Co je dovoleno francouzskému bohovi, není dovoleno rumunskému volovi

Nemám  klasické  vzdělání, nikdy  jsem nestudoval  latinu, nicméně  pár  těch  úplně nejomletějších  latinských  výroků přeci  jen znám. Například tenhle –

Quod licet Iovi, non licet bovi –  tedy  co je  dovoleno  Jovovi/bohovi/,  není  dovoleno  volovi.

A  jakkoli  je  už  těžce profláknutý,  tak  těžce,  že mi  ani  velmi  křehký  náznak  vzdělanosti  nevygeneruje,  nemohu  si pomoci – žádný  jiný  úvod  dnešního  článku  mi nepřijde vhodnější. Protože  to, co  je  dovoleno  francouzskému  bohovi, nesmí  rumunský  vůl!  Vlastně  musím  být  úplně  přesný  – nejde  o  francouzského  boha,  ale  bohyni – Christine  Lagardeovou. Takto  šéfovou  Mezinárodního měnového  fondu. A  rumunskou  vládu. Přirozeně  ta je  v  roli  toho  vola.

Na  tenhle  článek  se chystám  už  přes  dva  měsíce. Jen  jsem  čekal na  správný  okamžik a  kontext.  A  ten mi  dodalo celonárodní protikorupční pozdvižení v  Rumunsku. Kdy se  národ  vzepřel  snaze  vlády omilostnit  politické  korupčníky, kterým  nebyla prokázána  vyšší  „malá  domů“  než  200 000 lei,  tedy nějakých  1,2 milionu  Kč nebo   44 000 Eur,  abych tu  hranici,  původně  rumunskou vládou plánované beztrestné korupce, konkretizoval  jak pro  české, tak  slovenské  kosíře.

Z  evropských  institucí,   od  západoevropských  vlád, ale  i  našich  samozvaných  elit,  je  běžný  Slovák, Čech,  Polák,  Maďar, Balt, Slovinec, Chorvat,Bulhar a  přirozeně  i Rumun  neustále pohrdlivě  mistrován,  jak nemáme  vyvinuté demokratické  tradice, instinkty, cítění a  vůbec  jsme, co  do  demokracie, jejího  uplatňování, bránění  a  vážení  si  jí, sto let  za  opicemi a  nejméně  5x  tolik za za tradičními  baštami  demokracie, mezi  které  se  samozřejmě  Francie, se  svým  tradičním nebetyčným sebevědomím,  počítá.  Jsme  stále  poučováni, kacerováni,  ačkoli…

Ačkoli  vždycky  je  nejlepší  konkrétní  příklad. Prostě  srovnání  toho,  jak  striktně  funguje  demokracie  ve  Francii a  jak  například nikoli  v Rumunsku,  když  jde o  srovnatelnou záležitost – konkrétně  korupci.

Začnu Francií – těsně  před  Vánoci se objevila  v  českém  mediálním  prostředí  většinově velmi nenápadná  zprávička v  následujícím  znění:

Francouzský soud dnes rozhodl, že šéfka Mezinárodního měnového fondu (MMF) Christine Lagardeová se provinila nedbalostí, ale trest nedostane, sdělily agentury AFP a AP. Byla souzena kvůli sporné arbitráži z roku 2008, kterou v době působení ve francouzské vládě povolila a která dopomohla kontroverznímu podnikateli ke stovkám milionů eur ze státní pokladny. Lagardeové hrozil až rok vězení a pokuta do výše 15 000 eur (405 000 Kč).

Žaloba někdejší ministryni hospodářství, financí a zaměstnanosti neobviňovala z osobního obohacení, ale z nedbalosti, která připravila stát o peníze. Lagardeová před zvláštním republikovým soudním dvorem vinu rezolutně popřela. Také generální prokurátor při procesu prohlásil, že neexistují důkazy, které by umožnily odsoudit Lagardeovou k nějakému trestu.

Takto popsal tuhle  aféru  Blesk, ale  ostatní  mainstream  na  tom  byl  v podstatě  úplně  stejně.

