Neschopnost

napsal Leo K

 

Chci-li pojednat neschopnost, nemohu jinak než začít ukázkou ze stejnojmenné knihy britského spisovatele, který ho uvádí jako „román z nepříjemně blízké budoucnosti“ z prostředí fiktivních Spojených států evropských, kde nikomu nemůže být podle ústavy odepřeno jakékoliv zaměstnání, ať je jakkoliv nekompetentní, duševně nebo fyzicky, k jeho provádění.

Let proběhl bez zvláštních událostí, snad až na to, že pilot omylem přistál na jiném letišti a zapomněl vysunout podvozek, takže jsme letadlo opouštěli únikovým východem po skluzavce a já během toho přišel o boty. Než jsem se probelhal celnicí, za dopomoci absolutně hluchého úředníka u okénka se stížnostmi vyplnil obvyklé formuláře o ztracených zavazadlech a absolvoval tříhodinovou cestu taxíkem do země, kde jsem původně zamýšlel přistát, byl jsem k smrti utahaný. Taxík by mě vyšel zhruba na měsíční plat – kdyby si taxikář nezapomněl říct o peníze. Toužil jsem po jediném: jakmile recepční v hotelu přestane popírat, že kdy slyšela o mé rezervaci, hodím sebou na postel a prospím přinejmenším příští tisíciletí.

Jenže postel tam jaksi neměli. Prorazil jsem pěstí díru do koupelny a zavolal na recepci.
Zvedla mi to jakási žena a řekla: „Restaurace. Přejete si?“ „Vytočil jsem číslo na recepci.“ „No, ale tady je restaurace.“ „Fajn. Mohla byste mě v tom případě přepojit na recepci?“ „Ale beze všeho. Okamžik vydržte.“ Následovala krátká pauza, pak znovu vyzváněcí tón a cvaknutí, jak někdo zvedl sluchátko. Ozval se tentýž švitořivý hlásek: „Restaurace. Přejete si?“ Potáhl jsem z imaginární cigarety a pomalu vydechl. „To jsem zase já.“ „Aha, promiňte. S kým že jste to chtěl mluvit?“

„S recepcí.“ „No, ale tady je restaurace.“ „Já vím. Zřejmě jste mě z restaurace omylem přepojila zpátky do restaurace.“ „To vypadá na nějaký problém ve vnitřní síti.“ „To tedy vypadá.“ „Přepojím vás na údržbáře.“ „Budu vám nesmírně vděčný.“

Znovu ticho, vyzvánění, cvaknutí a hlas. „Restaurace. Přejete si?“

Pověděl jsem jí, co bych si v tu chvíli nejvíc přál, a ona mi začala vyhrožovat, že mě nahlásí hotelové ochrance za verbální napadení. Popřál jsem jí hodně štěstí, až se k nim bude snažit dovolat, a praštil sluchátkem. Vsadil bych se, že zbytek odpoledne si telefonovala sama se sebou.

Žádný vzkaz od Klingferma tu na mě nečekal, ale buďme realisté, pravděpodobnost, že by hotelový personál nějaký vzkaz přijal a doručil ho ve správný den do správného pokoje, byla více než mizivá.

Dvacet minut jsem se snažil zaujmout aspoň trochu pohodlnou pozici na pohovce dokonale navržené tak, aby i to nejmenší pohodlí, o spánku ani nemluvě, naprosto znemožňovala, načež jsem se rozhodl, že si raději půjdu obstarat oblečení a další nezbytnosti. Mé kufry se právě nejspíš báječně bavily projížďkami po výdejovém zavazadlovém pásu v Rio de Janeiru a boty už nepochybně zdobily nohy nějaké hyeny z pozemního personálu na veronském letišti.

Vůbec jsem nečekal, že bych tu mohl najít Zlaté stránky, takže když jsem je našel, vášnivě jsem je políbil. Škoda jen, že to byly Zlaté stránky pro Los Angeles a já se nacházel v Římě. O něco jsem rozšířil díru do koupelny a duševně se obrnil na výpravu do ulic Věčného města, kam jsem se za nákupem bot musel vydat jen v ponožkách…

To je jenom opravdu drobná ukázka z první kapitoly knihy Roberta Granta „Neschopnost; Zlo je nové dobro,“ ve které se vydává agent – detektiv po stopách vraha… Nechci jsem vás navnadit na její obsah; ostatně v odkazu najdete bližší podrobnosti, ale opravdu jenom poukázat na dění v poslanecké sněmovně. A není to specialita pouze česká, jak plasticky a v přímém přenosu dokazuje dění v Dolní sněmovně Spojeného království v přímé souvislosti s tak zvaným Brexitem.

