Trenky nahoře a trenky dole

napsala Nora

 

Vlkův úvod:

Něco takového, co budete číst dál,  ještě Kosa nikdy neměla! A řekl bych,ani mít nemohla. Kousek od autorky Nory totiž překonává možnosti všech autorů , kteří dosud publikovali a to ve všech ohledech Vidlákem počínaje  a mnou konče. Nebo opačně, chcete li. Nikdo z nás  totiž  neni licencovaný okultista  natož čarodějnice. To není nějaký vlkův špílec, nýbrž oznámení. Přesněji – oznámení skutečnosti!

A jak se čarodějnice může dostat na Kosu?  Docela snadno.Sedne a napíše vlkovi, že  by jako taky, když má zrovna psavou si střihla nějaký ten komentář. A pochlubila se, že má jako svůj portál. Takže jsem ho projel, a zjistil, to, co jsem vám právě sdělil. A  Noře napsal, že mne to poněkud zaskočilo, že si neumím představit průnik Kosy a čarodějnického webu. A že jako s tím mám určitý problém. Ale  že bych rád viděl nějaký článek.  prostě byl jsem za opatrného suchara. Dnes se docela stydím za to,že mi včas nedoklaplo, že v zemi, kde ministrem financí může být nejméně 13x vyšetřovaný chemik nebo druhý největší oligarcha,ministryní obrany devótní  příležitostná popěvkyně nebo komediant, má absolutní právo o politice psát každý.Včetně čarodějnic, věštkyn a zaříkávaček. Ostatně – ministra obrany z téhle branže  už  jsme také měli…. Zejména tehdy, když ze svého čáry márování řádně platí daně.

Ale než jsem to rozdejchal, tak  za dva dny mi přišel od Nory  další mail, že to čarodějnictví, detaily viz na záznamu z návštěvy Nory na červeném gauči u Jana Krause

https://www.youtube.com/watch?v=MHRcblATUlw

  ještě není všechno.Zkrátka mail ve snyslu – jo vlku,mohlo by být ještě hůře, protože mám také erotické fotky na webu. A protože  jsem zvědvej suchar, jak ostatně se v článku důrazně dozvíte, zeptal jsem se, kde  jako jsou k nalezení. Vzápětí přišel link, po jehož rozbalení jsem málem spadnul ze židle!

Náramné čtení!  K těm tolik diskutovaným červeným trenkám, k sucharovi vlkovi, k vlastnímu životu na plný pecky, k vášni, k… A všechno ošperkováno fotkami!

Má to šmrnc a má to tedy pořádný říz. Ti, kterým piji, z toho či onoho důvodu,krev zajásají -vlk je tam v podstatě za blba. No jsem , no. Ale o mne nejde. Byl bych docela rád, kdyby tenhle matroš  někdo doručil oněm Sto výtrusům, co osobě tvrdí, že jsou umělci. Konstatuji s gustem, že  proti Nořině invenci mají oni jen malé pindíky, za to, co se týče ega, jsou velcí chujové.      Ten  Nořin kus mne dostal natolik, že ho  nejen proti svým zásadám přebírám,ale dokonce neváhám otevřít diskusi a to přesto,že jsem mimo dosah a nemohu ji nijak zmoderovat, pokud to bude třeba. Ale zajímá mne odezva! 🙂

Sděluji, že  pokud kohokoli chytí, z nějakého důvodu spamový filtr, nebudu ho moci uvolnit, takže mi ani nepište. Nikdo, s výjimkou několika případů , jako je psychopat Višnovský, není blokován, takže  si to neberte osobně. nebudte za suchary.  No a nyní už Nora. Hvězdy nechám na vás. Jsem moc zvědav, kolik jich nadělíte. Tohle byl poslední článek,který jsem stihl zredigovat před odpojením.

Jednoho dne ráno mne vzbudil neodbytný pocit, že bych měla napsat politickej komentář.

Pak jsem si s rozčarováním uvědomila, že pokud já budu chtít napsat politickej komentář, budu do toho muset nějak dostat sex. Toho dne zavlály nad Hradem rudé trenky a mně proběhlo hlavou, že to nebude nijak těžký.

