G20 -II.

Dnešní  díl  by  se  klidně  mohl jmenovat  Trump a Putin nebo jen  Putin. Nebo  ještě  přiléhavěji Vrchol G20 a  možná výstižněji  – okopávání  kotníků… Neuměl  jsem  vybrat, takže  jestli je pro někoho  důležitý  vypovídající  titulek,  nechť  si  na závěr zvolí  sám.

Ve  včerejším prvním pojednání  o  hamburském  summitu jsem  se  zabýval  rámcovými  okolnostmi,  výsledky, kterých tato  vrcholná  schůzka  světových  státníků  dosáhla, tedy  vlastně -že  nedosáhla  vůbec ničeho, ale  i  peripetiemi a  drobnostmi s  velkou  vypovídací   schopností, jež  veřejnost  nezaregistruje, ale  které  nepochybně  zarezonují  ve  vztazích  mezi  jednotlivými  státy,  konkrétně  pak   mezi  státníky.  To,  že  Merkelová  tak dříve  naprosto  neslýchaně  manipulovala   například  s Trumpem  na  oficiální fotografii  nebo  že  mu  nevyhradila  v jednacím  sále  to  nejčestnější  místo  po  své  pravici,tak   tohle není  ani náhoda a rozhodně  to nebude zapomenuto.  Respektive  hned  tak  zapomenuto.

Mimochodem,  s  fotografiemi a  jejich  filigránskými  detaily, ovšem s  velkým  významem,  budeme  pracovat  i dnes,  ačkoli  se  chci  věnovat  pro mne  jedinému  známému pozitivnímu  výsledku  jednání v  Hamburku  – totiž  dlouho  očekávané, lhostejno   jestli  s obavami  či nadějemi, setkání  amerického a ruského prezidenta. Ale  než  se  do něj  pustím dovolím  si  ještě  jednou  přetisknout  jedno  ze  dvou tzv.   rodinných  fot  účastníků, kde jsem  vás  vyzýval  abyste  na něm zkusili objevit  drobný, leč  velmi podstatný,  detail.

Objasním, co  jsem  tím  důležitým  detailem  myslel  –  vidíte  na  téhle, přiznávám, že  spontánní  fotografii,  která  vznikla  buď  před  slavnostním  koncertu v  novostavbě  Labské  filharmonie  nebo  po jejím  konci ,někde Putina? Nemohu  vyloučit,  že  tam někde je, leč  já  ho nevidím! A  podle  zásad tzv.  kremlologie,  což  byla, jak  pamětníci  vědí,  velmi  speciální vědecká  disciplina, dlouhá  a dlouhá  léta studené  války  provozovaná  na  superšpičkové úrovni   západními tajnými  službami,  když se snažily  rozšifrovat  nějaký  mocenský  přesun či náznak  jakékoli změny  v  Sovětském svazu.   Tehdy  zkoumaly  zejména právě  takovéhle  oficiální  i  neoficiální  fotografie  a  závěry  vyvozovaly z  řazení  figur,  jejich  gest,  úsměvů  či mračení.  Německá  Wikipedie  ji popisuje  zde , nebude  od  věci ji  použít  i  pro to, co  se dělo v Hamburku. Zejména  tam, kde je  řeč  o Trumpovi a  snad  ještě  více  to platí pro Putina. Ale  všechno  má  svůj  čas a  své  místo.  Zatím  se věnujme  střetnutí  obou  prezidentů.

Nejdříve  začněme  očekáváními  a „očekáváními“,  abychom  mohli  posoudit  výsledky.  Zamýšlel  jsem  nějak  hodně  hutně  popsat  atmosféru  před  jednáním, definovanou  zejména  americkým  mediálním a  politickým prostředím, ale  nakonec bude lepší převzít  pár  naprosto  dokonale  formulovaných  vět  na  toto  téma  od  Zbyňka  Fialy. A  činím tak  velmi rád, protože  vím s určitostí, že  chodil a  doufám  že  ještě  stále  chodí,  číst na  Kosu.

