Opilý koráb


Vzpomenul, napsal a graficky ozdobil pan Leo K.

Vlkův  úvod:

Chovám k němu nelíčený  obdiv a úctu k mistru Leovi K. .  Což vyjadřuji tím, že  mu přepouštím čtenářsky nejvděčnější den na Kose – pondělí. Zaslouží si to, stejně jako, doufám, že si Kosa zaslouží pana Lea. Doufám. nejsem si tím úplně jistý  slovutný mistře…

Ale k věci. Dnes není pondělek, ale jako by byl pane Leo!  Ale počítám, že  mnohé z vás  náležitě tentokrát zaskočíte. Ovšem jen na chvilku. Zejména pokud se vy, čtenáři, uvolníte, oprostíte od  shonu a povinností, které se na  vás už jen jen třesou. A necháte dnešního pana  Lea na sebe působit! Věřte, že to prospěje  vaší mysli a  duši! Vím o čem mluvím… Prostě  vlastní zážitek!

Tak a teď  už  mistr Leo K. a …..  no dnes není sám. Přizval si s sebou  dva  kamarády. Obrovské….

V roce 1962. bylo mi 23, vyšel v edici Klub přátel poezie Arthur Rimbaud pod názvem Já je někdo jiný a mě se otevřel podivuhodný svět symbolismu. Prostřednictvím Vítězslava Nezvala jako „překladatele“ potom i ryze český poetismus a internacionální surrealismus. Jestliže jsem dal slovo překladatele do uvozovek, nechtěl jsem nějak zpochybnit Nezvalův přínos – ale naopak. Nezval totiž pouhý překlad považoval za znesvěcení Rimbaudova odkazu. Nechal si proto přednášet francouzský originál a ten český překlad přizpůsobil francouzskému znění. Velice působivou básní (a řekl bych i aktuální) je Spáč v úvalu – poslouchejte

Toť díra zeleně, v níž tiše zpívá řeka,
vlévajíc do travin svůj stříbroskvoucí cár,
kam z pyšných pahorků sluneční světlo stéká,
toť úval se sluncem, jež ztrácí zde svůj žár.

Vojáček bez čapky a s nachýlenou šíjí
spí s ústy dokořán v modravé řeřiše
pod mráčkem, z kterého se proudy světla lijí
až na zem do trávy, kde leží na břiše.

Má nohy v kosatcích, spí, usmívá se sladce,
jak děcko v nemoci, když přitulí se k matce.
Přírodo, zahřej ho, je velmi chladný rok!

S nehybným chřípím spí za rosy, která studí,
spí s rukou složenou na svojí klidné hrudi
a dvěma ranami má prostřelený bok.

Ale ze všeho nejvíce mě fascinoval Opilý koráb, který je už téměř surrealistickým shrnutím Rimbaudova životního dramatu. Jeho neuvěřitelného života. Vždy jsem si přál se nějak na básni Opilý koráb přiživit. Pamatuji na snahu otevřít klub U měděného slunce. Sklepní kluby s poezií a rock´n´rollem, to byl styl šedesátých let, který se v současné egoistické době zdá, jako by to byla sci-fi. Nakonec z toho nic nebylo, leda snad pokus o ilustraci. Pod básní připojuji. A proč tohle vůbec píšu? No, je to šedesát let, co jsem otevřel knížku Já je někdo jiný.

Když plul jsem po Řekách, jež nelítostně pádí,
tu jednou musil jsem dát sbohem lodníkům:
křiklaví divoši k nim vpadli v lodní zádi
a nahé přibili je k pestrým kolíkům.

Pak nestaral jsem se už vůbec o posádku,
jež vezla obilí, sklad bavlny a chmel.
Když mužstvo skončilo svou pranici a hádku,
tu řeky nechaly mne plouti, kam jsem chtěl.

Přes mocné přílivy a mořské vlnobití
jsem spěchal, zaslepen jak dítě v peřině,
jak Poloostrovy, jež zběsile se řítí,
když odpoutaly se a bloudí v bařině.

Hrom s bleskem házely mně svoje smolné věnce.
Pět nocí tančil jsem jak zátka na míse
na slaných hladinách, jež vězní utopence,
nedbaje majáků, jež hloupě šklebí se.

Zelený příval vod, sladší nad hořké trnky,
skrznaskrz prosákl můj pochroumaný vrak
a rozbil kormidlo, a smýval ze mne skvrnky
po mořské nemoci, jež zkalila mi zrak.

