Rok osvobození i odplaty – 1945 IV. Odsun

napsal TP

Odsun

“Všeobecný princip transferu německých minorit” byl přijat vládou Velké Británie v memorandu 2. července 1942. Toto stanovisko bylo Benešovi sděleno 7. července a opětovně potvrzeno 22. dubna 1943, následně znovu potvrzeno ve zprávě výboru pro odsun německé populace z 12. května 1944. V této zprávě se výslovně konstatovalo, že “osoby zařazené do transferu ponechají ve svém domovském státě veškerý movitý i nemovitý majetek s výjimkou osobních věcí”, “tento majetek připadne původnímu domovskému státu a bude pravděpodobně považován za součást reparačních náhrad Německa”.

USA vyslovily souhlas s transferem během Benešovy návštěvy u F.D. Roosvelta v květnu 1943, ve stejnou dobu byl na dotaz potvrzen souhlas s transferem sovětskou vládou. Toto výše uvedené je nutné zdůraznit, aby bylo jasné, že samotný odsun Němců nebyl nějaký český zákeřný výmysl a velmoci postaveny před hotovou věc, jak je občas tvrzeno. Ano, transfer měl být organizovaný, měl být prováděn nejvyššími spojeneckými okupačními orgány atd., ale samotný princip byl přijat dávno před koncem války.

Ano, je nesporné, že tak zvaný “divoký odsun”, stejně jako excesy na německém obyvatelstvu, to vše nebylo v žádném případě akceptováno a ani plánováno. Jenže všichni ti, kteří by tak rádi udělali počátkem května v historii velkou čáru, před níž se v protektorátu mohlo cokoliv, ovšem poté se měli Češi chovat jako beránci a maximálním humanismem, všichni tito zapomínají, že malování čar v historii je principiální nesmysl. Historie je souvislý sled příčin a následků a snaha nebrat tyto v úvahu popírá celou historickou vědu.

Chováni německých okupantů koncem války totiž ani v nejmenším v brutalitě nepolevovalo. Takřka do posledního výstřelu byli popravováni čeští vlastenci a uvědomělí Němci se na tyto popravy chodili dívat jako do kina. Nehledě na teror proti civilnímu obyvatelstvu, který pokračoval navzdory beznadějné vojenské situaci. Člověku se nechce chápat, proč to vlastně měli Němci zapotřebí. Ale oni měli. A tak: “Německá jagdkommanda přepadávala celé obce nebo jejich části – Javoříčko (vypáleno 5. května 1945, zastřeleno 38 obyvatel), Prlov (vypálen 23. dubna 1945, zastřeleno či upáleno 23 osob), Ploština (vypálena 19. dubna 1945, zastřeleno nebo upáleno 23 osob) a další a vraždila jejich obyvatele za pomoc partyzánům”.

Nelze samozřejmě zapomenout na Pražské povstání (asi 1694 mrtvých, mnozí zastřeleni zcela nevinní kvůli zastrašení povstalců), no a mohlo by se o “spravedlnosti” tisícileté říše, kdy bylo zcela běžné popravovat bez soudu, vyprávět ještě hodně dlouho. Je proto poněkud úsměvné to hluboké přesvědčení kritiků divokého odsunu, že po takové krvavé lázni se ve chvíli osvobození měli Češi povznést nad celých těch 6 let poroby a chovat se velkomyslně. Je přitom často argumentováno, že jinde v západní Evropě tomu tak bylo, ovšem je taktně zamlčováno, že tam, na Západě, byl teror Němců mnohem mírnější, pokud jej lze vůbec nazvat terorem. Ostatně, v tomto kontextu je třeba zmínit, že Češi byli jedni z mála evropských národů, z nichž nebyly rekrutovány žádné jednotky SS.

Ano, Češi se v tom dávném květnu 1945 mohli chovat velkomyslně. Ale nechovali se a v kontextu doby se toto chování dá pochopit. Ne, toto nemá sloužit jako paušální omluva krutostí a přehmatů, které se staly. Jenže vyjmout je z historického kontextu a manipulovat s nimi jako s důkazem unikátní české brutality, to je ahistorický princip. To, k čemu během divokého odsunu bohužel docházelo, není nic, na co bychom měli být hrdí, ale bylo to důsledkem šesti brutálních let německé vlády.

