Naše slavné prohry – bitva u Lipan II. Lipany průběh a důsledky

napsal PT

Dokončení že  včerejška

Bitva

Opět přeskočme přípravy, svolávání a manévrování vojsk. Vypravme se spolu rovnou na lipanskou pláň onoho konce května 1434. Spatřili bychom menší vozovou hradbu, kterou sestavila polní vojska na svahu Lipské hory, což byla jediná významná vyvýšenina v okolí. Koaliční vojsko, které přitáhlo později, se muselo smířit s mnohem méně výhodným postavením u vesnice Hřiby. Kolik přesně obě vojska měla bojovníků, to není přesně jasné, ví se jen o mírné převaze koalice, které měla jak v pěchotě, vozech i jízdě, ale pravděpodobně ne v počtu děl.

Velitelem koaličního vojska byl zvolen Diviš Bořek z Miletínka. Šlo o tu nejlepší možnou volbu, neboť byl nejen vynikající válečník, který detailně znal taktiku polních vojsk, ale měl dostatečné taktické nadání, aby její stereotypnost dokázal využít. Jak jsme si již řekli, kdysi u Malešova se dokázal Žižka stereotypu vyhnout a vymyslel zcela nečekaný prvek, kterým nepřítele překvapil. Nyní ale mezi veliteli polních vojsk Žižka chyběl a ačkoliv Prokop Holý a další dosahovali taktéž vysokých kvalit, na geniálního válečníka neměli. Za ta léta se jejich taktika stala sice stereotypní, ovšem dokonale propracovaná a perfektně nadrilovaná. Všude fungovala, ačkoliv došlo k několika menším porážkám založeným právě na tom faktu, že nepřítel už husitský způsob boje znal. Leč velitelé měli pocit, že ony porážky byly způsobeny nedodržením taktiky, nikoliv jejím selháním. Nepoučili se. Neuvědomili si, že proti nim stojí protivník, který je dokonale zná.

Princip boje polních vojsk spočíval v parafrázi na klasické heslo – “nejlepší obrana je obrana”. Zásadním problémem prvotních husitských houfců byla otázka, jak bojovat se “železnými pány”, tedy rytíři na koních, což byla úderná pěst tehdejšího válečnictví. Byli tak zásadní, že k boji pěšáků v některých bitvách vůbec nedocházelo, případně sloužili jen jako stafáž či dekorace. Podle tehdejší teorie měl jeden obrněný jezdec hodnotu jako deset pěšáků. Deset plně vybavených pěšáků. A ty husité neměli.

Tento problém byl řešen různými vojevůdci v různých dobách. Například Švýcaři přišli s taktikou semknutého útvaru pěchoty, ježícího se sudlicemi či píkami, který v případě soudržnosti nemohli rytíři rozvrátit. Tento sehraný útvar postupoval bojištěm jako jakýsi velký tank. Podobný způsob boje vedly o století později i španělské tercie. Bratr Žižka neměl tolik bojovníků ani tolik času na jejich perfektní výcvik, který byl pro podobný boj nezbytný, proto sáhl po zlepšováku – vozové hradbě. Tu nevynalezl, používala se již dříve, ale obvykle jen jako ochrana tábora. Husité z vozové hradby vytvořili základní prvek své taktiky a dovedli jej k dokonalosti. Dokázali táhnout nepřátelským krajem ve dvou kolonách tak, že pokud nepřítel zaútočil, sestavili z řady vozů hradbu během několika minut. Každý bojovník perfektně znal své místo a povinnosti, takže překvapit postupující vojsko bylo téměř nemožné.

Ideálně byla hradba sestavena na vyvýšenině a to v několika řadách, způsobem “kolo na kolo” (přední kolo jednoho vozu bylo připoutané řetězem k zadnímu kolu vozu následujícího, ovšem ten nestál v přímé řadě, ale vedle dotyčného vozu). Hradba tak nebyla rovná, jak si možná někteří představují, a mezi vozy nebyly mezery – pokud snad ano, kryly je děla chráněné pavézami. Na každý vůz bylo šikováno nějakých 15-20 bojovníků s cepy, píkami, kušemi a dalšími chladnými zbraněmi, případně s hákovnicemi a dalšími předchůdkyněmi pozdějších pušek. Přední strana bojového vozu byla zesílená a chráněná až po osy kol těžkou dřevěnou deskou. Zdůrazňuji, že tento popis představuje nepravděpodobnější variantu sestavení hradby, protože z dobových zobrazení není přesně jasné, jak vlastně skutečně vypadala.

