Milan Kohout: Proveď vola světem, volem zůstane

napsal Jan  Čermák

 

Na rozhovor s tímto Kohoutem byl odkaz v jedné z našich diskusí. Potkal jsem reklamu na jeho knížku na blistech, nelenil a koupil. Je úžasná. Starší ročníky prosím o shovívavost, místy je „upřímná“.

Začíná takhle: „Zasraný komunisti!“ zařval jsem po okupaci Československa z okna našeho bytu v novostavbě, když mi bylo čtrnáct let. Zařval jsem to strašlivě nahlas, aby to slyšelo celé sídliště Na Slovanech v Plzni.“

Neznáte se vlku? Je ročník 55 a začínal ve Škodovce jako elektrikář.

Knížku končí takhle: „ Zasraný kapitalisti!“ zařval jsem z okna našeho atelieru v Bostonu, když mi bylo padesát pět let.“

Je živým důkazem toho, co nám říkal náš učitel psychologie Bláha. Že z komunistů se stanou kapitalisti, neb jsou to prostě přizpůsobiví lidi, a disidenti, že jsou nepřizpůsobivý, a budou z nich bezdomáči. Opakuju si to kudy chodím, komanči a kapitalisti jsou titíž lidé, často fakticky, ale vždy psychologicky.

Je to v podstatě životopis s řadou lidsky moudrých příhod. Dospívání za bolševika, cesta do disentu přes máničky, vynucený odchod do Rakouska, deziluze tam, deziluze v USA… a jsme v dnešku. Mám podtrháno: „Náš dům je z doby budovatelského nadšení, z nadšení lidí, kteří tenkrát věřili, že je možné vytvořit novou společnost bez ekonomických krizí a nezaměstnanosti, společnost věčného štěstí a sociální spravedlnosti….Michal povídá: Jak víte , tak mně emigroval z republiky strejda, a už psal, že je v americkém Oregonu. Psal, že prej je tam úplně jinej život, všichni se tam pořád smějou. Vytáhl nádherný kalendář a my jsme žasli a já si prohlížel jelena na horské louce a zdálo se mi, že se taky směje, tak jsme náš klub nazvali Oregon……Najednou se všichni dospělý začali měnit a skrývat své názory, aby neztratili zaměstnání. V televizi nás krmili novou propagandou lepších zítřků a lacinějšího masa. Pozvolna jsem si přestával vážit dospělých lidí kolem sebe. Pozoroval jsem jak se mění a bortí do beztvaré sračky kompromisů. Začal jsem nenávidět obrovskou říši Sovětského svazu, tu její zasranou velikost a nafoukanost plnou vlastenectví a kladivosrpových vlajek, před nimiž se masy tak snadno ohýbají…….Začala se o nás zajímat STB. Ale mně její zájem už připadá směšný a přízemní, protože jsem úplně oslněn a opit nově objevenými možnostmi a novou svobodou a řvu v hospodě přes stůl: Do prdele, to je nápad, dyť si můžeme dělat co chceme, stačí jen utéct někam, kde nás zasraný komouši neuvidí a neuslyší, a tam můžeme bejt svobodný, rozumíte svobodný, to je nádhera, už se na ně můžeme vysrat a nechat je vládnout si, jak chtějí, nechat je vyvěšovat si po ulicích ty jejich nápisy a plakáty vymejvající hlavy lidu…….Nemusíš lézt do prdele komunistům, ale musíš si uvědomit, že když máš rodinu, tak se musíš přizpůsobit danému systemu, pokračovala Ivana a hladila už uklidněné děťátko……Kotelník hotelu byl shrbený stařec Bohumil s hluboce vrásčitým obličejem. Víte pane kolego, a znalecky mlasknul, já nikdy nebudu chválit kapitalisty, to byli taky kurvy, že jim nebylo rovno, já si pamatuju, jak byla nezaměstnanost, zkrátka přišel šéf do práce a řekl nám , jděte na neplacenou dovolenou. Ale takhle jsem nezažil , aby se chovali, do prdele, vždyť na to má právo každej, mít svůj názor, do prdele co chtějí, aby jim každej kejval a držel to s nima za jeden provaz, takhle nemůžou komunisti nikam dojít…..To přece není nic nového , vhodným způsobem působit na smýšlení lidí a manipulovat jimi. Zvláště když mám v rukách všechny informační zdroje….Milane, musela jsem s Danem odejít k mámě. Nedá se s tebou žít. Už dál nemůžu…..Už nikdy v životě až do smrti neudělám nic pro zasraný prachy!…Bubu ječí , že jsem fanatik a idiot, který se

