napsal Leo K.
Několik zpráv, které mi přišly trochu zvláštní:
-Ukrajinští bojoví delfíni v ruských rukou pošli;
-Na světě je 2754 dolarových miliardářů
-Švýcaři půjdou v červnu hlasovat kvůli referendu, které si prosadila iniciativa Vollgeld (plnohodnotné peníze)
Zatímco první zpráva na první pohled působí stejně jako například sdělení, že Jakub Janda masturboval před kamerou, tak druhý pohled už je mrazivější. „Bojoví delfíni“ je pojem, který je v naprosté kontradikci k pověsti delfínů už od starověku. Vždyť fresku znázorňující delfína známe už ze 17. století př. n. l. z paláce v Knossu na Krétě.
Delfíni figurovali v příbězích, předávaných z generace na generaci, ve kterých vozili malé děti na hřbetě jako koně a zachraňovali tonoucí. Jejich snaha vynést tonoucího nad vodu je dokonce prokázána. A najednou „bojoví delfíni“ ….
Neuvěřitelné, co člověk dokáže zmrvit. Naproti tomu jako černý humor působí lítostivé sdělení autora Borise Babina ze serveru Obozrevatěl, jak je smutné, že mnozí ukrajinští vojáci na Krymu se zachovali hůře než tito delfíni. Jak to myslel z článku na Novinkách nevyplývá a na ukrajinském serveru se mi jej nepodařilo dohledat. Tak je nakonec možné, že se jedná o sofistikovaný hoax.
Zpráva, že na světě je již 2754 dolarových miliardářů, kteří dohromady obhospodařují v přepočtu 199 bilionů korun mě přinutila se zamyslet nad pojmem miliardář. Máme jich v republice také hrst, například Karla Komárka, Radovana Vítka, Daniela Křetínského, Pavla Tykače a další (i když korunoví) a mě začalo zajímat jak se člověk za necelých třicet let miliardářem může stát. Tvrdou prací? To jsem takřka okamžitě vyloučil, protože když jen tak „přes palec“ počítáte 30let jako (hodně přibližně) 10 000 dní, tak vám průměrný DENNÍ PŘÍJEM vyleze na 100 000 Kč. Když to pro zpřesnění svěřím kalkulačce a započítám i přestupné roky, tak to nepatrně klesne přibližně na 92 000 Kč denně. To je ovšem průměr!
Nezapomeňte, že cena peněz od devadesátých let klesla asi desetkrát, takže na začátku devadesátých let to dělalo něco kolem 10 000 Kč za den a v současnosti to brutálně překračuje 1 000 000 Kč za den. Ten výpočet není ale hotov, protože uvažujeme jenom příjem a ani korunu vydání (ani za jídlo, ani poplatky, ani daně), ale jenom příjem, který by postačoval na celkovou sumu jedné miliardy. Z tohoto jednoduchého schématu je zřetelně vidět, že na tvorbu takových majetků nestačí ani ta nejtvrdší práce.
Že jejich primárním zdrojem je rázná (revoluční) změna společenských vztahů, kdy – jak říkal Miroslav Macek – „příležitosti ležely na chodníku,“ jen je zvednout. Ale to samo ještě není vše. I po té prvotní zvednuté příležitosti musíte ovládnout umění vydělat na každé transakci a také na každém jedinci, který vám pomáhá. Osvojíte-li si správnou míru legitimní bezohlednosti, tedy zvládnete-li tahle základní kritéria, tak se vám v dálce objeví přísvit šance stát se miliardářem. Ovšem miliardářem se nestává člověk, který má jednu jedinou ušmudlanou a uškudlenou miliardu. Vždyť ta zpráva tvrdí, že těch 2 754 miliardářů má dohromady (v přepočtu) 199 000 000 000 000 Kč! To je cca 72 miliard pro každého. Samozřejmě s průměrem je to jak s tím kuřetem. jeden sní celé a jiný zase slintá hlady, ale v průměru měl každý solidní půlku.