Umístěním na voze se bojovníci vyrovnali “železným pánům”, ba dokonce byli i ve výhodě. Zatímco rytíř seděl na koni, který se pohyboval, mohl se splašit atd a v ruce svíral kopí či meč, zbraně husitských bojovníků byly obvykle delší a vůz poskytoval stabilnější základnu. Rytířské vojsko se mohlo pokusit hradbu napadnout a bojovat, leč taková taktika neměla šanci uspět. Poté, co útočník ztratil mnoho mužů, elánu i odvahy a pokoušel se o ústup a případné nové zformování, byla hradba na boku v pravý čas otevřena a ustupující byli napadeni jízdou či pěší zálohou. Toto celkem spolehlivě zajistilo panický útěk nepřítele a vítězství. Takto husité obvykle bojovali a obvykle i vítězili tam, kde jejich způsob válčení neznali. To ale v roce 1434 už přestávalo platit a proti vojsku bývalých přátel to neplatilo ani v nejmenším.

Několik dní ležela vojska vedle sebe, no a protože husitská taktika byla primárně defenzivní, mohla tam taky ležet až do dnešních dní, což nebylo moc reálné. Proto se vedla dlouhá jednání, aby se bitvě zabránilo, aby se našel nějaký kompromis. Jenže to nebylo možné. Proto pán z Miletínka vymyslel geniální trik. Spočíval v předstíraném útoku na nepřátelskou vozovou hradbu, který by se změnil v předstíraný útěk. Standardní reakcí na takovou situaci bylo otevření hradby a výpad za prchajícími. Toho měla využít skrytá jízda, proniknout do otevřené hradby a zajistit nemožnost jejího opětovného uzavření. Na pláni by se mezitím na útočný odřad vrhli oni prchající společně se zbytkem vojska. Byl to nesmírně mazaný ovšem také nesmírně nebezpečný plán, který mohl v mnoha směrech selhat. Předstíraný úprk se mohl lehce změnit ve skutečný a nebylo vůbec jisté, zda se podaří jízdě zamezit opětovnému uzavření hradby. V takovém případě by sice koalice slavila dílčí vítězství, ovšem proniknout za dobře sestavenou vozovou hradbu nebylo i v případě oslabení radikálů možné. Polní vojska by byla i nadále bojeschopná.

Řekli jsme si, že vozová hradba nebyla sestavena jen z jedné řady vozů, ale z řad několik. Proto povalení jen několika vozů bylo nedostatečné. V několika husitských bitvách se nepříteli podařilo pár vozů povalit, ale navzdory tomu husité zvítězili. Pokud však pro povalené vozy přestala vozová hradba plnit svůj účel, stala se pro bránící v podstatě pastí a porážka byla neodvratná.

Navzdory všem rizikům vyšel plán Diviše Bořka z Miletínka toho 30. května 1434 dokonale. Nevíme sice, zda se bitva odehrála přesně tak, jak bylo popsáno, protože dobové zdroje jsou v tomto poněkud zmatené, ale dle moderní rekonstrukce je toto nepravděpodobnější varianta. Pominuli jsme složité manévrování obou vozových hradeb, respektive pochodových kolon. My, lidé moderního věku, jsme zvyklí na leccos, ale i tak představa souvislých kolon vozů, které se v krajině bez cest pohybují, dle potřeb je z nich sestavována hradba, zase rozpojována a opět se stovky vozů dávají do pohybu, něco takového je mimo i naši představivost. A přesto se to v onu osudnou neděli dělo a vojsku panské jednoty se podařilo útěk “simulovat” tak věrohodně, že jim ostřílení velitelé polních vojsk uvěřili. Rozpojili hradbu, zaútočili vyčleněným odřadem, jenže jízda skrytá v údolí potoka Bylanky se dokázala rychle přiblížit a převrhnout osm vozů, čímž vozovou hradbu zásadně oslabila.