záměrně pořád dostává do průserů….Čtu jako šílený. Jednu filozofickou knihu za druhou. Většinu z toho pramálo chápu, ale jako bych měl druhý den umřít, chci rychle přečíst všechnu moudrost světa a kudy chodím tudy čtu….Některé z nás odvážejí na výslech, při kterém se v duchu strašně hihňáme, protože víme, že jsou naši vyšetřovatelé chudáci, kteří nemají šanci zastavit šíření druhé kultury, že jim jako voda mezi prsty uteče na jiný ostrov svobodného myšlení……Dal se koupit jen v Tuzexu, kde se platilo takzvanými bony. Po celé zemi bujel černý obchod a veksláci, které jsem nemohl ani cítit, je nabízeli na každém rohu. Nesnášel jsem je , protože se mi hnusilo, že někdo může vydělávat bezpracně peníze jen z přeměny na jiné peníze. To se mi zdálo nemorální a odporné….Do Prahy přijíždí nový vládce říše komunismu Gorbačov. Celá Praha je úplně nadržená a statisíce lidí první kultury čekají, že je vykoupí z okovů komunismu. Přitom jim žádný nový car nemůže pomoct, protože si můžou pomoct jen sami. To jsme v druhé kultuře dávno zažívali. Proto se druhá kultura prosákla do celé země a roznesla poznání, že je jednoduché učinit společenské změny. Chceš změnu? Tak ji udělej, dneska, v této chvíli! A nečekej na spásu od vládců….V rakouském utečeneckém táboře mi řekla neznámá dívka se smutnýma očima: Nenechávej si tady na stole ten nůž a vidličku, někdo ti to ukradne. Vždyť jsem tady, tak kdo by mi to kradl? Když jsem se vrátil z oběda, vidlička a nůž byly pryč. Několik Čechů běhalo zmateně po místnosti, balili si batohy a křičeli: dělej dělej, nebo to ujede ty vole.Vřítil se tučný svazák a křičel, já nemám hrnek na vrácení do skladu. A bez rozmýšlení vzal jeden ze soupravy ležící na jedné z postelí. Představil jsem si ho jak na bramborových brigádách chodil žalovat, že je po večerce a ostatní jsou ještě v hospodě. Počkej, zakřičel jsem. To je tvůj hrnek? Já to mám domluvený , a zmizel. Přemýšlel jsem o Donu Quijotovi a hleděl na prázdný stůl, kde jsem si nechal příbor. Svazák stál u hlavní brány lágru a čekal na transport do ráje. Mistře ta dáma co jste si to s ní domluvil nic neví. Češi poslouchali, několik rodinek, hospodský z Prahy, který vždy vykládal , jak si děsně nakrad, prodavačka z Tuzexu. Otočil se, dal si ruce za záda, a kýval se v patách. O jakým hrnku to mluvíš? Ty svině tebe by měli chytit za prdel a poslat zpátky do socialismu. Svazák se mlčky otočil a začal se s ostatními bavit o cenách aut. Šel jsem pryč. Nedotčené větrné mlýny ševelili dál ve větru…….Součástí žádosti o azyl v Americe byla lékařská prohlídka. Už jsem slyšel od sousedů v lágru, ať si dám bacha a neřeknu jim o žádné chorobě, protože by mě samozřejmě nevzali. Prohlížejí tě jako závodní koně, zuby, koule,vocas, chechtal se Tibor. To víš churavé otroky nikdo nechce…..No to víš , nikdo nás tady nechce a serou na nás, zasípal starý muž původem z Prahy. Normální zasraná západní pokrytecká politika plná výkřiků o lidských právech, a přitom jí jde ve skutečnosti jen o lidskou chamtivost….Pan konzul mi mezi čtyřma očima naznačil, že berou radši ty kšeftaře a veksláky a zatajené komouše, co se v Americe snadno vohnou a budou jim dělat otroky, ale že s lidma vašeho ražení je to těžší. Vy jim totiž dříve nebo později začnete ten kapitalizmus kritizovat. S tím už mají svou zkušenost. Hlavou mi přelétla jedna věta ze Solženicinova projevu, která mi, když jsem ji kdysi četl v kotelně, hrozně vrtala hlavou. Tenkrát jsem si říkal, ty jsi Solženicyne idiot. Bylo to nějak takto: Cela komunismu je velmi těsná, ale cela takzvaného svobodného světa je ještě těsnější. Následující den se v New York Times objevil rozzuřený článek vyčítající Solženicynovi, že mu Amerika dala svobodu a on……Milane, ty bys mohl vydělat spoustu peněz psaním, řekla jednou a úplně mě tím odradila od další literární tvorby. Do prdele, jak může dávat dohromady peníze a kumšt? Kmitalo mi nasraně hlavou….Přes silnici stál hlouček dětí, které prodávali domácky vyrobenou limonádu. Limonáda za čtvrťák.Milánku, řekl mi v padesátých letech můj otec, rebelující proti diktátu komunistů, nezajímej se o prachy, dokud nebudeš dospělý. Peníze jsou špinavý a ničí mozek…..Tady to je soukromá pláž pane Kohoute, tady se nesmí parkovat. Řekl policista….Život tady nikam nevede, tady už jenom budeš, říkával Petr, jenom budeš pro ně. Koho myslíš pro ně? A on se zachechtal a řekl, až tady budeš tak dlouho jako já, tak to pochopíš, ty vole….Po cestě jsem si šel vyzvednout lék