Pár krátkých ukázek toho, že naši zástupci ve sněmovně místo diskuse hrají divadlo neméně dovedně a lid jim to prostřednictvím novinářů „baští,“ ačkoliv je to on, kdo platí účet za toto absurdní divadlo.

*

V pátek skončilo projednávání cizinecké novely zablokováním sněmovny. Co přesně se stalo? Kdo na koho začal pokřikovat?
My teď pracujeme na tom, že se snažíme stáhnout všechny možné záznamy z kamer. Něco už bylo vidět na Seznamu, něco v České televizi, která mimochodem samozřejmě klasicky manipulovala, tedy šířila dezinformace a hoaxy… Kdo ale z vašeho pohledu začal tu hádku?
Já bych to dokončil. Je evidentní, že jsem jako demokraticky zvolený zástupce lidu projevil svůj názor, se kterým ostatní demokraticky zvolení zástupci lidu nesouhlasili.

Místo toho, aby dali svůj nesouhlas najevo nějakou demokratickou metodou, třeba odchodem ze sálu nebo formou další poznámky, tak začali ječet, bučet, mlátit do stolu a chovat se jako paviáni. Včetně toho, že začali používat vulgární výrazy, jak posléze dosvědčil pan Klaus.

*

Valenta mluvil v souvislosti s ČT o neobjektivitě, podjatosti a o dehonestujících kampaních a o pokřivených, rádoby profesionálních poměrech v televizi. „Nejedná se mi o to, abych útočil na podstatu existence veřejnoprávního média. Neznamená to ale lhostejnost k neprůhlednému hospodaření a ke stylu zpravodajství a publicistiky,“ řekl komunistický poslanec, podle kterého není proč ČT hájit. Kritizoval také odměňování v ČT a její neochotu zveřejnit odměny některých jejích zaměstnanců.

Valentovo vystoupení však vyvolalo odezvy. Například Petr Gazdík (STAN) řekl, že KSČM by se ráda vrátila do dob, kdy mocná strana a vláda řídila vše a organizovala i to, jak má vypadat televizní zpravodajství. „Česká televize musí být nezávislá a úkolem nás všech je tu nezávislost chránit,“ prohlásil Roman Sklenák (ČSSD).

*

„Demokracie je založena na vládě většiny, na což s oblibou poukazuje Andrej Babiš. Skutečná demokracie ale zahrnuje i pojistky proti tyranii většiny,“ píše ve svém pravidelném zpravodaji Best.

Těmito pojistkami podle něj jsou Ústava a Ústavní soud. „Za úkol mají zabránit nespravedlnosti například v situaci, kdy by se většina rozhodla odplížit se s majetkem menšiny. Ústavní soud ale může zasáhnout až v situaci, kdy byl zákon už schválen. Do doby, než většina tyranský zákon schválí, je nejdůležitější pojistkou veřejné mínění,“ vysvětluje novinář. Jak?

*

Někdejší předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová (ODS) neuspěla ve Sněmovně se svým návrhem, aby poslanci řešili „hudební produkci“ Radka Vondráčka (ANO) přímo na pultu předsedy Sněmovny. Její návrh ovšem vetovali poslanci ANO a KSČM, a to písemně, i když ještě ani neznali přesný název bodu. Znovu tedy chtěla diskusi otevřít místopředsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. Ani její bod ovšem neprošel. Vondráček v sále tou dobou chyběl.

*

To snad jako ukázka stačí. Jak je to se zájmy jednotlivých stran? Poslanec ve svém slibu říká – cituji: …Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu…

Přeloženo do srozumitelné češtiny to znamená, že všichni poslanci, bez ohledu na politickou stranu, mají společný cíl. Až se skoro stydím to napsat. Tím cílem pro všechny je blaho lidu.

