Spoluodpovědnost Západu ve válce na Ukrajině

Kosíř JŠ mne navigoval na  malý švýcarský  server Zeitgeschehen in Focus. S tím, že budu zírat… Opravdu,  zíral jsem a vlastně ještě pořád  zírám, co jsem tam našel a  kdo to říká.

Die Mitverantwortung des Westens am Ukraine-Krieg

Spoluodpovědnost Západu ve válce na Ukrajině

22. ledna 2023 Autor: Thomas Kaiser 

Zatímco oficiální zpravodajství o válce na Ukrajině se drží černobílého schématu – ve smyslu Ukrajina, Zelenskij a NATO dobří, Rusko a Putin špatní – naštěstí se objevují hlasy, které posuzují věci střízlivě, uvážlivě, bez morálního přehánění a politické arogance. Musíte je hledat, ale najdete je. Co by  válečný štváč je však nespornou vůdkyní zelená (v obou smyslech tohoto slova) německá ministryně zahraničí Annalena Baerbocová. Kdo ale fantazíruje o „tankových bitvách v 20. století“ a o zemích, které jsou „stovky tisíc kilometrů daleko“, buď nemá vzdělání, nebo ztratil kontakt s realitou.

Během své nedávné návštěvy Ukrajiny slíbila další dodávky zbraní . Kromě již dodaných transportérů  Marder obhajuje dodávku hlavních bitevních tanků Leopard. Zdá se, že Annalena Baerbocková  by se ráda zapsala do historie jako „první militaristka“.

Je to šílené, protože to dává Ukrajině pocit, že s pár bojovými vozidly pěchoty a hlavními bojovými tankyZápadu  by mohla porazit Rusko, což podle různých bývalých a aktivních vysokých vojenských představitelů patří do říše fantazie. Vrchní velitel americké armády Mark Milley upřesnil: „Pravděpodobnost ukrajinského vojenského vítězství – definovaného jako vyhnání Rusů z celé Ukrajiny, včetně jimi nárokovaného Krymu – není v blízké budoucnosti vojensky příliš reálné.“ Bývalý nejvyšší generál a generální inspektor Bundeswehru Harald Kujat, srovnatelný s náčelníkem armády ve Švýcarsku, se domnívá, že je nebezpečnou iluzí věřit, že Ukrajina by mohla válku vojensky vyhrát, kdyby jí byly dodány řádné zbraně: „Vyhlídka na totální vítězství nad Ruskem je zcela nemožná, nemůžete porazit jadernou mocnost .“

I když existují učenci, kteří si tento titul zaslouží spíše kvůli svým hlubokým znalostem a vojenským zkušenostem, než kvůli tomu, že by reprezentovali hlavní proud, zejména západní vlády si nedbají nvarování profesionálních vojenských expertů. Třeba bývalého plukovníka švýcarské armády a zaměstnance strategické zpravodajské služby Jacquese Bauda, ​​varujícího od samého počátku, oficiální orgány ve Švýcarsku ignorují.

Rychle přezbrojte západní armády

Válka trvá již téměř rok a součástí práce seriózní žurnalistiky a vlády je pečlivě analyzovat příčiny tohoto konfliktu, než o něm pronesou nějaké „pravdy“. Často čteme, že Putin tuto válku rozpoutal zčistajasna a chtěl uskutečnit své zločinné plány. Někteří varovali před údajným Putinovým plánem obnovit staré carské Rusko a zmocnit se všeho, co bylo tehdy součástí území Ruské říše; jiní tvrdí, že se cílem ruského útoku  se stalo obnovení starého Sovětského svazu. K  tomu jedním dechem většinou média hlásí, že ruská armáda je v dezolátním stavu, vojáci houfně dezertují a ruská strategie je zcela zastaralá. Týdeník „Focus“ použil titulek: „Dokumenty odhalují katastrofální stav Putinových vojsk .“ Německý deník „Frankfurter Rundschau“ nikdy neunaví popisovat ruské kroky jako amatérské: „Rusko používá zastaralé strategie z druhé světové války na Ukrajině.“

Pokud je stav ruské armády tak katastrofální, proč je nutné spěchat s přezbrojováním západních armád? Scholz přislíbil 100 miliard eur, aby byla německá armáda bojeschopná . Na druhou stranu je ukrajinská armáda oslavována pro její údajnou bojovou sílu. Pokud by byla všechna prohlášení médií správná, pak by ukrajinská armáda Rusy dávno vyhnala ze země, nebo by Rusové dávno zabředli do války v pobaltských státech, Polsku (jako součást carského Ruska) a dalších zemích . Co je   správně?