Musíme si uvědomit, že ona živelná vlna odplaty, která se vzedmula, tu vznikla v situaci částečného bezvládí. Nelze si tehdejší situaci představovat tak, že až do 8.5.1945 měli vše pevně pod kontrolou Němci a s podpisem příměří se situace obrátila. Československé orgány získávaly kontrolu nad osvobozeným územím jen postupně a s velkými obtížemi. To vedlo k excesům, k rabování, ke střetům různých skupin, k chaosu. Tento divoký odsun probíhal od osvobození (a to pouze v oblastech osvobozených sovětskou armádou) až do 8. srpna 1945, kdy byl výnosem ministerstva obrany okamžitě přerušen. V této fázi se týkal cca 660 000 Němců, kteří byli směřováni do sovětské okupační zóny v Německu a Rakousku. Měl se týkat převážně nejvíce zkompromitovaných osob (funkcionářů NSDAP a členů SS a SA), ale protože byl prováděn především různými samozvanými revolučními orgány a jednotkami, postihl i nevinné ženy a děti. Většina obětí odsunu Němců, ke kterým došlo, padá na vrub právě tomuto divokému odsunu. A tak při největší z těchto akcí – pochodu cca 20 000 Němců z Brna do Rakouska – zemřelo přibližně 600 lidí, podobné počty obětí měly další násilné akty. Je smutnou pravdou, že jen malý počet viníků těchto zločinů byl potrestán. Bylo nesporně chybou, že československá vláda tyto zločiny amnestovala, tím se fakticky stala spoluviníkem. Na toto opravdu netřeba být hrdý, ovšem opět je třeba zdůraznit onen kontext nesmírně násilné doby, kdy lidský život (zvláště ten německý) neměl valnou cenu. Češi s tímto přístupem nezačali, je ale pravdou, že nebyli velkomyslní.

Během Postupimské konference (17. července – 2. srpna) bylo projednáno leccos o poválečném uspořádání, no a mimo jiné byl velmocemi odsouhlasen i odsun Němců z Polska, Československa a Maďarska, který měl být ovšem prováděn spořádaně, lidsky, nikoliv divoce a spontánně. Byl dohodnut mechanismus, na jehož základě byli odsunutí rozdělování do okupačních zón jednotlivých států.

Ihned po této konferenci byl prezidentem Benešem podepsán dekret č.33/1945, dnes sudetskými Němci tak nenáviděný, který upravoval československé občanství osobám německé a maďarské národnosti. Vzhledem k tomu, že ČSR neuznávala pomnichovský vývoj, dívala se na sudetské Němce nadále jako na občany ČSR (a proto neplatí teze těch zastánců odsunu, kteří argumentují tím, že šlo o cizí státní příslušníky, které bylo možné vyhnat). Aby bylo možné odsun vůbec realizovat, byl tento dekret nutný k vyjasnění těch skupin osob, kterým bude československé občanství odebráno. “Dekret konstatoval, že československými státními občany nejsou ty osoby německé nebo maďarské národnosti, které podle předpisů cizí okupační moci nabyly státní příslušnosti německé nebo maďarské…” Dekret vymezoval ty skupiny, které mohly o občanství ČSR znovu požádat – vězni z koncentračních táborů z politických či rasových důvodů, aktivní účastníci bojů proti nacismu, kteří nebyli členy SS, SA, SDP či NSDAP, kteří prokázali věrnost ČSR například financováním odboje, emigrovali, přihlásili se v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky atd.

Kvůli tomuto dekretu je Beneš obviňován z uplatnění principu kolektivní viny, ovšem toto obvinění je nejisté. Dekret totiž například stanovil, že o občanství přišli i ti Češi či Slováci, kteří se ucházeli o německé či maďarské občanství. Kromě toho, jak jsme si řekli výše, existovala řada výjimek pro ty, kteří aspoň nějakým gestem prokázali věrnost republice, stejně tak se mělo velmi benevolentně přihlížet k žádostem rodinných příslušníku občanů ČSR. Nelze tedy tvrdit, že dekret byl paušálně namířen proti německé či maďarské národnostní menšině. Fakt, že drtivá většina sudetských Němců se žádným důkazem o věrnosti ČSR nemohla vykázat, tento fakt spíše ukazuje, že teze o sudetoněmecké “páté koloně” má své reálné jádro.

Dalším dekretem týkajícím se sudetských Němců, byl dekret 108/1945 podepsaný 25.10.1945, který se týkal konfiskace nepřátelského majetku. Byl zabaven majetek všech právnických osob a u fyzických osob existovala výjimka pro ty, které prokázaly věrnost ČSR (a nepodléhaly proto odsunu). Výjimka byla stanovena také pro osobní majetek.