Nesměji tedy výkonem svého mandátu nadřazovat zájem pouze úzké vrstvy svých voličů. Zastupitelé (poslanci), se při každé příležitosti – nejčastěji, přijde-li někdo s návrhem na obecné referendum – ohánějí jednak svým mandátem jednat za voliče, za druhé kvalifikovaně vedenou diskuzí. Připomeňme si Marka Bendu:

„Na rozdíl od zastupitelské demokracie, jejímž úkolem je vést diskuzi, nic z toho referendum nesplňuje: nevede se žádná diskuze, je to buď ano, nebo ne… Právě snížené kvorum je ukázkou toho, že se chce, aby rozhodovaly angažované menšiny: ti, kteří mají potřebu se k něčemu vyjádřit, přijdou a rozhodnou. Takže se netvařme, že hledáme názor většiny obyvatelstva.

Opravdu je tomu tak?

Kdykoliv slyšíme nebo vidíme přenos ze sněmovny, tak vnímáme pouze proud komentářů, co chvíli přerušovaný přednostními výstupy. Ty komentáře neposunují řešení navrhovaného zákona (tedy předkládaného cíle) ani o sebemenší kousek, takže jsou z hlediska racionality zcela zbytečné a o osudu navrhovaného zákona se rozhoduje jinde. Kde se – u sta hromů – vede ta Bendou proklamovaná diskuse?

I ty přednostní výstupy jsou protidemokratickou rutinou mizerného Jednacího řádu ve sněmovně, protože účinně zabraňují vystoupení většiny poslanců. Došlo to tak daleko, že minimálně 140 poslanců je ve sněmovně naprosto zbytečně, protože se nedostanou ke slovu ani kdyby chtěli. Bylo by na čase buď Jednací řád změnit nebo účinně sněmovnu redukovat.

Primární motiv tohoto článku je fakt, že hádky v parlamentě jsou pouhým divadlem pro neznalé s úkolem – odradit je od politiky Prvním, posledním a jediným úkolem poslanců přece není dokázat, že oponent je blbec. Jejich jediným úkolem je domluvit se, najít společné a pro obě strany únosné řešení. A s tím také souvisí náhled voličů na jejich činnost. Přece takové to typické:„Ten jim to nandal!“ to je neproduktivní náhled z prvního dojmu pomýleného(?) občana. Ne. Nevěřím, že existují pomýlení voliči, existují jenom joudové, kterým jde právě jenom o nadávky, křik, případně krev, ale věc sama jim může být ukradená. Těch sice není většina, ale politici vědí, že se zavděčí a tak jim to divadlo ochotně hrají.

Netvařme se, že nevidí-li to media, nevidíme to ani my. Že je neřízený parlament žvanírnou, řekli za minulých 500 let, počínaje Oliverem Cromwellem mnozí. Protože se za tak dlouhou dobu nic zásadního nezměnilo, je nasnadě závěr, že to musí zákonodárcům vyhovovat. Nejprve se podívejme jak se vlastně schvalují zákony. Slibuji, že nepůjdu do detailů, do kterých je ten způsob vypracovaný.

Prvé čtení návrhu zákona znamená první projednávání návrhu v plénu sněmovny. Návrh uvede navrhovatel. Po něm vystoupí zpravodaj, kterého na svém zasedání určil organizační výbor nebo předseda Sněmovny. O návrhu se koná rozprava, což znamená, že vystupují poslanci se svými projevy, ve kterých vyjadřují své názory na obsah i formu zpracování návrhu. Čili jde o komentáře limitované ideologii toho, kterého poslaneckého klubu. Chcete říct, že to má být ta přínosná diskuse?

Je přirozené, že se o návrhu vedou debaty v klubech. Jsem skeptický k možnosti, že se v klubech vede místo debaty diskuse. Pokud ano, proč je utajená? Upozorňuji, že návrh zákona má každý poslanec s patřičným předstihem a že návrh zákona znamená návrh společného zájmu celé sněmovny. Co brání takovému poslanci, aby si zjišťoval postoj jiných klubů? Co brání takové iniciativě, aby řízeně prodiskutovala formu a obsah tak, aby minimalizovala třecí plochy? Zatím jsem takovou iniciativu zaznamenal pouze u pirátů a údajně i u komunistů

Ve většině případů se tak ale neděje a rozprava se skončí podle předem dohodnutého rozhodnutí buď o zamítnutí návrhu nebo jeho vrácení navrhovateli k dopracování. Pokud se tak nestane, je návrh přikázán usnesením Sněmovny garančnímu výboru nebo i dalším výborům. První čtení se tak stalo zbytečným divadlem, které má ubezpečit veřejnost o práci sněmovny.

