Za Fidelem Castrem


Dožil se 90-ti a včera  zhasnul. Mnozí  mají  evidentně  důvod  ke  smutku,  mnozí  k jásotu.  tak  už  to  na  světě  chodí.  I  smrt  je  oslavována.

Alespon  tak se pro  Radiožurnál  vyslovil  jeden  z  vůdců  kubánského disentu  na Kubě.  Prý  on  a  ostatní  budou  oslavovat  a nesmí  promeškat  historickou  šanci. A  zdá se, že  velké, opravdu  velká  fiesta  běží  v kubánských  čtvrtích  Miami.  Nedivím  se.  Být  exilovým  Kubáncem,  také  bych  odpaloval rachejtle, střílel petardy a  dělal opravdu  husté  mejdlo. Co  by  se  do mne  vešlo.

Nejsem  si jistý,  jestli  bych  ovšem  slavil,  být  v kubánském  disentu  v  Havaně.  Ne pokud  věděl,  co  proběhlo v  bývalém  východním  bloku  po pádu  Berlínské  zdi. Jak  revoluce požíraly postupně  své děti a hlavně  jejich  ideály,  jak došlo  následně  k naprosto bezuzdnému  kořistění   tvrdé a  bezkrupolozní  menšiny  na úkor  převážné  většiny,  jak si s námi,  naší  ekonomikou , společností, společenskými  vazbami a zvyky  zahrála  a ještě  zahraje  globalizace,  jak se postupně  a stále  více nesmiřitelně  rozděluje  společnost,   jak  konzum  ovládl  všechno, absolutně  všechno  na  úkor  rozumu a  řekněme  lidské  slušnosti,  jak se  vytrácí  práce,  jak se bydlení  stává celoživotně  spláceným  a  mnohdy  nedostupným  statkem,  jak se do  chudoby  propadají  lidé,  kteří  se nebojí  práce,  ale  cosi  se jim v životě  zadrhlo,  jak  jsme  poručníkování  jedné  velmoci vyměnili  za  komandování  od jinud,  jak  se  stále  více  a  více podivných lidí  dostává  nad  zákon,  jak se šíří  drogy a zločinnost,  jak…  Těch jak a když  by  mohlo  být  nekonečně  mnoho.

Odpovědí  by mi  nepochybně  od onoho  kubánského disidenta  bylo,  že  svoboda je zkrátka  svoboda a ta  je nadřazena  všemu.  Běžný  Kubánec by mi  třena  opáčil  – až  padne  i  nejmladší  z  bratrů  Castrů  -Raul  / nejstarším  byl Ramón, který  zemřel  letos  v  únoru  ve  věku  91 let/, tak  si konečně  budu moci  koupit všechno,  co budu  chtít!  Už nebude žádná  nouze. Krámy  budou plné  jako  u vás. A  když  budu  chtít  odjet  do Spojených  států, tak prostě  pojedu  a  pak se v klidu  vrátím…

Všichni  máme  pravdu.  Já  tu,  že  jsem se svou zkušeností  o  tři desítky  let  dále.  Disident  i  obyčejný  Kubánec  mluví  přesně  jako  jsem  mluvil  já  sám.  Před  těmi třemi  desítkami  let. Chápu  je.  Oni by nerozuměli  mně. Ačkoli  já v  anketě  Kosy  17. listopadu   patřil mezi  tu , poměrně  výrazně poraženou  menšinu,  která  zvolila  možnost,  že  kdybych  mohl, se  svou  dnešní  zkušeností  rozhodnout  znovu  o osudu  17. listopadu  1989,  chtěl  bych, aby  se  to stalo  znovu a proběhlo to tak,  jak to známe.  Ostatně stav  té  ankety  je momentálně  tento:

vystrizekI  tuhle anketku  bych  doporučil  k pečlivému prozkoumání  oběma  hypotetickým  Kubáncům. Nikoli,  aby  dostali strach  ze  svobody,  kterou oni  cítí  ve  vzduchu a  které  jsou  lační,  ale  proto,  aby  než  vtrhnou  s klíči a nějakými   plakáty  eventuálně  na náměstí,  se  trochu zastavili  a zapřemýšleli. A  třeba  si položili  otázku  – co se stalo v  tom  ČeskoSlovensku,  že  ta  nereprezentativní  anketa    malého  soukromého  blogu, dopadla  takhle?  Vždyt  to ČeskoSlovensko  bylo a  je  proti nám  bohatá  země. S  velkým průmyslem,ve  středu  Evropy.   Na  co  si musíme  dát pozor,  aby tady  neproběhlo  stejné  nebo horší  rozčarování?

