V Kataru vítězí (zatím) fotbal nad politikařením


Napsal hoch

Vlkův  úvod:

Dneska  vstupuje na  kosířskou scénu  někdo koho si mimořádně  vážím a cením. Značka hoch.  Co o něm napsat? to, že je o dva roky starší než já? To nikoho nezajímá. Tak  přidám  heslo z Mauglího – jsi jedné krve  ty u já. S hochem to platí beze zbytku – jsme jedné krve a víry on  i  já – víry našich otců  a té jediné pravé a opravdové  -plzeňské viktoriánské!!! Dlouhá a  dlouhá desetiletí jsme  pro ni trpěli,  abychom se  v poslední dekádě  dočkali celé série  zázraků. Naposled  letos na jaře a v létě!!! Škoda, že se toho nedočkali naši tátové.

hoch ale  nebyl jen obyčejným věřícím!  Propracoval se  do  pozice  fotbalového historika!  Historika  královny nejsvětější – královny  Viktorie. Jako naprostá špička  mezi jemu podobnými. Nejenže se sesbíral a od nuly vypiplal jedinečný  archiv Viktorie  Plzeň,  dával dohromady  ročenky  speciální  tiskoviny k různým příležitostem, ale  vrcholem a korunou jeho činnosti je  velkolepá  500 stránková publikace  Viktoria – velká kronika plzeňského fotbalového klubu 1911-2015. Je nádherná, velkoformátová, na  křídovém papíře , plná fotografií a  dokonalé  faktografie   vážící se k předmětu našeho zbožňování. Vím, o čem píši. Vlastním ji. Díky  hochovi a  s jeho vlastnoručním věnováním. Chovám ji  v nábožné úctě. Nádhera.

A  hoch se připomněl. Tedy připomněl především mně osobně, že tenhle  blog  nese v záhlaví tohle:

blog obyčejných lidí pro obyčejné lidi o politice, ekonomii, fotbálku a všem ostatním, čím žije současná Česká nebo Slovenská republika.

Ani netuším, kdy na Kose  vyšlo něco o tom fotbálku. Bez  zmínky o politice nebo nějakém švindlu a  šméčku…..

Připomenul to tím, že sedl a poslal článek, komentující  probíhající  MS v Kataru. Bez té politiky! A prý jestli by mne zajímal a jestli ne, tak ať ho klidně  vyhodím…..

hoch má pravdu  – cos i takhle  dát  od politického běsnění  na  chvilku  voraz,  když  už se kope ten světový superfotbálek??!!!

Samozřejmě, že nic  nevyhodím!!! Pájo, mimo jakékoliv pořadí – jde  to okamžitě na sklo! A budu  rád, když nezůstane jen u toho jednoho textu od  Tebe. Klidně  si vezmi na starost  fotbal jako takový na Kose. Mně už došla  šťáva a nejspíš  už nejsem schopen ničeho jiného než se hrabat v  té  politické špíně v téhle zemičce  i na celé  naší Zeměkouli.

Vítej mezi autory  Kosy! Takže  teď  už Ty!

V Kataru vítězí (zatím) fotbal nad politikařením

Jsem milovník fotbalu. K nejpopulárnějšímu a nejkrásnějšímu sportu planety mě přivedl můj otec, který chodil na zápasy, nenechával svého potomka doma u máminy sukně a bral ho sebou. Táta v plzeňské Luční ulici chytat nezapomenutelného Františka Pláničku, střílet góly Pepiho Bicana, či organizovat hru viktoriána Vladimíra Bínu nebo čarovat kanonýra Vladimíra Perka. Já jsem tyto slavné plejery přímo v akci nezažil, jsem ročník 1948 a fotbal jsem začal váženěji vnímat až v deseti letech, když na MS 1958 vstoupil na světovou scénu hvězdný Brazilec Pelé.

Ne, televizi jsme ještě neměli, tu rodiče koupili až v roce 1961, před mistrovstvím světa v hokeji ve Švýcarsku. Ale fotbalový šampionát naše televize stejně vysílala až v roce 1962 z Chile. A ještě to nebyly přímé přenosy, jen záznamy z naší semifinálové výhry 3:1 s Jugoslávií a z prohraného finále 1:3 s Brazílií. Zápasy ve skupině se Španělskem (1:0), Brazílií (0:0), Mexikem (1:3) a ve čtvrtfinále s Maďarskem (1:0) pominula. Dodnes i ze spaní vyjmenuji sestavu stříbrného Československa, jehož druhé místo mezi světovou elitou nebylo zdaleka u nás doceněno.

