Debata Trump vers Clontonová a neuvěřitelně vlezlá trapnost českých medií

Rozebrat  první televizní  debatu obou  kandidátů na  amerického prezidenta  se teprve  chystám. včera  se mi nepodařilo najít  hodinu a půl v kuse, abych si  to poslechl a udělal z  toho  nějaké závěry vhodné pro samostatný  článek. Takže  zatím  jsem se „spokojil“  jen   s  tím, co  odprezentoval  český  mainstream.   A  přiznávám, že  mne  nejvíce zajímaly  průzkumy, jak debata   zapůsobila  na  americké  voliče a  kdo podle  průzkumů  měl navrch. Předpokládám, že  jste  na  tom plus  mínus  stejně.  A  nebudu  zastírat,  že  mne nijak  nepotěšilo to, co, bez výjimky  a konto  výsledku  debaty  převzal za  bernou minci  český  mediální  prostor. Totiž  tohle:

Podle bleskového průzkumu televizní stanice CNN 62 procent dotázaných považuje Clintonovou za vítězku debaty, zatímco pro Trumpa hlasovalo 27 procent. Podle 53 procent dotázaných byla Clintonová „upřímnější a bezprostřednější“, podle 40 procent byl naopak lepší Trump.

vystrizek

Zdroj: http://www.lidovky.cz/100-milionu-divaku-debata-trumpa-a-clintonove-lamala-rekordy-poi-/zpravy-svet.aspx?c=A160927_100310_ln_zahranici_ele

Tohle  nám  dali mediální servery, Česká televize, Český  rozhlas, prostě  všichni…  Vyhrála, drtivě  Hillary!  Donald  byl za  kačera. Donalda.  Bylo to opravdu tak? Náhodou  jsem ovšem objevil   článek  i s  grafikami v

Pokračování textu

Rubriky: Hodina vlka | Štítky: ,

Reakce na Kenta -KONTRAPRODUKTIVITA NETRPĚLIVOSTI

napsala  Všudybylka

na Kentův  příspěvek se ozvali  hned  tři stálí  autoři Kosy -Všudybylka, Gerd a  Vidlák. Původně  jsem  chtěl  spojit   všechny jejich   reakce do jednoho článku.  Jenže  by  to bylo příliš  dlouhé. Takže  je vydávám  každou  jednotlivě. Dámy  mají, přirozeně  přednost.

Pokračování textu

Rubriky: Hosté | Štítky:

Vtip na tento den

Znovu se nám, podle  očekávání, rozjela  válka  v Sýrii. Takže sem, docela  nerad, dám jeden  s touhle  základní  tématikou. Osobně  bych ho nazval Vlhký  ruský sen Jakuba  Jandy, Juraje  Smatany,  redaktorů Washington Postu  a Hillary  Clintonové. Případně  řady  dalších.

Pokračování textu

Rubriky: Politické vtipy | Štítky:

Reakce na Kenta- Vidlákova polemika

napsal Vidlák

Milý Kente
Abyste nezůstal neoslyšen, tož bych se Vám pokusil dát pár Vidláckých návrhů možných řešení.
Hned na začátek chci říct, že neumím změnit vládu, neumím změnit veřejné mínění a neumím nijak zařídit, aby nějaká moje Vidlácká myšlenka došla sluchu. Jediné, co umím, je tyto myšlenky žít a věřit, že s Boží pomocí k něčemu skutečně budou. Neumím dát žádnou radu, jak něco zařídit na vládní úrovni, nevyznám se ani z dvaceti procent v naší politické scéně jako vlk, nejsem životem protřelý, nesjezdil jsem půl světa, nemám vysokoškolské vzdělání a ze své hroudy nejspíš nikdy nevytáhnu paty.  Ale pokud je zde na Kose někdo ochoten poslouchat moje rady, tak tady jsou:

Pokračování textu

Rubriky: Vidlákovy podávky | Štítky: , , ,

JF a jeho týdenní výběr ze světového tisku

vybral, přeložil a sestavil JF

Předkládám čtenářům Kosy další výběr odkazů na články na anglo-amerických stránkách, které mne v uplynulém týdnu zaujaly. Kdyby někomu připadaly formulace v některých článcích hodně podobné, není to náhoda. Opisování je u západních autorů zřejmě hodně rozšířený zlozvyk.