20. listopadu byl schválen plán spojenecké kontrolní rady na odsun Němců, byly dohodnuté přesné počty a detaily – z ČSR mělo odejít 750 000 Němců do sovětského okupačního pásma, 1 750 000 pak do amerického.

12. prosince pak došlo k přijetí pařížské reparační dohody, na což se dnes velmi často zapomíná. Československé škody za okupace byly vyčísleny na 19 471 600 000 USD. Tyto škody nebyly nikdy plně uhrazeny, vrácením zabaveného československého majetku bylo uhrazeno jen 91 300 000 USD, tedy ani ne 0,5%. Otázka reparací nebyla nikdy plně uzavřena. Podle dohody o reparacích každá signatární vláda si mohla ponechat nepřátelský německý majetek ve své pravomoci a byla povinna zabezpečit, aby se nemohl vrátit do německého vlastnictví či pod německou kontrolu. “Československá delegace při ukončení činnosti Mezispojeneckého reparačního úřadu v listopadu 1959 učinila v Bruselu prohlášení, jimiž si československá vláda vyhrazuje uplatnění všech práv na odčinění válkou způsobených škod.”

25. ledna 1946 pak začal organizovaný odsun Němců z ČSR, který proběhl ve 3 etapách. Problémy nastaly s odsunem do sovětské zóny, neboť Sověti namítali, že kvóta byla již vyčerpána během divokého odsunu, ale nakonec byla dohodnuta nová kvóta 600 – 650 000 Němců. Na vrcholu odsunu odjíždělo každý den do obou zón 12 vlaků s 14 400 Němci. Odsun byl ukončen do konce října. Celkem bylo tedy z ČSR odsunuto cca 660 000 Němců v rámci divokého odsunuto, organizovaným odsunem pak 2 256 000 a v první polovině roku 1947 ještě dalších 80 000. V rámci organizovaného odsunu odešlo i mnoho německých antifašistů, konkrétně přes 90 000. Slučováním rodin atd. docházelo i později k odchodu dalších Němců, takže jich v ČSR zůstalo cca 200 000. V roce 1950 už se k německé národnosti hlásilo jen 160 000 obyvatel, v roce 1961 pak vzhledem k silným asimilačním tendencím pouze 134 000. Dle průzkumu historiků zahynulo během odsunu asi 19 – 30 000 Němců, přičemž 6000 se stalo obětmi násilných trestných činů.

Sudetští Němci velmi těžce nesli zabavení majetku, ovšem už méně se ví, že německá vláda jim vyplatila odškodnění – cca 8600 marek na hlavu. Celkově bylo sudetským a slezským Němcům vyplaceno do roku 1990 přes 51 miliard marek. Pokud by sudetští Němci majetek u nás restituovali, musely by tyto peníze vrátit, jak ostatně onen zákon o vyrovnání požaduje. Dokonce se to v několika případech i stalo. Dle některých expertů by v mnoha případech hodnota majetku po vrácení stěží dosáhla výše odškodného. To se ale netýká nevelké skupiny bývalých velmi bohatých Němců, kteří byli odškodněni skutečně pouze zlomkem hodnoty svého majetku. Vtip je ovšem v tom, že pokud by se ČR z jakéhokoliv důvodu k vrácení majetku odhodlala, porušila by výše uvedené ustanovení pařížské dohody. To ovšem nic nemění na přesvědčení sudetských Němců a některých německých právních znalců, že onen výše uvedený dekret o majetkové konfiskaci byl vydán v rozporu s mezinárodním právem.

Výše uvedené citáty a počty jsou převzaté z knihy Cesta k dekretům a odsunu Němců od Jana Němečka a kol.

Sudetští Němci se dodnes ohánějí tzv. “právem na vlast”. Ovšem co to vlastně znamená? Co si pod tím konkrétně představit? Zde bych citoval ze studie Václava Markalíka – Češi a Němci, studie proveditelnosti společných dějin a budoucnosti: “Právo na vlast se tak stává sporným. Vlast totiž není jen území, vlast je i respekt ke státu, který toto území spravuje, respekt k jeho historii a tradicím.” Není třeba dodávat, že v takto definovaném vztahu k “vlasti” sudetští Němci selhali.