Od té doby jsem viděl na obrazovkách všechny světové šampionáty, a musím přiznat, že nikdy se nevedla tak odmítavá kampaň evropských médií, jako proti pořadatelskému Kataru, kde právě probíhá letošní šampionát. Zda existovala korupce vedoucích činovníků FIFA před udělením pořadatelství, možná ano, možná nikoliv. Neumím posoudit. Ale, jak to bylo s přidělením pořadatelství předchozích šampionátů? Například v roce 1934 ve fašistické Itálii, kde Československo získalo stříbro, když ve finále nezaslouženě podlehlo pořadatelské zemi po prodloužení 1:2. Zná někdo úplnou pravdu?

V Kataru končí posledním kolem boje ve skupinách a začne vyřazovací část. Ale kritika ze strany médií probíhá neustále. Když jsem na předchozích řádcích psal o svém otci, tak ten měl jednu zásadu: „Politika do sportu nepatří! Sport má zůstat jen sportem!“ A já se snažím této zásady držet. Místo toho čtu a slyším nenávistné názory i našich fotbalových televizních komentátorů. Ostřílený matador Jaromír Bosák brojí proti pořadatelství Kataru od doby, kdy mu bylo přiděleno. Jiní komentátoři si odvažují dokonce hodnotit politickou situaci v zemích, které se právě střetávají na perfektně střiženém zeleném trávníku. Například Vlastimil Vlášek těsně před začátkem duelu Iránu hodnotil porušování lidských práv v této zemi a nepostřehl ani, že už se hraje. Hodnotil a hodnotil… Snad, aby se někomu ve vedení ČT zavděčil.

A jak je to vlastně s dodržováním lidských práv v Kataru? Na kritiku médií reagovala katarská fanynka Dana Habayeb v rozhovoru otištěném v pondělním vydání Deníku. Za kritikou vidí především neinformovanost Západu. Dovoluji si citovat z rozhovoru.

„V Kataru se klade velký důraz na základní etiku a slušnost. To, co svět považuje za omezení, jsou ve skutečnosti jen všeobecně platná pravidla slušného chování. Takže žádné řádění, žádné projevy tělesné náklonnosti, žádné krádeže a kriminální činnost. Katar je jednou z nejbezpečnějších zemí na světě. Zároveň patří k zemím, které jsou nejpohostinnější. Ukazujeme světu, že přijmeme každého, pokud umí zachovávat základy etiky a dobrého chování. Katar je neuvěřitelně moderní a čistý sám o sobě, nepotřebuje se prezentovat. Když se podíváte do Evropy, USA nebo Kanady, odkud pocházím, tak i když tamní obyvatelé platí vysoké daně, tak silnice nejsou udržované, veřejné toalety jsou neuvěřitelně špinavé, o bezdomovce se nikdo nestará a všude jsou střepy od lahví od alkoholu, Úroveň kriminality je navíc v těchto zemích neuvěřitelně vysoká. FIFA byla v posledních dvanácti letech extrémě přísná a striktní, co se týče možného porušování lidských práv. Katar byl velmi důkladně monitorován a musel dodržovat určité standardy při stavbě stadionů. Pokud by tu byly problémy, sama FIFA by na ně upozornila jako první, Západní média cílí na nepříliš vzdělané lidi, kteří neznají svět, protože je jednoduché je proti něčemu poštvat a získat jejich podporu. Žádnou zemi nepoznáte, dokud ji nenavštívíte a nepřesvědčíte se na vlastní oči. V Kataru zjistíte, že jde o extrémně čistou a bezpečnou zemi. Zdejší lidé chápou skutečný význam otevřenosti vůči ostatním za dodržování základní etikety. Nikdo tu třeba nepřikazuje ženám nosit nebo naopak nenosit hidžáb, na rozdíl od takzvaných progresivních společností, jako třeba ve Francii. Je smutné, že v roce 2022 zažíváme takovou míru netolerance. Procestovala jsem skoro dvacet zemí a Katar je určitě mezi třemi nejkrásnějšími na světě. Je tu ohromná spousta moderních i historických atrakcí. Fotbaloví fanoušci by určitě měli navštívit zdejší muzea, aby se něco dozvěděli a bohaté historii a kultuře Kataru Z pamětihodností a atrakcí spíš namátkou vybírám Katarské národní muzeum a Národní knihovnu, Muzeum islámského umění, čtvrť Quonat v Dauhá, ostrova BananaIsland či Purple Island s jeho mandgrovníky, ježdění po dunách v poušti, přístavní promenádu Lusail Marina, nákupní centrum Al Hazm, a je toho spousta dalšího.“

Aby nezůstalo jen u jednoho názoru, navíc domácího katarského, dovoluji si citovat z rozhovoru v tištěném úterním  Sportu s pětačtyřicetiletým občanem Nizozemska, který v Kataru žije tři roky a na šampionátu pracuje jako pořadatel.