Udělali  by  oba  hodně  dobře, kdyby  takhle  přemýšleli  už    dnes,  dokud na  to mají  čas, protože  Raul  Castro  určitě  ještě  nějaký  čas  bude Kubu  nějaký  čas  řídit. Ten  čas  by, zejména  vnitřním  kubánským  disentem  určitě  neměl být promarněn. Aby  to,  až  castrovský  systém  definitivně  prohraje,  což  je    nevyhnutelné,  byl  naimplementován  nějaký  nový.  Lidský.  Protože  jinak  Kubu  čeká  hodně  a hodně  drsná  jízda!  Ambice  exilových  Kubánců  i  jejich požadavky  na politický a ekonomický  revanš  budou  nekonečné.  Proti  jejich  apetitu  se nejspíš  nějaká  Klausova privatizace, Oposiční  smlouva,  či  církevní restituce  budou  jen procházkou  dobře  zásobenou  cukrárnou. Na Kubě  totiž  tekla  krev,  když  Fidel s  Raulem  ostatními  Barbudos  sestoupil  z  hor a převzal  moc!  A  tekla  znovu,  když  se  exiloví  Kubánci pokusili  v Zátoce sviní  o  ozbrojené  vylodění. Tekla  i  při řadě ilegálních  útěků.  Připočtěme  k  tomu  horkou  jižanskou  krev,  skoro už  60 let  čekání  na  vendettu..

Kuba  si  naordnovala  9-ti  denní  smutek.  Za El  comandanta.    Líder máximo  je  navždy  pryč.

Připomenme  si  pár  základních  dat!

Nemanželský  syn plantážníka a jeho kuchařky Fidel Castro Ruz (narozen 13. srpna 1926), dostal díky  péče  otce nejlepší možné  vzdělání, ale    už jako student práv v Havaně se politicky angažoval a  to  nejen  nejen na Kubě. Například v roce 1947 se účastnil neúspěšného pokusu o svržení diktatury v Dominikánské republice, rok nato stanul na barikádách v Bogotě. Pak přišel  čas  na  ozbrojené  akce  na Kubě. Domácí národní povstání se Castro pokusil nejprve neúspěšně nastartovat 26. července 1953 útokem na kasárna Moncada ve městě Santiago de Cuba. Za účast na této akci byl odsouzen na 15 let do vězení, po dvou letech byl ale amnestován a odešel do Mexika, kde založil Hnutí 26. července. S  jeho členy, včetně  Ernesta Che Guevary, se v prosinci 1956 vylodil na pobřeží Kuby,  kde akce  byla  na počátku  téměř  rozprášena  čekající  vojenskou přesilou  jednotek  diktátora  Batisty.  Z  81 vyloděných  z  jachty  Granma se zachránilo jen  12 mužů  a uniklo do  hor Sierra Maestra, odkud  těch  12 pod  pod  Fidelovým  vedením  pak  zahájilo   vítěznou partyzánskou válku,  která  skončila  triumfálním vstupem  do Havany  1.1.1959!