… Snaha „hlubokého státu“ Trumpa rozdmýchat, aby to z toho byla jen hořká výměna vzájemných obvinění, tedy zjevně nevyšla…

….List Washington Post dokonce sepsal ucelený návod k použití Putina. Varuje v něm spontánního amerického prezidenta, že jeho ruský protějšek je velice obratný řečník. Nesmí být proto překvapen, když mu vyjde vstříc a nabídne mu spolupráci třeba v Trumpově boji proti „hlubokému státu“ nebo proti „lživým zprávám“. (Jde tu zřejmě o „hluboký stát“,, který nechce pustit z ruky šanci na konfrontaci, nebo „lživé zprávy“ o „ruském vměšování“.) Na to se však Trump nesmí nechat nachytat!

„Máte jiný cíl,“ sděluje přísně list, který spolu s New York Times dodnes není smířen s faktem, že prezidentské volby nevyhrála jejich favoritka. „Nepřicházíte si přátelsky popovídat – diplomacie není test popularity – ale máte jasně sdělit, jaké jsou bezpečnostní a hospodářské cíle Spojených států a kde hledat možnosti, jak toho mohou USA a Rusko dosahovat společně. Nepočítejte s žádným průlomem při tomto prvním setkání. Vašim úkolem je Putinovi ukázat, že jste tvrdý vyjednavač, který sleduje americké zájmy a nehodlá nabízet ústupky jen pro to, aby měl Putin radost.“

Také v dalším textu je Rusko hodnoceno jen podle toho, nakolik je ochotno posloužit americkým bezpečnostním a ekonomickým zájmům. Že by mělo také nějaké vlastní, to nepřipadá v úvahu. Trump by si měl vzít Putina na povel a vysvětlit, že zatím jedná po dobrém, ale taková příležitost se nemusí opakovat. Nejodpornější je, že „Putin si už nepřeje připojit se k Západu a místo toho považuje Rusko za hráz proti americké hegemonii a západním liberálním ideálům,“ poučuje Trumpa list Washington Post…..

Zbyněk  Fiala  americkou  politicko  mediální  hysterii vystihl  dokonale. Vztahy  s  Moskvou  jsou  univerzálním klackem  na  Trumpa  a jeho okolí.  To bylo, je  a bude naprosto  běžné  v komunikaci  dvou států a zejména  velmocí,  je v  případě  Trumpa  a  současného Ruska,  smrtelným  hříchem  a  téměř důvodem k vyhlášení  nukleární  války.  A  stačilo  k  tomu  v  podstatě  pár  nevinných  větiček, které  ještě  v   republikánských primárkách  na  adresu  Ruska  a  Putina pronesl osobně,  aby jeho konkurenti a později  zejména  demokraté  a  Clintonová  z  Trumpa  udělali  div  ne  druhého Benedicta  Arnolda.  Který  tentokráte  snad hodlá přeběhnout  do  Moskvy…. Nicméně  Trump je  ve  vztahu k Rusku a  Putinovi  doslova politickými i mediálními  elitami  svázán  na  rukou a nohou.  Kongres  dokonce protlačil nedávno  rezoluci,  že  eventuální  zrušení protiruských  sankcí  NENÍ  věcí  prezidenta, ačkoli  ten /Obama /  je  doposud  vyhlašoval,  ale  jejich  odstranění  nebo  zmírnění  by  muselo být  odsouhlaseno  oběma  komorami  Kongresu!  Trump  vůči  Rusku  nemá  žádný  manévrovací  prostor a  co je  od  něj  očekáváno, je  popsáno výše. Důvpod  je  triviální  – vlastěn  jsou  dva. Primárně  s e hledá  každá  myslitelná  i nemyslitelná  cesta , jak jej  dostat  z Bílého domu a  ta  přes  ruskou  stopu  je  nejslibnější  a paralelně  s tím  – kdyby  se  Trump  s  Moskvou  dohodl,  ukázala  by  se  nesmyslnost  konfrontační politiky  v  podání Bushe jr. a  Obamy  v  plné  nahotě.