Co se majetkových požadavků sudetských Němců týče, tak majetek, který zůstal v Československu, byl zhruba vyčíslen na 20 miliard dolarů – tedy na zhruba stejnou částku, jak ČSR ohodnotila své škody za okupace (mnozí němečtí historici ovšem tuto výši škod zpochybňují). Jenže je tu ještě jiný problém, opět cituji z výše uvedené studie: “Při vyčíslování škod způsobených sudetským a českým Němcům je třeba vzít v úvahu rozsah škod způsobeným Čechům a československému státu nejen za okupace v důsledku válečného hospodářství, ale i následným poválečným politickým vývojem, neboť právě nacistická okupace, k níž většina sudetských Němců aktivně přispěla, otevřela bolševismu dveře do liberálně demokratického Československa. Československo tak bylo hospodářsky a kulturně poškozeno stejně, nebo dokonce vzhledem ke své hospodářské vyspělosti daleko více, než sovětská okupační zóna – pozdější Německá demokratická republika. Miliardy marek a eur dodnes, pomalu dvacet let po připojení k NSR, nestačily na likvidaci těchto škod a ztrát.”

Je nad rámec této úvahy vyčíslovat škody, které u nás způsobil komunismus (a ostatně mnozí se mnou třeba nebudou souhlasit, jelikož považují tento vývoj za pozitivní). Je ale dle mne nezpochybnitelným faktem, že pokud je dnes rozdíl v ekonomických ukazatelích mezi Německem a Českou republikou takový, jaký je, je to jeden z důsledků Němci rozpoutaného konfliktu. Tyto ztráty nikdo nikdy nevyčíslil a nejsem si vědom toho, že by Němci cítili byť jen špetku zodpovědnosti za to, že svým jednáním způsobili zavlečení komunismu do střední Evropy.

Mohlo to být jinak?

Celé naše vyprávění o této smutné etapě československých dějin zakončíme obvyklou otázkou. Mohlo se to celé odehrát jinak? Jak by dějiny vypadaly, pokud by sudetští Němci odsunuti nebyli, případně jich byla odsunuta jen menší část, nebo by dokonce jejich hříchy proti ČSR byly řešeny individuálně? Existují někteří i seriózní publicisté, kteří tvrdí, že odsun Němců přímo souvisí s nástupem komunismu v ČSR. Vždyť Němci by přeci komunisty v roce 1946 nevolili!

Toto je populární berlička k odsouzení samotného odsunu. Ano, vypadá to logicky – Němci by určitě v roce 1946 ve velké většině komunisty nevolili. Pokud se zamyslíme nad alternativními dějinami, je tento výrok pravdivý jen částečně – Němci totiž v roce 1946 v naprosté většině nevolili vůbec. Československé občanství včetně politických práv bylo německé menšině navráceno až v roce 1953 (ačkoliv individuálně bylo toto právo přiznáváno rodinným příslušníkům už v dřívějších letech). Lze si jen s obtížemi představit takovou alternativní minulost, kdy by německé menšině byla ihned po válce přiznána veškerá politická práva, takže by se v roce 1946 mohla voleb zúčastnit. Vzhledem k tehdejší síle KSČ, která si moc dobře uvědomovala nutnost boje o každý hlas a na ty německé nedosáhla, by představa něčeho takového musela souviset i s jiným výsledkem války, úspěšnějším postupem Američanů atd. Tudíž se dá celkem věrohodně konstatovat, že i v případě neodsunutí Němců pro zásadní nesouhlas velmocí by jejich postavení v ČSR bylo velmi trpké a pravděpodobně by velmi dlouho trvalo, než by mohlo navázat na demokratické tradice z 1. republiky.

Situace německé menšiny v naší realitě byla totiž po roce 1945 trpká – Němci přišli prakticky o vše, co jim jako menšině garantovaly demokratické zákony, byly jim zrušeny univerzity, školy, spolky, politické strany, noviny a časopisy… Vzhledem k tomu, že jak jsme si výše řekli, zbylo jich v ČSR jen relativně málo, znamenalo toto uspořádání značný tlak na jejich asimilaci. Už nadále netvořili žádnou zásadní menšinu, na kterou by bylo nutné se ohlížet.

Jiná situace by samozřejmě nastala v případě, že by odsun neproběhl. Co by se asi dělo, pokud by se velmoci postavily proti? Toto je mimochodem oblíbená lež těch, kdo stojí na straně sudetských Němců a vše české haní, například takový Tomáš Krystlík.