Boj byl prý nesmírně tvrdý a bitva na tehdejší poměry velmi krvavá. Obklíčený odřad i záloha ve vozové hradbě bojovaly dlouho do večera, řež to byla krutá. No, je třeba říci, že zde jsme my dnešní daleko otrlejší, zvyklí na mnohem strašnější počty – z vojska cca 10 000 bojovníků padlo dle moderních odhadů asi 1 300 mužů. Jelikož se to asi zdálo katolickým vojákům málo, upálili následně v okolních stodolách dalších 700 zajatců. I tak je ovšem vidět, že na moderní měřítka tato bitva nemá ani v relativních, natožpak pochopitelně v absolutních počtech. Dá se říci, že většina radikálů byla buď zajata, nebo se zachránila útěkem. Přesto znamenal bitva zlom.

Jednak zde zahynuli ti nejzkušenější a to včetně vůdců. Zahynul Prokop Holý i kněz Prokůpek i mnozí dnes už neznámí. Zachránila se jízda vedená Janem Čapkem ze Sán, ale ačkoliv ten byl mnohem později osočován ze zrady, ve skutečnosti šlo o záchranu v beznadějné situaci prohrané bitvy. Zásadní pro polní vojska nebyla ztráta “personálu”, protože ten bylo možné nahradit. Problém bylo kompletním zničení vybavení, vozů a děl, ovšem největší tragédií byla právě smrt Prokopa Holého. Ten představoval jediného schopného politika radikálů. Nikdo jiný se mu nemohl rovnat.

Důsledky

Jedním z nejdůležitějších důsledků bitvy u Lipan bylo něco, co asi vůdci panské jednoty neočekávali. Polní vojska úplně přestala existovat, ba co víc, městské svazy, které za nimi stály (vedené Hradcem Králové a Táborem) se rozhodly tyto útvary už neobnovit. Ačkoliv Tábor stále měl jisté množství vojska, především Hradec byl najednou mnohem méně významný, než doposud.

Co vedlo městské svazy k takovému jednání? I dříve došlo k drobným porážkám či rozprášení polních vojsk, nicméně bitva u Lipan byla svým rozsahem rozhodně nejhorší pohromou tohoto typu. Především ale chyběl rozhodný velitel, jako byl Prokop Holý, který by se o něco takového zasadil. Je ale také otázka, zda nezapochybovat i o motivaci – přeci jen, i v Táboře a Hradci žili běžní řemeslníci a obchodníci, válka už trvala patnáctý rok a jejich původní náboženské nasazení se vytrácelo. Tábor i Hradec se z původních obcí spravedlivých změnily v normální středověká města. Ano, náboženský život tu byl stále strohý, puritánský, odlišný od “multikuturní” Prahy, jejíž měšťané daleko více podléhali svodům světských marností. Jenže ve chvíli porážky se tato dala vysvětlit, že Bůh chce své věrné potrestat za jejich hříchy a je třeba asi dělat věci jinak, než doposud. Tábor se ještě pokusil o vzestup, jenže jeho voje utrpěly další porážku u Křeče, takže se i tato obec přihlásila k polipanskému uspořádání. Ne s nějakým nadšením, ale z nutnosti.

V hodnocení bitvy a jejího významu se rozcházeli jak pozdější historikové, tak i současníci ihned poté, co pohasly poslední stodoly s upálenými zajatci. Zatímco katolický tábor pochopitelně slavil, tak městské svazy byly v šoku. Umírnění husité nebyli z výsledku bůhvíjak nadšeni, leč chápali jej jako jedinou možnou cestu, jak pokračovat v jednání s basilejským koncilem. Pro nedostatek pramenů se jen těžko odhaduje, co si mysleli prostí lidé nebo dokonce sedláci. Ti žádné kroniky nepsali.

Historikové už od Františka Palackého se na bitvu dívali různě. On sám o vojácích z polních vojsk napsal: “všecken svůj věk na vojnách strávili, aniž naděje byla, aby pod řádem a právem živi býti mohli, takže kdyby živi zůstati měli, království v pokoji nikoliby státi nemohlo”. Na druhé straně ale Palacký bitvu chápal jako porážku české demokracie, hnutí měšťanů a sedláků, protože v dalším vývoji získala mnohem větší slovo šlechta a potýkání měst se šlechtou mělo trvat až do roku 1547, kdy byl městský stav potrestán za opozici vůči panovníkovi a ztratil značnou část svého významu. To samozřejmě – dle chápání Palackého – završila bitva na Bílé hoře.

