Iluze

napsal Leo K.

Tvrdošíjným hnutím občanské společnosti konce osmdesátých let byly bezezbytku rozbity autoritativní struktury komunistické éry; dnes se každý občan může cítit být principiálně roven třeba přímo premiérovi. Je možno volně kritizovat cokoli a kohokoli a je možno vyvíjet téměř jakékoli iniciativy, snažící se o společenské změny, pokud tedy zrovna nezakládáte Dělnickou stranu sociální spravedlnosti. Nelze tedy popírat, že určitého pokroku bylo dosaženo. Ovšem tento pokrok naprosto neznamená, že by bylo možno pokročit ještě někam dále tak, jak například v sousedním Německu hlásal Willy Brandt, blahé paměti: „Mehr Demokratie wagen“ (Odvážit se více demokracie).

Dnešní společnost je nesrovnatelně volnější a svobodomyslnější než v bolestných létech padesátých a ještě i raných šedesátých; při bližším pohledu je ale stejně prázdná a bezduchá jako tehdy.

Vzpomínám jak v ulicích Chebu vyhrávaly ampliony veřejného rozhlasu poslední šlágr: „Hej hola, babička tři vnuky měla, šli do všeho zvesela…“ a v průmyslovce v Ústí nad Labem nám osobně ředitel Horák komentoval Chruščovův projev o bezpodmínečném odmítnutí nahnilé západní kultury a větší akceptaci folklorní tradice, se kterou se domůžeme šťastných zítřků.

A co hůře: dnes je snad ještě bezobsažnější, ještě více bez skutečných perspektiv a cílů než třeba v šedesátých letech. Tehdy bylo možno alespoň bojovat proti „starým strukturám, konzervám,“ ale dnes už vlastně není kam jít dál. Ne proto, že by už bylo všeho dosaženo; ale proto, že bylo dosaženo všeho toho, čeho bylo tak zvaně možné, vždyť přece máme svobodu, demokracii, svobodné volby – co bychom měli chtít více? Napsal jsem, že koncem osmdesátých let tu byla, na rozdíl ode dneška, skutečná občanská společnost? Ano byla. I když musím tohle tvrzení trochu zeslabit. Nebyla vyvinuta, scházely jí instituty, byť legalitu doháněla pod křídly tehdejších organizací Národní fronty.

Ale byla to skutečná občanská společnost budovaná na principu vzájemnosti a sousedských nebo zájmových vztahů. Prosadila si v roce 1967, byť pod křídly ČSM a následně SSM, trampskou Portu do roku 1971 v Ústí nad Labem. Toho roku nastoupil do Domu kultury nový stranický kádr, který oznámil pořadatelům, že se Porta bude konat tehdy, až on bude do práce jezdit na koni. Poté Porta cestovala republikou.
Věřící část společnosti uspořádala 25. března1988, přes policejní násilí, svíčkovou manifestaci občanů na Hviezdoslavově náměstí v Bratislavě za náboženská a občanská práva a svobody.
Nespokojená část společnosti v severních Čechách si prosadila i sérii ekologických demonstrací, které se konaly od 11. listopadu 1989 v Teplicích. Obyvatele severu Čech tehdy trápil neúnosný smog. Úřady například v některých dnech lidem nedoporučovaly větrat či zbytečně vycházet ven. Komunisté se nakonec s demonstranty sešli 20. listopadu na teplickém zimním stadionu.

Takových vystoupení bylo víc, přesto, že se neustále hovoří jenom o vystoupení občanů na Palachův týden. To byla skutečná občanská společnost, to byla skutečná vzájemnost, bez finanční podpory bez podpory v médiích. Nikoliv jako dnes, kdy leckdy obskurní nevládní a neziskové organizace jsou jenom penězovody pro ochotné.

Napsal jsem celou řadu článků na téma záchrany zbytků demokracie. To není ale možné považovat za doklad existence demokracie. Ta se tu ve skutečnosti nemohla prosadit dokonce ani v listopadových dnech 1989, které byly manipulovány klubem „připravených.“ Jakýsi krok k možné demokratizaci byl spuštěn založením Občanského fóra. To bylo politické hnutí, které vzniklo dva dny po začátku „sametové revoluce“ v Praze jako široká, spontánní platforma občanských nezávislých aktivit, které odmítalo totalitní režim.