do lékárny, protože jsem ho už musel začít brát, aby se zvýšila srážlivost mé krve a nezalkl jsem se jí. Jo, na to vám neplatí vaše pojištění, řekl mi lékárník a vrátil mi recept. Cože, vždyť mám pojištění. Sorry, nemůžu vám pomoc.Vyšel jsem ven a začínal cítit svůj starý nezdravý vztek. Začal hon na správnou lékárnu. K večeru jsme došli k lékárně vedle nemocnice. Jsem hemofilik, řekl jsem lékárníkovi, a nikde mi nechtějí dát tady ten lék. No to snad nemyslíte vážně, oni by vás nechali vykrvácet? To je skandální, ale máte štěstí, že jste si zvolil naši lékárnu, která vždy své zákazníky uspokojí. Přinesl lék a položil ho na pult. Pojišťovací kartičku prosím. Dlouze na ni hleděl a pak mi ji vrátil zpátky. Je mi líto, ale vaše pojišťovna lék neproplácí. A v mžiku shrábl lék z pultíku….Když šel poprvé na nákup do supermarketu, zastoupil mu cestu černoch s pistolí v ruce a požádal ho o všechny peníze. Rus si postavil tašky na zem, dal mu peníze a šel domů. Byl úplně v šoku a pořád rusky vyl: co se tady děje, co se tady děje?…. Přijal nás ředitel školy. Vítejte v naší svobodné zemi, blahopřeju vám. My Američané si nedovedeme představit, jak okolní svět trpí .A někdy si nevážíme toho, že můžeme žít ve svobodě a dostatku. Napřed jsme museli přejít detektory kovů u hlavní brány. Najednou se ředitel zastavil a zahleděl se do louže. Juj, vylovil ze zabahněného dna čtvrtdolar a šoupl si ho do kapsy. Děti mých uprchlíků na něj v úžasu čučely. Nevěřili svým očím. Prožívali první hodinu, hodinu poznávání ceny peněz. Ale děti se rychle učí….Nejhůře nesli emigraci Rusové, byli americkým individualismem doslova škrceni k zalknutí. Starý učitel často chodil k nám do kanceláře a bědoval. Já už to dál nevydržím, já se z toho zblázním, já už ani nepíšu básně. Už nechci žít v zemi duševní bídy….Jednou jsem nakupoval u nás v chudé čtvrti v supermarketu nějaké žrádlo. Stál jsem před policemi narvanými nekonečným množstvím jídelních variací téhož. Nenáviděl jsem ten nekonečný výběr čokolád,káv,chlebů – protože mě nutil strávit před policemi nekonečně dlouhý čas, který bych raději věnoval čtení knih. Nenáviděl jsem, že mě někdo nutí, abych přemýšlel a studoval nápisy na obalech a ceny, abych se konečně rozhodl, že si kafe koupím. Nenáviděl jsem jazyk na obalech zboží, používající jen nejintimější, nejšílenější, nejemotivnější slova. Někdy jsem měl dojem, že tržní angličtina vyprázdnila významy slov a zapomněla na celé spektrum a zabarvení významů. Nic už nebylo obyčejné, normální. Slovo láska bylo používáno na kdejakém knedlíku, budeš mě milovat, když mě sežereš, miluj své kafe, když sežereš špagety, poznáš tu pravou lásku. Praštilo mě přes uši, když nějaký mlaďoch vyznával lásku, já tě miluji, opravdu miluji. Už neměl jiné silnější slovo, protože láska bylo vyprázdněné, otřepané….Tak jsem si v té tmě lehl do postele a četl si knížku o historii Spojených států od Howarda Zinna a dozvídal se o chmurně lidovém pohledu na budování celé říše. Od největší genocidy v dějinách lidstva, spáchané zbožnými Evropany na původních obyvatelích amerického kontinentu přes období příšerně krutého období otroctví, za kterého zemřeli miliony lidí, až do období divokého bezuzdného kapitalizmu, kdy v Massachusetts pracovaly davy dětí s šestnáctihodinových pracovních směnách a umíraly na běžnou prevencí zvládnutelné choroby mezi dvacátým a třicátým rokem věku. Zdálo se mi to neuvěřitelné, protože jsem byl denně bombardován všeobecnou propagandou vyřvávající při nekonečném mávání vlajek jen chválu o nejdokonalejší říši celé lidské historie. Jako by mně sněhové poklice na oknech dočasně odrušily všudypřítomnou tržně-politickou propagandu, před kterou nebylo venku úniku……Jdu do školy a říkám si, jaká je to krása, že mě přijali, protože vystuduji a někde mě zaměstnají jako umělce. Příšerně tučná pracovnice na finanční pomoci mi vysvětlí, že si budu muset vzít půjčku na pokrytí školného na první semestr. Ale nebojte se z toho se platí jen desetiprocentní úrok, a to až po dostudování budete vydělávat spousty peněz. Desetiprocentní úrok na vzdělání?! To nemyslíte vážně! Já mám hrůzu z dluhu, to je strašný mít dluh, to je to nejhorší , co se vám může v životě stát. Moje plzeňská babička říkala: Milánku, nikdy si nepůjčuj peníze a nedělej dluhy, nebo budeš otrokem. Sakra proč mě má najednou nějakej zasranej dluh osvobozovat. Ať jdou do prdele, vychcaný lháři a zloději….Vysvětlila mi, že mě zapíše do