Josef Pekař, kritik husitství, následně celou porážku interpretoval jako šťastný okamžik likvidace zemských škůdců, díky kterému mohly konečně skončit války a započít nové budování království dvojího lidu. Podařilo se mu shromáždit radostné dobové reakce a to jak u katolíků, tak i u utrakvistů. Právě neochota ke kompromisu, k náboženské toleranci, byla polním vojskům a celé táborské církvi vlastní. I mnozí umírnění kališníci si uvědomovali, že tato neochota blokuje další jednání, aby konečně mohl být uzavřen mír.

Samozřejmě, že takové hodnocení bylo přijato s opravdu velkou nevolí. Bitva u Lipan byla totiž už od obrozeneckých dob líčena jako národní tragédie, na bývalém bojišti se konaly politické manifestace a byla zde vybudována mohyla Prokopa Holého. V obrozeneckém panteonu velikosti českých dějin hrála nesmírně důležitou roli demonstrující tragédii při nesvornosti národa. Tato myšlenka byla v devatenáctém století, v neshodách mezi Staročechy a Mladočechy, chápána obzvláště aktuálně.

Byla ta bitva opravdu tak přelomová?

Historici se nakonec shodli, že vlastně jediným výsledkem té porážky byla akceptace myšlenky, že kalich nemusí být závazný pro celé České království. Samozřejmě, nelze pominout i odlišnosti mezi táborskou církví a kališnictvím arcibiskupa Jana Rokycany. Nicméně otázky, jako zda sloužit mše v ornátech či bez nich, zda módní oděvy jsou či nejsou ďábelským svodem a podobné dnes již poněkud nepochopitelné rozdíly jsou z dnešního pohledu nepodstatné. Zmíněná táborská církev Rokycanu neuznávala a existovala až do dobytí Tábora Jiřím z Poděbrad.

Výše jsme si zmínili ony čtyři artikuly pražské a je prostým faktem, že i navzdory vítězství “pravice” byly tyto po Lipanech nadále dodržovány. Ano, v poněkud krotší kališnické formě, ale je prostým faktem, že kališníci přijímali pod obojí, jejich kněží měli zakázáno světské panování a hromadění církevních obročí, slovo boží bylo na svou dobu kázáno neuvěřitelně svobodně, jelikož nikde jinde v Evropě by taková Jednota bratrská nepřežila prvních pár dní existence, no a snad jen s tím potíráním smrtelných hříchů to bylo mnohem méně striktní, než jak si to představovali táborští kazatelé.

Asi těžko dnes někdo změní pohled na tuto bitvu, abychom ji z našeho národního povědomí ne možná vymazali, ale změnili její status k podstatně menší důležitosti. Můžeme se spolu zamyslet nad alternativními dějinami, ovšem uvidíme, že výsledek bitvy toho z dlouhodobého hlediska moc změnit nemohl.

Výsledkem bitvy mohly být celkem 4 možnosti – rozhodné vítězství polních vojsk, částečné vítězství polních vojsk, částečné vítězství panské jednoty a její rozhodné vítězství, k čemuž nakonec došlo. Záměrně jsem nezmínil nerozhodný výsledek, protože jak si hned ukážeme, ten by měl stejné důsledky jako ona částečná vítězství.

Ta by totiž znamenala, že jedna i druhá strana by si nadále zachovala bojeschopnost a zásadní problémy by se nevyřešily. Rozpor mezi oběma stranami byl totiž zásadní a těžko z něj mohly ustoupit. Jedni chtěli mír i za cenu kompromisu, zatímco ti druzí požadovali něco, co bylo absolutně neakceptovatelné a co paradoxně navzdory svým dosavadním vítězstvím sami nebyli schopni bojem dosáhnout. Jak jsme si už ale řekli, profesionální vojáci zas tak moc o dohodu nestáli, dosavadní stav jim v podstatě vyhovoval. Proto se dá vcelku důvodně předpokládat, že v případně nerozhodného či jen částečně rozhodného výsledku by se v krátkodobém horizontu situace opakovala a šikovalo by se k nové bitvě. Obě strany by se pochopitelně posílily, lépe vyzbrojily atd, takže výsledek následujícího střetnutí nelze odhadnout. Vcelku šlo o pat, který se musel radikálně rozetnout.