Vzniklo 19. listopadu 1989 jako reakce na brutální zásah proti studentské demonstraci na Národní třídě. Úvodní prohlášení sepsal Václav Havel, sdružení bylo založeno v Činoherním klubu. Cílem založení bylo stát se opozicí Národní fronty a začít vést dialog s představiteli komunistické moci, čímž pokračovalo ve snaze Charty 77, od níž se lišilo širším polem působnosti, když zde působili i představitelé studentských stávkových výborů.

Volby  8. a 9. června 1990, které přinesly drtivé vítězství OF (53%) však předznamenaly jeho rozpad, protože OF nevygenerovalo žádný politický obsah a tak o osudu demokracie u nás rozhodly volby  5.- 6.6.1992. Volby byly zlomové v našich politických dějinách, protože nás poprvé odsekly od tradice československého demokratického státu. Zvítězil v nich jiný duch, jak píše Václav Bělohradský,

než který přinesli „podroušení andělé“ první republiky. Noví hegemoni mluví o státu jen jako o armádě úředníků, maximalizujících svou nelegitimní moc, mají je za obtížné parazity, na nichž je třeba šetřit. Úředníci by chtěli regulovat podnikatelský sektor, zatímco kapitál má být volný jako (dravý) pták. Tisk ve své zavilé pravicovosti a rostoucí klerikálnosti navazuje spíše na tradici druhé republiky než na „tradici Československa“. Doplácíme v tom na neschopnost polistopadové společnosti pokračovat s komunisty v dialogu, který byl podstatou sametové revoluce a během ní vyjednaného předání moci. Součástí dohody přece bylo, že se komunisté budou účastnit další politické soutěže. Sebevědomí vznikající demokracie tehdy spočívalo v tom, že nepochybovala o své schopnosti soustavně přesvědčovat spolehlivou většinu společnosti o svých přednostech. Chartista a pozapomenutý levicový myslitel František Šamalík kdysi pronesl skvělou tezi, že

komunisté se stanou funkční součástí polistopadové demokracie, až také oni sami uznají rok 1989 i za své vítězství.

Dnes se takový cíl jeví v nedohlednu. Není to ale jen jejich vina. V různých fázích po roce 1989 bylo možné dospět k takovéto shodě s komunisty rozhovorem. Demokratická politika tu však znovu a znovu opakuje chybu, že namísto toho, aby komunisty otevřeně uznala za součást politického provozu, na jedné straně je verbálně ostrakizuje, na straně druhé je fakticky do výkonu politiky integruje. Tím z nich vyrábí předpřipraveného ochotného cynického spojence kohokoli, kdo je sám dosti cynický na to, aby se s nimi spojil, když to právě nutně potřebuje. Jako Václav Klaus při prezidentských volbách nebo jako Babiš dnes.
Pochybuji tedy o demokracii u nás? Ne. Vůbec mě totiž nenapadá důvod,

proč by někdo nezainteresovaný mohl tvrdit, že u nás demokracie existuje.

Jediné, co demokracii připomíná jsou zbytky jejich formálních atributů. Co tedy u nás je? Hájemství loutkového divadla. A nikoliv každého, ale takového, které disponuje marionetami.

Z Wikipedie: Marioneta je loutka ovládaná shora tenkými provázky. Loutkář, který ovládá marionetu, se nazývá manipulátor. Manipulátoři jsou buďto skryti či odhaleni publiku, používají vertikální nebo horizontální řídící páku, která může nabývat různých forem.

Dnešní společnost je tedy nesrovnatelně volnější a svobodomyslnější než v zatuchlých létech padesátých a ještě i raných šedesátých; při bližším pohledu je ale stejně prázdná a bezduchá jako tehdy. Tehdejší autoritativní systém je pryč, ale bezduchá konzumní společnost, proti které protestovala na západě mládež, se alespoň u nás naopak upevnila. Přízemní konzum a honba za prchavými, okamžikovými, plytkými zážitky je prakticky jedinou náplní, jedinou substancí této „svobodné společnosti.“

Více svobody za těchto okolností neznamená nic jiného než jenom více konzumně-zábavní povrchnosti. Jde ale o karikaturu svobody, která se vyznačuje pohrdáním všemi řády, pravidly a ohledy. Občan má svobodu „odvázat se a nevázat se“ jak nikdy v historii. Jakékoli sebeomezování budí nechuť, odpor, posměch. Cílem je „užívat si“ do syta všeho, co trh nabízí.