„Já jsem taky nosil červený trenýrky,“ konstatuje fotograf. „Z vlajky Sovětskýho svazu. Ušila nám je babička, jelikož měla kvalitní bavlnu. Na prdeli jsem pak měl takovou tu žlutou hvězdu,“ konstatuje svůj přetrvávající postoj ke společenskému zřízení.

„Tomu říkám ryzí českej pragmatismus.“

A tvoje dekadentní umění. Bo víme oba, že by sis tu hvězdičku odpáral, kdybysi chtěl, ale to ty ne, bo jak se vyskytne někde péro, kundička, prdel nebo možnost je do toho zakomponovat, tak přišla tvoje chvíle, komentuju telepaticky, že jsem všechno pochopila.

„Umělci v roli užitečných blbců zase povedou národ do prdele,“ nevydržím to při četbě zpráv. „A to ještě je ta lepší varianta. Že nejsou zaplacený.“

„Já ty kluky znám, oni jsou opravdu tak blbí,“ konstatuje fotograf. Většinu osobností z veřejného života zná, protože je fotil. A možná protože je fotil, je jeho víra v lepší společnost nulová. Fotograf je zcela apolitickej, protože už je starej, na to aby znovu opakoval nadšení pro média a lepší zem. Takže když se ptám, jaká byla Sametová revoluce, dostanu z něj jen lakonické: „Holky dávaly zadarmo a bez optání.“

„Počkej, a sedmnáctej listopad?“

„Jsem prošukal v ateliéru.“

Snaha o nápravu marná. Čtvrt století mezi námi způsobuje, že začínám vidět hlubší pravdy, ke kterým bych se jinak dostala zřejmě až pozdě. Tomasova životní filosofie, bytostně propletená s kundou, se celá stočila kolem zpodobňování a uctívání kundiček. Je v tom cosi utěšlivého. Dokonce mírotvorného. A hlavně mu začínám rozumět:

Většina lidí tu má fundamentální problém s kundou.

„Takže ti kluci zhasli srdíčko a chtěli se penetrovat do Národní galerie cihlou… poté co se jim vztyčil atomovej hřib?“

„Přesně tak.“

To, že mají problém s kundou muslimové, je snad příliš levné rozvádět.

A dobrovolnice, co je vítají, ty ho mají taky.

„Všechny jevy civilizace se daj zredukovat na problémy kundy a péra,“ osvěžuju léta studia, strávená plodným filosofováním na jedný z nejneplodnějších vzdělávacích institucí západního světa.

„Členové umělecké grupy Ztohoven sdělili národu nanejvýš to, že chovají hluboké pochybnosti nad smyslem vagíny a milostných vztahů, když zhasnuli bordelove srdíčko a nahradili jej otazníkem. Jejich nevybouřená agrese nalézá ventil v penetrativním aktu, útočícím na všeobecné autority, ať už jím byla Národní galerie odpaněná cihlou nebo Pražský hrad. Figury přitom volí otcovské, v případě prezidenta, nebo mateřské, jako byla Národní galerie. V posledním erektivním aktu se vyrovnávají s kolektivním mindrákem českého muže: dalo by se lapidárně říci, že pod obrovskýma agresivníma trenkama, vztyčenýma nad symbolem státní moci, schovávají svoje malý péra.“

„Hahaha. Někdy je mi fakt líto, že už nežeru feminismus – jelikož je to škodlivá Američanama dovážená ideologie,“ osvětluju svůj politický vývoj, „a tak už nepíšu feministické recenze. Ale občas fakt nemůžu odolat,“ pravím, a zatímco se mé moudro vypublikovává, přidávám lapidární bonus:

„Kolektivní penis naší civilizace ochabuje.“

…

„Budeš hrát ve videoklipu,“ usmívá se fotograf. „Už jsem to vymyslel. Uděláme tu scénu v autě na parkovišti, jak jsme ji chtěli fotit.“

Má nepochybně na mysli scénu z našeho sexuálního života, kterou se nepodařilo vyfotit, jelikož se nám oběma vybil mobil a byli jsme příliš nadržení na to, aby někdo z nás vylezl z auta do kufru pro foťák.