Nejbohatším je Jeff Bezos se jměním 132 miliard dolarů. Tady je seznam aktuálních dolarových miliardářů. Na 109. místě najdete se jměním 12,2 miliardy dolarů (= 264,5 miliardy Kč) Petra Kellnera a na 488. místě se jměním 4,12 miliardy dolarů (= 89 miliard Kč) současného premiéra v demisi, Andreje Babiše. A na 5. místě – to píšu docela škodolibě – Mark Zuckerberg (se jměním 75,3 miliard dolarů) i díky tomu, že i vy máte účet na Facebooku. Nepřekvapuje, že nejvíc (680) miliardářů je ve Spojených státech; tomu počtu také odpovídá 40 milionů extrémně chudých obyvatel Států, kteří žijí v lepenkových krabicích a nemají ani na toaletu. To je nejplastičtější obraz nespravedlivě rozděleného bohatství v nejšťastnější ze šťastných dob v jediné zemi na světě, která garantuje svobodu a demokratické hodnoty.
Kdo viděl filmy jako Coal Miner’s Daughter (Horníkova dcera) u nás pod názvem První dáma country music, nebo Silkwoodová či Erin Brockovich, ten chápe krutou ironii předešlé věty.
Jen ve stručnosti- První dáma country music je životní příběh skutečné Loretty Webb z hornického městečka Butcher Hollow (dnes už tam hornická činnost není) v Kentucky, která se ve 13. letech(!) provdala za čerstvě demobilizovaného vojáka (po druhé světové válce) Doolittla Lynna a brzy měla na bedrech početnou rodinu. Zdálo se, že Lorettiným osudem bude role domácí hospodyňky, ale Doolittle rozezná její hudební nadání a jednoho dne koupí své ženě jako dárek kytaru. Právě život a strasti horníka v dole na uhlí a pozdější country jako sociální výraz (na rozdíl od naší romantiky), je silnou stránkou tohoto převážně hudebního filmu.
Silkwoodová – film podle skutečných událostí vypráví o ženě, jež zemře za podivných okolností těsně předtím, než předá novinářům důkazy o nedostatečné ochraně zaměstnanců před radioaktivitou v továrně Kerr-McGee Cimarron Fuel Fabrication Site na přípravu MOX paliva (ze zbrojního plutonia a uranu) do jaderných reaktorů, kde pracovala. Než došlo k podivné dopravní nehodě (film sází na vraždu), byla Karen Silkwoodová dvakrát kontaminována extrémně toxickým plutoniem. Jak došlo ke kontaminaci se nepodařilo vyšetřit. Byla smrt Silkwoodové nehodou nebo vraždou? Složku dokladů o porušování všech možných předpisů, které Karen údajně vezla, se nikdy nenašla. Případ nebyl dodnes vyřešen, firma Kerr-McGee vyhlásila úpadek a rodina Silkwoodové byla později mimosoudně odškodněna částkou 1,35 milionů dolarů.
Erin Brockovich je film podle skutečné události a její hrdinkou je dvakrát rozvedená matka tří dětí. Navíc toho času bez zaměstnání a téměř bez peněz. Místní advokát s průměrnou pověstí Ed Masry jí (protože byla bez formálního vzdělání) nabídne práci pomocné sekretářky. Při rešerši jednoho banálního případu sehrála významnou roli v soudní při mezi energetickou společností Pacific Gas and Electric Company (PG&E) a lidmi z kalifornského města Hinkley postiženými kontaminací vody rakovinotvorným šestimocným chromem. Po ukončení soudního sporu v roce 1996, kdy společnost PG & E začala vyrovnávat svůj závazek v hodnotě 333 milionů dolarů vůči poškozeným obětem městečka Hinkley v Kalifornii, se zbylí obyvatelé začali hromadně stěhovat pryč. Neboť nové rozsáhlé studie ukázaly, že sanace půdy a vodovodních zdrojů zasažených chromem způsobujícím rakovinu bude trvat několik desetiletí. A tak je dnes pouštní městečko Hinkley opuštěné a proměnilo se v tzv. město duchů.
Ve všech třech filmech zaráží nejen příkladná bezohlednost zaměstnavatelských firem, ale především přímo katastrofální nevzdělanost obyvatelstva. Ať už v továrně Kerr-McGee na výrobu jaderného paliva, kde vedoucí pracovníci prohlašují, že spáleniny sluncem a radioaktivním zářením jsou prakticky totéž nebo v Hinkley, kde obyvatele nezaráží mrtví živočichové ve vodních nádržích, studnách a podobně. To, mimo jiné, vystavuje podivné vysvědčení jejich systému všeobecného vzdělání.