Nic z toho se zatím nestalo a nic tomu nenasvědčuje. Jsme  oklamáni a nastaveni a drženi  na protiruském (válečném) kurzu a to  všemi propagandistickými triky. Některé knihy vydané v roce 2014 nebo 2015, krátce po nepokojích na Majdanu a svržení demokraticky zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče, ukazují, že se to neděje jen dnes, ale že protiruská nálada byla nastolena v průběhu let. Třeba  Wilfried Scharnagl, dlouholetý šéfredaktor listu Bayernkurier a důvěrník Franze-Josepha Strausse, publikoval kritickou analýzu se smysluplným názvem: „Nad propasti – polemika za jiné jednání s Ruskem“ (7) . Obsah je děsivý a poučný zároveň.

Karikování Ruska a jeho prezidenta

Scharnagla, jako konzervativce, rozhodně nelze obviňovat z protiamerického nebo protievropského postoje, ale jeho vnímání  je založeno na skutečných událostech, stejně jako v jiných knihách (srov. Adleheid Bahr: Proč potřebujeme mír a přátelství s Ruskem , Frankfurt 2018). Wilfried Scharnagl poskytuje historický přehled vztahu mezi Německem a Ruskem. V první kapitole se zmiňuje o písni, kterou speciálně složil ruský voják  při odchodu ruských vojsk  z východního Německa. 31. srpna 1994 opustil Německo takříkajíc podle smluv poslední ruský voják a k této události se v Treptowském památníku v Berlíně konala přehlídka na rozloučenou. Píseň, kterou zpívaly tisíce ruských vojáků, zní německy takto: „Německo, podáváme vám ruku / a vraťme se do vlasti / vlast je připravena nás  přijmout / zůstáváme přáteli v každé době / k míru, přátelství a důvěra / budeme budovat naši budoucnost. / Povinnost splněna! Sbohem Berlíne! / Přitáhněte naše srdce domů.» (str. 71)

Píseň musela pohnout srdcem lidí a zdálo se, že mezi oběma státy skutečně může začít nová éra. Když se ale podíváte na dnešní situaci, musíte s jistou deziluzí přiznat, že tomu nic nenasvědčuje, a to nejen od ruského útoku na Ukrajinu. Zkreslený obraz Ruska a jeho prezidenta léta dominuje našim médiím a politice. Jen si vzpomeňte na Bidena, který prohlásil, že Putin je „vrah“. Popsal by tak své předchůdce ve funkci i sebe…?

Ekonomická oblast od Vladivostoku po Lisabon

Použijeme -li jako zdroj Putinův projev v německém Bundestagu 25. září 2001, není těžké vidět, že mladý prezident, jak se kdysi vyjádřil poslední hlava státu Sovětského svazu Michail Gorbačov, má vizi o smířlivém světě prostřednictvím společné bezpečnostní architektury a společného ekonomického prostoru od Vladivostoku po Lisabon: „Nikdo nepochybuje o velké hodnotě vztahu mezi Evropou a Spojenými státy. Ale věřím, že Evropa dlouhodobě posílí svou pověst mocného a nezávislého centra světové politiky jen tehdy, když spojí svůj potenciál s lidskými, územními a přírodními zdroji Ruska a také s ekonomickým, kulturním a obranným potenciálem Ruska.“ Putin tímto projevem formuloval své zahraničněpolitické cíle na začátku svého prezidentování. Co se stalo potom? Nic, co by vážně bralo v úvahu Putinovy ​​prozíravé úvahy.

Na mnichovské bezpečnostní konferenci o šest let později je Putin ještě zřetelnější. Mezitím se expanze NATO a EU na východ uskutečnila i přes silné ruské bezpečnostní obavy a  námitky. Když pobaltské státy v roce 2004 vstoupily do NATO, válečná aliance postoupila k ruským hranicím. Země byly přijaty do EU společně s členstvím v  NATO. Všem na politické scéně mělo být jasné, že to Rusko nemůže chápat jako přátelské objetí. Na mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007 Putin z tohoto kroku učinil problém, když připomněl dohody v souvislosti se znovusjednocením obou německých států. „Myslím, že je zřejmé, že proces rozšiřování NATO na východ nemá nic společného s modernizací samotné aliance ani se zajištěním bezpečnosti v Evropě. To je naopak provokující faktor, který snižuje míru vzájemné důvěry. Nyní máme právo se ptát: na koho je toto rozšíření zaměřeno? Ruský prezident pokračoval: „Chtěl bych citovat projev generálního tajemníka NATO pana Wörnera ze 17. května 1990 v Bruselu. Tehdy řekl: „Samotná skutečnost, že jsme připraveni nerozmístit síly NATO za hranicemi Spolkové republiky Německo, dává Sovětskému svazu bezpečnostní záruky.“ Kde jsou ty záruky?“ (9)