A tak nezbývá než, jestli se chce opravdu dospět někam dále, rozletět se zcela jiným směrem. Obvykle se za těžký zločin proti společnosti považuje to, že lidská práva jsou odtržena od sociálních, že jsou tedy ve výsledku abstraktní. Existuje-li právo jedince, na zachování lidské důstojnosti (čl.10 listiny základních práv a svobod) je těžko pochopitelné, že neexistuje sociální právo se té lidské důstojnosti domoci. Viz existence bezdomovců. A kritizuje se, že došlo pouze k výměně tzv. lidských práv – jak jsme jim za normalizace rozuměli (tj. svoboda vyjadřování, svoboda cestování, svoboda tisku) – za práva sociální – jak jsme jim nerozuměli a nepovažovali si jich. Jenže tehdy, když se právě o tomto rozhodovalo, což byl začátek devadesátých let, si toto nebezpečí neuvědomoval asi skoro nikdo.

Veronika Sušová – Salminen v emotivně laděném článku komentátorského webu Argument říká:

Česká politická kultura je skutečně svět sám o sobě. Utváří jí nicméně nejen stárnoucí Miloš Zeman a hyperaktivní Andrej Babiš, ale i celá politická třída, která si je podobná jako vejce vejci. Pletoucí se jazyk Miroslava Kalouska (jistě únavou), kterýžto figuruje v jisté (jistě „politicky motivované“) epické zprávě jistého Fondu proti korupci? Kultura jazykového projevu Karla Schwarzenberga? „Fakáče“ premiéra Topolánka přímo ve Sněmovně? Mimomanželsko-politické milostné vztahy páně Topolánka a Nečase jako vzory morálky? „Cirkusová“ společnost kolem premiéra Paroubka, která jednoho dne skončila střelbou? Nevkus řady bonmotů Miloše Zemana? Korupce sem, korupce tam, napříč politickým spektrem?V tomto světě, který má česká společnost dennodenně na očích, neplatí ani řada dalších „zvyklostí.“ Už jsme zažili jistě velmi „ústavní“ přeběhlictví poslanců a politické „dealy“, připomínající obchod s prebendami (o místech v dozorčích radách pomlčíme).  Zvykem je také držet se křesla za každou cenu, podle hesla zatloukat, zatloukat a když se to provalí, tak znovu zatloukat. Odstoupení z funkce je krajním řešením a probíhá za pocitu všeobecné trapnosti, jak tomu bylo v případě Petra Nečase i Stanislava Grose. Nebo slavná Klausova amnestie? Anabáze Topolánkovy (jednobarevné) vlády na přelomu let 2006 a 2007? Kubiceho zpráva?Celých skoro 30 let tato vytříbená politická kultura české politické třídy nebyla důvodem pro stávky. Nevadilo ani to, že česká média nedokázala přijmout základní premisu liberální demokracie, kterou je diverzita názorů, rovné zastoupení levicových a pravicových názorů a „jeden metr na všechny“ (což teď požadují ve stávce studenti).

Nedemonstrovalo se ani proti jiným, mnohem závažnějším „zvyklostem“ – proti zákulisním vlivům oligarchických skupin v politice, které tímto způsobem opravdu „tržně“ a „konkurenčně“ dobývaly rentu od státu. Symbióza mezi velkým podnikáním a politikou (a politiky) nebyla rovněž tématem protestů. Nikdo se neobával, že naruší ústavní zvyklosti a povede ke kolapsu liberální demokracie. Proti těmto reálným a konkrétním nepřátelům demokracii nikdo z jejích dnešních obránců nebránil. Naopak nám vysvětlovali, že rozpočtové škrty spolu s nespravedlivým daňovým zatížením, chudými platy a podfinancovaným vzděláváním jsou ten nejlepší recept na demokratickou, občanskou společnost. Pod taktovkou trhu budeme jen vzkvétat, především hodnotově. A tak „vzkvétáme.“

V posledních volbách někteří voliči přijali realitu a zvolili Babišovo ANO jako „normalizaci“ transformačních „zvyklostí.“ Jiní podpořili populistického Okamuru. Premiérem (v demisi) je miliardář s obrovskými ekonomickými zájmy, který také vlastní mediální skupinu a má na krku „politicky motivované“ vyšetřování ohledně dotací. Prezidentem zůstal Miloš Zeman, i když dělal pět let všechno proto, aby nebyl znovu zvolen. Oba „najednou“ vadí jaksi esteticky a hodnotově hlavně těm, kdo se nyní znovu prohlašují za jediné držitele „demokratické“ politiky a demokracii si zase monopolizují. V nouzi si berou ku pomoci i ty, které roky odstrkovali jako nositele „návratu komunistické minulosti.“ Demokracie těchto „demokratů“ jsou ale především plané řeči a naprosto reálné skutky, které jsme měli zapomenout (zatímco rozhodně nesmíme zapomenout na to, co někdo dělal v roce 1988 či 1970).

Je mi líto, ale výstražná stávka studentstva přišla pozdě. Skutečná liberální demokracie, jako projev demokratické kultury a praxe, v Česku nikdy nebyla, politická třída si ji nedokázala osvojit. 

Je to opravdu tak zlé? Ne. Je to mnohem horší.

V první třetině devadesátých let premiér Václav Klaus pořádal večeře (nebo obědy – nedohledal jsem) s „kapitány“ hospodářského světa za „drobné,“ jako příspěvek ODS. Pamatuji ještě, že v tisku se objevila zpráva, že generální ředitel Komerční banky Richard Salzman zaplatil poplatek 100 000 Kč z vlastních prostředků. Nebyl jsem sám, komu tahle forma připomínala korupci, protože se následně v tisku objevila obranná reakce Václava Klause, který poukazoval (pochybuji že právem) na to, že v západních zemích je to běžné.

Americký novinář a vydavatel internetového zpravodaje Fleet Sheet, Erik Best napsal začátkem roku 2012 několik zápalných řádek:

Petr Nečas si dává velký pozor, aby z jeho úst nezaznělo cokoli, co by poukazovalo na významnost Kellnera, Dospivy, Komárka a dalších – nejspíš proto, že si dobře uvědomuje, že mají mnohem větší moc než on sám.
Když se v Kmotrovi don Tattaglia pomstí donu Corleonemu za smrt svého syna stejnou mincí, Pět famiglií z New Yorku a New Jersey se sejde, aby mezi sebou dojednaly mír. „Jak je možné, že jsme zašli tak daleko?“, zeptá se don Corleone. „Je to tak nešťastné, tak zbytečné,“ povzdechne si. Během setkání se dohodnou na rozdělení obchodu s drogami, který byl zdrojem jejich bolestného konfliktu. Don Corleone nakonec odsouhlasí i to, že se bude dělit o všechny „svoje“ soudce a politiky.

Pokud by se za podobným účelem sešly hlavy českých Pěti rodin v pražském Buddha Baru, na schůzku by se dostavil Petr Kellner z PPF, Marek Dospiva z Penty, Patrik Tkáč z J&T, Karel Komárek z KKCG a Zdeněk Bakala z BXR. Šance, že by se všichni tito pánové sešli pohromadě, je však malá, jelikož mezi nimi stále zuří boj o teritorium, respektive o sféry vlivu, a nejsou ještě schopni mezi sebou uzavřít mír. Je těžké říct, jak velkou část české ekonomiky tyto rodiny ovládají, ale pokud odečteme exportní trh, který tvoří 75 % českého HDP, zjistíme, že se jedná o vskutku nemalý podíl.

O čtyři roky později dodává:

„Když před několika lety došlo k politickému rozhodnutí zakročit proti kmotříčkům, aby mělo Pět rodin snazší přístup k veřejným penězům, rozjely policie a média velkou kampaň, která měla tyto „politické podnikatele“ očernit a odstranit. Ivo Rittig, Roman Janoušek a další mohli léta nerušeně plundrovat veřejné finance, najednou z nich ale byli kriminálnici zralí na zatčení. V případě EET je veřejným nepřítelem malý podnikatel. Taktika se změnila, cíl ale zůstává nezměněn – odstranit malé ryby, aby mohly ty velké krást o to více.“

A společnost si zvykla. Jako v kultovním filmu Matrix, kde realita hlavního hrdiny je jen iluzí. Kde normální mladý muž má dobré přátele, milující rodinu a perspektivní práci v multinárodní počítačové společnosti. Jednoho dne, nebo lépe řečeno noci, se však do jeho spokojeného mozku zakousne strašlivá noční můra. Zdá se mu, že byl proti své vůli vložen v podobě dat do počítače a všechno to, co až dosud považoval za svůj osud, je jenom vírem dat okolo několika tištěných spojů. Ale pokud je to všechno přece jenom pravda, co se stane, až jeho věznitelé přijdou na to, že ji zná?