Ten  handicap  a  zátěž  pro  bezprecedentně  napjaté  vztahy  Moskva  -Washington  byly  do  té míry  zřejmé a velké,  že  jsem  viděl  šance na  nějaký  rozumný  výstup   v podstatě  žádné, nanejvýš  mikroskopické.    A když  si  člověk projede  světový  i  český  mainstream tak většina  hodnocení  v podstatě  tak  i  vyznívá.   Převážně  je konstatováno,  že  největším pozitivem / a pro mnohé  české  i  mezinárodní  Palaty a  Jandy nepříjemným překvapením/, že  ti dva se vůbec  sešli, mluvili  spolu  aniž by  si nafackovali. Akcentovány  jsou  zejména  rusko americké  rozpory  v  následných  vyjádřeních  na  tiskovkách  – např.  Rusko  :  Trump akceptoval  Putinovo prohlášení, že  Rusko,  přesněji  Moskva  / tenhle  detail  si prosím zapamatujte,  vzápětí o něm  bude řeč!/  nijak  nezasáhli do  amerických  voleb.

USA:  tu  akceptaci popřely.

A  samozřejmě, že  se rajtuje  zejména  na  varšavském projevu  Donalda  Trumpa a  jeho  tamních silných prohlášeních….  Aniž  by  se  někdo zabýval  časovou posloupností,  tedy  že  silnější  a  významnější vyjádření  je  to nejnovější. Tedy  to,  že  rozhovor  prezidentů  byl naplánován na  nějakých  30 minut a  trval  přes  dvě  hodiny. Což  tedy  nekompromisně  ukazuje,  že  si oba  pánové opravdu  měli  o  čem  povídat a  že  spolu  rozhodně  našli, když  ne  společnou  řeč, tak  určitě  témata,  kterým přikládají  velkou  váhu. A  že  v  žádném případě  nemohlo  jít  o vyhrocenou  komunikaci z pozice síly. V  kontrastu  s  akcentací a vynášením  Trumpovy  řeči v Polsku  jako  daleko podstatnějšího sdělení  je  naopak  velmi výrazně  prezentován  Trumpův  výrok na  adresu Merkelové …že  je to  velmi inspirativní  žena…     ačkoli  dříve na její  adresu  trousil nelichotivé  poznámky!  Co  je  dovoleno  v případě německé  kancléřky  stejní  nejsou ochotni  přiznat  směrem k  ruskému prezidentovi!Prostě  mainstream  pur. Nic  nového.

Ale  bylo vlastně  něčeho dosaženo  při tomhle  rozhovoru  nebo  ne?  Soudím, že  ano,  ačkoli  výstupy  jsou velmi sporé. Ale tak jako  jsem  v  úvodu nechal popsat  atmosféru  v  které se zejména,  ze  strany  amerického establishmentu,  schůzka  připravovala, Zbyňkem  Fialou, tak pro  tuhle  pasáž  si  vypůjčím  text  od  Milana  Syrůčka.  Nemám ho  rád,  pamatuji ho  z  normalizační  Mladé  fronty,  nicméně  respektuji jej  jako  dokonalého znalce  Ruska,  ale i  Západu a  otevřených, ale  i  skrytých mezinárodních politických  her, kdy se  nejméně  jedné, pokud je  mi  známo  se  dokonce sám   / a  šlo o  vztahy  mezi supervelmocemi !!!/ aktivně   účastnil! Což  sotva  může  říci  nějaký  další   český občan.  Zkrátka  – expert  je  pro mne  expertem a jeho názor  expertním posudkem. Proto  si  dovolím  poměrně  hojné  citace z  rozhovoru,  který  na  toto  téma  dal Parlamentním  listům.

