Srdečné pozdravy z Francie

napsal  Vidlák

Tu a tam mě mé pracovní Vidlácké povinnosti zavedou poněkud dál od domova. Ve firmě bylo zapotřebí, aby někdo zajel do Francie obhlédnout jisté zařízení, které jsme si chtěli koupit. Je to akce za několik milionů a malý výdaj za služební cestu to ospravedlňovalo. Navíc veškeré náklady nesl náš francouzský partner. Tož jsem vyfasoval průvodce po francouzských luzích a hájích, nastoupil v Praze na letadlo a namířil si to směr Paříž.

Moje cesta byla velice krátká, ale přesto jsem měl dvě odpoledne na bloumání po turistických krásách francouzské metropole.

Vybaven jen omezeným bakšišem, popojížděl jsem metrem a příměstskými vlaky a kde se dalo, používal jsem nohy. Když mám takovou výjimečnou příležitost vytáhnout paty z hospodářství, musím se podívat, jak vypadá ta nevyhlášená občanská válka mezi rodilými Francouzi a přistěhovalci. Kdy jindy budu na letišti ohroženém teroristickými útoky či budu procházet bezpečnostními rámy při vstupu na Eifelovku….

Jsem selská duše, nevidím rozdíl mezi Václavákem a Champs Elysee a NotreDamme je pro mě totéž jako Svatý Vít. Vlastně jsem chtěl jen aby mi vítr pocuchal vlasy na té železné věži u Martova pole, protože jsem strojař a vidět miliony nýtů, to je moje. Neběhal jsem tedy po muzeích, jen jsem se podíval zvenčí a hlavně si všímal lidí.

Můj pohled je jen velmi povrchní, nedělám si naděje na hlubší pochopení situace, neumím francouzsky,  každá konverzace probíhala přes tlumočníka a tak jsem si nemohl udělat žádný přehled. Přesto bylo co vidět a snad i co chápat.

Předně jsem zjistil, že letiště Charlese de Gaula je příšerně obrovská stavba o třech několikakilometrových terminálech hal, odbavovacích prostor, čekáren, obchodů, stánků a mumraje desetitisíců lidí. Kdyby na letišti došlo k nějakému teroristickému útoku a já tam zrovna byl, nemám statisticky žádnou šanci ani zahlédnout kouř po výbuchu. I kdyby se tam naráz odpálilo deset teroristů, stejně mám větší šanci se zabít v autě na D1, než tam.

Ano, byli tam po zuby ozbrojení vojáci ve čtyřčlenných jednotkách, vypadali nabušeně a nebezpečně. Ale v tom obrovském prostoru budili naprosto nemohoucí dojem. Jako kdyby dostal jeden policajt rozkaz uhlídat okresní město.

Četl jsem si o výjimečném stavu a představoval jsem si to jako když náckové obkličují Lidice nebo dělají razie ve varšavském ghetu. Ale kdepak. Za ty čtyři hodiny, co jsem strávil na letišti jsem potkal dvě jednotky, které tam maširovaly naštorc i nakvér a beznadějně se topily v babylonském davu všech barev i jazyků. Člověk jim tu zbytečnost mohl číst z tváří. To že se tam v poslední době nikdo neodpáli, to není zásluha ani vojáků, ani tajných služeb, to je spíš důkaz toho, že je těch islamistických pošuků fakt jen pár. Kdokoliv by chtěl, tak se tam odpálí a bezpečnostní opatření jsou leda pro smích.

Z letiště jsem si to namířil rovnou ke své vysněné Eifelovce. Všude fronta, ale ukázalo se, že turisté jsou pohodlní, čekají na výtah. U jednoho pilíře se dalo jít nahoru pěšky a fronta byla snesitelná. Tož poučen z bezpečnostních procedur na letišti, sundal jsem pásek, brašnu i mobil a nechal se prolustrovat. U rámu stojí dva černoši. Takoví ti opravdu dokonale černí. Prosvítí mi brašnu, objedou mi podpaží a boky skenerem, široký úsměv bílými zuby, račte dál pane. Dojdu k příští kukani, kde sedí dva dokonale oblečení bílí Francouzi v padnoucích oblecích, mají nohy nahoře na takovém taburetku a se znuděným výrazem natáhne jeden ruku se čtečkou a oskenuje mi vstupenku v mobilu. Toť vše. Ejhle říkám si, příklad sociálního konfliktu v praxi. Dva barevní mají směnu, kde si nesednou ani na minutku, bo dveře se tam netrhnou a určitě za to lustrování berou minimální mzdu. A celý den koukají, jak dva bílí sedí v oblecích, jejich jediná práce je namířit čtečku a určitě za to mají dvojnásobný plat. Navíc by to asi jeden nezvládl, sedí tam dva. Vrtalo mi to hlavou tak, že jsem si ty výhledy ani moc neužil. Pár mizerných fotek. Po hodině jdu ven, ti dva černoši tam pořád ještě pracují a ti dva bílí jsou tam pořád ještě oba.