Ten tvrdí, že spojenci v Postupimi pouze akceptovali skutečnost, že s odsunem ve skutečnosti nikdy nesouhlasili. Jak jsme si výše vysvětlili, není to pravda. Fakt, že k odsunu dojde, bylo známo dlouho a Československu jakožto suverénnímu státu nemohl do vnitřních záležitostí (kterou odsun do jisté míry byl) nikdo moc co mluvit. Pokud by se však velmoci zásadně postavily proti (k čemuž nedošlo), tak by pravděpodobně k odsunu nedošlo, protože vůle by sice byla, nicméně by nebylo kam ty nechtěné sudetské Němce odsunout. V českém táboře byl v této věci konsensus, že Němci mají být vysídleni, proto by zcela určitě došlo alespoň v počátcích k divokému odsunu, ovšem pokud by byl ze strany velmocí zásadní tlak proti takovému řešení, musel by být zastaven a většina Němců by u nás zůstala. Co by se asi tak dělo dál?

Opět je třeba vycházet z toho, jaká byla realita – po válce byli Němci všude v Evropě opravdu nepopulární, no a pokud by u nás museli zůstat (navzdory přání drtivé většiny Čechů), určitě by to neměli lehké, no a nelze předpokládat, že by se jich kdokoliv zastával. Němci těsně před odsunem byli vystaveni v podstatě šikaně – platil zákaz mluvit nahlas německy, museli nosit viditelné označení, nesměli vlastnit jakákoliv motorová vozidla (ani kola), nakupovat mohli pouze hodinu denně před zavírací hodinou atd. Samozřejmě, že tato omezení by byla později postupně zrušena, ale Němci by i nadále zůstávali občané druhé kategorie.

Jejich situace by se postupně zlepšovala, ti ambicióznější by vstoupili do KSČ (neboť Unor a komunismus nám byl souzen a s tím sudetští Němci nic udělat nemohli), německé dívky by se provdávaly za Čechy atd. Leč asimilovat 3 miliony lidí, to by bylo nemožné. Sudetští Němci by i nadále žili v pohraničí a stali se levnou pracovní silou, neboť by stejně jako Češi přišli při znárodnění o jakékoliv živnosti či firmy. Režim by ale postupně, stejně jako u Němců z NDR, udělal úkrok stranou a začal by rozlišovat mezi “hodnými” a “zlými” Němci. Určitě by tu byla vůle potrestat alespoň ty Němce, kteří se vůči ČSR provinili nejvíce, tedy členy SS, SA, NSDAP atd. Vzhledem k jejich ohromnému množství by bylo asi nerealistické postupovat individuálně, ale asi by došlo k plošné perzekuci – tito “zlí” Němci by byli občané třetí kategorie, jejich kádrový profil by jim určil tu nejméně hodnocenou práci, no a jak to měl komunistický režim ve zvyku, tento škraloup by si nesly i jejich děti.

Dá se předpokládat, že s koncem režimu v osmdesátých létech by tály ledy i ve vztazích mezi Čechy a Němci. Možná by bylo umožněno zakládání alespoň nějakých menšinových německých základních škol, možná by vznikly i nějaké střední školy, snad by vycházely i nějaké německé noviny a rozhlas s televizí by do programu zařadily i pár německých pořadů. Čeští Němci by totiž i nadále doma mluvili německy, ačkoliv se u nich dá očekávat perfektní znalost češtiny. Jenže pak by přišel listopad 1989 a nastává velká otázka, co by se dělo dál. Najednou by tu byla svoboda a to i pro Němce.

Dá se jen těžko předpokládat, že ve chvílích dělení Československa by sudetští Němci zůstali zticha a nechtěli změnit své postavení. A je třeba zdůraznit, že nyní, po vší té šikaně, by opravdu měli důvod ke stížnostem. Co by se asi stalo v roce 1990, když by viděli, jak se oba německé státy spojily v jedno nové sebevědomé Německo? Nenapadlo by je, že by se koneckonců Sudety mohly stát dalším spolkovým státem? Kdo by jim v tom zabránil? Československo tehdy existovalo ve vakuu, Sovětský Svaz měl svých starostí dost a dalším velmocem by to bylo jedno. Nevznikl by nový Mnichov, nové ořezání hranic?