Ani nebylo třeba dlouho čekat. Politika – což v překladu do češtiny znamená správa obce – byla ve znamení navyklé pře levice s pravicí, což oběma stranám ztrpčovali lidovci. Ale ať to bylo jakkoliv vždy to byli Klaus, Zeman, Paroubek, Topolánek, Nečas či Sobotka, kteří za všechno mohli. Málokdo postřehl jemná vlákna, kterými tyto marionety, ano – jen marionety!,  byly vedeny. A najednou do toho, jako pohádkový zlý drak, vhodil vidle Andrej Babiš se slovy, že všeho už v životě dosáhl a nemusí se tedy trapně skrývat. Že chce moc skutečnou, posvěcenou lidmi – Matrix je minulostí.

Kde je slušnost? Kde jsou demokratické zvyklosti? Spokojení sluhové zažité kapitalistické normalizace vedení bohem Kalouskem by se měli přestat tvářit, že polistopadový systém se svými nespravedlnostmi je neměnný, pevně daný a ten „nejlepší z možných.“ Je jistě pěkné odvolávat se na slušnost a toleranci proti nenávistnému davu, ale z dlouhodobého hlediska nám to nepomůže. Kázat dnes Čechům o hodnotách, napsal Jaroslav Fiala, má zhruba stejný efekt jako postavit se s Biblí uprostřed městečka na divokém západě. Možná vás hned nezastřelí, ale přinejmenším vyválí v dehtu a peří.

I populisté se ohání morálkou. Poslouchejte Okamuru nebo Babiše, říkají, že jsou jedni z nás, rozumí našim problémům, mobilizují proti těm, kteří vše zavinili. Vrací do hry emoce a hlavně – a v tom je jejich pravdivé jádro – samotné lidi. Potíž je, že občané mají v rukách jen minimální moc. A přitom právě demokracie má být, jak praví známé heslo, „vláda lidu, prostřednictvím lidu a pro lid.“ Pokud však místo toho vládne velký byznys, je něco hodně špatně. Problém tedy není ani tak v populistech jako v podmínkách, které je stvořily. Prudký odvrat od československé tradice, který vyměnil československý pojem humanismu (lidství) za liberalismus (ekonomika) je nejviditelnějším příznakem oligarchizace společnosti.

Oligarchie, vynesená k ekonomické moci různými vlnami privatizace, hrozí prolomit hradby ekonomické moci a podřídit si veřejný prostor (nákupem médií), politické strany (výběrovým financováním), stát (podrýváním autority jeho zaměstnanců a škrty). U nás to byla kuponová privatizace, která přinesla lidem iluzi majitelů akcií. Tak si ODS „vyráběla“ voliče. Když takto oligarchie zjistila co ji všechno projde, tak se kreace mocných obrátila k těm nejzranitelnějším – dětem.

Základní a střední stupeň školy je sice ze zákona zavázán nepřipustit na škole politickou činnost dětí, ale je to jen jedna z formalit, které lze „vhodným“ způsobem překračovat. Nejen aktuálními stávkami, ale i různými programy – jako například Jeden svět ve školách – kdy se vykládá ten jediný správný pohled tak, jak jej připravila „neziskovka“ Člověk v tísni. Ke stažení je i metodický materiál, který podrobně rozebírá brainstorming či řízenou diskusi. Dokonce i osobně Šimon Pánek měl přednášku na téma současné politiky Síla Mordoru se rozšiřuje – alespoň že to nebylo v prostorách škol. Nedávno zemřelý fyzik Stephen Hawking řekl případně:

„Největším nepřítelem vědění není neznalost. Je to iluze vědění.“

Naše oligarchie a její marionety nám této iluze bohatě dopřávají. Bojím se bojím, že přijde doba, kdy na spory s Milošem Zemanem budou současníci vzpomínat jako na dobu rajské idyly.