Dál jsem šlapal pěšky. Ještě stihnu za světla Vítězný oblouk – prý Francouzi toho zase tak moc nevyhráli, a když už se jim to podařilo, pořádně si to užili… A pak to vidím. Všude, kamkoliv se podívám. Ve stáncích s občerstvením, v kavárnách, za pokladnami na památky, jakákoliv obsluha čehokoliv… všichni bez výjimky jsou černoši, Arabové nebo Číňani. Běloši typu Jean Reno jen kolem někam spěchají. Každou práci rukama dělají černé prsty. Ten vítězný oblouk jsem stihl, zajel jsem si i na Montmartre, kde jsem si dal večeři a všude mě bez výjimky obsluhovali barevní. Neviděl jsem jedinou bílou hubu něco doopravdy dělat.

Pozdě večer jedu příměstským vlakem zpátky na letiště na hotel a z centra jedou z práce zase tisíce a tisíce černochů a Arabů. Míří kamsi na předměstí, kde je čeká nějaká barabizna a shnilý byt, protože jako nekvalifikovaní si nic lepšího nemohou dovolit. Přesto jsou zdvořilí. Ve vlaku je strašná tlačenice, jsme všichni namáčklí jeden na druhého a kolem mě je to samý úsměv, promiňte prosím, merci, pokud se pokusím udělat místo vystupujícímu, všichni děkuji.  To merci mě provází všude. Jakási mladá černoška mě pouští sednout. Vzápětí uhýbám nohama Arabovi v takovém té dlouhé košili… opět- merci a od dveří na mě ještě jednou mává a usmívá se.

Před letištěm to prořídne, mohu v klidu sedět a rozhlížet se. Slyším hlasité mlaskání, to přes uličku sedí mladý pár, ona v hidžábu, ale hezky a vkusně oblečená, on v teplácích s třídenním strništěm – Arab jak vyšitý a líbají se, že by si mohli vysát mozek z hlavy. Zvuky se rozléhají na celý vagon, ale asi to není nic divného, nikdo tomu nevěnuje ani za mák pozornosti.

Druhý den pracovní záležitosti, ale jsme hotoví rychleji než jsme čekali a mám čas ještě na jeden výlet do centra. Letadlo mi letí až večer. V metru u Louvru jsem se asi třikrát ztratil, hrozný labyrint, navíc tam mají takový nepřehledný systém šipek, které se čtou jinak než u nás, prostě se musím zeptat. Á další vojenská jednotka, poprosím je o pomoc. Jsou příjemní, vyvedou mě chodbami ven a ukazují za roh – tam je Louvre. Zubí se na mě a odcházejí. Čtyři vojáci, samopaly, neprůstřelné vesty a všichni černí jak boty. I všichni ostatní vojáci, co jsem potkal byli černoši. Za ty dva dny jsem potkal asi deset ozbrojených jednotek vojáků nebo policajtů, ale jen jedna byla bělošská. Opět, jak se něco dělá rukama nebo nohama, bílého skoro neuvidíte.

Ha, konečně řádný saláfista, plnovous, že byste v něm schovali kalašnikov, nestříhané vlasy, opět ta dlouhá arabská košile. Volá na mě. Jdu blíž a zjišťuju, že tam pronajímá turistům projížďku ve Ferari nebo Lamborgini. Je zklamaný, že odmítám, zmýlil se ve mně, nejsem zazobaný Američan. Hned ale volá na jiné. Znovu mířím  do metra a další saláfista… akorát pomáhá jakési bílé mamince s kočárkem na nefungujícím eskalátoru. Zase přehodnocuju své postoje…