Castro uměl  nejen  bojovat, ale  i by  jednak skvělý  rétor a  měl obrovské  chlapské  charisma.Vedle  toho  uměl pracovat s  tiskem.  Dokázal  dostat a  nadchnout  pro svou věc  i  americké  novináře,  kteří přinášeli  ještě  před  Batistovou porážkou  nadšené  reportáže  z  partyzánských  táborů v  horách.  A  Batista, který provozoval opravdu  tvrdý  krvavý  teror  přestával  být  pro  oficiální Washington zajímavý. Takže  díky svému  úsilí, podpoře  obyčejných  Kubánců  a v podstatě  americké  neutralitě  – nikdo  si ve  Spojených státech  nepřipustil, že  by    snad se Kuba  někdy mohla  vymanit  z amerického vlivu   Fidelova  ozbrojená  revoluce zvítězila.  Z  počátku  to vypadalo,  že  Američané  měli  přesný  odhad, že  jde jen  o další  latinskoamerickou  revoluci,  kdy  jednoho  diktátora  vymění  jiný. Ačkoli  tenhle  byl  dosti  netypický svou  zarytou levicovostí. A právě  ta  se  stala příslovečným  kamenem  úrazu.  Castro  začal omezovat  některé  americké  podnikatelské  skupiny  na  ostrově,  včetně  významných  investic  mafie a pololegálních  struktur do  kasin a  a hazardu  vůbec.  Že je někdo  gangster  neznamená, že  nemá  funkční kontakty  na  americké politické špičky.  Takže  vztahy Castrova  ostrova a velkého souseda  začaly skřípat.

Což  zaregistrovala  Moskva  a jednala  rychle  a přímočaře. Nabídla  hospodářskou pomoc,  kterou  USA  začaly  stále  více odpírat.  A než se kdo nadál,  byly  na Kubě  sovětské  vojenské  základny  a rakety. Následovala  Kubánská  krize, kdy  Castro nikdy neodpustil  Chruščovovi,  že  nakonec  rakety  stáhl, ale  dál  upevnil  vztahy s  Kremlem.

Nehodlám  zde  vypisovat  zkrácenou  moderní  historii  Kuby, ani se třeba  točit  na  na  tom, že  Kuba  na  svém  vrcholu  na přelomu  70.  a  80.  let  sloužila  v  v  Africe a  latinské   Americe jako  prodloužená  a ozbrojená  pěst  Sovětského  svazu a vedla  řadu  proxy  válek.  I  tohle  si  Castro  posléze  mohl  dovolit.

Mezi  tím  na Kubě Fidel zcela  odstranil  25%  negramotnost  a  zavedl  všeobecně  dostupnou  lékařskou  péči,v  jihoamerických poměrech na  špičkové  úrovni.  I  tohle  je  jeho odkaz!

Ke Castrovu  úmrtí  se už  vyjádřil  kde  kdo.  Nehodlám se tím  zabývat.  Snadno  ty  výroky  najdete  na internetu.  Zaujal mne jeden  jediný  – Fidela prý  bude soudit historie.  Řekl Obama….. Opáčím, že  historie  bud e soudit  každého,  jen  drtivou  většinu  odsoudí  jednoduchým  zapomněním. A  to nejen zapomněním  nás,  obyčejných  lidí,  ale  také  leckterých  prezidentů… Castro  mezi  ty  zapomenuté  určitě  patřit  nebude.  Na  to dosluhující  americký  nejvyšší  boss může  vzít  jed.

Fidel,  když  byl souzen  v  roce 1953 kvůli  neúspěšnému  povstání a  útoku na  kasárna  Moncada, se hájil  sám. A napsal  si  skvělou  obhajovací  řeč,  jehož  hlavní  myšlenkou  bylo jeho  pevné přesvědčení  – HISTORIE  MI  DÁ  ZA  PRAVDU!

Obama  si  to zrelativizoval  – historie  prý  ho bude soudit.  Pro mne  už  dávno  a  dávno  zvítězil  vousáč  ze  Sierra  Maesta!  Historie mu  skutečně  dala  za pravdu. Už   zaznamenala, že  Obama  zrušil  hospodářské  embargo  Kuby,  které trvalo  celých  55 let!  Kuba všechny  ústrky  a  nepochybně  i ekonomické  útrapy   dirigované  Washingtonem vydržela.  Ten, kdo to vzdal, byl Bílý  dům. Nikoli  Havana!  A lehce  se může  stát, že  právě  zrušení  embarga  vůči  Castrově  zemi  bude nejspíš  to jediné,  co zůstane  v  dlouhodobém horizontu  z  prezidentství  jako  vzpomínka  na  jistého Barracka  Obamu.    Který  vzbudil, stejně jako  jakýsi Fidel  Castro  obrovská  očekávání, ale  téměř  všechna  dokázal, už  během pouhých  8 let  totálně  zklamat. Vůbec  si nejsem  jistý tím, že  má  mezi  americkými  voliči  takovou podporu  jako  odešlý  kubánský  ,  řekněme -diktátor  na  smutnícím  ostrově.

