Válka s mloky

napsal Geordyn

Kdokoli zná ještě dnes díla československého spisovatele, dramatika a dobrého, poctivého vlastence, Karla Čapka, tak ten se nebude zdráhat číst něco jako zamyšlení nad jeho už tehdy ve třicátých letech minulého století napsanou sci-fi, o objevu zatím neznámého druhu Tichooceánského mloka, který vynikal schopnostmi srovnatelnými se psy a navíc i vydávat zvuky podobnými lidské řeči. Navíc ještě i určitou schopnost porozumět řeči lidské, a napodobovat špatné vlastnosti, zvláště lidskou hrabivost a lživost. I když bych řekl, že dnešní hrabivost globálních lichvářů i ty učenlivé mloky holandského kapitána van Tocha překonává. Lživostí asi i víc.

Dnes bychom mohli tohoto zvláštního mloka přirovnat k tomu, co dnes víme o schopnostech delfínů. Zvláště, když několik armád států majících válečné námořnictvo, používá speciálně cvičených delfínů k diverzním a i výzvědným účelům, což asi málokdo ví. Inspirovali se váleční námořníci u Karla Čapka?

Kdybych si včera večer neposlechl oblíbený pořad českého rozhlasu na stanici Zlín mezi 22. až 23. hodinou ( to bylo ve středu, na svátek sv. Jiří, k němuž se hlásím, byv v tomto jménu biřmován monsignorem Trochtou, takto v oné době biskupem litoměřickým. Ten včerejší pořad uváděný mým známým redaktorem rozhlasu Robertem Tamchynou, který uvedl režisérem Jiřím Horčičkou zdramatizovanou část Čapkovy sci – fi, o oněch učenlivých mlocích sbírajících pro tehdejší holandskou akciovou společnost ze dna Tichooceánských vod perly , tak bych po tomto tématu asi vůbec nesáhl – když ze současných tří válek, jsme my Chcimírové, totálně grogy.

Proto další text článku bude v toto smyslu koncipován – tedy protiválečně, ať se současní váleční štváči třeba vzteky kousnou do zadku. Nebo jinam. Kam jim libo. Takové úspěšné samokousnutí u nich vždy vítám.

V románu Čapkově – čtěte – velmi poučné i pro ty, kteří ještě odolávají všivácké vládní pětikolkové propagandě. Ti co jsou již vtažení do toho mumraje už po vzoru jistých skupin, které kdysi křečovitě zvedali paži k pozdravu a potom už jen civěli na rozvaliny kolem nich – tak ti si budou muset to civění zažít osobně. Nepřeji si to, pochopitelně. Pořád jsem ještě umírněný lidumil. Avšak dojde-li na zmíněné scény zaviněné lhostejností, leností a nedostatkem toho zdravého rozumu, kterému se říká – selský, tak nás všechny potěš Pán Bůh. Sedláků jsou u nás dnes jen asi tři procenta, takže ouha. Že by selské geny z minulosti mohly ještě u ostatních zabrat? Naprostá většina občanů českých zemí se před třemi sty lety živila prací na poli, nebo ve chlévě. Selskost má tuhé kořeny. Souhlasíte? Měla by mít. Grunty se dědily vždy jen na nejstaršího syna a vesnická chudina měla také zdravé sebevědomí – některá. Města zase svoje řemeslnické cechy s podobnou hrdostí se stavovskou ctí. To na okraj.

Čím nás dnes mají učenliví mloci a jejich postupné přemnožení v oceánech z románu poučit?

Tak podobné – ne-li totožné situace v románě s dnešní situací, je zarážející až otřesné, jak Čapek byl jasnozřivý a nadčasový.

Mloci požadovali výbušniny, aby mohli odbourávat pobřeží pevnin, pro své mločí mělčiny, na kterých se mohli rozmnožovat. Lidské koncerny obchodující perlami, výbušniny dodávali oplátkou za dodávky oněch perel, které si dámy velkého světa vlivem všeobecné a všemocné reklamy – budete krásnější – nejkrásnější, chtivě kupovaly. Koncerny bohatly. I když pro perlový převis na trhu jejich cena klesala, stále se to vyplácelo. Pevnin pro mločí mělčiny ubývalo, leč pevnin je mnoho a takový džob se nikdy už nevrátí. Že budou nakonec všude jen mělčiny a lidé nejsou mloci, nebo ryby? Co na tom – žoky miliard jsou naše !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Nakonec pan Povondra, který kdysi kapitána van Tocha uvedl, když byl vrátným na ředitelství koncernu k ředitelovi, který ten NÁDHERNÝ DŽOB ROZJEL , uviděl v Praze na Vltavě při rybaření – uviděl na hladině tu kulatou mločí hlavu. Jsou teď už i tady, řekl si pan Povondra – že jsem já tupec, toho kapitána van Tocha tehdy nevyhodil !!! A k řediteli tak nepustil.

Poučení bývalo dříve vždy u podobných varovných textů. Mělo by být i nyní zde? Myslíte že poučení už znáte? A ostatně Karel Čapek s něčím podobným počítal.

Odhadl v závěru románu toto. Že možná se to množství mloků po celé zeměkouli vlivem různého podnebí – severní, jižní. Vlivem rozdílné kvality vody – třeba Žluté řeky, nebo studené vody řeky Mc Kenzie. Mohou tak nastat mezi mločí populací rozdílné názory – jak dál, mohou se v tak velkém biologickém materiálu objevit zhoubné nemoci. Budou vzájemně válčit o mělčiny pro svou komunitu. Výbušniny jim stále lidstvo dodává. Nebo mohou i koncerny změnit tu dravčí obchodní politiku. Může se… Nebo …

Naleznete-li v textu nesrovnalosti s Čapkovým románem – Válka s mloky, tak prosím o shovívavost. Aniž bych znovu po letech nahlížel do knihy ve své knihovně – největším svým bohatstvím. Dnes si takovou s jejím přebohatým výběrem nekoupíte. Psal jsem tento text pro vlkovu Kosu s přáním jeho plného uzdravení. A zpaměti. Nechlubím se – omlouvám.Vlka potřebujeme, takových smělců jako on, mnoho není. Potřebujeme jeho slova v Poštovně i v Hodině Vlka i v Trikoloře. A texty jeho – vlka i autorů stálých i příležitostných, zvláště tak plodného autora pana Leo. K. Víte, že 12. 5. bude panu Leovi už požehnaných pětaosmdesát. Stárnu i já a tak proto ty omluvy. Vzpomeňte básně – s názvem Dědova mísa. A jejím závěrem. … Nač by to tvá ruka uměla?

… Až se tobě bude třásti ruka – koryto ti synek udělá. Nechejte nás rozbíjet pomyslné mísy, asi to potřebují.