UŽ JE TO TADY

napsal Xaver

 

Vážení, nelekejte se, pokud vás hned napadla obava z nějaké další revoluce. Ani vy, co se na ni těšíte, nejásejte, není na obzoru a hned tak nebude. Ovšem těch malých „revolucí“,  či spíše žabomyších válek třeba v nějaké straně, organizaci, na radnici, parlamentu, apod. si budeme užívat neustále. Nicméně ta velká, tak řečeno dějinně zákonitá jednou určitě bude. Ale nikoli ta marxovská, s „jeho“ mezinárodním proletariátem (v tom ohledu se ostatně i on sám docela výrazně spálil), ale všelijak modifikovaná. A nemusí jít nakonec vůbec o „revoluci“ s útočícími davy na všemožné paláce, třeba to bude jen pozvolný, nenásilný přechod k předpovězenému vyššímu stupni vývoje lidské společnosti. Doufejme…

Ani na našem domácím dvoře se v souvislosti s kulatým výročím pádu komunistického režimu, nikoli „sametové revoluce“ (to je nesmysl už jen z toho pojmenování) nic dějinného nestane. I když ta třicetiletá doba „otěhotněla“ problémy a otázkami, které jsou více či méně oprávněně kladeny (dějiny nelze ale číst odzadu).

Například: přivolávali jsme tou klíčovou „zvonkohrou“ tento způsob kapitalismu? Musí existovat tak zločinně bezbřehá ekonomická, a tím pádem jakákoli další nerovnost mezi skupinami obyvatel i jednotlivci? Chtěli jsme tolik příkazů, zákazů a reglementací (v některých oblastech už daleko více než za socialismu) ze strany státu, o Evropské unii ani nemluvě? Nebylo vzdělávání mladých tehdy lepší než dnes? Nedosahovali jsme ve světovém měření lepších sportovních výsledků než dnes? Nebyly mezilidské vztahy lepší tehdy než dnes? A mnoho dalších a dalších…

Bohužel tady musím ale s touto problematikou končit, ostatně je jí  dost na všech stranách. Tento úvod totiž vůbec nesouvisí s tím, o čem budu psát. Jen poněkud rozvláčně zdůvodnil, co se od titulku nemá očekávat.

Vlastní téma příspěvku začnu návštěvou – u rodinného zubaře, kde k němu vznikl podnět. Stojí za to o něm ztratit pár slov. Vždy mě rozšafně vítá místo pozdravu téměř nadšeně větou: „tak co budeme dnes protrhávat, pane inženýre?“ Než nahlédne do karty, tak už totiž neví, že počet příležitostí k tomuto úkonu (který ovšem provádí bravurně) se už silně přiblížil ke konečnému číslu. Pak mě posadí do křesla, ústa vyplní vatovými tampóny a spustí u mé hlavy dlouhý monolog – často velmi vtipně – „ze života, světa, politiky a všeho možného“. Já se pochopitelně nemůžu s „vycpanou“ pusou ani smát, ani reagovat, mohu jen naslouchat…

A právě při té poslední návštěvě, zíraje přitom do mé ústní dutiny, poprvé překvapivě nanesl ekologické téma: co jako říkám elektřině z jádra, plánované dostavbě Dukovan a Temelína, těm „zapšklým“ Rakušákům, kteří určitě po nás vyjedou atd. Samozřejmě by to bylo téma pro mě, neboť o tom trochu něco vím, jenže jsem musel být zticha, protože…Povím to tedy tady.

Bohužel stran těch Rakušáků měl – aniž to tušil – velikou pravdu; už se na nás chystají, UŽ JE TO TADY, jak jsem článek nazval.

Před časem jsem tady v jednom vyprávění o Rakousku pojednal i jejich postoj k atomové energii. A v závěru té pasáže jsem „prorocky“ (což nebylo a není těžké!) napsal:

Jeden významný rakouský novinář to už neunesl a nazval toto štvaní nebezpečnou výbušninou a – s ohledem na minulost – zahráváním si s ohněm. Jako by četl mé myšlenky! Bohužel sám toho moc nezmohl, odpor vyústil, jak řečeno, až k blokádám hranic, uplácení našich protiatomových iniciativ, k protestům přímo u bran elektrárny apod. V současné době se obdobné akce poněkud utlumily, avšak ona zmíněná výbušnina úplně odstraněna nebyla a hrozí kdykoli otrávit naše vzájemné vztahy. Rozhodně ji zase „odjistí“, až bude schválena dostavba dalších bloků.

Ano, „odjišťování“ už bylo zahájeno, jak vyplyne z následující informace. Před pár dny se k diskusi o aktuálních otázkách v oblasti elektrické energie sešli referenti pro energii všech zemí Rakouska. V Zwentendorfu – v zaplombované atomové elektrárně, skoro na den poté, co před 41 roky bylo referendem těsně odhlasováno její neuvedení do provozu. Asi v tom viděli jistou symboliku, v mých očích ekonoma však má hodně hořkou příchuť. Totiž její výkon 730 Megawatt za proinvestovanou ca. jednu miliardu eur mohl zásobovat 1,8 miliónu domácností, zatímco ten dnešní ze solárních panelů na její  střeše, fasádách a pozemcích zásobuje rovných 200 (!) domácností.

Zdrcující čísla o této neefektivnosti však nebyla na překážku. Všichni se navzájem utvrdili v zásadně negativním postoji k jádru a vyzvali Evropskou unii, „aby se jasně přihlásila k odmítnutí atomu.“ S tím ovšem těžko uspějí, když 126 reaktorů v unii produkuje více než čtvrtinu veškeré elektrické energie a ve Francii tento podíl činí až úctyhodných 70 procent. Přitom Francie, Velká Británie a středoevropské státy nadále počítají s další výstavbou či obnovou svých atomových zařízení.

Proč přicházím s touto problematikou? Bez ohledu na ono setkání není žádným tajemstvím, že Rakušané od prvopočátku viděli v Dukovanech a Temelínu pro jejich blízkost hrozbu. A někteří aktivisti považují Dukovany dokonce za nejnebezpečnější atomovou elektrárnu v Evropě, přičemž i ty další, které v okolních zemích Rakousko „obklopují“, hodnotí jako riskantní. A pro důkaz toho neváhají na nich ukazovat i ty nejnemožnější „nedostatky“ – třeba od vadných svárů na potrubí až po ohrožení zemětřesením…

Pro nejbližší dobu je však rakouským odpůrcům jádra největším trnem v oku Temelín, který kromě další výstavby počítá i s prodloužením provozu obou dosavadních bloků. A už se více či méně otevřeně chystají k protiakcím různého charakteru. Zaujalo mě například, že pro ten případ objevili jejich „právní experti“ jakousi kličku v právu Evropské unie, podle níž budou veškeré další plány v Temelíně podléhat dokonce k přeshraničnímu posuzování vlivu na životní prostředí. Už můžeme předem tipovat, jak by takové posuzování asi dopadlo…

Nebudu vůbec daleko od pravdy, když na závěr předpovím, že česko-rakouská sousedská láska bude – podobně jako ta mezi lidmi – procházet v  nadcházejících časech zase složitými krizovými etapami. Bohužel oproti té lidské se nebude moci řešit něčím na způsob rozchodu, aby každý mohl dál žít v klidu a měl pokoj od toho nechtěného druhého…

Ale  vzhledem  k datu v  kalendáři  – i tohle  jsme si přesně  před  30-ti roky  vycinkali. Být tady ještě  pořád  bolševik, myslíte  že  by si  Rakušáci  nějak vyskakovali?