Švýcarské referendum, které má za cíl zavést tak zvané plnohodnotné peníze. O co jde? Kterákoli banka dnes funguje tak, že vklady klientů tvoří jen část jejích finančních zdrojů. To je solí v očích zastáncům myšlenky, že vytvářet peníze (měnový regál) může mít jenom centrální banka. Odpůrci bankovnictví s částečným krytím rozlišují dva základní typy legitimního bankovnictví:
- „Depozitní bankovnictví,“ kdy banka působí v roli skladu peněžní komodity (zlata, stříbra …), tj. předmětem smlouvy s klientem je úschova peněz. Klient si po celou dobu kontraktu ponechává právo kdykoli si uložené peníze nebo jejich část z banky vybrat. Banka v takovém případě nepřetržitě drží 100% rezervy a není oprávněna používat deponované peníze k vlastním účelům. Zdrojem bankovních příjmů jsou tu poplatky za úschovu peněz, které jí platí klient.
- „Úvěrové bankovnictví,“ kdy banka funguje jako finanční zprostředkovatel, tj. půjčuje si na přesně vymezenou dobu peníze od osoby A a poté zapůjčuje tyto peníze osobě B. Jedinec A se po celou smluvenou dobu dočasně vzdává práva tuto peněžitou částku používat a jakkoli s ní disponovat. Banka vyplácí osobě A úrok, od osoby B naopak úrok získává – banka tudíž vydělává na rozdílu mezi výší obou úroků.
Bankovnictví s částečnými rezervami je hybridní formou, která směšuje tyto dva typy kontraktů. FRB (= fractional reserve banking) čili bankovnictví částečných rezerv je taková bankovní praxe, kdy banky drží v rezervě peněžní prostředky získané z vkladů hotovosti klientů (v podobě hotovosti a dalších vysoce likvidních aktiv) a na tomto základě vytvářejí nové peníze úvěrem připsáním stejné částky na běžný a úvěrový účet klienta. Zároveň však mají stále povinnost splatit vklady na běžných účtech na požádání. Bankovnictví částečných rezerv je praktikováno všemi současnými obchodními bankami.
Cynicky řečeno je to pragmatickým vyjádřením trendu, že ve sporu renta kontra zisk je lepší možností renta. Podstatou je multiplikační efekt, který lze definovat jako tvorbu peněz na základě prostředků držených v bance ve formě rezerv.
Znázorněme si to hodně zjednodušeným modelem na hypotetickém příkladu. Na trhu malého ostrova působí jen jedna banka, která hodlá vždy držet hotovostní rezervy ve výši 10 % depozit na požádání. Marek si do dotyčné banky uloží 100 000 Kč. Banka z této částky navýší svoje rezervy o 10.000,- Kč a 90.000 může zapůjčit na investice. Protože je tam jediná banka, tak zapůjčená částka se brzy do banky vrátí formou vkladu osob, které investici prováděly. Banka z této částky navýší svoje rezervy o 10% a zbytek může půjčit. Řetězením na sobě závislých vkladů a úvěrů se zvětšuje množství peněz v oběhu. Na konci procesu banka vytvoří na bázi „původních“ 100 000 Kč (hotovostní peníze) dodatečných 900 000 Kč (bezhotovostní peníze) tedy původní vklad (100 000 Kč) byl bankou „multiplikován“ desetinásobně (na 1 000 000 Kč).
Multiplikační násobící činitel vkladu v bance je převráceným zlomkem zlomku povinných bankovních rezerv. Pro povinné rezervy 10% vyjádřeno zlomkem 1/10 je multiplikační koeficient 10. Kupní síla takto nově vytvořené měny je odebrána na úkor „naředění“ kupní síly vkladů předchozích. Puristé mohou téměř okamžitě namítnou, že to zjednodušení je brutální a takto vytvořený model nemůže být brán vážně. To je ovšem nemoc ekonomie jako takové. Proto řada lidí oprávněně pochybuje, že se jedná o vědu, kde platí, že výjimka zneplatňuje hypotézu. Ekonomie pracuje s přesným očekáváním nepřesných vstupů a proslulí ekonomové dají více na instinkt než na matematiku. Ale zpět k námitkám proti bankovnictví s částečnými rezervami. Ortodoxní odpůrci bankovnictví s částečnými rezervami („FRB“) vyslovují především tyto námitky:
- FRB je „vnitřně podvodné“, resp. i kdyby banka měla souhlas klienta, šlo by nutně o neplatnou smlouvu.