Mimo jiné  proto,  že  pracuje  s  akcentací  detailů,  které  nám  a  ještě  více   šmokům  typu  Marjanovič , Palata  nebo Libor Dvořák, o sebestředných  ale  naprosto  hlubší  znalostí  nepolíbených  Jandů a Máců  ani nemluvě,  naprosto  unikají.  Takže  jak  to  viděl  Milan Syrůček:

Jak hodnotíte první setkání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem?

První, co mne napadá, je skutečnost, že vše bylo zaranžováno tak, jako by Donald Trump vítal Vladimíra Putina. Ale tak tomu vlastně bylo vždy při vzájemných setkáních vůdců obou zemí. Výjimkou bylo setkání Roosevelta se Stalinem v Teheránu. Tam byl ovšem Roosevelt z bezpečnostních důvodů ubytován na sovětském velvyslanectví. Avšak připomeňme si: poprvé se po válce sešel Chruščov s prezidentem Eisenhowerem na americké půdě, byť oficiálně přijel na zasedání Valného shromáždění OSN. Při první schůzce Michaila Gorbačova s Ronaldem Reaganem, byť se jejich setkání konalo na neutrálním – švýcarském území – formálně byl hostitelem americký prezident. Formálně je možné posuzovat to, kdo koho první vítá, jako náznak toho, kdo schůzku potřebuje více. Základem je ovšem vždy oboustranný zájem řešit nějaké problémy společně.

To se stalo i v Hamburku, kde se sice oba státníci také setkali na takzvané neutrální půdě, ale v místnosti americké delegace, tedy na půdě USA. V podobném duchu probíhalo i zákulisí tohoto historického setkání, od prvního stisku rukou. A vzhledem ke kampani, která se v USA vede v souvislosti s údajným ruským vměšováním do amerických prezidentských voleb, bylo jasné, že první vstřícné gesto musí vyjít od Trumpa. Koneckonců to bylo i podle pravidel slušnosti: Trump je starší.

Ještě jeden detail, který nám – pokud vím – unikl: Všichni účastníci měli na klopách odznak s logem konference. Na něm je obrys sovětské ponorky B-515, která se potopila u německých břehů, Němci ji vyzdvihli a udělali z ní muzeum. Na jejím podkladě je nápis: G 20 Germany 2017 Hamburg.

Víte o tomto setkání více než naše veřejnost, například o atmosféře, která ho provázela?

 

Prezidentův tiskový tajemník Dmitrij Peskov na adresu hamburských demonstrantů uvedl, že „nijak neovlivnili naši práci, vše jde podle plánu“. Nebylo to však tak zcela pravda. Putin se sice podle plánu zúčastnil setkání skupiny BRIC – Brazílie, Rusko, Indie a Čína – a odtud přejel na zasedání G20, které se také shromažďovalo podle plánu, ale přece jen byl poněkud narušen. Putin si na uvítanou stiskl ruku s Angelou Merkelovou a cosi jí pošeptal, že se zasmála, a dokonce rozhodila ruce. Poté se u stolku v předsálí pozdravil s japonským premiérem Šinzo Abém a předsedou Evropské komise Donaldem Truskem, když k němu přistoupil jiný Donald – Trump, který právě vešel. Toto potřesení rukou v plánu nebylo a není divu, že ho většina novinářů nezaznamenala.

Avšak to hlavní setkání, dopředu naplánované, se teprve mělo konat. Čekalo se na něj dost dlouho, někteří skeptici tvrdili, že k němu ani nedojde. Nakonec se uskutečnilo v Hamburku, v místnosti vyhrazené americké delegaci. Putin byl tedy u Trumpa na návštěvě a ten se ujal řízení novinářů. Nejdříve oba seděli v křeslech, když novináře vpustili do sálu, a oba mlčeli. Poté Trump novinářům poděkoval, že přišli, což znamenalo, že už mají odejít. Vzbouřili se však a žádali na státnících, aby si stiskli ruku. A tak opět to byl Trump, kdo se naklonil k Putinovi a podal mu ruku. Svým stylem dlaní navrch, ale partnera k sobě nepřitáhl, jak bylo obyčejně jeho zvykem, aby demonstroval svou převahu. Stisk, na který čekal celý svět.