Přiznávám, že  mne  formulace,  že  soud  shledal  šéfovou  Mezinárodního  měnového  fondu  a  loni prý  šestou  nejmocnější ženu  světa, vinnou,  ale trest  jí  neudělil,  měl  jsem  v  první  chvíli  dojem, že  špatně  vidím a  slyším  nebo,  že  se mi  cosi přihodilo, aniž  bych o  tom věděl a mám  těžký  otřes  mozku,  při nejmenším.  Zběžná  kontrola  mé  tělesné  schránky  mne  ale  přesvědčila,  že  základní  fyzické ani duševní  funkce nejsou  narušeny, což  byl  okamžitý povel se o  tuhle  aféru  začít  zajímat  blíže. Jednak o  její  podstatu  a následně  i  o institut toho soudu. Přiznávám,  že  to, co mi  nakonec to  šetření  přineslo, mne  těžce zdeprimovalo – bůh  je  totiž  daleko za  volem a  nikoli  naopak.Aspon z  hlediska  běžného  občana. Nicméně  vůl  opravdu  nesmí  ani  zbla toho, co  si může  dovolit  bůh.  Posuďte  sami- nejdříve  si v  detailu popíšeme  případ,  za  který  se  Lagardeová  ocitla   před  soudem.

Christine Lagardeová,  jako někdejší ministryně financí, při dohledu nad arbitráží podnikatele s politickými vazbami Bernarda Tapieho se stání bankou Crédit Lyonnais pochybila a pomohla Tapiemu získat v důsledku 403 miliony eur ( asi 11 miliard Kč) z peněz daňových poplatníků,ačkoli jen  přechodně. Jak se  později  ukázalo.

Vlastní arbitrážní kauza se týkala stížnosti   Bernnarda  Tapieho, tehdy  zrovna  velkopodnikatele, že stání banka Crédit Lyonnais, která  v roce 1993 jím byla  pověřena  prodejem  akcí  firmy Adidas v jeho  držení, mu za cenné papíry vyplatila výrazně nižší částku, než na jakou byly akcie otaxovány  o  rok později. Tapie, sám  bývalý  politik / také mimo jiné  ministr/ je  ovšem ve  Francii  vnímán  hodně negativně / byl například  v roce 1994 odsouzen k dvouletému trestu za ovlivňování fotbalových zápasů/ se cítil poškozen a s pomocí arbitráže žádal od státu náhradu  škody.

Lagardeová poslala jako ministryně financí spor k rozhodčímu soudu, který Tapiemu přiznal náhradu ve výši 403 milionů eur. Vytýkáno jí přitom bylo zejména to, že verdikt nenechala posléze alespoň přezkoumat, přestože takovou možnost měla a řada expertů jí to výslovně doporučila. Exministryně se hájila později mimo jiné i argumentem, že chtěla ukončit vlekoucí se spor!!!

Nejkurioznější  je,  že  zatímco  tehdejší ministryně  financí  Francouzské  republiky  viděla jako  superprioritní   cíl pro  stát  a jí  spravovaný rezort,  který má především  hájit  státní pokladnu.  rychlé  ukončení  sporu!!!  Prostě  hlavně  to mít  rychle  za  sebou!  Klidně  akceptovala  to, že za  tuto  rychlost   stát,  v přenesené  podobě, vyplatí, v  té  době  už  také   soudně  uznanému  podvodníkovi a  velkošíbrovi necelou  půlmiliardu  eur…..

Aby  všemu byla   nasazena  koruna,  jiný  soud,  ke  kterému  celou  věc přeci  jen  dohnal  někdo jiný,  kdo  měl  zřejmě  podstatně  vyšší  smysl pro povinnost a realitu a  zájmy  státu,  než  dnešní ředitelka  Mezinárodního  měnového  fondu.  Onen další   soud  totiž  v  roce  2015,   s konečnou platností  rozhodl, že  Tapie  dostal odškodnění  NEOPRÁVNĚNĚ a musel  celý  obnos  VRÁTIT!!!!

Takže  jsem  si   výše uvedené  informace pro sebe  shrnul  následovně:

1- Lagardeová buď  záměrně, či  z nedbalosti  poškodila  stát  v  rozsahu  více než  400 milionů  eur

2- dala  přednost  rychlosti,  před  pečlivou  správou   státní  pokladny.

