Léon Frapié Mateřská škola 12.

přeložila  Majka

Mateřská škola 12.díl

IV.

Indiskrétnost je vadou služebnictva. Ve večerních hodinách mě baví prohlížet skříně ve třídách a stolky dam. Bohužel všechny zamykatelné.

Kdykoliv děti opustí třídu (o přestávce nebo v době oběda), musím otevřít okna, aby se vyvětralo. Během dne dámy nechávají skříně otevřené a jejich obsah je na stole; rychle je zkontroluji a pohrabu se v nich; ale jak mám uspokojit zvědavost během několika vteřin? Většinou se jedná o papíry, knihy, brožury, které bych ráda prozkoumala v klidu. Dnes večer paní Galantová zapomněla na stole malou modrou brožurku Předpisy pro mateřské školy. Netřeba dodávat, že jsem si ji odnesla a ráno ji vrátila na její místo.

Tento dokument byl velmi zajímavý, i když se v něm málo psalo o služebných, o jejich důležité roli tam nebyla ani zmínka. Obsahoval plán cvičení a instrukce pro vzdělávací instituce. Obdivuji inteligenci a šíři myšlenek charakterizující tuto část programu a spravedlnost vyžaduje, abych řekla, že se mi důrazně potvrdila užitečnost mateřské školy.

Opisuji. Není to zakázáno? Stíny číhají v mém pokoji jako v melodramatu. Ale ne, je mi dobře u srdce; schoulím se ve svém křesle a lampa bude tak laskavá, že ode mě zažene spavost, abych se nemusela pořád štípat.

„Mateřská škola není škola v pravém slova smyslu; je přechodem mezi rodinou a školou; s něžnou láskyplností a shovívavostí rodiny připravuje na práci a školní kázeň.

Úspěchem ředitelky jsou všechny dobré vlivy, kterým je dítě vystaveno, od radosti, že chodí do školy, po získání návyků pořádku, čistoty, slušnosti, pozornosti, duševní aktivity, které získá takříkajíc mimochodem, při hře. Platí obecná zásada: všechna cvičení by měla rozvíjet schopnosti dítěte bez únavy a námahy.

Cíle má být dosaženo s přihlédnutím k rozmanitosti povah, k tomu, že žáci mají malou trpělivost, jsou hraví, což vyžaduje od učitelky důmysl a vynalézavost.

Dobrý zdravotní stav, rozvoj smyslů pomocí malých pokusů; dětinské nápady, z nichž se vyvine základní vzdělání; počáteční návyky a ustanovení, na které později naváže pravidelné vzdělávání; záliba v tělocviku, zpěv, kreslení, obrázky, příběhy, dychtivost vidět, pozorovat, napodobovat, probuzení inteligenci a duše otevřená všem dobám morálním dojmům, takový má být výsledek několika let v mateřské škole.

Metoda musí napodobovat metody, které uplatňují vzdělané a inteligentní matky.

Nechceme rozvíjet některé schopnosti na úkor jiných, ale rozvíjet všechny harmonicky, nechceme zavádět zvláštní metodu, která je založená na výlučném a umělém systému, ale řídit se přirozenou metodou: mnoho her, ručních prací, povídání, příběhy.”

To je dobré, nadějné! Předpisy trvají na to, aby morální poučení splývalo se všemi činnostmi ve třídě i se zábavou, aby se dětem vdechl především „cit pro povinnost k rodině, vlasti a Bohu.”

Nemohu nesouhlasit s tím, že je mravní výchova důležitá, ale vidím problém v tom, že každá učitelka má příliš mnoho žáků; nemá čas na aplikaci morálních principů, nemůže pokaždé dítěti vysvětlovat:„To je špatné, protože…” Musí se omezit na to, co je možné, ale to je málo!

Tuhle, když se vracel z oběda, Louis Clairon napadl svou matku u vstupu do haly. Zatímco funěl a napřahoval se pěstí proti matčiným očím, paní Galantová se k němu naklonila a mírně ho napomínala před kamarády:

„Uděláš to ještě někdy?”

„Ne!”

„Tvoje maminka je hodná, máš ji rád?”

„Ano, koupila mi čokoládové bonbóny.”

„Vidíš! Tak ji nesmíš trápit, proč jsi ji uhodil?”

„Abych byl jako táta.”

Vzpomínám si, že paní Galantová rozhovor rychle ukončila, protože na lavičce vypukl nějaký spor, Gillon se přehnaně rozkřičel.

„Buď zticha, říkám ti!”

„Ne, nebudu zticha…hi…hi…hi…”

„Co ti udělali?”

„Kopli mě do nohy.”

„No a tys jim nic neudělal?”

„Oni si začali, já jsem jim to jen vrátil…”

„Budeš už mlčet?”

„Ne, budu radši řvát.”