Tady  si  dovolím  do  Syrůčka  vstoupit.  V mezičase vešlo ve  známost,  co si  oba prezidenti povídali,  když  si  novináři  vynutili opakované  potřásání  rukou. Podle  německých  zdrojů  mělo  zaznít od  Putina k Trumpovi –

To  jsou  ti  co o  tobě  lžou?  A  Trump  měl odpovědět – ano, to jsou oni! A  následoval  velký  oboustranný  úsměv. Ale  nechť  pokračuje  Milan  Syrůček:

Popisuji to tak podrobně zejména proto, že právě v podrobnostech je možné vyčíst charakter tohoto setkání. To, co si přitom řekli, už bylo citováno i u nás. Před odchodem následoval nový stisk rukou. Nejen pro kamery. Vždyť jsme zaznamenali detail, že si v průběhu několika minut vlastně stiskli ruku třikrát. To nebyla jen náhodná zdvořilost.

Vzpomínám si, jak před prvním setkáním Reagana s Gorbačovem v Ženevě američtí poradci nacvičovali svého prezidenta, v jakém odstupu má stát, jak má přitom naklonit hlavu, jak silný to má být stisk. Jazyk diplomatů nejsou jen slova. Gesta mají vyjádřit, co slovem nelze přesně definovat. Za léta novinářské praxe se naučíte vnímat i takové detaily, zvláště když víte, jak se předem připravují a co mají znamenat.

I zde bylo možné uhádnout, že jejich rozhovor nebude trvat jen plánovaných 35 minut, nebude pouze zdvořilostní. Ale přece jen se málokdo domníval, že potrvá 2 hodiny a 15 minut. To dokazuje šíři a hloubku problémů, o nichž se diskutovalo, i když je k tomu třeba připočíst čas na překlad. Oba neměli sluchátka, překladatelé – ruský do angličtiny, americký do ruštiny – jim tlumočili větu po větě. Opět to nebyla jen technická záležitost. O čem hovořili, měli slyšet jen ministři zahraničí o oba překladatelé vázaní absolutní mlčenlivostí. Kabinové tlumočení takovou možnost neposkytovalo. Vidíte, jak záleží na každém detailu?

I  tady si  dovolím  Syrůčka  znovu  přerušit.  Myslím,  že  absenci  simultánního  kabinového  tlumočení,  které  by  jednání  asi  dost  urychlilo,  vykládá   relativně  bezelstně. Dovolím  si  tvrdou  spekulaci – kabinové  tlumočení  bylo  vyloučeno z  jednoduchého  důvodu  – aby nebyla  žádná  možnost  odposlechu  elektronickou  rozvědkou.  Z  jednoduchého  důvodu  -Trump a  jeho  administrativa  zažila  příliš  mnoho  úniků  informací  ze  svých  nejintimnějších   jednání,  které  nemohl  zprostředkovat  nikdo jiný  než  americké tajné  služby,  než  aby  tentokrát  použili  klasický, ovšem  z technického  hlediska  dřevní  způsob  vzájemné komunikace…. Když  to  velmi zhutním  –  americký  prezident  je  špízován  svými  vlastními  tajnými…  Svět  se opravdu zbláznil!

Po setkání referovali novinářům o jeho průběhu oba ministři. Ale ještě předtím, v době, kdy jednali, před novináře předstoupil ruský ministr ekonomiky Maxim Oreškin a zmínil se o nepřímém sporu mezi oběma státníky na plénu dvacítky – o spravedlnosti v obchodě. Trump ji obhajoval, ale Putin namítl: o jakou spravedlnost se jedná, když existují sankce?