„O nás dobrovolníky je postaráno skvěle, péče Katařanů je na výborné úrovni. Že zakázali alkohol? A to je problém? Já jsem z Nizozemska a dobře vím, jak jsou u nás tyto věci benevolentní. Nejen alkohol… A zvykl jsem si, že je třeba být tolerantní a respektovat odlišnou kulturu. Proto mě štve, jak západní Evropa referuje o místních poměrech, Často mi volá rodina z Utrechtu, že zase něco četli a bojí se o mě. Ať se sem každý přijede osobně podívat. Jsem si stoprocentně jistý, že otočí názor! Víte, za poslední roky se tady spousta věcí změnila, zlepšila. Svět Katařany vykresluje jako diktátory, kteří nás tady terorizují. Ale ono to tak vůbec není. Myslíte, že bych sem šel dobrovolně pracovat, kdyby se mi tu nelíbilo? Jsou tu na práci lidé ze všech možných zemí světa, aby tady vydělali peníze. Indové, Pakistánci, Nepálci, Bangladešané, v jejich zemi je život složitý. Jsem s nimi v dennodenním styku a nenarazil jsem na jediného nespokojeného člověka. Oni se tady mají mnohem lépe než doma. A vy v Evropě píšete o tom, jak tady každý den umírají dělníci kvůli pracovním podmínkám. Dělejte svou práci, to vám neberu, ale buďte objektivní. Každý z dělníků ví dopředu, co bude dělat. Někdo ale například není zvyklý z domova dodržovat pravidla, nevezme si třeba helmu, nebo jiné ochranné prvky a doplatí na to. U nich doma se to prostě neřeší. Znovu opakuji, piště o Kataru objektivně!“

Tolik tedy dva nezávislé názory. Myslím, že není třeba k tomu, co dodávat. Snad jen to, že objektivita se ze západních „demokratických“ médií vůbec pomalu vytrácí. Samozřejmě včetně našich.

Ale teď trochu toho fotbalu. Já si ho náramně užívám. Kromě pár mírně nudných bezbrankových mačů, je k vidění téměř dokonalý fotbal. Precizní Anglie, kombinačně vynikající Španělsko, brilantně technické Portugalsko, výborná Francie a samozřejmě Brazílie. Ale i třeba pondělní utkání mezi Ghanou a Jižní Koreo bylo pochoutkou pro fotbalové labužníky! Záměrně nechci psát o hvězdách jednotlivých týmů, v drtivé většině se podřizují zájmu kolektivu, ale o jedné se musím zmínit. Brazilskou sambu tančí parta skvělých virtuosů, ale o jednu z nich mám velký strach. V duelu se Srbskem byl zraněn Neymar, jeden z tvůrců hry pětinásobných mistrů světa.

Doslova se modlím, aby ho nestihl osud Pelého na MS 1966 v Anglii, kde na něj Bulhaři, Maďaři a Portugalci pořádali doslova hon a Brazílie nepostoupila ze skupiny. Dosáhla by letos Brazílie bez Neymara na šestý titul mistrů světa, který naposledy získala před dvaceti lety? Proč to o sobě nepřiznat. Přestože v roce 1938 na MS ve Francii vyřadila Československo právě Brazílie, v roce 1962 v Chile nám uzmula pro sebe titul mistrů světa a v roce 1970 v Mexiku nás opět vyřadila už ve skupině, jsem velkým fanouškem „Kanárků.“ I proto, jak fotbal berou, jak ho doslova milují, zbožňují, je pro Brazilce náboženstvím!

Když může být sněmovní předseda České republiky, druhý náš nejvyšší ústavní činitel, Tchajwancem, tak já jako řadový občan téže republiky můžu být Brazilcem!

Vlkův  dovětek:

Máme  toho s hochem fakt  společného mnoho a mnoho! To, co píše o svém otci bych téměř  doslova okopíroval. První televize  doma? O rok déle než u nich. A to, co píše o fotbalových MS mohu jen a jen potvrdit.

Nicméně proti němu jsem měl jedno štísko! Já viděl ještě Pepiho Bicana osobně, na  vlastní oči v akci. Ne když kopal za  Slávku, to už ně. Ale když  dohrával za  Vítkovice. V Liberci. Proti tamním chasníkům. Asi rok 53 nebo max. o rok později. Tenkrát jsme  bydleli v nedalekém malém městečku. Kam nás  soudruzi vystěhovali. A táta mne  tenkrát  sbalil, sedli jsme do autobusu a vyrazili na  fotbal.  Dodnes  slyším tátovo  – musím ti ukázat Pepiho Bicana!!!  Dokud  hraje. Ale tříletého kluka  zajímali  tenkrát  brankáři… Jako jediní nosili frajerské placaté čepice se  štítkem!   No nic, je to dávno.  Sport byl tehdy sportem.

Těm dnům je navždy konec. Ale proč  si to nepřipomenout? A proč  se zase občas nevěnovat  fotbálku na Kose místo prohrabávání  té  politické špíny?

Pájo, díky, žes  mi to připomenul!

Příspěvek byl publikován v rubrice Fotbálek, Hosté se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.