„Tak dobře, ten, kdo ublížil Gillonovi, se mu omluví a dá mu pusu…Ne, ne, Virginie Popelinová ne, já vím, že ta to nebyla…”

Když jsem ve třídě batolat, která si hrají s panenkami, se stavebnicemi, opakují věty po ředitelce, první pojmy dobra a zla, které se týkají toho, aby se nepošťuchovali, cestou k prostředním pozoruji přes skleněnou přepážku normalistčinu výuku. Nevšímám si počtů, zeměpisu, čtení, kreslení, psaní, ručních prací, ale výklad morálky mě pokaždé zaujme. Normalistka je podává dokonale; využívá materiál z příručky bohatě a v souladu s metodou. Vidím ji, jak stojí za svým stolem, její hlas zní s pronikající upřímností, její tvář vyzařuje každý odstín a nadšení, její tělo je v pohybu; sklání se k žákům, dodržuje rytmus a během chvíle dosáhne celkové harmonie ve třídě.

„A tak vidíte, jak byl malý Gaston potrestán za to, že neposlouchal svou maminku…”

Skvělá práce! Známý příběh je zdroj, který osvěží a oživí tuto křehkou lidskost.

10. ledna

Jedna událost narušila moje myšlenky a náhle je přehodila na jiný kurs.

Ach, že by přínos školy byl jen teoretický a zdánlivý? Že školství dělá ohromnou chybu, když ignoruje realitu? Spoléhá se na své předpoklady a reality si nevšímá?

Bylo po čtvrté hodině a já jsem se s paní Galantovou vrátila z řízení řady na rohu. Matka Doréová přišla pro svoji dceru, usmrkanou brunetku chorobné krásy a mluvila s ředitelkou přes plot. Já jsem nosila k východu koše, které zůstaly mezi kamny a umyvadlem.

A hle, slyšela jsem toto prohlášení víry:

„Trestejte ji, paní ředitelko, protože je zkažená a já nechci, aby… Slečno, je jí pět let, a už všechno ví a čeká, až bude moc ukázat…Nechci, aby to dělala…ty sprosťárny…dokud na to nemá věk…dokud na to nemá věk…”

Ta žena zdůraznila poslední větu, vystavila na odiv nezpochybnitelnou zkušenost, označila sprosťárny za nepřípustné teď, ale hodně slibující velmi brzy. Zírala jsem na matku Doréovou: je velká, robustní, s mohutným hrudníkem, holými rameny, brunetka s měděným hřebenem ve vlasech jako císařovna, s živočišnou žravostí, kterou obvykle provází ošklivost, nestárnoucí Juno přehnaných řeckých rysů, pradlena, odulá z likérů.

Předvedla dokonalý výraz „rodiče žáka”; byla dokonalá v této funkci, v jejím přízvuku ani postoji nebyla chyba; byla matka, která má plné právo vychovávat dítě, posvátné právo, které jí přiznávají všechny instituce a ideje; a které je podporováno školou.

Ředitelce nezbylo než souhlasně pokynout hlavou k dítěti.

A ve stejnou chvíli, kdy matka Doréová podávala svůj výkon, kdy jsem viděla klid, ustrnutí ředitelky, normalistka a paní Galantová z kazatelny hlásaly svému stádečku:

„Musíte poslouchat své rodiče – musíte následovat příkladu svých rodičů; vše, co vaši rodiče říkají, je svaté, dobré, protože ztělesňují moudrost a zkušenost, bez které byste byly ztraceny.”

Nu, ano – povinnosti k rodině, povinnost poslouchat a souhlasit, to je každodenní lekce, to je článek řetězu, který spojuje všechny ostatní.

Matka Doréová odešla, vyvolávaly jsme další děti, dávala jsem jim kapuce, košíky.

Připadalo mi, jako by mi do srdce orlí drápy vyrývaly tato slova: Ne! Rodiče nejsou dokonalí, právě naopak; to co dělají, je málokdy dobré; nedovolte dětem je napodobovat…ale potom…to, co je učí škola, je špatné!

Byla jsem tak ohromená, že jsem špatně zapínala knoflíky, vydávala koše nesprávně, dala jsem baret Bonvalotovi! Na Bonvalotův účes z rozpuštěných vlasů! Bylo to tak komické, jako dát rukavice tučňákovi, ředitelka mě volala, já jsem neslyšela; nezvyklá vyčerpanost způsobila, že mi bylo zatěžko dělat dřepy před batolaty. Když paní Paulinová přešla mlčky přes dvůr s plným kbelíkem vytřít třídy, polekala jsem se: „Co? Co chcete?”

Během poslední hodiny jsem byla pořád nesoustředěná. Nevěděla jsem, co říci „své dceři” Irmě Guépinové, tak jsem hloupě plácla:

„Už nenosíš svůj fialový šátek?”

„Ten, co mi koupil pan Libois? Nenosím, spadl mi do bláta.”

Dívala se na mě upřeně a jako obvykle se smála, jako by ji někdo lechtal. Proč jsem se začervenala až po kořínky vlasů? Proč mi zvlhly ruce?