Pokračování textu

Rubriky: JF a jeho rešerše | Štítky:

Spor o primát. Občané versus korporace.

napsal Leo K.

 

Na webu Justice vyšel článek – rozhovor – kde svůj silný názor vyjádřil místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala.  Jádro jeho myšlenek si dovolím ocitovat (tři tečky označují vypuštěný text): …Vaše texty… vedou k myšlence, že stěhování národů nemá žádné řešení přerozdělováním lidí na území Evropy, nýbrž že každý národní stát se s tím musí vypořádat sám a jen suverénní státy mohou spolupracovat. Je to to, co naznačujete? Proč je v době stěhování národů suverenita země klíčová snad více, než kdy jindy?

Obávám se, že jedním z největších neduhů naší doby, je neochota a strach přiznat si, že problémy máme, natož je pojmenovat. V Evropě dnes stále řešíme, zjednodušeně řečeno, „problémy bohatých“. Úzkostlivě se držíme svých starých dobrých malých problémů – neproblémů, protože jejich existence nás neleká…Problém pohybu statisíců lidí po území evropských státu zdaleka není jen problémem ekonomickým, bezpečnostním či organizačním. Postavení těchto lidí, jejich činy i vztahy mají bezpočet právních významů a důsledků. Klíčem k právnímu řešení těchto otázek je nepochybně pojmenování dlouho opomíjeného problému suverenity jednotlivých evropských států…

Každý student právnické fakulty se učí, že jedním ze základních předpokladů existence a fungování státu je svrchovaná moc jeho orgánů nad územím a nad lidmi na tomto území. V moderní podobě to především znamená, že stát vydává zákony, které musí být všemi na území státu respektovány, a pokud někdo zákon poruší, stát má prostředky k vynucení nápravy a neváhá to udělat… Problémy se dnes dotýkají všech základních aspektů realizace státní suverenity. Stále méně je jasné, kdo je suverénem představujícím reálnou moc. Jaká je jeho legitimita. Náleží skutečná moc ve státě opravdu v plném rozsahu jeho orgánům… Zpočátku přirozená a v evropské kultuře tradiční ochrana slabších byla v posledních letech dovedena k absurdním výsledkům. Ze slabších se stali silnější a ze silnějších jsou slabší. Věřitelé se nemohou domoci plnění svých pohledávek, zatímco jejich dlužníci jsou chráněni, i když zcela svévolně odmítají platit své dluhy. Lékaři operují až poté, co si vytvoří právní alibi pro případné komplikace v léčbě. Učitelé jsou šikanováni a ponižováni žáky; brání-li se, jsou propuštěni. Rodiče jsou zcela bez prostředků proti i malým dětem, které pochopily, že nebudou-li poslouchat, nic se nestane…

Tento text v žádném případě nechce polemizovat se základním tvrzením článku a s právním názorem doktora prav teprve ne. K tomu nemám ani vědomosti, ani dostatek drzosti. Ale ve vyjádření jsem našel několik jednotlivostí, které Roman Fiala – podle mne neprávem – imputuje chladně racionálnímu názoru. Mám na mysli především vyjádření…„ Náleží skutečná moc ve státě opravdu v plném rozsahu jeho orgánům, když občanské aktivity mají stále častěji schopnost zcela zabránit realizaci moci státu? Když teze „primátu občana nad státem“ vyústila v beztrestné vydírání společnosti jednotlivci?“

Připomnělo mě to Klausovu otázku – nakolik mohou nikým nevolení a nikomu zodpovědní soukromí občané korigovat chod věcí veřejných? Možná jsem to pochopil špatně, ale bytostně se to vzpírá mé víře, že autority nikomu, ani státním institucím neubude, vynutí-li si lid změnu pravidel. Přesto se asi shodneme na tom, že otázka suverenity je skutečně klíčová. Suverenita státu velmi úzce souvisí se suverenitou lidu, neboť stát se vyznačuje hlavně svou mocí, protože skrze ni jedná s ostatními státy nebo mezinárodními organizacemi. Není proto jednoduché rozpoznat, zda určitá kompetence patří suverénnímu lidu nebo suverénnímu státu. Pojďme se však o to alespoň pokusit. Na začátku musí být otázka.