3- rok před  vynesením  rozsudku nad  Lagardeovou speciálním  soudem   jiný  soud, který  Tapiemu  náhradu  škody  anuloval a  přinutil ho  celou  získanou  sumu  vrátit,  vlastně, alespoň podle  mého  chápání, nepřímo řekl, že Lagardeová  by  způsobila  Francouzské  republice škodu  velkého rozsahu, nejméně   zanedbáním svých povinností, kdyby  ji on  svým verdiktem  nenapravil.

Přesto

4- při  onom podivném  procesu s Lagardeovou   mne  naprosto  šokoval  přístup francouzského generálního prokurátora, který navrhoval zbavit Lagardeovou všech obvinění kvůli nedostatku důkazů!!!

Takže  jsem se začal  následně  zajímat ještě  také  o  ten  Dvůr republiky,  jak se  ten  zvláštní  soud jmenuje,  jež  vynesl  ten  zvláštní  verdikt,  že  Lagardeová  JE  VINNA, ale trest  jí přesto  neudělil.  Nejen  to –  nakázal, že výrok  vinna  jí  nebude zapsán dokonce  ani  do trestního rejstříku!!!  To už  tedy  bylo  opravdu příliš a jasný  impuls,  abych se začal pídit po tom,  co je  tohle  za podivnou  soudní  stolici /nemohu si pomoci  -čeština je někdy  opravdu kouzelná!/.  Nemaje  francouzštinu, vypadalo to  dlouho  na  marné  snažení – jenže  nakonec  i  přispěla  šťastná  náhoda  –  relace  ČRo Plus,  kterou přikládám v  originálním záznamu.  V čase  13:47 až  20:50 min se k případu  vyjadřuje  francouzský novinář  českého  původu  Martin  Hybner a je  to věru  náramné posloucháníčko.

Dozvíte  se  například, že vůbec  nejde o  nějaký  standardní  soud  v soustavě  francouzské  justice,  ale  naprosto  speciální a absolutně  nesystémovou instituci,  která  soudí  výhradně  přestupky  francouzských  politiků,  kterých se  dopustili v souvislosti s  výkonem  své  funkce. Také  to,  že  naprosto  absentuje  běžná porota,  která  vynáší  výrok o vině, tu že  nahrazuje  šest poslanců a  šest  senátorů. Prostě politika, co  něco provede  při výkonu svého  mandátu,  nesoudí  běžný  občan,  který  mu ten  mandát  dal, jak by  jeden čekal,  ale  jen  kolegové!  Jestlipak  by někoho napadlo,  že  alkoholika  za  volantem- bouračkáře,   by  měli  soudit  jen  alkoholici,  například?   Ale  to zdaleka  není  všechno. Průměrná  délka  řízení  je  prý  někde mezi  6-8  roky, takže  na  souzenou  kauzou  se  v pohodě mezi  tím zapomene a  tudíž  není  žádný  div,  že  celkově  tenhle  spešl  soud  měl za  20 let  své  existence  asi  deset případů a  z  toho  7 skončilo,  jak jinak  – výrokem  NEVINEN! Chápu proto   Christne  Lagardeovou , že se cítila  být konečným  rezultem poškozena.

Tak  takhle  to  funguje  ve  výkladní  skříni  demokracie  -Francouzské  republice!  Jsem  rád, že  mám ten  zvukový  záznam  z ČRo Plus, kde insider a znalec  místních poměrů popisuje  co a jak. Informaci  a její  pravdivost  tím pádem  nelze  zpochybnit!  Protože  Lagardeová  byla, po  onom  podivuhodném  soudním  nálezu  okamžitě  znovupotvrzena  do  čela  Mezinárodního měnového  fondu.  S  plnou podporou  Francouzské  republiky  – prý  je  dobře,  když  v  čele  takové instituce stojí  někdo s  francouzským  pasem!!! Takže  jedna  ze  dvou  nejdůležitějších  světových  finančních  institucí  je  řízena  osobou,  která  minimálně těžce  pochybila při  výkonu funkce  francouzské  ministryně  financí!  Úžasné  doporučení!  A  úžasný  příklad pro neandrtálce s  totálním  deficitem demokracie z  východní  Evropy. Protože  ten  něco takového  opravdu těžko  chápe.

