Tip na dobrou knížku: Místa na půli cesty – Pěšky napříč Afganistánem


napsal Řezníček z Brna

Napsal: Rory Stewart

Vydalo nakladatelství: Volvox Globator 2011

Počet stran: 296


Skot Rory Stewart přešel pěšky celý Afganistán. Prošel zemí, která měla za sebou 20 let válek, hnutí Taliban bylo nedávno potlačeno a situace byla nepřehledná.

Stewart přežil nebezpečnou cestu horskou krajinou jen díky znalosti perštiny, muslimských zvyků a vlídnosti místních lidí. Přes den procházel horskými průsmyky se záplavou sněhu, míjel osady vypálené Talibanem, pozůstatky dávné středověké civilizace a procházel vesnicemi, kde jediný výdobytek civilizace byl kalašnikov.

V noci spal na podlahách skromných domů vesničanů, aby před usnutím poslouchal příběhy o dávné i nedávné minulosti.

Po cestě se setkal s náboženskými fanatiky, kmenovými vůdci, talibánskými veliteli i pracovníky mezinárodních organizací.

Steward šel 10 000 kilometrů a úsek mezi Iránem a Nepálem – Afganistán byl nejzajímavější částí jeho putování. Část cesty ho doprovázel jeho věrný společník – bojový pes Babur.

 

Protože se Steward dokázal domluvit s domorodci jejich jazykem, často jej obklopil hrozen vesničanů, kteří se nejčastěji ptali,kolik stojí v Anglii manželka. Když jim odpověděl že nestojí nic, většina mu řekla, že až vydělají nějaké peníze pojedou  si do Anglie vybrat druhou nebo třetí manželku..

Ukázka z knížky:

Kolik stojí manželka ve Skotsku?  zeptal se Hadíbullah

Nestojí nic.

Jaké je vaše náboženství?

Isawí – křesťan, řekl jsem

Věříte v Boha

Ano

Jednoho Boha?

Ano.

Vzal by jste si dceru sestry vaší matky?

Myslím, že ne.

A co dceru bratra vaší matky? ptal se dále Hadíbullah

Ne.

Dceru bratra nebo sestry vašeho otce

Ne, tu také ne!

Koho byste si potom ale vzal?

Rozhostilo se ticho.

Islám je daleko více než křesťanství politickým a společenským uspořádáním. Jasná pravidla vymezují, kdo a jak se může vzít a právě v této oblasti si většina lidí brala první sestřenice nebo bratrance.

Ve vesnici, kterou obývali Tádžikové, lidé kteří mluví persky,  ale nejsou Uzbeky, Hazáry ani Paštuny, získal Steward společníka pro další cestu Babura….

Ukázka z knížky:

Mladík jménem Husejn se objevil ve dveřích. 

To je ten pes, chcete ho?

Husejn došel ke spícímu zvířeti a nakopl ho. Pes otevřel jedno oko a vzhlédl. Oko pak znovu zavřel, potřásl medvědí hlavou a zatímco stále ležel na boku, protáhl se. Pes byl velikosti menšího poníka.

Je velmi silný a nebezpečný, prohlásil Husejn.

Pes na mě koukl. Oči měl podlité krví a chyběly mu uši a ocas. Pes se ke mně pomalu dobelhal a pohlédl na mě. Oči měl klidné a žluté jako vlk. Dal jsem mu ruku k očichání a potom jsem se opatrně dotkl jeho hlavy, abych ho pohladil.

On toho bezvěrce pokouše, zašeptal kdosi.

Co se mu stalo  s ušima? Usekli mu je, aby lépe bojoval s medvědy a vlky řekl Husejn. 

Co se mu stalo se zuby?

Vyrazil jsem mu je kamenem, protože mě pokousal smál se Husejn a ukazoval všem, že on zuby má.

Pochyboval jsem, že toto zvíře vydrží sedm set kilometrů do Kábulu, ale přesvědčili mne, že je to silný a zdravý pes.

Tak jsem získal věrného společníka na další cestu…

S velkou pohostinností místních se Rory Steward nesetkal. Když se blížil k vesnici, afgánští výrostci na něj často házeli kamení, na jeho psa Babura poštvali své psy, chtěli mu vzít boty nebo sluneční brýle…..

Ukázka z knížky:

Ve všech zemích, které jsem procestoval mi bylo s pýchou řečeno: My Iránci, Pákistánci, Indové, Nepálci nebo Afgánci jsme známi tím, že jsme ten nejpohostinnější a nejštědřejší národ na světě.

Je to naše náboženská povinnost. Všichni vás okamžitě pozvou k sobě domů. Bude s vámi nakládáno jako s Bohem.

To však nebyla má zkušenost v Afganistánu. Lidé mě k sobě  domů brali jen velmi váhavě. 

Bylo to pochopitelné, často byly  velmi chudí, měli neuvěřitelně tvrdý život a nedůvěřovali všeobecně cizincům.

Často jsem byl jejich pohostinností zklamán.

Až později jsem si začal uvědomovat, jaké štěstí jsem měl, že mi téměř každou noc poskytli nocleh alespoň v mešitě a dali mi kousek chleba.

Když Steward procházel paštunskými vesnicemi, setkával se s muži, kteří neuměli číst a psát, ale dokázali zpaměti odříkat patnáct generací svých předků až skončili jménem svého otce, který je zplodil. Těch patnáct generací je víc než čtrnáct generací oddělujících Ježíše Krista od babylonského exilu, nebo krále Davida od praotce Abraháma, deset generací dělilo Abraháma od Noeho a Noeho od Adama.