Co všechno tedy může činit současný suverénní stát?

Za prvé může rozhodovat o tom, co je vůbec oprávněn činit (s ohledem na výše zmíněná omezení). Pouze suverénní stát rozhoduje sám, bez cizího přičinění, pouze s ohledem na práva jiným států. Suverénní stát je také oprávněn své rozhodnutí změnit, popřípadě si dát do ústavy, že něco změnit prostě nesmí. O suverenitě vyšlo velmi podrobné pojednání The idea of public law, Oxford University Press, 2003, které podrobně rozebírá britský přístup k této otázce a kterým si pomohu ve formulaci základních bodů odpovědi.

Suverenita je významným znakem státu

– suverenita je pevně svázána se státem, na rozdíl od tradičního pojetí fyzické osoby, kterému patřila moc ve státě. Proslulé „Stát jsem já“ Ludvíka XIV. přináší dnes těžké potíže, protože jediná osoba není schopna zajišťovat plnou vládu nad celým státem. Legislativa, exekutiva a justice jsou nástroje, jak učinit vládu suveréna možnou a efektivní. Státní moc takto rozdělená se stává postupem času nezávislou na centrální autoritě. Právo se stává nástrojem příkazu a začíná být nezávislé na konkrétních osobách, které jej vydávají. V moderním státě tedy suverenita znamená vnitřní soudržnost, vnější nezávislost a nadvládu, primát práva.

Politické vztahy by neměly být odvozeny z vlastnických vztahů.

Majetek státu nebo suveréna je odvozen z jeho suverénní moci, popřípadě vzniká na základě společenské smlouvy. Je ale až sekundární, neboť k tomu, aby mohl vládce majetek ostatních získat, musí jako vládce nejprve vystupovat a majetek si získat vydáním právního aktu nebo násilím. Navíc je vlastnictví též soukromoprávní kategorií a nemusí se čistě vázat pouze k státu.

Veřejná moc musí být odlišena od soukromé moci

– soukromá moc je výlučný vztah mezi dvěma jednotlivci, jejímž předmětem je nějaký majetek. Politická moc je produkt vztahu mezi jednotlivci, který je koncipuje jako sobě rovné. Politická moc vzniká tam, kde se lidé spojí dohromady k dosažení určitého cíle. Tato moc je pak součástí moci veřejné s ohledem na její formu. Veřejná moc je produkt partnerství jako formální vztah legitimovaný systémem pravidel. Předmětem veřejné moci je dosažení obecného blaha.

Veřejná moc není osobní, nýbrž úřednická

– suverenita je funkce institucionálního uspořádání, ustanoveného jako následek formování moderního státu. Koncept úřadu byl odvozen z církevních institucí a značil pozici nějaké trvalosti. Moc je tedy svěřena nikoliv jednotlivci, ale úřadu samotnému. Moc se tedy neváže na konkrétního jedince, který je právě u moci, ale k instituci, k úřadu, který zastává.

Veřejná moc je produktem politických vztahů

– politickou mocí není pověřen nějaký specifický subjekt, např. král, lid nebo parlament. Politická moc se generuje z dynamického vztahu mezi vládou a občany – je tedy relativní. V moderním státě je politická moc vtělena do rukou lidu a veřejná moc tedy vychází z tohoto politického vztahu a možnost státu vydávat efektivní příkazy spočívá na jeho schopnosti ustanovit autoritu.

Suverenita je výraz veřejné moci

– suverenita spočívá ve vytvořených státních institucích a ve formě vlády (monarchie, demokracie atd.), kterou se politické vztahy provádějí.

Suverenita je vztahová kategorie.

Chápeme suverenitu politickou, kdy je výrazem politické moci, a právní, kdy je výrazem absolutní moci vydávat právní akty. Většina moderních států má v ústavě napsáno, že zdrojem veškeré mocí je lid, který přiděluje legislativní, výkonnou a soudní moc státu institucím. Politická suverenita tedy znamená moc ustanovit, zrušit nebo reformovat formu vlády ve státě. Tato suverenita je základem ideje, že držitelé státní moci ji nevykonávají jako své právo, ale jako právo náležející ostatním. Oficiální moc svěřená lidem musí být užívána k zajištění blahobytu státu, veřejná moc musí být vykonávána pouze pro veřejné účely.