A od té chvíle jsem se koupal v širém moři,
jež bylo plné hvězd, a bez cíle jsem plul,
hltaje blankyty, do nichž se občas noří
zasněný umrlec, jenž právě utonul,

potřísniv hanebně ty bledomodré víry
a rytmus světelných a třpytících se krás,
prudší než alkohol, širší než naše lýry
vypučí milostný a hnisající kvas.

Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen,
znám kouzlo večerů a velkých povodní,
znám jitra nadšená jak hejno vodních kačen
a časem viděl jsem to,o čem lidé sní.

Znám slunce, mystické jak rudá maska herce,
když vrhá sraženou a fialovou zář
na vlny valící se jako přes koberce,
znám slunce, příšerné jak maskovaná tvář.

Snil jsem o zelené a zasněžené noci,
o žhavých polibcích, jež víří v prostoru,
o koloběhu míz, jež mají vesmír v moci,
o modrém procitnutí zpěvných fosforů.

Po celé měsíce jsem slýchal vlnobití,
jak kravín šílenství a epilepsie,
aniž jsem pomyslil, chtěje jej utišiti,
na hada, zkroceného patou Marie.

Víte, že narazil jsem jednou na Floridy,
kde květy mísí se s očima panterů,
kde duha, napjatá pod horizontem z křídy,
ukrývá stáda lvic před zraky škunerů.

Viděl jsem prohlubně a močály, jež kvasí,
propast, kde v sítinách spí celý Leviatan,
bezvětří s vichřicí a celé zeměpásy,
svržené do jícnů jak do pekelných bran!

Ledovce, perleť vln a hnědou barvu zemí,
uvázlé koráby v hnijících zátokách,
kde velcí hroznýši, sžíraní štěnicemi,
padají ze stromů a šíří černý pach.

A byl bych ukázal rád dětem v modrém proutí
ty malé rybičky, ty zlaté kapříky.
Korály žehnaly mé dlouhé bludné pouti
a občas vanuly mně vlídné větříky.

A moře, mučedník zlých oblastí a pásem,
mně někdy vrhalo v tvář květy vodních pěn
a kolébalo mne svým vzlykajícím hlasem
tak, že jsem poklekal s dojatým srdcem žen,

jsa poloostrovem, jenž houpá na svých březích
trus ptáků, křičících, když mají v noci hlad,
a utopenci, jež jsem vlekl na řetězích,
sraženi vlnami ztráceli shnilý šat.

Mne, zabloudilou loď, vrženou za vichřice
do vzduchu bez ptactva za gigantický plot,
mne nezachrání už záchranná plachetnice,
můj trup je opilý přívaly slaných vod,

já, koráb z mlhovin, já, fantastické zvíře,
já, jenž jsem prorážel kouř nebes jako zeď,
kde roste převzácná pochoutka pro malíře –
sluneční lišejník, zašlý jak stará měď,

já, prkno, poseté žhavými půlměsíci,
rejnoky, kostrami mořských koníků,
já plul jsem za nocí v červenci při měsíci
pod ultramarínem šílených lodníků,

já, prkno, poseté žhavými půlměsíci,
jež rozléhaly se na sto mil do dálky,
já náhle zatoužil jsem podívat se domů
na starou Evropu a lesní rusalky.

Viděl jsem opilá a hvězdná souostroví
s nebem, jež třpytí se jak velký paví chvost,
zdalipak v noci spí pod jejich mdlými krovy
ohniví letouni, jimž patří budoucnost?

Co jsem se naplakal za srdcervoucích jiter,
nic neobešlo se teď pro mne bez hoře.
Jsem láskou rozladěn jak struny starých citer.
Oh, kéž mi praskne kýl! Kéž sletím do moře!

A toužím po stružce, kde za nizoučkým houštím
se šťastně prohání pár dětských košilek,
jsem v duchu hošíkem a dřepě s nimi pouštím
lodičku z papíru, křehkou jak motýlek.

A zalit tříští vln a jejich pyšných krajek
už nechci závodit s kupčíky z Bostonu,
už nechci projíždět flotilou pestrých vlajek
a plavat před strašným pohledem pontonů!

Výstřižek

Tak jak  vám začal  ten nový  týden??? Nespěchejte, užijte  si toho nám všem pan Leo K. nabídl. Na starosti  je vždycky dost času…

Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.