Je těžké říct něco rozumného, když transatlantický spojenec říká: „Jsme jednotní.“ Snad jenom v rovině pocitů si můžete pošeptat: „Zase nějaký podraz.“ Víte proč „zase?“ Bolestně jsem začal vnímat americkou intervenční politiku v roce 1999, když Zemanova vláda povolila přelety vojenských letadel NATO do Jugoslávie a v roce 2001 následoval Afghánistán jenom proto. že odmítl vydat Usámu bin Ladina, v roce 2002 Filipíny na pomoc vybranému prezidentovi proti hrozícím občanským nepokojům, v roce 2003 Kolumbie a Irák, v roce 2007 Somálsko, v roce 2011 Libye  a velmi opatrně bych se vyjádřil k „ochraně“ ropných oblastí v Sýrii v roce 2016, což se nebezpečně blíží krádeži. Vždy se stejným nebo velmi podobným cílem: nastolení míru, ochrana obyvatelstva, rekonstrukce zničených oblastí, pomoc s ustanovením demokratické samosprávy.Ale jedno je jisté stoprocentně; americká (nebo NATO) intervence v žádné z těchto zemí, mimo zmar a desetitisíce mrtvých, neposílila demokracii, ani lidská práva a „západní hodnoty“ jak by smet.

Už jsem psal, že bývalý náměstek ministra obrany Spojených států Paul Wolfowitz prosazoval právo Ameriky jednat nezávisle, dokonce i samostatně (i proti RB OSN), v reakci na krize, které se týkají USA. Podle generála Wesleyho Clarka Wolfowitz Clarkovi  již v květnu 1991(12 let předem!) jasně řekl, že USA povedou operace pro změnu režimu v Iráku, Sýrii a u  dalších bývalých sovětských spojenců. Tak proto „zase.“ Ale Wolfowitzovu doktrinu neobdivují všichni.

Když se v Evropě urodí nějaký skutečný politik, tak mají američtí přívrženci silového řešení docela dost práce. Evropané obviňují Američany z nedostatku diplomatického taktu z mocenské arogance vůči svým spojencům a světu. Evropská kultura a americká komerce, evropská hloubka a americký materialismus je dána historicky.

Spojené státy nikdy v historii neměly tak zapeklité problémy jako Evropa která měla Vestfálský mír i Versailleské smlouvu. Ta byla motivována nejenom obavami z příštího vývoje, ale podle některých historiků také touhou po odplatě. „Nejvyšším zločinem byla Versailleská mírová smlouva, jejíž kruté podmínky se postaraly o vznik druhé světové války,“ napsal prestižní britský týdeník The Economist. Margaret O. MacMillan z The Economist nebyla první v takovémto hodnocení. Za Spojené státy americké sice prezident Woodrow Wilson Versailleskou smlouvu přímo na místě podepsal, avšak Senát Spojených států ji odmítl ratifikovat. Pensylvánský senátor Philander Knox Wilsonovi řekl: „Pane prezidente, po důkladném zvážení jsem dospěl k názoru, že tato smlouva není předzvěstí míru, nýbrž války, války, která bude mnohem ničivější než ta, již jsme právě ukončili.“ A druhá světová válka? Postupimská konference mírovou smlouvu sice zmiňuje, ale nikdy k ní nedošlo (!?!)

Dosud neexistuje mírová smlouva s Německem!

USA vychází z pozice globálního hegemona a to jak v ekonomické, tak ve vojenské rovině. Výsadní pozice ve světovém uspořádání vyžaduje zachování relevance a výkonnosti NATO, jež musí potvrdit a aktualizovat svoji roli. Je zřejmé, že jakýkoliv pokus o její oslabování čí pokus vedoucí ve střednědobí k zpochybňování její raison d’etre by měl být zlikvidován. NATO představuje nejvýraznější symbol americké přítomnosti v jakékoliv diskuzi o budoucím vývoji evropské obranné politiky. Samotné rozšiřování NATO o země střední a východní Evropy, jež předcházelo rozšiřování EU a zakotvení evropské bezpečnostní a obranné identity na půdě NATO je ambivalentním výrazem síly v evropské bezpečnostní architektuře a zároveň bludným kořenem, který brání Evropě v emancipaci.

Tolikrát slyšíme ujišťování o sdílených hodnotách, že nikoho nenapadne vypočítat v čem se lišíme, ať třeba jde o americký nespoutaný kapitalismus proti evropské sociální tržní ekonomice. Z mezinárodního pohledu pak Evropa dává přednost vícestranným dohodám, zatímco Amerika jde raději na vlastní pěst. Příklad z posledních dní: Na zprávy o obrovských investicích do čínského rozvoje umělé inteligence americká vláda reagovala tak, že ve středu 2. listopadu požádala společnosti Nvidia a AMD, aby zastavily vývoz některých vysoce výkonných čipů do druhé největší světové ekonomiky. Akcie Nvidie se ve středu po obchodování propadly o 6,6 %, zatímco akcie AMD klesly o 3,7 %. Problém je v tom, že pro schopnost produkovat takové čipy je naprosto klíčovou společností ASML pionýra litografie ve Veldhovenu v Nizozemsku, a její technologii za pomoci ultrafialového záření s extrémně krátkou vlnovou délkou, která je  nenahraditelná při výrobě 3 až 7 nm čipů. Evidentně Spojené státy, v momentě kdy nacházejí schopného konkurenta, jsou schopny všechny poučky o volné soutěži a svobodném obchodu popřít. Ostatně to ukázaly už v obdobném případu s čínskou firmou Huawey.