Tudíž  nastal  čas, abych  se od francouzské  bohyně  přesunul  k  už zmíněnému  rumunskému  volovi.

Určitě  jste  zaznamenali obrovskou protestní vlnu  v  Rumunsku.  Kdy  se  lidé  masovými  demonstracemi  tvrdě postavili  na  odpor  záměru  vlády nesankcionovat  více dokázanou  korupci politiků, pokud  nepřesáhne/nepřesáhla už  zmíněno  hranici  200 000 lei.

Jako  důvod  tohoto podivuhodného  opatření,bylo  uvedena  – to byste  v Česku, po zkušenosti s Klausovou  amnestií  neuhodli  – přeplněnost  věznic!

Rumunští občané si  tuhle zjevnou  sprosťárnu od  svých papalášů nenechali  líbit. Vyšli  do ulic  a  setrvali tam   tak  dlouho,  dokud  vláda  nekapitulovala a  dekret  nezrušila.  A momentálně  se zdá, že  tímto celý případ  vůbec nemusí  skončit,  že  Rumuni  mají  takového  bačování svých  mocných  plné  zuby, dál protestují na náměstích  a  žádají  demisi,  ačkoli  současná  administrativa  je   moci teprve  asi  1/4 roku.

Přiznávám, že  se Rumunům  ani trochu  nedivím. Prostě příslovečný   lid, v tomto  okamžiku, zase  jednou a  pro jednou,  navrátil správu  věcí  svých  do svých rukou. Jak se  sluší a  patří. V  demokracii zejména. Na  rozdíl  od  příkladně  demokratických  Francouzů.  O  kterých  se v    oné, výše  uvedené  relaci ČRo Plus  dozvíte,  že ta banalkita  skoro  za  půl miliardy  Euro   Lagardeové prošla  bez  toho,  aby  se  o  ni  nějak zajímal  mainstream, ale zejména  běžný  občan.  Novináře  to  prý  vlastně  ani nesmělo  moc zajímat, protože  podvodník Tapie  je vlastně  členem  neoficiálního  bratrstva,  které  vlastní  media,  má  obrovský  vliv  a vůbec  jsou  to kluci, co  spolu  mluví a do všeho  mluví. Takže běžný novinář  to   ví   a    dává  si   majzla, protože  účty  se musí  platit  každý  měsíc  znovu. A  běžní  Francouzi -demokraté? Tak  ti prý  mlčeli proto, aby  si  neuškodili!!!! To není  parafráze, nýbrž přímá citace toho Čechofrancouze.

No demokratičtí  neandrtálci z Bukurešti  to  vidí  jinak  a hlavně  – konají jinak.  V  Paříži  zase,  naproti  tomu – protestovali  proti Trumpovi… Nikoli  proti  Lagardeové  a  tomu  divnému  ehm…  soudu pro vyvolené.

Vraťme  se  ale  k Rumunsku.  Když  vláda  vyhlásila  platnost  onoho  prokorupčního dekretu, ozvali se nejen  její  vlastní  občané. Ale  také hned   Brusel. A  začal – jak jinak  opět  mistrovat  balkánskou  zemi.  Zcela ilustrativní  je  následující  screenshot z  ČT,  kde  to  kacerování právě  provozuje  Frank Timmermans -první místopředseda Evropské  komise, jeden  z těch, co  si  na  Východoevropanech  smlsnou  při  každé  vhodné i  nevhodné příležitosti.

Dodejme, že  rumunské  demonstrace  propukly  asi o  šest  týdnů  později,  než  padl  verdikt  o Lagardeové.