Já jsem v tomto osobně optimista, protože přeci jen tato reminiscence by asi takové katastrofě zabránila. Nicméně, ani tak by poměry u nás nebyly zrovna idylické. Byl by tu totiž jiný problém – jak každý ví, Česká republika je z ekonomického hlediska zcela závislá na Německu. Němci tu vlastní spoustu firem a podnikání u nás je pro ně velmi výhodné. Pokud by tu existovala významná německé menšina, dá se předpokládat, že právě ta by byla přirozeným partnerem pro Němce z Německa. To by pochopitelně vedlo k bohatnutí sudetských Němců, což by Češi určitě nesledovali s nadšením a vedlo by to k dalšímu nárůstu zášti a závisti. Do jisté míry by se tak opakovala situace z 19. století, kdy Němci byli bohatší a vlivnější menšinou, zatímco většinoví Češi měli pocit, že je Němci využívají. Víme, kam vedly podobné pocity mezi Čechy a Slováky. Bylo by to s Němci lepší? O tom silně pochybuji.

Proto se domnívám, že i s ohledem na zkušenost s rozpadem Československa byl odsun rozhodně lepším řešením. Vztahy mezi Čechy a Slováky jsou nyní mnohem lepší, než byly za federace, to samé platí i o vztazích mezi Čechy a Němci (snad s výjimkou staré sudetské generace). Nové generace Čechů a Němců již tento problém neřeší, což je jedině dobře.

Co by se dělo, pokud by byl realizován původní návrh Beneše a v ČSR zůstalo přibližně milion sudetských Němců? Situace by byla velmi podobná té výše vylíčené, ovšem zde se dá přeci jen předpokládat větší šance v asimilaci. Tato mnohem menší německá menšina by se zkrátka musela přizpůsobit a i po roce 1989 by asi nepředstavovala zásadní problém. Rozhodně můžeme v této variantě zapomenout na změny hranic, také se dá předpokládat že ono ekonomické zbohatnutí Němců díky “zprostředkování” obchodní spolupráce s Německem by bylo méně okaté. V jistém směru se tedy dá říci, že tato kompromisní varianta mohla (zdůrazňuji – MOHLA) kombinovat výhody jak totálního odsunu, tak ponechání Němců u nás, přičemž ten zásadní problém odsunu – tedy ekonomické ztráty a zpustnutí pohraničí – by nebyl tak výrazný.

Ano, je tedy možné říci, že vizionářský Beneš se v tomto nemýlil, ovšem neměl sílu prosadit svoje představy proti vůli většiny ostatních. Osobně právě pro onu jednoznačnou vůli nepovažuji něco takového za realistické. Nikdo z těch, kdo dnes odsun odsuzují, totiž zatím nedokázal přijít s nějakým opravdu realistickým scénářem, jak to vše zařídit. Jak zařídit, aby v nepřátelském českém prostředí, kdy všichni od obyčejných lidí po elity národa měli Němců plné zuby a ani vojenské složky se zrovna nepřetrhly při jejich ochraně, jak v této situaci zajistit normální život a normální fungování státu. Jak zajistit, aby Češi Němce nešikanovali, aby nevzrůstala vzájemná nenávist a osočování, aby se Němci nestali obětními beránky. V naší realitě k tomu došlo prostě proto, že tu Němců zůstalo málo a i mezi sebou raději německy mluvili pouze šeptem a beze svědků. Ale kdyby jich tu byl milion či víc? Bylo něco takového možné? Dokázali by Češi být dostatečně velkomyslní a zapomenout na německé hříchy? A dokázali by si Němci ty hříchy přiznat? Obávám se, že zkušenost z naší reality nám velí na obě poslední otázky odpovědět záporně…

Proto se domnívám, že navzdory všemu špatnému, navzdory ekonomickým ztrátám, škodám v pohraničí, zpustnutí a zničení mnoha vesnic, navzdory osobním tragédiím a traumatu celé generace byl odsun přeci jen asi tím nejlepším řešením. Umožnil totiž současným generacím, nezatíženým válkou, začít znovu a lépe. Začít bez zátěže minulosti, bez neustálého kolovrátku kdo komu co udělal a kdo za co může. Když vidíme, jak problematické je v současné Evropě soužití různých národností v jednom státě, ať už jsou to Baskové a Katalánci, či třeba Valoni a Vlámové, tak můžeme být rádi, že v České republice tento problém už nemusíme řešit. Pro Čechy i pro Němce je dnešní stav rozhodně lepší.