Práva nejsou protichůdná k suverenitě, ale jsou produktem jejího výrazu. Klasické teorie vždy poukazovaly na stav před založením společenské smlouvy, tento stav se většinou nazýval stavem přirozeným. V něm existovala i přirozená práva. V okamžiku vzniku společenské smlouvy byla část těchto práv vyměněna navzájem mezi jednotlivci k zajištění bezpečnosti či k dosažení blahobytu. Suverén tedy není adresátem těchto práv, ale pouze jejich správcem.

Systém veřejného práva je výraz suverenity

– právo znamená nařízení, příkaz suveréna. Ale protože je suverénem úřad, který vykonává úřední moc, vůle suveréna může být vyjádřena pouze skrz určité institucionální formy, které musí být taktéž podřízeny právu. Ustanovení autority je tedy podřízeno právu, to znamená, že všemocná moc suveréna musí být vyjádřena pouze ve formě zákona a pouze kompetentními institucemi.

Veřejné právo není výhradně věc pozitivního práva

– Pozitivním právem se rozumí takové právo, které lze odvodit z platného systému právních norem. Toto právo není však ani úplné, protože pozitivní právo nemůže zachytit všechny myslitelné situace, které v reálném životě vznikají, ani nutně spravedlivé, neboť obecně formulovaná právní norma může být v případě konkrétní aplikace klidně  pociťována jako neadekvátní. Z toho důvodu moderní právní řády připouštějí, aby se státní orgán (autorita) aplikující platné právo od dikce právní normy odchýlil, pokud je to v souladu s účelem nebo duchem zákona a pokud to lépe vyhovuje obecně chápanému pojmu přirozeného práva nebo spravedlnosti a v případě, že pozitivní úprava pro určitý právní případ chybí, rozhodl podle analogie nebo na základě obecných principů daného právního řádu, např. zásady dobrých mravů nebo poctivého obchodního styku.

Když se zpětně podívám na tyto body, musím vysoce hodnotit teoretickou práci autora The idea of public law, protože mě připadá, že tam není místo pro zneužití právního pořádku a že je všechno jasné, průhledné a jednoznačné. A přece! V případě Evropské unie s níž sdílíme (?) určitou část své suverenity, nelze určit ani stát, jako subjekt sdílené suverenity, ani instituce splňující shora uvedené body, které by byly nadány absolutní mocí vydávat právní akty a hlavně vymoci jejich dodržování. Evropská unie není státem, ani federací či konfederací. A její snaha se tak změnit naráží na historicky vzniklá specifika národních států, které se jich nejen nechtějí, ale ani nemohou kvůli své identitě vzdát.

To je jenom vedlejší příspěvek, který nebyl původně cílem článku. Je to reakce na usnesení Ústavního soudu – cituji: „Je spíše otázkou jazykovou, zda lze proces integrace označovat za ‚ztrátu‘ části suverenity, resp. kompetencí, nebo přiléhavěji např. za ‚propůjčení, postoupení‘ části kompetencí suveréna. Může se jevit jako paradoxní, že klíčovým projevem svrchovanosti státu je i možnost se svou svrchovaností (její částí) dále nakládat, resp. určité kompetence dočasně či trvale postoupit.“

Z toho Ústavní soud odvozuje, že „přenesení určitých kompetencí státu, které vyvěrá ze svobodné vůle suveréna a bude nadále vykonáváno za jeho účasti předem dohodnutým, kontrolovaným způsobem, není pojmovým oslabením svrchovanosti, ale může naopak ve svých důsledcích znamenat její posílení ve společném postupu integrovaného celku. Integrační proces EU se neděje radikálním způsobem, který by obecně znamenal ‚ztrátu‘ národní suverenity, nýbrž jde o proces evoluční, a – kromě jiného – i o reakci na postupující globalizaci ve světě.“

Evropská integrace tak a priori neznamená pro Českou republiku podle Ústavního soudu ztrátu suverenity. Jsem-li však kritický, nemohu nevidět, že sdílíme suverenitu s Evropskou unií, která na něco takového nebyla a není připravena. I to byl jeden z důvodů Brexitu. Ústavní soud rozhodoval pouze otázku, zda sdílení suverenity nepoškozuje náš stát.

