Druhý nebo třetí


napsal Leo K.

Za socialismu se tradoval bon mott, že soudruzi ve vládě si jenom popletli pády. Místo diktatury proletariátu ve druhém pádě (koho, čeho) ji zavedli ve 3. pádě (komu, čemu). Ale za těch 33 „svobodných“ let se zase tolik nezměnilo. Demokracii, vládu lidu si novodobí „pánové“ ve vládě zase vykládají ve 3. pádě.

Demonstraci svolaly síly, které se hlásí k proruské orientaci, mají blízko k extrémním pozicím a jsou proti zájmům ČR.“

Proti zájmům ČR? Tedy proti národním zájmům? Z cca 8 milionů oprávněných voličů jich přišlo k volbám v roce 2021 zhruba 5 234 000. Pětikoalice (Spolu + STAN + Piráti) celkem získala 2 387 681 hlasů což představuje necelých 30 % hlasů oprávněných voličů. Obráceně řečeno – více než 70 % národa měla jiný názor. Jak může vláda tvrdit, že demonstrující jsou proti zájmům ČR?

Jaký mandát má tato vláda, aby definovala národní zájem aniž by diskutovala alespoň s voliči?

A to nemluvím o celé populaci. Češi nejsou proti zájmům ČR. To jenom arogantní slouhové nadnárodních monopolů a institucí vydávají vlastní agendu za národní zájmy. Zradili, protože nereprezentují své voliče, kterým při nastoupení do funkce přísahali. Můj otec (*1902 – †1983) říkával o nepochopitelných lidských jednání:

Buď jsou navedení nebo zaplacení.“

Jsem přesvědčen – i když idiotismus nemohu vyloučit – že v případě vlády jde o obě alternativy. Jistotu však nelze hledat u doslova surrealistického souboru tohoto jedinečného živého panoptika. Předseda vlády Petr Fiala vystoupil v úterý 8. listopadu 2022 s projevem na plenárním zasedání v rámci 27. ročníku klimatické konference COP27 v egyptském Šarm aš-Šajchu. Po obsáhlém oslovení začal:

My, světoví lídři, kteří jsme se zde v Šarm aš-Šajchu sešli, vnímáme naléhavost naší reakce na změnu klimatu, která ovlivňuje celkový blahobyt lidstva. Naše země v současné době předsedá Radě Evropské unie. Z této pozice bych rád zdůraznil, že čelíme bezprecedentní agresi Ruska vůči Ukrajině…

My, Ludvík XIV., král Slunce…My světoví lídři…a trochu toho světového ozářilo za těch cca sedm minut projevu také Petra Fialu, který ač „světový lídr“ nezná starou evoluční poučku:

Budoucnost patří jen těm druhům, které se umějí přizpůsobit měnícím se podmínkám.

Platila už před 542 miliony let. Platí i dnes. Ubohý Fiala. Ten chce zastavit měnící se podmínky. Na Fialu sedí to co jsem psal v minulém článku

Tihle lidé klidně přiletí tryskáčem, aby vám vykládali o vaší uhlíkové stopě, ale sami nikdy nic nevymyslí, nevyřeší a nic nepřinesou.

Jinými slovy, pouhá skutečnost, že člověk jako premiér Fiala, ministryně obrany Černochová nebo ministr zahraničí Lipavský a vlastně celá vláda, lidé kteří nedokážou rozlišovat mezi osobními preferencemi a rolí svěřenou jim voliči a podle svých vlastních vyjádření

dokonce ani netuší, čí zájmy by měli prosazovat,

jsou vlastně nechtěným důkazem toho, že sociální vzdělání, jinými slovy věda o společnosti, se jich vůbec nedotkla. První vlastnost, která by se měla očekávat od každého politika,

je odpovědnost – těm, kdo jim dali mandát. Někdo už by konečně Fialovi měl říci, že to nejsou sponzoři sjezdu, ale voliči.

Na summitu v Šarm al-Šajchu, z pozice předsednictví Rady EU, zdůraznil bezprecedentní agresi Ruska vůči Ukrajině. Když pomineme to, že Rusko ani Ukrajina nejsou v EU, tak chápu, že se nezmínil o tom, že dva nejsilnější hráči za EU (Francie a Německo) nenašly dost odvahy donutit Ukrajinu k respektování dohody Minsk II, kterou Ukrajina sama podepsala.

Takže to byla EU, která svou nedůsledností tuto válku připustila.

Je to tragické svědectví o tom, že nemáme ani my, ani EU politiky, ale jenom kašpárky („světové lídry“). Po ovoci poznáte je – se píše v Bibli, ale smích se mění v úzkostný škleb, když si uvědomíte, kam to tenhle spolek táhne. Že neumějí vládnout, protože stát s vazbami na nadnárodní strukturu je složitý systém, to opravdu není stejné jako starostovat Opavě nebo řídit Masarykovu univerzitu. Státy v prostředí jiných států a nadnárodních institucí jsou samoorganizující se, nelineární složité systémy se zpětnou vazbou, které jsou ze své podstaty jen omezeně předvídatelné. Míru předvídatelnosti a ovladatelnosti takových systémů lze vyjádřit jenom pravděpodobností. Myšlenka, aby se složitý systém choval přesně tak jak chcete, – to je podstata technokracie – je dosažitelná jenom za cenu brutálního omezení složitosti v přísně autokratickém systému.