dostupného studentského zdravotního pojištění. Ovšem jedině, jestli nemám nějaké preexisting conditions. Chtěl jsem ji vytáhnout za krk z toho jejího kamrlíku a zařvat jí do ksichtu: Do prdele, a to si myslíš, že jsem si dobrovolně zvolil být hemofilik? To se mám voběsit, protože ta vaše zkurvená sobecká kapitalistická pojišťovna na mě nechce prodělávat?….V přístavu jsem si všiml prastarého řetězu, který sloužil k přivazování lodi pro podobné zbohatlíky.Kde se vyhříval na slunci byla jeho oka jako nová, netknutá rzí, mezi čárou odlivu a přílivu byla sežraná od rzi, sedřená a upracovaná. To je nádherná metafora místní společnosti napadlo mě. Ta zdravá oka, vyhřívající se na slunci jsou jako vy zbohatlíci. Ta silná oka pod vodou to jsou mafiáni, co zbohatli ilegálně, ale taky se mají dobře. A ta slaboučká rezavá oka jsou jako obyčejní lidi, dřoucí každý den od rána do večera, aby na chvilku uschnuli ve svých domečcích a zaplatili za ně půjčky a celí zmožení a zesláblí podléhají nemocem a brzo umírají. Ale pane vyvolený, obrátil jsem se na pobaveného milionáře, teď si představte, že za takový řetěz přivážete před přicházející bouří celou vaši loď, celou vaši společnost. Na jaká oka budete spoléhat?……Proto se snažím zbohatnout, abych potom mohla konečně pomoct našim černým bratrům, řekla Amatul. Počkej ty si myslíš, že tím, že tvoji bratři zbohatnou se to vyřeší? Ale aby zbohatli, tak musí utiskovat zase někoho jiného ne? Tupě jsem odpověděl. Milane, ty jsi vygumovanej komunistickou propagandou. Bejt bohatej není nic proti chudejm. Každej přeci může být boháčem, vyjekla Amatul. Doprdele, jak to vygumovanej komunismem? Dyť mě komunisti zavírali do vazeb, vyhazovali z práce a nemohl jsem je ani cítit! Ječel jsem na ni a kapky mých slin jí pokropili obličej….Svůj moment velkých bezpracně výdělečných investic do východní Evropy jsem propásl. Neumím jít s dobou. Ještě jsem se dostatečně nezměnil a nestal se ze mě lepší a uvědomělejší nadčlověk, soukromý podnikatel.

Není to fantastický?? Vydal Petr Štengl v nákladu 1000 kusů. Na Kosmasu je skladem.Má i web:www.mobius.org

Ještě musím dát na závěr příhodu k kosířským diskusím:V polovině padesátých let vláda vyhlásila první krok ke komunismu. Jednoho dne vyhlásila chleba zadarmo, že si každý může vzít kolik potřebuje. Ale lidé, kteří měli na vesnicích domácí zvířata, jezdili do krámu s kárami, a krmili chlebem své slepice a prasata. Tak vláda vyhlásila experimentu konec.