„Je to postpunk. Zpívá se tam o světle pouličních lamp a prej je to milostná píseň,“ uvádí mne. „S frontmanem jsem měl zajímavej rozhovor na téma, jak se teď všechno zakazuje a monitoruje. Bojí se, aby nezakázali sex třeba. A lidem z toho nehráblo,“ objasňuje mi skrytou politickou rovinu našeho točení.

„No to by jim hráblo,“ konstatuju, a vzpomínky z období celibátu se derou na povrch.

„Všechny členky Strany byly stejně frigidní!“ ocituju s velkým gustem nepřesně pasáž z Orwellova románu. A když vjedeme do temného lesa, přidávám chutě další. „Vždycky, když odjela za město a setkala se s milencem, měla pocit, že dělá Něco Velkého.“

„Budu se ho muset zeptat, jak moc velký detail penetrace by se tam snes,“ vrací se k novému projektu.

„Cože my to tam budem doopravdy dělat?!“

„A cos myslela?“

„No že to budem jenom točit,“ prozrazuju svůj neúplný postoj k umění. „Ale zas je třeba vystrčit se ze své komfortní zóny,“ motivuju se a v duchu se tetelím, jak jsem to hezky napsala. Do prospektu, že v jeho očích umění nás má „občas postrčit z komfortní zóny.“ Tak to by v tom byl čert, abychom se vlastních výzev nedrželi

…

„Přijde mi obtížný vysvětlit laikům, že to, co tady děláme my, je umění, kdežto trenky nejsou,“ svěřuji fotografovi své obavy, poté co čtenářská obec nepřijala s vděkem mou brilantní feministickou interpretaci jejich aktuálního idola. „Tady tvoje bejvalá mi zrovna píše, že to je daleko víc umění, než – cituji záhyby dámského přirození, které by většina lidí řadila do oblasti pornografie – a žes docela ztratil soudnost.“

„Já to nechápu,“ praví umělec, „ukázal bych ti archív fotek, co jsme dělali spolu.“

V našem věčném boji s cenzurou a záplavou bývalých milenek, co ji najednou podporují, když nejsou ve světle reflektorů ony, se mi celý problém záchrany civilizace a světa jeví v piktorekním světle. Jako bysme coby umělci byli odsouzeni šukat proti systému nebo šukat za mír.

Nevzdávám se nicméně, a po krátkém průzkumu bojem přichází triumfální chvíle: „Rozhodla jsem se bojovat proti všeobecnému marasmu svým perem,“ pravím ledva co dosednu v autě a fotograf si tázavě přeměřuje moje nohy. Vidím, jak měří v duchu záběry pro plánovaný videoklip a konstatuje, že k boji perem je mých nohou a jiných částí škoda.

„Přihlásila jsem se do skupiny bloggerů, kteří zveřejňujou nezávislé zpravodajství,“ pronáším hrdě, a dmu se vlasteneckou pýchou.

Než mi večer přijde jejich odpověď.

Bohužel jsem to odeslala z firemního mailu. Záchránce národa má, co dělat, aby vymanévroval z té šlamastky, že jako známá šarlatánka přecejenom nemůžu u nich publikovat, jelikož chápete, já ezoterikou neopovrhuju, ale mnozí ano a nechceme, aby se o našem portále řeklo, že jsme se dali na konspirace.

Kurňa, to jsem si nemyslela, že se ta politika hraje už takhle na mikroúrovni.

„Ale to je omyl,“ reaguju, „já jsem se chtěla přihlásit jako Nora P., to je mý umělecký jméno. Nora píše a fotí erotiku.“

„Aha…. tak, to by nás zajímalo!“ zatetelil se zachránce národa. A že prej ať jim něco pošlu. Že by to ještě zvážili. Nějakou esej, samozřejmě. Přemýšlím o ní od té doby celý den.

„Kundy z EU“

„Nora P. sekunduje stálým autorům“

„Vojebávky komisaře Unie“

„Patnáctitisícový hlav pičuje v centru Drážďan“

„Kundičky za mír“

…