Vraťme se ale k otázce Romana Fialy: „ Náleží skutečná moc ve státě opravdu v plném rozsahu jeho orgánům, když občanské aktivity mají stále častěji schopnost zcela zabránit realizaci moci státu? Když teze „primátu občana nad státem“ vyústila v beztrestné vydírání společnosti jednotlivci?“ Vraťme se k bodům – Suverenita je vztahová kategorie a práva jsou produktem jejího výrazu. Vycházejme z toho, že zdrojem veškeré mocí je lid, který přiděluje legislativní, výkonnou a soudní moc státu institucím. Politická suverenita tedy znamená moc ustanovit, zrušit nebo reformovat formu vlády ve státě. Tato suverenita je základem ideje, že držitelé státní moci ji nevykonávají jako své právo, ale jako právo náležející ostatním. Oficiální moc svěřená lidem musí být užívána k zajištění blahobytu státu, veřejná moc musí být vykonávána pouze pro veřejné účely.

Jestliže se mění společenská smlouva, nemůže to být bez účasti těch, kterých se to týká. Suverén není adresátem těchto práv, je pouze jejich správcem. Nelze tedy mluvit o vydírání, když se změny domáhá občanská společnost.

Stálo se však dosud nepřiznaným problémem, co s parazitními organizacemi, které ve své většině nejsou produktem občanské společnosti, ale snahy personifikovaného soukromého majetku vytvořit v občanské společnosti štěnice ve formě lidově nazvané „neziskovky.“

Lze pozorovat nesouhlas s jejich praxi a není se tomu možné divit. Kdo by taky měl rád organizace, které z jeho daní pracují proti jeho zájmu nebo alespoň ve svůj, vlastně soukromý, prospěch? Přesto je hněv veřejnosti směřován špatným směrem. Především to, aby „neziskovky“ byly skutečně prospěšné, si musí hlídat stát. Není možné rozdávat veřejné prostředky za nějaké řeči, za prací „neziskovek“ musí být konkrétní výsledky. Ne za vydané bulletiny a fotografie rozdávačů polévek či balených vod.

V současné době se „neziskovky“ leckde staly vcelku mocnou lobby, která si určuje sama co bude dělat. Propojená se státními institucemi dokáže zneplatnit i demokraticky přijaté zákony. Jako příklad se v literatuře uvádí zákon o pomoci v hmotné nouzi – to byla podmínka souhlasu obce, kvůli které se musí zákon novelizovat. Vymkly (ty neziskovky) se státní moci. Dehonestují soudce, dělají nátlak na policii. Jenže proto má stát instituce, které by si měly takové případy hlídat. Vždyť koneckonců žijeme v kapitalismu, tak je logické, že si „neziskovky“ hlídají především své kšefty. Doplácíme na to všichni. Sponzorování veřejnými penězi je nemravné, protože většinu agend by stát zvládnul levněji. Jestliže se objevuje námitka spolufinancování – je opět lichá. Spolufinancování je z darů. Jestliže podnikatel sponzoruje „neziskovku,“ odečte si výši daru z daní. Tedy opět z veřejných peněz.

Závěr: Vydírání společnosti jednotlivci lze snadno zabránit několika demokratickými nástroji. Lidovou iniciativou (současné petiční právo je výsměchem) a lidovým hlasováním. Obávám se, že k tomu v dohledné době nedojde, právě proto, že je to tak snadné.

Vlkův  dodatek:

Pro mne  mimořádně  zajímavý text. Ale  také  docela  diskutabilní. Takže  po  delším  čase, neplánovaně, otevírám  diskusi.

Rubriky: Země Lea K. | Štítky: , , , , | 66 komentáře

Vtip na tento den

Merkelová se konečně  rozhodla  Řecku  aktivně pomoci. Bylo na  čase

Pokračování textu

Rubriky: Politické vtipy | Štítky: