NEVĚŘ OSTNATÉMU DRÁTU, BYŤ SE STOKRÁT TVÁŘIL JAKO STONEK RŮŽE

napsal Tacit

Chlapi nebrečí

 

V tiskárně jeho dědečka v Sudetech v Neu Titschen (Nový Jičín) vydávali v pravidelných edicích Čapka, Halase, Nezvala, Floriana, Demla a s nimi se jeho dědeček stýkal a též čile komunikoval. Po osmatřicátém před nacisty přemístili tiskárnu do Kroměříže a pak jeho tatínek vedl podnik po celý protektorát, udržel tisk proti i navzdory gestapu, podařilo se tisknout tituly, kvůli kterým se spolehlivě končilo na šibenici. A tehdy v dubnu čtyřicátého čtvrtého se narodil syn Karel. Tiskárna přežila konec války, ale ne vítězný únor. Otec šel na nucené práce a Karel s maminkou, se sestrou a bratrem do malé přízemní místnosti. O rok později sledoval, jak pod dohledem rudých gard, rozbili sazbu a stroje jejich tiskárny odvezli na šrot do Nové hutě. Nebreč, řekl mu táta. Chlapi nebrečí.

S buržoazním původem se Karel dostal na keramickou školu v Bechyni, z chování míval za dvě až za tři, tady napsal svou první písničku a po absolvování školy byl umístěn do fabriky na záchody a sanitární keramiku v Teplicích. Tady poznal Miloše Zapletala a poprvé si přičichl k divadlu. K divadlu poesie. Jako individualista snášel vojnu velmi osaměle, opuštěně a kázeňsky nevalně. Kromě nové zkušenosti z absurdity prostředí si v polovině let šedesátých z vojny přivezl i několik písní s velkým pé: Nehažte kamení, Pieta, Anděl, Tráva. Ty patří k jeho nejlepším.

Další čtyři roky jsou horečné. Divadlo na zámku v Teplicích, nespočet večírků a mejdanů. A setkání s Mirkem Kováříkem, recitátorem a tehdy ředitelem Divadla poezie v Litvínově, ten Karla zařadil do pořadu text-appeal a poprvé zaznělo: „V ponurém osvětlení gotického sálu / kupčíci vyděšení hledí do misálů / a houfec mordýřů si žádá požehnání / vždyť prvním z rytířů je Veličenstvo Kat.“ Kovářík Karla dovedl do rozhlasu v Ústí a k prvním nahrávkám.

Pak krátce Olomouc a Ostrava, zde opět M. Zapletal, to už redaktor ostravského Mikrofóra, uvádí občasně Karla v zdejším rozhlasu. A pak návrat do Nového Jičína k rodičům.

Pražské jaro bylo na spadnutí, Karel se v lednu 1968 stěhuje do Prahy, má práci v televizi jako jakýsi asistent asistenta a v Praze si užíval s mnohými známými osobnostmi „ten ohromný výbuch svobody“. Srpen prožil na Moravě a jednadvacátého se vrací do Nového Jičína, už obsazeného bratrskými vojsky. V řádu okamžiků napsal dvě velké písně. „Tak vás tu máme bratři / z krve Kainovy / Poslové noci která / do zad bodá dýku“. A samozřejmě stěžejní… „Bratříčku nevzlykej to nejsou bubáci / vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci, / přijeli v hranatých železných maringotkách“.

Bratříčka po počátečním váhání vynesla rozhlasová hitparáda Houpačka Jiřího Černého na první místo a Karel Kryl se stal přes noc slavným. S Černým připravil své první LP Bratříčku, zavírej vrátka, ale to už byl rok 1969 a normalizace v plném proudu. Po odmítnutí v Supraphonu, zbývalo vydavatelství Panton, víc jich tehdy nebylo. A tady, zázrak, to elpíčko nakonec vydali. Na černém obalu ten kluk sedící na pankejtu, s namalovaným bílým terčem na zádech, to byl symbol pro celou naši puberťáckou generaci, co pak velmi rychle dospěla.

A to bylo pro nás na dlouhých dvacet let od Karla skoro vše. Pak už tady nemohl nic. A v záři odjel na písničkářskou akci do Německa, na hrad Waldeck a už se nevrátil. Ti šťastnější se ještě dostali k LP Rakovina -1969, nebo k LP Maškary – 1970, obě vyšla venku a sem se dostávala tajně a těžko. Včetně těch dalších.

Jen mrtvé ryby plavou s proudem

Karla Kryla budu mít navždy spojeného s tou dobou, kdy jsem ho slyšel prvně. To jsem ještě nechápal tu celou jeho básnickou a hudební velikost. To hlavní a nejdůležitější, co tryskalo z jeho Bratříčka, byly neskutečné emoce. To nebyl nějaký brekot zamindrákovaného a rádoby intelektuálního písničkáře ve stylu – tady jsem já – a vy mě laskavě pochopte. Tohle byla přesná střelba melodií a slov přenášená z duše do duše a my jsme se stávali jeho přímou

součástí. Nijak moc nevěřím v nějaké mluvčí generací, ale tady nešlo váhat: „Všude křičel do té hrůzy / ve válce že mlčí Múzy / Muži by však mlčet neměli“. Bylo to všechno jak v horečnatém snu, ty čtyřakordové písničky jsme se rychle naučili a cítili se jejich rozsévači. V létě 1969 jsme s kamarádem na chmelové brigádě ty písně naučili skoro všechny studenty gymplu a s úžasem pozorovali, jak planou oči: „Byl hrozný tento stát / když musel jsi se dívat / jak zakázali psát / a zakázali zpívat / a bylo jim to málo // Poručili dětem / modlit se jak si přálo / veličenstvo Kat“… Trvalo to jen několik měsíců, možná jeden rok, ale pak už ten pocit postupně zeslábnul.

To už nebylo jednoduché hrát Kryla veřejně. V klubu strojařů na Karláku, nebo ve studentském divadle na Strahově jsme za hluboké normalizace veřejně zpívali Krylovy písně, no ale ty, co nikdo neznal, samozřejmě bez uvedení autora, jistě ve strachu a v předposranosti, jak řekl L. Vaculík. Hráli jsme Gulášovou polívku, Tragédii s agentem – a tak. Chtěli jsme dostudovat, přiznávám. Postupně to vyprchávalo.

Pamatuji, že ještě někdy v sedmdesátým šestým, jednadvacátýho srpna odpoledne jsem šel po Dejvicích, byla sobota a klid. A do toho ticha se z jednoho okna naplno rozlévala Krylova Píseň Neznámého vojína. Přímo proto Obvodnímu výboru se neslo: „Nasrat. Jó nasrat!“. Ale to bylo velmi výjimečné a odvážné.

Ne, že bychom si Kryla nezpívali, ale ta naše krylovská parta postupně zakládala rodiny, chodila do zaměstnání, měla „své“ starosti. Taky z „venku“ chodily různé zprávy, že Kryl umřel a tak. Asi desinformace, ale i zárodky beznaděje. Hlavně to vše začínalo být hodně vzdálené.

A tak se Karel Kryl stal legendou. Přestože kdesi venku naplno žil, tvořil, pracoval, miloval, ženil se i rozváděl. Zpívali jsme si ho míň, a mysleli si, že jsme zůstali jeho generace. A to už dávno nebyla pravda. Tak nějak se ta legenda na dlouhou dobu skoro všem hodila.

Nenechat si ukrást revoluci

Pak se ale stalo něco neskutečného. Karel Kryl přijel po sametové revoluci do Prahy a v prosinci 1989 se objevil před sto tisíci lidmi na balkonu Melantrichu. Do té doby byl pro mě ten samet takový velmi zmatený sen, ale teprve když jsem uviděl Karla Kryla, tak jsem tomu všemu snad konečně uvěřil.

První, co mě zarazilo, ne hned, ale časem, že Karel to nadšení davů ze svých nových vůdců tak nějak naplno nesdílel. Když poprvé vzkázal, že lidi mají své politiky kontrolovat a ne je oslavovat, to jsem tomu ještě nevěnoval moc pozornosti.