Návrh zákona přikáže Sněmovna garančnímu výboru nebo i dalším výborům. Výbor projedná návrh ve lhůtě 60 dnů.

Po projednání návrhu zákona v garančním výboru, případně v dalších výborech, je návrh zařazen na pořad další schůze Sněmovny ke druhému čtení. V druhém čtení opět uvede návrh zákona navrhovatel, poté vystoupí zpravodaj garančního výboru, případně zpravodajové dalších výborů, které se návrhem zabývaly. O návrhu se koná obecná rozprava, po níž může Sněmovna vrátit návrh zákona garančnímu výboru k novému projednání. Následuje rozprava podrobná, během níž jednotliví poslanci podávají pozměňovací návrhy nebo návrhy na zamítnutí projednávaného návrhu zákona. To je nejtrapnější část druhého čtení, kdy před auditorem sněmovny zaznívají nejneuvěřitelnější – a hledám nějaký slušný výraz – myšlenkové splašky, zdůvodňující závěr, že zákon nepodpoří. Ještě jedna věc je na podávání pozměňovacích návrhů nedomyšlena. Pozměňovacím návrhem se mění také důvodová zpráva! Opět vzniká velký a nevyužitý prostor pro diskusi, protože ve třetím čtení se o nich už pouze hlasuje, což dává prostor tzv. tyranii většiny.

Třetí čtení návrhu zákona

Souhrn všech podaných pozměňovacích návrhů musí být doručen všem poslancům. Třetí čtení návrhu zákona lze zahájit nejdříve 14 dní po doručení pozměňovacích návrhů poslancům. Ve třetím čtení návrhu zákona se koná rozprava, ve které však lze navrhnout pouze opravu legislativně technických, gramatických a písemných nebo tiskových chyb. Poté se hlasuje o pozměňovacích návrzích. Na závěr hlasování se hlasuje o tom, zda Sněmovna vyslovuje souhlas s návrhem zákona jako celkem, samozřejmě ve znění přijatých pozměňovacích návrhů.

A teď si připomeňme si co vlastně diskuse je:

Je to zaměřené zkoumání společného zájmu bez předem stanoveného závěru. Můžeme, ale nemusíme mít vyjasněné své stanovisko. Převládá prozkoumávání vlastních i jiných perspektiv. Komu je tato věta málo, nechť zkusí tedy ještě co na stejné téma říká Wikipedie: Diskuse (z lat. discussio od dis-quatere, pře-třásat, zkoumat, diskutovat) je věcný rozhovor několika osob nad určitým tématem, jehož cílem není rozhodovat, nýbrž věc pečlivě rozebrat z různých stránek, shromáždit argumenty a případně připravit půdu pro racionální rozhodnutí. Diskuse od účastníků vyžaduje:

• věcnost: věnovat se tématu a argumentovat, nikoli napadat nebo překřikovat,
• otevřenost: nevylučovat nikoho, kdo může k danému tématu přispět;
• poctivost: podstatné informace nesmějí účastníci zatajovat nebo tvrdit něco, čemu sami nevěří;
• trpělivost: pochopení argumentů druhého může vyžadovat čas;
• zdvořilost, která vyjadřuje společný zájem všech na každé věcné informaci.

Diskusní prostor by měl zajišťovat, aby každý člen účastník měl příležitost přispívat – ať už si prostor sám bere, nebo ne. To je do jisté míry v silách předsedy sněmovny i když je třeba také něco provést s pravidly pro účastníky, kteří mají přednostní právo vystoupit. Mělo by být silně omezeno pravidly a za jejich přestoupení účinné sankce.

Nikdy jsem v ani jediném přenosu ze sněmovny neslyšel byť pokus o diskusi, z toho lze soudit, že poslanci vůbec nevědí co diskuse je a tvrzením, že diskutují nás tahají za nohu.

