Z Královských Vinohrad -Tragedie nové totality na pokračování

napsal Jiří Jírovec

Tragedie nové totality na pokračování

„Střílet pana arcivévodu, to je moc těžká práce. To není, jako když pytlák střílí hajnýho. Tady jde vo to, jak se k němu dostat, na takovýho pána nesmíte jít v nějakých hadrech. To musíte jít v cylindru, aby vás nesebral dřív policajt.

Švejkovo vysvětlení mě napadlo, když jsem se dozvěděl o atentátu spáchaném na Robertu Ficovi. Než budu pokračovat, musím zdůraznit, že jsem za svoje glosy nikdy nedostal byť jen korunu honoráře. To aby bylo jasno, že následující text je o tom, co mám na srdci a nikoli v peněžence.

Co se událo na Slovensku je tragické. Pro Roberta Fica osobně, ale tuplem pro jeho oponenty pokud přežije a nedejbože se vrátí do úřadu. No hrůza hrůz! To se nehodí těm, kteří chtějí ovládat dvě kdysi spojené země každý jinak, ale vždy na věčné časy. Mají moc a tu nepustí za žádnou cenu. Fico vyhrál volby čímž nejen rozvrátil slovenskou společnost, ale posunul vztahy s druhdy bratskými Čechy pod úroveň „chladné.“ Nad hrobem by mu naši pravověrní odpustili, tak nějak podle Karla Kryla:

„Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet,
je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet,
pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou,
ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou…“

O mrtvých jen dobře, alespoň na chvíli. Každá moc má taková slova vždy v zásobě. Možná i slza by u jeho hrobu ukápla, jak ze sloganu starší české písně: „Já však znám její slzy – jsou krokodýlí.“

Je to všechno komedie, lež a faleš, stojící za termínem nová totalita. Není to ta z období před rokem 1989, která říkala lidem, pojďte s námi (samozřejmě ve vlastním zájmu) cosi budovat. Nová totalita občany k ničemu nevyzývá, protože je nepotřebuje. Stačí, když budou zticha, tedy držet hubu a krok.

Jan Keller nedávno napsal: „Cílem propagandy není určovat, co si mají lidé myslet. Jejím cílem je dovést lidi k přesvědčení, že je úplně jedno, co si kdo z nich myslí.“ Moc si vystačí s jasným signálem: Děláme všechno správně a nebýt Babiše a Okamury mohli jsme dávno být Number One ve vesmíru. Občas k tomu přidá trochu keců o lidských právech, „našich“ hodnotách a demokracii. To stačí na zmrazení jakékoli diskuse.

Bylo by nežádoucí, aby se lidé zájímali o to, že pětikoaliční poslanci nehlasují podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale podle dirigenta, který jim packou nahoru nebo palcem dolů vysílá jasný signál, zda hlasovat „ano“ či „ne.“ Nikoho nezajímá, že se Sněmovna vylidní, když mluví opozice. Poslanci se ovšem musí před hlasováním vrátit, aby opozice nevyhrála jakékoli hlasování.

9. a 10.5. byl projednáván zákon, který má povolit korespondenční hlasování. Přestože jde o takměř ústavní změnu, vláda nikde a většina koaličních poslanců se kdesi poflakuje. Přece nebudou poslouchat co 92 poslanců říká z zastoupení svých voličů. Když pak hlasují, vědí velké kulové o čem byla řeč. To je absolutní rozklad demokratického systému.

A v takové situaci má zmíněný Benda drzost, aby si na opozici stěžoval: „Opakovaně padly (její) návrhy, u kterých je jasné, že nemají v Poslanecké sněmovně šanci na získání většiny a mají jenom zdržovat a nutit poslance, aby chodili do sálu.“ Není snad práce ve Sněmovně základem poslaneckých povinností?

„Babiše už nikdy nepustíme k moci.“ Tak pravil v mediích stejný  Benda z ODS. Tedy Marek, poslanec a šefdirigent koaličního hlasování ve Sněmovně. Jde nepochybně o výrok spojující společnost. V glose psané několik dní před atentátem na slovenského premiéra jsem položil hypotetickou otázku: Chtějí snad Babiše zastřelit? 

Ficovi chtěl ve vládnutí zabránit jakýsi Šimečka. Nejspíš byl „na odstřel“ hned po volbách. Jako spojenec Orbána se jevil jako proruský chcimír. A tak poražená strana pořádala demonstrace proti zloduchovi. No a neuvěřitelné se stalo skutkem.