Udržovat v demokracii složitý systém v rovnováze s případnými drobnými korekcemi je svého druhu umění.

To mohou prokázat politici hodni svého jména, ale ani náhodou sbírka kuriozit, kterou je nejen naše vláda. Toto umění je jednak vrozené a za druhé získané dlouhou praxí v ideologicky nezatíženém prostředí. Vlastní vzdělání a akademické ocenění trapných disertaček hraje marginální roli. Celá Evropa trpí například tím, že Angela Merkel vykopla Uršulu von der Leyen na místo předsedkyně EK. Udělala tak proto, že von der Leyen málem ze své funkce ministryně obrany zlikvidovala Bundeswehr, když vymýšlela samé pitominy (např. uniformy pro těhotné vojákyně).

Teď ovšem zase vymýšlí samé blbosti pro EU.

Frans Timmermans jako komisař pro ochranu klimatu chce znásilnit fyziku ač vystudoval francouzskou literaturu na Radboud University v Nijmegenu a strávil rok studiem na University of Nancy. U Věry Jourové je ještě větší konflikt mezi tím co studovala a jaké stopy to studium v ní zanechalo. Vystudovala totiž obor Teorie kultury a Právní vědy. Jako komisařka pro hodnoty a transparentnost však nechápe pojem informace a přehlíží, že v našem, ale i evropském právu se vůbec pojem dezinformace nenachází. Ale to už zacházím do malicherností.

Dalším neštěstím je představa o liberalismu jako o svobodomilném názoru. A úplný průšvih je použít liberalismus jako adjektivum k pojmu demokracie (!) Liberalismus sice znamená svobodomyslný a vychází z evropského osvícenství,

ale jako základní myšlenka budoucího hegemona!

A liberalismus vládne světem dále, tentokrát jako dědictví kolonialismu. Liberální hegemonie je postavena na třech větách: zvýšení počtu liberálních demokracií po celém světě, usnadnění otevřeného ekonomického řádu a budování mezinárodních institucí. Každý z těchto přístupů je však chybný. Ústředním problémem je absence vyšší autority, která může věrohodně potrestat státy, pokud nedodržují pravidla. Mezinárodní instituce nejsou autonomní aktéři, kteří mohou přinutit stát, aby se řídil pravidly, když si myslí, že to není v národním zájmu.

Liberální hegemonie je vlastně vysoce intervenční zahraniční politika, která zahrnuje bojování válek a sociální inženýrství v zemích po celém světě s konečným cílem vytvořit svět obývaný výhradně liberálními demokraciemi. Není divu, že s touto vizí pracuje na podpoře otevřené světové ekonomiky a budování mezinárodních institucí, které se zabývají jak ekonomickými, tak bezpečnostními otázkami. Kontrast mezi zahraniční politikou založenou na liberalismu, jehož zastánci věří, že „liberální demokracie spolu neválčí,“ a realistickou politikou, tedy praxí, která vidí, že liberální mezinárodní politika je nebezpečný byznys protože státy soutěží o moc, je zjevný. Proč? No čím větší moc má stát, tím je pravděpodobnější, že přežije. Takže snaha Spojených států ovládat co největší podíl globální moci jim umožňuje hrát roli světového šerifa. Jde o politiku neokolonialismu přes fůru sladkých řečí na nejrůznějších fórech. Ty se pořádají proto, aby – jak říká starý aforismus:

Nikdy nenechte realitu, aby vám zkazila dobrý příběh.

Asi se blížím závěru a měl bych přeměnit do písmenek, co mě z toho vyplývá. Při vší bídě, kterou na nás seslalo hnutí šílených polovzdělanců, kteří nechápou, že sebekrásnější vize musí ke svému uskutečnění mít odpovídající podmínky z oblasti vědy, technologie a ekonomiky, mělo „zelené“ myšlení jeden zásadní přínos. Ukázalo, že

zrušit imperativ kapitalistické akumulace a podřídit ekonomiku společenskému užitku znamená změnit společnost, eo ipso změnit její instituce.

Tento úkol nebyl nikdy naléhavější než dnes, kdy systém nejenže dospívá k další z velkých krizí a vstupuje do fáze sociálních nepokojů a ozbrojených střetů, ale především naráží na limity růstu v biofyzikálním smyslu. Ty instituce – korporace, kapitálové skupiny, banky – jež mají růst zabudovaný ve svém DNA (orientaci na zisk) i vzájemných vztazích (dluhů a závazků splácených s úrokem) – totiž ovládají naši společnost, ekonomiku, kulturu, politiku i materiální infrastruktury. Americký filozof a politický aktivista Murray Bookchin (†2006) dokonce říkal:

Imperativ kapitalismu růst nebo skončit je radikálně v rozporu s ekologickým imperativem vzájemné závislosti a určitých limitů. Tyto dva imperativy spolu již nemohou koexistovat; ani žádná společnost založená na mýtu, že mohou být smířeni, nemůže doufat, že přežije.

Našel jsem ještě barvitější vyjádření. Spisovatelka, ikona sci-fi a radikální myslitelka Ursula K. Le Guin: Přesto nemůžeme proces zastavit. Kapitalistická ekonomika podle definice žije růstem.

V podstatě jsme si vybrali rakovinu jako model našeho sociálního systému.

Opravdu nemůžeme proces zastavit?

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.