Řekl bych, že to, co zaznívá ze sněmovny je pouhá debata. Čili spor, v němž argumentujeme pro svůj postoj s cílem přesvědčit druhé o jeho správnosti.

Předpokladem debaty je mít vyjasněné vlastní stanovisko. Převládá obhajoba svého stanoviska. To není ani demokratické, ani racionální, protože místo vydiskutovaného optima se prosazuje názor většiny. Je to prosazování názoru, že většina má patent na rozum.

Čili opět podvod na voličích, protože jde o zakamuflovaný většinový systém.

Každé divadlo má nejen herce, ale i diváky. Jak to, že už dávno čeští občané po vzoru Cromwella nevjeli do sněmovny buldozerem? To je zase úlohou médií. Největším šiřitelem dezinformací jsou mainstreamová media. Tisk, rozhlas, televize, facebook… Facebook? No ano. Tady je pel-mel a jinde je zase kvalitní, rychlý a spolehlivý přehled světového tisku…a je to zadarmo!

Studie provedená s 990 lidmi ukázala, že pokud informace o politice získávají pouze prostřednictvím facebooku, jsou jejich znalosti zpravidla limitované. Naprostá většina přečte pouze krátký úvod, a nikoliv celý příspěvek. K řadě důležitých informací vůbec nedojdou, takže získávají zkreslený pohled na věc.

Zároveň žijí v přesvědčení, že se v problematice orientují mnohem lépe, než je tomu doopravdy. Studium titulků ve News Feed facebooku má jediný pozitivní rys, a to získání povědomí, že problém existuje. K naprostému zkreslení informace může dojít i pouhým selektivním výběrem jinak pravdivých skutečností.

Psychologové nazývají takové kognitivní zkreslení Dunningův–Krugerův jev. Lidé s nízkou úrovní znalostí výrazně přeceňují vlastní pochopení problematiky a nemají zájem získávat nové informace. Závislost přesvědčení o vlastních znalostech na jejich skutečné úrovni vidíme na obrázku. Kognitivní zkreslení je ve wikipedii definováno jako systematická, opakovaná chyba v myšlení, rozhodování, odhadech, vzpomínkách, zapamatování a jiných myšlenkových procesech, přičemž závěry o jiných lidech a situacích mohou v těchto případech být vyvozeny nelogickým způsobem. V českém prostředí zveřejněno v Akademonu

Diskuze jako série vzájemně se přerušujících monologů je vůbec častým fenoménem. Účastníci a účastnice se vůbec neodvolávají na to, co řekli druzí, nýbrž jsou více či méně vázáni na to, aby sledovali svůj vlastní chod myšlenek. Každý poslouchá jen sám sebe, ne toho druhého. A jak to mají vnímat diváci? Mimo únavy z mizerného představení plného více či méně skrytých hrubostí, úskoků a osobních útoků, to nutně vnímají jako naprostou dehonestaci politické práce.

Jürgen Habermas (filosof a představitel teorie komunikativního jednání) jednou řekl: Dospělost začíná, když přestanete zevšeobecňovat své vlastní zkušenosti. Jenže co politici dělají proto, aby si vážnost alespoň udrželi? Všechny lidské úkony, rozhodnutí ale i soudy jsou založeny na řadě předpokladů, které politici nezmiňují. Všechna jejich činnost je založena na axiomech, které jsou snadno napadnutelné jako nerealistické. Svými postoji, jednáním a činy neobjevují žádná alternativní hlediska, svoje kroky a postupy nehodnotí z více úhlů, neotvírají se novým zkušenostem, prostě ani v jednom ze základních požadavcích nesplňují nároky toho, co se nazývá kreativním týmem.

Za zvážení by stál nápad, tuším Ivana Hoffmana,  že neschopnost politiků se domluvit, by měla automaticky znamenat nové volby. S tím, že politici, kteří jako celek nepředvedli schopnost vzájemné domluvy, by byli všichni pro následující volební období diskvalifikováni a vyloučeni z volebních kandidátek. Také by neškodilo, kdyby zastupitelé byli za neschopnost domluvy potrestáni, například povinností vrátit veškeré mzdy a odměny, neboť si je zjevně nezasloužili.

Volit nekompetentní kutily, aby řídili stát, se neosvědčilo a není důvod v takovém nesmyslu pokračovat.