Nevím,  jak si  do jednoduché  češtiny překládáte  Timmermansův výrok,  ve  vazbě  na  šéfovou  MMF  vy, ale  já to osobně  čtu tak,  že  kdyby  Rumuni, po francouzském  vzoru  zavedli    nějaký ten  svůj   Dvůr republiky,  kde by přehmaty  politiků,  včetně  korupce   soudili  sami politici,  bylo  by  všechno  nejspíš   ok. Prostě  by  řekli – jsou  vini a pustili by  je.  Že jen  vůl  může  navrhnout  omezení  protikorupčních  zákonů,  bůh  ví,  že  musí  zřídit  cosi pro vyvolené.

Za necelé  dva měsíce  budou  ve  Francii prezidentské  volby.  Zase uslyšíme  o  krajně populistické  pravici  Marine  Le  Pen,  o  boji proti ní, jako o  boji za zachování  demokracie a  evropských  hodnot v  druhé  nejdůležitější zemi  současné  EU,  o  tajemných  ruských piklech a Putinových  hackerech a  kde  si  cosi. Však  to znáte.  Hysterie  bude  s  datem  prezidentské  volby horečně  stoupat.

Takže  se podívejme  na  poslední  francouzské  prezidenty a  kandidáty  na prezidenta:

-na  d’Estainga prasklo, že dostal darem diamanty od jednoho z nejkrvavějších afrických diktátorů Jeana-Bedela Bokassy

Chirac–  dostal  dvouletou podmínku za  zneužití  peněz  ve  funkci starosty  Paříže

Sarkozy–  aféra  s podivným  financováním jeho kampaně  z peněz  dědičky  imperia  L´  Oreal Bettencourtové,  takže  propadl  v prezidentské  volbě  proti Hollandovi a  následně  v  letošních primárkách

přidejme  si  k  tomu  kandidáty za  pravici z prezidentských  primárek

Alain Juppé  -odsouzen na  18 měsíců podmíněně  za  defraudaci

Francois  Fillon – má momentálně  fatální  problémy  v  podstatě se zpronevěrou veřejných  fondů,  když zřejmě  fiktivně  zaměstnával svou  ženu  jako poslaneckou  asistentku  a  své  děti, které  tehdy ještě studovali,jako právní experty.

Opravdu povedená a příkladná  bilance! Jak  z   retropřehlídky  mafiánské  chobotnice Ovšem  rumunská  vláda  udělala  v boji proti korupci  krok  zpět  svým  dekretem,  který  by  francouzské  prezidenty  či  nápadníky prezidentského  úřadu  zcela  bezpečně   dostal  za  katr  i u  Drákulů v  Rumunsku.  Dekret  o  200 tis   lei  nedekret…  O Lagardeové  ani nemluvě. Opakuji – v Rumunsku, nikoli  ve  Francii!

Vzpomenu  si na  to,  až zase budu  číst  všechny  ty současné  i  budoucí  bláboly o  Putinovi, Kremlu,  hackerech,  Le Penové a  boji za  demokracii. A  za  sebe  říkám  – vždycky jsem  držel  při  volbách  v USA  volby  demokratům,  v  Německu  SPD,  ve  Francii  socialistům a vždycky  stranil tomu,  kdo  stál proti Le Penovým. Nicméně, po zkušenostech  posledních  asi tak  osmi  let s  tím,  jak  Západ provozuje  svojí politiku a  jak odhaduji, co z  toho vznikne, být  americkým  voličem hlasoval bych pro  Trumpa, mít  hlasovací právo  v Německu SPD  a  Schulz by  si ani  neškrtli a s  volebním právem  ve Francii by mi nezbylo nic jiného, než  to hodit   Marin Le  Pen.. A nikoli proto, že  jsem  ovlivněn  ruskou propagandou nebo proto, že  jsem  měl vždycky  slabost pro  blondýnky… Ale  proto, že  bohové  jsou nejen  šílení,  jak  zjistili  dávno už  i  Křováci, ale  zaostávají  i za  volem. Francouzi  mají  opravdu  tisíc a  jeden  důvod  poprvé  zvolit   svou legendární  Marianu  –  pardon  – Marine.  S  tím žádný Putin, Kreml  nebo  krajní  nacionalismus  a xenofobie  nemají  co dělat!  Ale  můžeme  zůstat  v klidu  –  Le  Penová  dopadne  jak  příslovečný  muž s koženou  brašnou.