Odpoledne se nachyluje a v největší špičce znovu nasedám na vlak na letiště. Předchozí večer mi tlačenice přišla děsná, ale nebylo to nic proti tomu, co nastalo teď. Vlaky jezdí po dvou minutách, ale dostal jsem se až do pátého. U každých dveří stojí (jak jinak) černý zaměstnanec metra a prosí lidi, aby se ve vagonech víc zmáčkli. Opět jsem obklopen především černými tvářemi a opět je všude kolem mně to merci!, zářivé úsměvy, tu a tam provinilý pohled, když do mě někdo vrazí. Na letiště se dostanu na poslední chvíli, taktak se nechám odbavit do tranzitní zóny, krásná černoška mě nechává zouvat boty, protože rám pořád pípá. Opovržlivým pohledem staví boty na pás – chodil jsem v nich celý den a tak moc nevoní.

Letadlo roluje na start a já přemýšlím, jaké to vlastně bylo.

První, co mě napadá je, že pokud si Francouzi zvolí LePennovou, aby něco udělala s tím přistěhovalectvím, no-go zónami a vůbec, tak má asi tak stejnou šanci, jako měl Nero vyhubit křesťany. Ano, pár jich pobil v Koloseu, ale jinak už byli všude. V armádě, v úřadech, mezi otroky i svobodnými… všude. Stejně tak je to v Paříži. Oni ti přistěhovalci jsou už všude. Vojáci, policajti, hlídači, poslíčci, číšníci, dělníci… Chtěl bych vidět, jak bude černý policista zavírat a omezovat svoje bratry.

Pak jsem si uvědomil, že první co se každý ten černoch a Arab naučil, poté co se na místě alespoň trochu uchytil, je, že se umí pěkně oblíknout. Tak nějak francouzsky. Nejhezčí holky byly ty z hidžábem – vůbec nepůsobily jako nějaké islamistky, spíš ten šátkek, dlouhé rukávy a upnutý dekolt naznačoval, že je to slušná holka. Samozřejmě šátek byl perfektně sladěný s kalhotami i botami. Všechno bylo dokonale padnoucí. Ve všech tlačenicích, kam jsem se jen podíval, všude nějaká krásná černá nebo olivová přistěhovalka, člověk nevěděl kam s očima.  Chvílemi jsem měl pocit, že ti černoši působí víc francouzsky něž ti uběhaní bílí.

Každopádně na nějaká radikální řešení je podle mě už pozdě. Není šance je ani odsunout, ani zlikvidovat. Mohu je jen získat a pofrancouzštit. A možná by stačilo, aby jim dali stejný plat, jako měli ti dva bílí na eifelovce, co se nenadřeli. Koneckonců oblékání se už povedlo. Skutečný arabský pytel na sobě měly jen staré báby.

Možná je to fakt jen sociální problém. Mě by taky štvalo, kdybych celý den někde lustroval turisty za minimální mzdu a koukal, jak vedle dostává bílej sáhib mnohem víc vlastně za nic. Možná opravdu nejsou ti černí vyčlenění z vlastní vůle a ve skutečnosti nechtějí být někde v ghetu na předměstí. Ale jejich plat na nic lepšího nestačí.

Tváří v tvář tomu co jsem viděl, už chápu tu Hollandeovskou bezradnost. Zabít je nejde, odstěhovat také ne, peníze jim nikdo rovněž nedá, na jejich životní podmínky každej kašle a bliká jen ta malá naděje, že jsou přece jenom také Francouzi, protože už se umějí oblíkat a celkem i mluvit. Malé světýlko na konci tunelu, že to postačí. Možná se to dalo řešit před dvaceti lety, ale teď už ne. Už jsou všude.ve všem, žijí za menší peníz než ti bílí a přece jsou plodnější a podle mého povrchního soudu i pracovitější. Vyhrají. Mají k tomu všechny předpoklady. Žádný politik ani armáda na tom nic nemohou změnit. Je možné je jedině získat na svoji stranu.

PS.

Mimochodem…bez problémů jsem v peněžence provezl tam i zpátky zbraň – jmenuje se to karta pro přežití – je to veliké jako kreditka, ale z titanu, má to nabroušenou jednu hranu, otvírák, integrovaný šroubovák, klíč a dá se to spojit s dalšími kartami. Kdybych chtěl kdekoliv někoho podříznout, bez problémů by se mi to podařilo. Peněženku mi projížděli rentgenem nejméně desetkrát… nezájem. Pokud to nějakému teroristovi bude trochu myslet, vždycky se do letadla vyzbrojený dostane.