Nemá v úmyslu rozšiřovat obrannou oblast NATO

Ale nejen tehdejší generální tajemník NATO Klaus Wörner se zavázal. Tehdejší ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher (na videu z 2. minuty) se na schůzce s americkým ministrem zahraničí Jamesem Bakerem ve Washingtonu vyjádřil ještě jasněji a slíbil: „Shodli jsme se, že nemáme v úmyslu rozšiřovat obranný prostor NATO na východ. To neplatí jen pro NDR, kterou nechceme začlenit, ale platí to obecně.“

Tento slib, na který se ruská vláda dodnes odvolává, je Západem reinterpretován jako nezamýšlený, a protože není nikde písemně zaznamenán, prohlášen za vyhaslý. Diplomat, který doprovázel ministra zahraničí Genschera, jako mladý, řekl o 30 let později, že Genscher jako ministr zahraničí neměl kompetenci něco takového říkat a že by to měli věděli i Rusové. Výrok je tedy irelevantní. Ve skutečnosti však něco podobného řekl německý kancléř Helmut Kohl a tím i šéf vlády. „Je nesporné, že Helmut Kohl sdělil svému partnerovi Michailu Gorbačovovi, že znovusjednocení Německa v žádném případě neznamená expanzi Atlantické aliance na východ.“ (11) Je překvapivé, že by to řekl diplomat. Princip jednomyslnosti stále platí v NATO, přinejmenším dodnes. I kdyby USA chtěly expanzi na východ, implementace by nebyla možná, protože Německo by mělo pravomoc vetovat expanzi NATO na východ. Nynější příklad Švédska ukazuje, že by to bylo možné. Turecko se staví proti vstupu Švédska do NATO a dokud Turecko setrvá na svém postoji, Švédsko nevstoupí.

Rusko obklíčené NATO

Pokud chcete zachovat mír a dobře vycházet se sousedními zeměmi, musíte být ohleduplní k bezpečnostním potřebám svých sousedů. To se v případě Ruska nestalo, naopak. Země byla stále více obklíčena NATO. Dokonce i bývalý vrchní velitel NATO Philip Breedlove, který rozhodně není přítelem Ruska, uznal senzibilitu způsobenou tím, že se NATO stále více přibližuje k ruským hranicím: „Musíme uznat, že prezident Putin se zjevně cítí pod tlakem ze strany NATO.“ (12)

Neúspěšný pokus George W. Bushe nominovat Ukrajinu a Gruzii jako kandidáty NATO na summitu v Bukurešti v roce 2008 se setkal s odporem Francie a Německa. I to je důkazem toho, že jednotlivé členské státy NATO mají možnost negativnímu vývoji zabránit. Nicméně USA neustále pracovaly na přiblížení Ukrajiny k alianci. Bez ohledu na ruské obavy hrála EU pod předsedou Komise José Emanuelem Barrosem také méně než konstruktivní roli, když od tehdejšího prezidenta Janukovyče striktně požadovala buď/nebo (buď sblížení s EU – nebo spolupráci s Ruskem). V květnu 2014 komentoval dění na Ukrajině a postoj EU bývalý kancléř Helmut Schmidt, který byl známý svými jasnými slovy a bystrými myšlenkami. „Politika eurokomisařů je ‚megalomanie‘, řekl v rozhovoru v roce 2014. Brusel zasahuje do světové politiky a vyvolává tak nebezpečí války. Byrokraté EU by dali Ukrajině „zdánlivou volbu“ vybrat si mezi Východem a Západem. (13) Ale EU ve spojení s NATO pokračovala ve své politice. Vrcholem vývoje byl puč proti prezidentovi Ukrajiny, na kterém se bezesporu podílely USA. Odposlouchávaný telefonický rozhovor, ve kterém americká zahraniční vyslankyně Victoria Nulandová a americký velvyslanec v Kyjevě Goeffrey Pyatt diskutovali o nové vládě na Ukrajině, když byl zvolený prezident ještě ve funkci, skončil. výmluvné svědectví o vměšování USA do vnitřních záležitostí státu. To představuje porušení Charty OSN, tedy porušení mezinárodního práva.