Po skončení tohoto setkání, kdy ostatních 18 účastníků jim prominulo, že je zdrželi, předstoupil před novináře ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, který ho označil za „konstruktivní a přínosné“. V čem jsou zájmy Ruska a USA společné, je třeba postupovat efektivněji. Proto například Washington jmenuje zvláštního představitele pro Ukrajinu, obě země vytvoří jakýsi spojovací kanál a budou společně stimulovat Kyjev k plnění minských dohod. V Sýrii bude vytvořena bezletová zóna a v části země se nastolí klid zbraní. A konečně, obě země se zapojí do řešení jaderného problému Korejského poloostrova. Opakuji Lavrovova slova, v našich médiích jsem takto přesné vyjádření neslyšel. Lavrov dodal, že se také hovořilo o kybernetických útocích a vměšování se do voleb v jiné zemi. Podle jeho slov Putin ujistil Trumpa, že toho se Moskva vůči americkým volbám nedopustila. Pokud vnímáte nuance, Lavrov hovořil o Moskvě neboli Kremlu. Ale to nejsou všichni ruští občané…

Tolik Milan Syrůček.  Ohledně  konkrétních  výsledků  je pro mne  klíčový ten poslední  odstavec. Například když  jsem  vzal na  vědomí,  že  USA  jmenují  nově  speciálního zmocněnce pro Ukrajinu,  nenapadlo mne  spojit  to  se  schůzkou s  Putinem.  Jen prostě  nová  funkce,  která má  řešit zjevného  Černého  Petra  a minulé  americké a  evropské politiky  -Ukrajinu. Abych  se nikoli od  mainstreamu, nýbrž  od  Syrůčka  dozvěděl,  že  tu  funkci  zřídil Washington  na  přímou  žádost  Kremlu!!  Což  pro mne  znamená, že  Putin  chce Trumpa  involvovat  do  řešení a  nejspíš  tak,  abych  šlápnul na  krk  Kyjevu a ten začal  plnit  Minské  dohody.  Nejspíš bych  to viděl jako reciprocitu  za  pomoc  v korejské  otázce. A  Sýrie?  Jak to,  že  mainstream  nevítá  vytvoření  klidové  zony  v jihozápadní  Sýrii?  Já  čtu jen  samé  zpochybňovací komentáře….  A nahoře  jsem  upozorňoval na  to,  že  je  rozdíl  mezi  formulací Rusko nezasahovalo  versus  Moskva  nezasahovala  .. do amerických  voleb.  Syrůček vysvětluje  proč!

Takže  pokud  vezmu  hodnocení  Milana  Syrůčka  za  bernou minci, troufnu  si tvrdit,  že  výsledky  setkání  Trumpa  s Putinem  překonala  myslitelná  očekávání. Tomu  odpovídá  i  krával  americké  mediální  fronty  a  jejich  evropských  papoušků…..

Všimli  jste  si  klasické  filigránské   kremlologie, s kterou  Syrůček pracuje?  Navíc  skvěle: Přidám  svou  trošku.  Opět  jde o  zkoumání  fotografií. Respektive  screen  shotů,  které  jsem pořídil  ze  reportáží  magazinu Brennpunkt německé ARD,  speciálně  věnovaného  G20 v  Hamburku. Ostatně  odtud  byly  i  ty  včerejší. Ačkoli mám celou  sbírku  stisků  rukou  a   gest  Trumpa  a  Putina  na  jejich  separé  jednání, soustředím se  jen  na  snímky  ze  slavnostního koncertu  v  novém  sídle  Labské  filharmonie. Protože  ty  stisky  rukou,  výrazy  tváří a  jednotlivá  gesta  Syrůček  analyzuje  daleko kvalifikovaněji.   To co  vám předložím  já  je  naprosto  signifikantní  a nikdo se tím  nezabývá.  Už  včera  jsem psal  a dnes  znovu,  že  to Merkelová  „dala  sežrat“  Trumpovi, když  ho  proti všem  zvyklostem  zavedeným  hned  v  roce  45, šíbovala  po  různých  okrajích a koutech a  ostentativně  si  na  jeho místě  předcházela  šéfa  z Pekingu! Totéž  se opakovalo  na  koncertě.  Vedle  Merkelové  seděl  opět  čínský prezident  a z  druhé strany  mexický.  A Trump  se musel  spokojit  se  sedadlem dokonce v jiné  řadě  než  seděla  kancléřka.