Jednou ze zásadních možností by byl triumf polních vojsk. Jak jsme si výše naznačili, taková situace tu již byla po Malešovu. Výsledkem by bylo, že jejich nepřátelé by se sklonili před jejich dominancí a polní vojska by opět získala pár let pro své radikální požadavky, které by ale katolická církev rozhodně nepřijala. Došlo by tedy k patu, možná i k nějaké další kruciátě, která by ale dopadla stejně, jako všechny předešlé. I když byli Češi vnitřně rozhádaní, nepřítel je dokázal vždy spolehlivě spojit. V takovém případě se dá oprávněně předpokládat jejich vítězství, protože žádný zahraniční velitel by nedokázal přijít na podobný trik, jaký byl vyzkoušen u Lipan, a především se nedá očekávat, že feudální vojska bez dostatečného výcviku a disciplíny by jej dokázala i provést.

Dá se očekávat, že po těch několika létech by se historie opakovala – opět by se začalo jednat, opět by došlo k nějaké domácí koalici a opět by se zkusilo štěstí v boji proti polním vojskům. Jenže když srovnáme sestavu husitských nepřátel u Malešova a u Lipan, vidíme, že u Lipan byla koalice mnohem širší. Země prostě zoufale chtěla mír. Lze proto očekávat, že další Malešov či Lipany by z hlediska polních vojsk byly ještě obtížnější. Jednou prostě museli prohrát, případně se vzdát svého radikálního cíle.

I jejich taktika totiž zastarávala. To, co skvěle fungovalo v boji proti zahraničním nepřátelům ve dvacátých létech patnáctého století, to už mělo jisté trhlinky o deset let později. Postupem času si protivníci na husitskou taktiku zvykli a pochopili, co zcela určitě nedělat. Vozová hradba jakožto taktický prvek se stala jistým standardem, jenže se vzrůstajícím množstvím děl také anachronismem, jelikož s jejich pomocí ji bylo možné snadné zlikvidovat. Jako poslední pokus o úspěch s vozovou hradbou je někdy uváděna bitva u Řezna, kde ji použili čeští žoldnéři proti Němcům. A marně.

Celkově se tedy dá říci, že i kdyby polní vojska zvítězila u Lipan a třeba i v nějaké další bitvě, žádné větší úspěchy husitské věrouky a další ústupky katolické církve se očekávat nedaly. A jednou by prostě nějaká ta porážka přišla. Představa, že by v českém království zvítězila “demokracie” švýcarského typu, nebo aspoň obchodní republika typu benátského či pozdějšího nizozemského je nesmyslná. Města zdaleka nebyla tak bohatá, jako v Nizozemí. Čeští feudálové byli, na rozdíl od těch švýcarských, mnohem mocnější a bohatství se v Českém království odvíjelo spíše od držby země a vybírání dávek, než od obchodu nebo výroby. Proto také městský stav nebyl schopen nad šlechtou získat vrch.

Podle mého názoru je tedy mnohem přelomovější než Lipany- bitva u Malešova, která se odehrála v době, kdy přeci jen husitské hnutí a věrouka nebyly zdaleka tak zkonsolidované a katolická církev stále ještě věřila ve své vítězství. Případná porážka v té bitvě by opravdu mohla znamenat absolutní konec husitství a jeho ideálů. Naproti tomu Lipany znamenaly ústup od radikálnějšího výkladu čtyř artikulů, ovšem na druhé straně umožnily vznik kališnické církve a pozdější nástup doby poděbradské a krále Jiřího jakožto krále dvojího lidu. Byla to politika realistická, nikoliv bláznivé lpění na ideálech, které nemělo šanci na úspěch. A, jak jsme si řekli, po stránce svobodomyslnosti ve věrouce mohlo tehdejší České království jít Evropě příkladem. I táborští kněží, uvěznění po dobytí Tábora Jiřím z Poděbrad v roce 1451, nebyli uvězněni pro své věroučné názory, ale primárně pro nepřijetí Jana Rokycany za svého arcibiskupa. Je ovšem třeba přiznat, že jejich vůdčí osobnosti Václava Korandu a Mikuláše z Pelhřimova Jiří z Poděbrad věznil až do jejich smrti.

Můžeme litovat mrtvých bratří a upálených zajatců, bohužel, takové výjevy byly v tehdejším válečnictví poměrně běžné. Dá se říci, že bohužel nedošlo k dohodě, ke které asi ani dojít nemohlo, no a ti mrtví znamenali zrod nové epochy, která byla rozhodně lepší než další a další války bez konce. Věřím, že pokud by naši předci v tom dávném roce 1434 měli možnost volit mezi jistotou a prosperitou doby poděbradské a nejistoty případného dalšího válčení, volili by jednoznačně.