Lidé v Evropě umí číst, psát a počítat, mají často universitní vzdělání, ale většina by nedokázala odpověď na otázku, jak se jmenovali jejich pradědové z matčiny a otcovy strany.

V paštunské oblasti lidé zjevně dosud podporovali Američany poražený Talibán…

Ukázka z knížky:

Mír s vámi, pravil jsem.

Vážně přikývl, mír s vámi.

Co si myslíte o Talibánu? Koho podporujete ,Ameriku či Talibán?

Jsem hostem ve vaší zemi. Nejsem ani Američanem, ani Talibáncem. nemůžu vám odpovědět.

Kdo je podle vás lepší, Usama bin Ládin, nebo George Bush?

Vím kdo je podle vás lepší, ale já o tomto nic nevím, snažil jsem se ukončit rozhovor.

Víte, kolik civilistů Američané a Britové v této zemi zabili? dotíral znovu Talibánec.

Zabili někoho ve vaši vesnici? zeptal jsem se.

Ne v téhle vesnici ne. Tady jsem žádné Američany nebo Brity neviděli. Neopovážili by se do vesnice přijít, protože se bojí umřít a my bychom je hned zabili. Bojí se umřít, protože nemají Boha. Jsou opovrženíhodní, dekadentní a zkažení.

Proč se tak bojí smrti? zeptal jsem se diplomaticky.

Nemají pro co žít!

Já jsem připraven umřít hned. Všichni jsme připraveni teď zemřít, protože víme, že půjdeme k Bohu.

Proto nás nemohou nikdy porazit.

Proto bude vaše civilizace zničena.

Tohle je džihád! 

Všichni muži kolem vážně přikyvovali.

V každém případě můžeme všichni doufat řekl jsem, že dá-li Bůh nastane mír, snažil jsem se ukončit rozhovor.

Mír nastane pouze, až všichni cizinci opustí naši zemi, odsekl mi, pak si přede mnou odplivl, otočil se a odcházel se svými muži pryč.

Afgánci, kteří nesouhlasili s Talibánem, pokud přežili, měli památku na celý život…

Ukázka z knížky:

Talibán mi uřízl prsty u nohou, řekl mi chlapec.

Ukázal si na nohy. Navzdory ponožkám bylo viditelné, že obě chodidla jsou bez prstů.

Proč je uřízli?

Protože jsem si nenechal narůst plnovous.

Když došel Steward do Kábulu, nalezl tam úplně jiný svět. Je to svět ambasád, think tanků, mezinárodních rozvojových agentur, kanceláří Spojených národů. Kdo tam pracuje? Lidé, kteří jsou stále na cestě. Před tím byli v Kosovu pak ve Východním Timoru, o rok později budou v Iráku…

Jedna je věc je však jistá. Zřídka by kdy se svými SUV vyjeli z Kábulu, natož aby  z nich vystoupili a mluvili s obyčejnými lidmi jako Steward.

Ukázka z knížky:

Jejich cílem bylo vytvoření centralizované multietnické vlády vycházející ze široké podpory populace. Vláda musí být oddaná demokracii, lidským právům a právnímu řádu.

Pracovali 12 – 14 hodin denně, připravovali koncepty dokumentů pro bohatě financované projekty v oblasti demokracie, zvětšení kapacit, genderu a  udržitelného rozvoje.

Většinou jim bylo kolem třiceti a měli přinejmenším dva tituly, často z mezinárodních vztahů, práva nebo ekonomie.

Drtivá většina z nich nevěděla téměř nic o vesnicích, kde žilo 90 % Afgánské populace. Co věděli o kmenovém systému, který zde vládne a starých tradicích, podle kterých se tam žije? Nevědí nic…

Svého psa Babura nechal v Kábulu, kde jej rozmazovali pracovníci zahraničních misí. Babur konečně žral mleté maso, co žral – přežíral se třikrát denně, jako by chtěl dohnat léta, kdy byl jen o tvrdém chlebu. Bojový pes se nechal hladit a rozmazlovat  od kohokoliv.

Po té co Steward přiletěl do Londýna volal mu Edward z Kábulu…

Ukázka z knížky:

Volal mi Edward z Kábulu, aby mi oznámil, že Babur zemřel den po té, co jsem nastoupil do letadla směr domov. Někdo mu dal jehněčí žebírko. Po té,  co celý život jedl jen chleba, neměl zuby a ani zkušenosti jak si poradit s kostmi. 

Úlomky kostí  mu roztrhaly žaludek a zabily ho.

Jak by se na mě   Babur díval, kdyby mě teď viděl brečet a vzpomínat na nezapomenutelných 700 kilometrů naší společné osamocené cesty?

Zavírám oči plné slz a najednou mám ruku na prošedivělé zlaté hlavě, je Baburova a  on se vedle mě brodí sněhem,  živý…

Tak smutně končí tato úžasná kniha, kterou jsem přečetl doslova jedním dechem.

Teď už vážení Kosíři jen zajít do knihovny a přenést se při četbě do vzdálených pustin Afganistánu. Plné zvláštních lidí, starých zvyků a tradic, kterým mi Evropané nerozumíme a možná ani nechceme porozumět…

 

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hosté se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.