Prostě  facka  a záměrná.

Nicméně  ostarkizace Trump a není  vůbec nic  ve  srovnání, co si  Merkelová  dovolila  vůči  Putinovi!!!   Dám  sem  seriii fotografií,  abyste  viděli , o  co konkrétně  jde:

Jednoduše  Putin  byl  cíleně  a  vědomě  posazen  do  oslovské  lavice! Zlobivý  kluk prostě  musí na  hanbu. Tedy  na  kraj  třetí  brázdy. Ačkoli  jde o klíčového světového hráče  s  fatálním  jaderným  arzenálem!  Neumím  si představit,  co  tímhle  vědomím ponížením Putina   kancléřka  sleduje.  Je  opravdu  tak  naivní, aby  si  myslela, že  to Putin zapomene   a nepřijde odplata  v  příhodném okamžiku?  Nebo  je  už  potrefena  náhlou  příhodou  mozkovou,  která  ovšem se projevuje  jako totální   mentorský  narcisismus? Nebo  předpokládadá  rozpad  Ruska?

Nejsem  Putinův  příznivcem,  natož  agent.  Nechci, aby  Moskva  ovlivňovala  naši politiku.  Ale už  je mi  dost  let,  abych  věděl,  že  když  je  někdo  stále  tlačen  do kouta a vědomě  urážen,  může  to  vést  jen  ke  konfrontaci, když prostě  už mu  nezbude  nic  jiného. Tedy krom  možnosti  se těm, co tu šikanu  a o  nic  jiného, jen na  mezinárodní  úrovni  nejde,  vzdá  na milost a nemilost.  Že  by  tohle  udělal  někdo, kdo může  zničit  zeměkouli?  To  si  fakt  ta  osoba , co  se považuje  za  světového státníka  – myslí?

Když se tak  leckdy  až  vtíravě  má  k Číně? Inu,  jak  už  jsem  tuhle  psal  v  článku  o pohřbu  Helmuta  Kohla -Merkelová  začala  karieru  za  bolševika. A  uměla  v  tom  chodit.  Když  jsem po  vysoké  nastoupil  kdysi  dávno  do  Škodovky, začínal  jsem u  starého praktika, tedy  spíše dokonalého cynika.  A  ten  asi  druhý  týden, když mne  oťukával,  ke  mně  suše  pronesl – hele  mladej,  jestli  náhodou,  náhodou  chceš  dělat  karieru  přes politiku,  pak by  jsi si měl osvojit  základní  dovednost pro tenhle  typ  cesty  vzhůru  – funguje  to jedině,  když  dobře  odhadneš  před kým  se  /dámy prominou/  posrat a koho se včas vysrat.  A můžeš  začít  se mnou. Tedy  to druhé.  Následovala  rychlá  dohoda,  že  tohle  opravdu  není mým  životním  cílem.

Angela  Merkel  si  zvolila  jinou  cestu. Doposud  zřejmě  přesně  věděla,  kdy  a kde   a  co  správně.  V  Hamburku  bych  řekl, že  těžce přestřelila. Nevěřím, že  Trump  s Putinem  zapomínají.     I tohle  je  výsledek  toho hamburského potlachu.