Odlišnost Evropy a Spojených států není dána pouze asymetrií jejich mocenských potenciálů, ale též rozdílnou identitou. Rozdílné identity podmiňují pak rozdílné hodnotové akcenty a ideové perspektivy, s jejichž pomocí interpretují Američané a Evropané svět, svou pozici a roli v něm a jejichž prostřednictvím vkládají smysl svým činům, zdůvodňují své chování a jednání, konstruují své zájmy, legitimizují své metody užití moci a v neposlední řadě jimi nahlížejí na sebe navzájem. Přímočaré americké řešení – buďto bude po našem nebo problém vyřeší Tomahawky (případně mariňáci) – je v rozporu s Evropským cítěním.

Amerika má raději jasně nalajnovaný konflikt – buď jsi s námi nebo proti nám. Charakteristickým rysem americké politiky je směšování náboženství a vlasteneckých postojů. To má čtyři hlavní rysy: politické zřízení spočívá na náboženských základech, víra v předurčenosti Bohem konat dobro, četnost náboženských symbolů a narážek ve veřejných projevech a ceremoniích (např. na amerických penězích lze nalézt heslo „In God we trust“), ceremonie a národní události jsou obklopeny aureolou posvátnosti. Americkým náboženstvím je Bůh peněz a víra, že jsou vyvoleným národem.

Mistrem amerického tlaku byla Condoleezza Riceová, poradkyně pro národní bezpečnost, která se nestyděla prohlásit, že ve vztahu není důležitá ideologie, ale praktické cíle. Hovořila o „nešíření zbraní… boji s nemocemi a chudobou v zaostalých oblastech světa a…. globální ekonomice a obchodu, jako kdyby americká intervence v některém z jmenovaných států něco takového vyřešila.

„Máme spoustu společných úkolů,“ uvedla. Jenže úkoly, na nichž se shodneme, nejsou nikdy tak naléhavé jako úkoly, na něž máme odlišný názor. Do konfliktů v bývalé Jugoslávii za Billa Clintona se údajně USA zapojily až v momentě, když EU nebyla schopna situaci řešit efektivně(!) To je samozřejmě americký pohled.

Z hlediska evropského insidera mohu psát, že na konkrétní podobě řešení jugoslávské krize se významně podepsalo angažmá rozhodujících zahraničně politických sil. Státy evropských společenství neudržely deklarovaný jednotný postoj, když Německo a Rakousko jednostranně uznaly nezávislost Slovinska a Chorvatska, což eskalovalo ozbrojený konflikt. (Nepřipomíná vám to Minské dohody?) Bez konsensu a mezinárodních záruk pro práva jednoho z konstitutivních národů bylo uznáno protiústavní vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny a tento krok opět otevřel cestu násilnému řešení. Neochota měnit tzv. avnojské hranice (ustavené na konci druhé světové války jugoslávskými partyzány) na jedné straně bránila integritu Bosny a Hercegoviny, na druhé straně ale umožnila násilnou reintegraci Srby dominovaných území do Republiky Chorvatsko a etnickou čistku.

Principiální hájení multietnického a občanského charakteru Bosny a Hercegoviny a Kosova jednak udržuje tyto země dlouhá léta pod mezinárodním protektorátem a pod nefunkčním režimem, jednak v podstatě přispívá k posílení dominance většinového národa (Bosňáků ve Federaci BaH, Srbů v Republice srbské, Albánců v Kosovu). Takže vybombardovat Srbsko – jak to prostřednictvím NATO provedly Spojené státy…hledám komu vlastně prospělo ono nešťastné bombardování, které stálo tolik zbytečných obětí a horký kosovský problém navíc nikterak nevyřešilo, nýbrž pouze konzervovalo. Navíc spoušť, která po něm zůstala – ekologické katastrofy, zmařené životy civilistů v cynickém vojenském newspeaku označované jako „kolaterální ztráty“ a zničené kulturní dědictví – s tristní výmluvností ukazují, že pokud stratégové humanitárních operací přijmou za své heslo „účel světí prostředky,“ popřou tím samotný jejich smysl.

Ovšem stejně závažné a snad ještě podstatnější dopady než mocenské zasahování má ekonomické působení zahraničních společností a korporací, která nakládají s většinou zemí bývalé Jugoslávie jako se zeměmi druhého řádu. Idea Jugoslávie a obě její realizace ve 20. století byly mimo jiné spojeny rovněž s myšlenkou „Balkán balkánským národům“. Dnes však je prostor bývalé Jugoslávie, pro nějž se vžil umělý geografický pojem „západní Balkán“, opět prostorem, o němž se rozhoduje zvenčí. Jen minimálně se tak děje ovšem ku prospěchu lidí, kteří zde žijí.