Karel Kryl dál vystupoval na mítincích, koncertoval před vyprodanými sály a všude plno nadšení. Stal se jedním z (nechtěných) symbolů revoluce. Vycházely mu desky i nové kompilace, byl hrán v televizi a rozhlase, dával rozhovory. Na druhé straně mi bylo divné, že stojí stranou mimo politiku. V elitách ve vládě se objevilo dost umělců v čele s panem presidentem, tak proč ho tam taky nevzali? Dost se to vyjasnilo, až po jeho smrti, mnohem později, ve vzpomínkách. Nepotřebovali kritika a taky postupně přicházeli jiní další, kovanější. A ti už věděli. A tak se Karel Kryl vrátil k tomu, co dělal vždy před tím: psal, zpíval a byl kritický. Ale taky zahořklý a smutný: „Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadou / Ti, kteří kradli po léta dnes dvojnásobně kradou / Ti, kdo nás léta týrali nás vyhazují z práce / A z těch kdo pravdu zpívali dnes nadělali zrádce“.

Velmi těžce nesl, jak dva aroganti, aniž se koho zeptali, rozdělili Československo. Těžkoslovensko, jak říkával. To už začal velmi intenzivně uvažovat, že emigruje podruhé.

Přístup k emigrantům se tou dobou začal v Česku též měnit. Karel proto napsal následující ostré věty: „Exil je cílevědomá práce za osvobození země, ze které jsme odešli, povětšinou nedobrovolně – ale s úmyslem přijít zpět a udělat pro to maximum. Lidé o kterých mluvím, přijeli po Listopadu s otevřeným srdcem – a byli odmítnuti… Je to skandální, ostudné a zahanbující…. Exulanté odešli z důvodu svého přesvědčení. Pro svou zemi bojovali a pracovali víc než devadesát procent těch, kteří tu zůstali.“

Ale zatím natrvalo neodešel. Naopak zesílil koncertování. Už nebyly tak přeplněné sály, o to víc bylo diskusí po koncertech. Nikoho neodmítl, podepisoval do noci, i nějakého toho panáka s fanoušky vypil. Strava, jak se dalo, nebyl čas, spaní po ubytovnách.

Oslavy svých padesátých narozenin chtěl v Čechách. Když se 2. března 1994 s manželkou v vracel Mnichově z procházky, dostal srdeční záchvat a doma pak upadl do bezvědomí, ze kterého se už v nemocnici neprobral. Ráno 3.března 1994 svůj boj vzdal.

V den Krylovy smrti se ulomilo z průčelí Vinohradského divadla křídlo anděla…

Znovu legendou

Jestliže v osmašedesátém bylo jasné, koho Karel Kryl oslovuje, pak po své smrti se stal legendou, protože se to téměř všem jaksi hodilo. Teď už nebyla totalita, abychom s Krylem a díky jemu přežili, či přežívali a taky abychom se tu i tam více zastyděli za svá selhání a slabosti. Teď už začalo Krylovo poselství z poslední doby jeho života mnohým vadit. Bylo proto lépe jej vystrkat o pár pater výše, na piedestal slávy, než s jeho odkazem soužít. A z legendy si přece může kde kdo i trochu uloupnout, případně se přiživit.

Taky se časem zapomíná. Ti mladí z r. 89 vlastně Karla Kryla moc neznali. Byl pro ně nový. A byl s nimi vlastně jen pár roků. Měli a mají jiné vzory. Necítí to tak vyhraněně. Když Kryla zupácky přezpívá třeba Daniel Landa, oni v tom nevidí svatokrádež. Možná jim Kryla znovu přiblíží až ti, kdo se narodili po jeho smrti. Věřím, že jej přinesou čistého a nezištně. Jen nevím, jestli se mi pak také vrátí to mražení v zádech, velmi spolehlivé, kdykoliv si Kryla pustím.

Někdy v roce 1992 jsem v úplně prázdné pražské restauraci v Repre uviděl u stolu v rohu sedět Karla Kryla u piva. Šel jsem k němu, pozdravil a dovolil si o přisednutí. Dal jsem si taky pivo. Nikdo z nás nepromluvil. Jemu to vůbec nepřišlo divný, alespoň nic takového nenaznačil. Pak jsem se zase slušně rozloučil a odešel. On pak zůstal sám.

Včera, 12.dubna by se Karel Kryl dožil 70-ti let.