Minské dohody nebyly  brány  vážně

Dnes, po 8 nebo 9 letech, musíme konstatovat, že hlasům varujícím před eskalací ukrajinského konfliktu se ze strany některých aktérů v Evropě a Severní Americe dostalo jen malé pozornosti. I návrhy na řešení konfliktu, které měly zabránit tomu, aby se „místní  zdroj vojenského  požáru rozvinul ve válku, jejíž šíření a následky nelze podceňovat“ byly sabotovány (15). Aby bylo toto nebezpečí omezeno, jak moudře seznal Wilfried Scharnagl, Lidé doufali, že tohle zajistí dohoda Minsk II, která poskytuje dalekosáhlá autonomní práva pro ukrajinské východní provincie a která měla být provedena po změně ukrajinské ústavy. Ukrajina však neučinila žádný krok k implementaci této dohody, místo toho hrála o čas. Ukrajinskou vládu podpořila bývalá německá kancléřka Angela Merkelová, která v nedávno zveřejněném rozhovoru přiznala, že se vážně nezavázala k realizaci dohody Minsk II, ale chtěla jen získat čas pro Ukrajinu, aby se stala vojensky silnější. Jak mizerné a lidsky zavrženíhodné je chování německé spolkové vlády, která porušuje mezinárodní právo, protože Dohoda Minsk II byla schválena Radou bezpečnosti OSN v rezoluci 2202 v roce 2015, tedy většinou zúčastněných států a bez námitek kterékoli z pravomocí veta. Německo je tak jako signatářský stát povinno podporovat provádění dohody. Bývalý ukrajinský prezident a oligarcha Petro Porošenko totéž prohlásil ve videoposelství. Bylo dohodnuto nerealizovat dohodu, ale vyzbrojit Ukrajinu, aby mohla vést válku proti Rusku. Místo toho Ukrajina každodenně střílela na své vlastní lidi ve východních provinciích, čímž porušila Minské dohody. To si samozřejmě uvědomil i Putin a opakovaně se zabýval a kritizoval nedostatek snahy Západu prosadit Minskou dohodu. Když bylo stále jasnější, že mír podle Minské dohody je daleko, útoky ukrajinské armády na východní provincie eskalovaly (zprávy OBSE) a NATO si nakonec pohrávalo s převzetím Ukrajiny, Putin se rozhodl.

Přímá  odpovědnost Západu

Pravda, zahájením své „zvláštní vojenské operace“ Rusko porušilo ukrajinskou suverenitu a mezinárodní právo, jak to Spojené státy za posledních několik desetiletí udělaly mnohokrát, zasahovaly do vnitřních záležitostí jiných států a vedly války (Afghánistán, Irák, Libye). , Sýrie…). Ale vše, co se stalo před ukrajinskou válkou, a je zde zdokumentován pouze malý úryvek, alespoň ukazuje, že Západ nese určitou odpovědnost za tuto eskalaci, pokud ji ve skutečnosti nezpůsobil vědomě. Wilfried Scharnagl varoval už v roce 2015: „Nechybějí tedy dobré důvody, proč se mít na pozoru před protiruskou jednostrannou propagabdou, abychom pochopili i druhou stranu a její postavení a motivy. Americkým, evropským a německým politikům důrazně doporučujeme, aby se zdrželi jakékoli konfrontace.“ (18) Zpověď Merkelové ukazuje pravý opak.

Obětování neutrality

Konflikt mezi Západem a Ruskem, který se odehrává na Ukrajině, má dlouhou historii, o které ví jen málokdo a o které se v našich informačních kanálech, tedy médiích, nemluví. Pro neutrální státy jako Švýcarsko by to znamenalo extrémní zdrženlivost ohledně jednostranného obviňování. Bohužel se stal opak. Bez ohledu na všechny události, které vedly ke konfliktu, se Švýcarsko, zejména v osobě Ignazia Cassie, postavilo na stranu Ukrajiny morálně přehnaným způsobem, čímž vážně poškodilo neutralitu. Jak se v poslední době několikrát stalo, nedbale byla propásnuta  možná šance na vyjednané mírové  řešení a zabránění dlouhému krveprolití. Naštěstí existují další země, které se vážně snaží tuto válku ukončit. Cassisův postoj způsobil Švýcarsku a jeho neutralitě nezměrné škody. Parlament nebo Švýcaři by mohli tuto závažnou chybu napravit.

V  Česku  by  za podobný článek hrozil rovnou kriminál.  Nebo alespoň popotahování.