Ústředním motivem poválečné integrace Evropy je odmítnutí politických metod a principů, které v minulosti selhaly, jako je např. politika rovnováhy moci, používání násilí jako legitimního prostředku udržování mocenské vyváženosti, exkluzivní a absolutní pojetí suverenity, úzce militární koncepce bezpečnosti. K zavrženým metodám patří také negativní konstrukce výlučné národní identity (das Herrenvolk) na základě obrazu nepřítele a prostřednictvím války. Spojené státy obdobnou zkušeností neprošly. Pokud jde o sdílené hodnoty jsou takové snadné fráze hluboce znepokojivé. NATO ve své stávající podobě není ničím jiným než reliktem studené války.

Je jisté, že podmínkou jakékoliv mezinárodní spolupráce musí být obecné přijetí a uznání základních humánních standardů všemi zúčastněnými aktéry. Bylo by jistě hezké, kdyby ve světě byla organizace, jež by byla s to dodržování těchto standardů zajistit třeba i vojenskou silou. Jenže právě nečistá minulost a rozpačitá přítomnost aliance NATO pro tuto roli diskvalifikují.

Na druhé straně je stále akceschopnější než zkorumpované a nemohoucí OSN a jemu podobné organizace fungující ve stylu „kariéristé všech zemí, spojte se.“ A tváří v tvář stále se prohlubujícímu celosvětovému chaosu může nakonec většina lidí dospět k vcelku pochopitelnému přesvědčení, že i neurvalý policajt je nakonec lepší než žádný policajt. Fungující obušek NATO se tak pro mnohé může stát přitažlivější než nefungující legitimita OSN.

Na politickém vystupování aliance je ovšem nejsmutnější absolutní absence sebereflexe. Namísto věcné historické analýzy, alespoň nepatrného náznaku lítosti či dokonce omluvy někteří západní politikové a naši domácí patolízalové bez názoru stále dokola papouškují fráze o lidských právech a euroatlantických hodnotách. Je možné, že tyto společné hodnoty jsou příčinou toho, proč je tak těžké nalézt tolik kýženou evropskou identitu. Ovšem živit evropskou strukturu protiamerickým smýšlením, byť nezáměrně, by bylo intelektuálně nepoctivé, morálně podezřelé a politicky nebezpečné pro všechny ty Evropany, kteří milují svobodu.

Zjevně ideální alternativou hodnou třetího tisíciletí by bylo investovat do rozvoje chudých a nestabilních částí světa a dopřát jim nesobeckou a přitom transparentní rozvojovou pomoc. Za peníze, které každoročně vojenský rozpočet NATO pohltí, by bylo možno při zachování většiny kulturních specifik vybudovat kvetoucí státy blahobytu na celém světě. Bylo by to daleko humánnější a zároveň mnohem pragmatičtější. Otázkou ovšem je, zdali by to bylo pragmatičtější i pro zbrojařskou lobby určující do značné míry politiku aliance, svým stylem myšlení a chování ustrnulou kdesi na divokém západě 19. století. Ty nám budou předhazovat, že jsme ovlivněni čínskou komunistickou propagandou.

Zvláštní formou lidského neštěstí jsou neschopné vlády. Vlády, které nevznikli z pozitivních sil pomoci rozvíjet společnost, ale z nenávisti, ze snahy poškodit někoho nebo ho alespoň dočasně odstranit. Nemluvím o naší vládě, byť vznikla velmi podobně. Mluvím o administrativě Evropské unie, o von der Leyenové jako o do nebe volající příklad pitomosti, o Věře Jourové – a epiteta raději vynechám, o Fransu Timmermansovi atd. Když se pak takový nadnárodní spolek sejde s podobně postiženými národními vládami – co můžete čekat?

Že bude evropská integrace podněcovat představivost Evropanů? Že si určíme pevné hranice do kdy skončíme se spalovacími motory, s uhlovodíkovou chemií, s fosilní energetikou? V 50. letech to bylo prosté: Evropa už nikdy nesmí jít proti sobě do války. Hospodářská unie mnoha zemím prospěla. Je to ale dostatečná hybná síla integrace? V poslední době pak byla v módě myšlenka ,,evropské identity.“ Evropská unie ji prý vyjadřuje. Jak lze ale tuto identitu definovat?

Neschopné vedení obluzené „myšlenkami“ Grety Thunbeg je hrobařem takových myšlenek. Při centralistickém řešení národních problémů, které s sebou nese současná krizová doba, budou stále častěji jednotlivé členské země vyhledávat vlastní řešení tak dlouho, dokud se EU nerozpadne sama. Od naší vlády ostatně nic takového jako vlastní řešení očekávat nemůžeme.