Nepochybně  mnozí  namítnou -a  co  ekonomické  zhroucení  Kuby?

Moje odpověď  bude jednoduchá  –  za sedm let prezidentování Baracka Obamy se státní dluh Spojených států zvýšil o 8,3 bilionu dolarů a dosáhl astronomické výše 18,9 bilionů dolarů! Umíte  si představit  něco podobného na Kubě?

Já  osobně  pokládám  za největší  Castrův  výkon vůbec  to, že  dokázal přežít  totální  rozpad  sovětského  bloku v/a po roce 1989…

V momentě, kdy Jelcinovo  Rusko  oznámilo,  že  nebude dále podporovat hospodářsky  Kubu a  že  i za  dodanou  naftu a  ostatní zboží  budou muset  Kubánci  platit,  nebyl  bych  na  havanský  režim  vsadil  ani  korunu.  Kuba  přesto přežila.  Samozřejmě, že  to je  vydáváno  za  ekonomický debakl  castrizmu.

Troufnu  si tvrdit,  že  něco podobného  by  nepřežil  žádný  stát  OECD!  Jistě, odpovědí bude, že  Castro  je  bezskrupulozní  diktátor.  OK.  Je tedy diktátor.    Kolik  mrtvých  má  na svědomí  chilský  Pinochet?  Castro prý  nechal popravit  několik  svých  odpůrců. Počet  Pinochetových  obětí  osciluje  kolem  30 000.   Aniž  by  někdo  z těch, co  se otřou  o  Fidela  měl sebemenší pochybnosti  o konání   Augusta!  To  je  ok.  Slyším, že  Pinochet  pozvedl  ekonomiku?  Ano. Bez  55 letého embarga  a  naopak s  velkou  a trvalou  americkou pomocí.   Ale  myslím, že  mám  ještě  lepší  srovnání  -Argentinu.  Její  diktátory s  krvavýma  rukama  a  dvěma  totálními   bankroty  země! Totálními!!! Přesto, že  na  druhou  největší  jihoamerickou  zemi  nikdo nikdy  žádné  embargo  nevyhlásil.    Proč   nikdo  Argentinu  nevzpomene   při těch dlouhých  tirádách  o Kubě  a Castrovi  v ČT,  na  Radiožurnálu  R-Plus   a mainstreamu? Když  už  nemluvíme  o  Augusto Pinochetovi. Poměřujme  stejné  stejným…..

Ano, Fidel  Castro  byl,  měřeno  naším  viděním  světa  – diktátor.  jenže  diktátoři,  jak známo, nám vadí  jen  někdy a  někteří.

Já  pro sebe  zůstanu  u  výroku  Barracka  Obamy – Fidela  Castra  bude soudit  historie.

Obama  se  v obou prezidentských  kampaní  stylizoval  jako  advokát  chudých. Stylizoval.  Fidel  jím  byl! Je  tak chápán  ve  většině  třetího světa a  zcela určitě  v Latinské  Americe. Takový  je   jeho odkaz  i epitaf.  Osobně  si  myslím, že   advokátem  chudých  bude  Líder maximo po smrti  ještě  více než  za  svého  života. To  je  normální  u legend. A  Fidel  Castro se stal  legendou  už  za  živa. Mimo  jiné proto,  že  přežil mnoho a mnoho  atentátů.  Prý celkově  638…

Ne, nezapomenul  jsem  na  to,  že  Castro v  roce 1968 požehnal  bratrskému  vpádu  do tehdejšího Československa a viděl to  jako  bratrskou pomoc! Na  rozdíl ode mne.     I  tohle  byl  Fidel. Nicméně  byl to bezesporu  velký  muž.  Zejména  v porovnání  s  galerkou  současných  světových politiků.  Byl to prostě  chlap!  Líder  maximo! TA  dnešní  moralizující  čeládky  není  schopna  většinově být  ani Lídrem minimo….

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.