- FRB je vysoce křehké a vnitřně nestabilní, je náchylné k panikám a runům, neobejde se bez „věřitele poslední instance“ v podobě centrální banky (což implikuje nahrazení komoditních peněz „papírovými penězi“) a dalších institucí státní „záchranné sítě“ (např. povinné „pojištění“ vkladů atd.).
- FRB je zodpovědné za opakující se hospodářské cykly, které jsou vyvolané umělými úvěrovými expanzemi, kdy banky vytváří úvěry tzv. „z ničeho“, tj. tyto úvěry nejsou „kryty“ „skutečnými úsporami“; výsledkem těchto umělých investičních boomů je vznik takové časové struktury produkce, která je v rozporu s „časovými preferencemi“ občanů (jejich ochotou odložit současnou spotřebu ve prospěch budoucí spotřeby).
- FRB přitom nepřináší v porovnání s bankovnictvím 100% rezerv žádný dodatečný hospodářský prospěch, popř. tento prospěch ani zdaleka nepřevažuje nad negativy ad 2. a 3.
Co by se stalo po zavedení předpisu o plném krytí? Banky by musely během nějaké lhůty – například během deseti let – snižovat objem aktiv, a to velmi podstatně, protože jejich aktiva jsou vlastně podvodná. To je také důvod, proč Vollgeld Initiative bojuje ve Švýcarsku (země bank) ztracený boj.
Je stále to samé. Kapitalisté a finančníci patří mezi ty nejdravější, nikdy neplatí celý účet za své podnikání. Velkou část nákladů vždy hradí lidé, kteří jsou nějak zasaženi tím, jak kapitalista nakládá se svým majetkem, nemají ale legální možnost jeho činnost ovlivnit. Vzpomeňme na hexavalentní chrom v Hinckley, na plutonium v Kerr-McGee, Oklahoma. Ztráta hodnoty peněz způsobená vytvářením (multiplikačním efektem) peněz z ničeho, na které doplácí obyvatelstvo inflací je netrápí. Oni mají svou pohodlnou rentu.
To je začarovaný kruh politiky v kapitalistickém systému. Oligarchie, které získají hegemonii ve společnosti, podporují vlády, ochotné jim výměnou za tuto podporu umožnit přenášet jejich soukromé náklady na celou společnost. Říká se tomu individualizovat zisky a socializovat náklady. Poněkud infantilní, ale výstižné, je toto video. Je nesporné, že naši miliardáři a jejich početní sluhové (protože každý bohatý palác je přeplněn zpupnými sluhy) budou tvrdit něco jiného. Václav Klaus napsal v knize Modrá nikoliv zelená planeta:
Nežijeme ve světě, ve kterém dominují externality (= vedlejší dopady). Ty představují pouze malou část prostoru lidských interakcí. Jsou jevem doplňkovým, nikoli základním. Fundament je v internalitách (jakkoli se to slovo téměř nepoužívá).
Tyto věty tváří v tvář sedmi miliardovému obyvatelstvu této planety, jsou krutým výsměchem. Samozřejmě, že externality dominují, stačí jen spočítat škody způsobené na mořském pobřeží havárií nějakého tankeru anebo do nich započítat také lidské tragédie. Stačí se podívat do Detroitu v Michiganu, na téměř nekončící řady trosek
i jinde v „Rust Beltu.“ Noviny přinášejí každý den informace o planetárních „vedlejších důsledcích“ ekonomického růstu, podložené fotografiemi Země ze satelitu. Slovo „svoboda“ znamená v pravicovém diskurzu právo soukromých majitelů disponovat svým majetkem s co největší mírou bezohlednosti vůči druhým a tak slyšíme:
Když omezíte naše právo přenášet část nákladů na druhé, je ohrožena svoboda všech, protože svoboda podnikat je nejdůležitější formou svobody ve společnosti!
Neměli bychom žádat především spravedlnost?
+'&t='+escape(document.title)+
'&wi='+escape(window.screen.width)+'&he='+escape(window.screen.height)+')
