Před pětasedmdesáti

napsal Geordyn

 

Dávno tomu, předávno ?

I když ještě žijí nemnozí pamětníci, jistěže ti z nejmladších v oné době, tak nemohu nekonstatovat, že už bych o tom mohl psát, jako začínají mnohé z lidových pohádek – třeba takové, které sbíral Karel Jaromír Erben, nebo Božena Němcová, nebo i nějakého pohádkáře z pozdější doby – nezáleží na jméně, nýbrž na tom, jakými slovy pohádku obvykle začínali.

Takto : Bylo nebylo, dávno tomu. Za oněch časů…….

Oni totiž současní držitelé moci a jejich hlásné …, třeba pozouny, všemožně se tak stavějí ke třičtvrtě století ukončení celosvětového vzájemného vraždění lidí, které stydlivě krátce označují – II. WW.

Tak se o tom zmiňují ty pozouny. Třicet let pozvolna, salámovou metodou, se snaží měnit červené kolečko v zelený trojúhelník. Jinak obrazně řečeno.

A srp s kladivem doprovázený červenou hvězdou mění na hvězdu bílou s dvěma pruhy po stranách. Přičemž tu bílou už konjunkturálně nestydatě doplňují poslední dobou významově pohrobky i svastiky, a ta významová změna dospěla až ke lhaní takového kalibru, který obrácen by zněl, že Plzeň osvobodily od německých nacistů spojenci protihitlerovské koalice a ne americká armáda.Ostatně, je  to pravda, protože  v sestavě  Pattonových  jednotek do Plzně  v prvém sledu  přišel také  belgický 17. střelecký prapor.

Ten, kdo umí sledovat současnost, mi rozumí. Tak jsem pochopil informaci mainstreamu po tom, co zaznělo ze Západu, že nejvražednější koncentrační tábor, který zřídili Němci v polské Osvětimi (dobově přesněji – Konzentrationslager Auschwitz-Birkenau), neosvobodila Rudá armáda 27. ledna 1945, ale spojenecká vojska protihitlerovské koalice.Ačkoli  mezi jednotkami 60. armády 1. Ukrajinského frontu pod velením maršála Koněva zcela určitě žádná spojenecká síla  nebyla.

A také je tato snaha přepisovat dějiny naprosto zřejmá z faktu, že loni na připomenutí pětasedmdesátého výročí zahájení druhé fronty 6. června 1944 se účastnila nástupkyně tehdy poražených německých nacistů kancléřka Merkel, ale proč nebyli pozváni nástupci spoluvítězů Rusové ? Mluví to za vše a potvrzuje moje řádky výše.

Málokdo dnes ví, jak v roce 1943, prostí ruští – tehdy sovětští – vojáci, říkali americkým konzervám obsahujícím hovězí maso s fazolemi a dodávaným v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu, s dávkou štiplavého vojáckého humoru – „Druhá fronta.“

Ale ne, nebudu používat už metodu mainstreamu, abych jejich záměrné překrucování historické pravdy, nebo její zamlčování řešil nějak podobně jako ony nájemné pozouny. Ale těm konzervám se na východní frontě tak opravdu říkalo.

Nechám o oné pohnuté době hovořit fakta. Nepopiratelná pro ty, kteří jsou ještě schopni chápat skutečnosti tak, jak je zachytili oni pamětníci. I fotografiemi hrobů padlých. Umíralo se, pravda i u válečného protivníka, i o něm ona fakta se zmiňují a také doprovázená fotografiemi – šibenicemi na náměstích i na návsích před šindelovými střechami horských osad. Mnoho z nich lehlo popelem od okupanta, jako msta za podporu partyzánských oddílů v horách Valašska. Třebaže jen jídlem a občas poskytnutým noclehem a mlčením o tom.

A váleční protivníci – tedy němečtí náckové, si svoje umírání na válečných frontách zvolili sami svou agresí proti celému světu. Pravda, někteří nedobrovolně, ale v roce 1940 po obsazení téměř celé Evropy si tehdy mnuli ruce, jakého si zvolili v roce 1933, perfektního vůdce.

A potom toto :

Ploština, samota Ryliska, Prlov, Vařákovy Paseky, Juříčkův mlýn – gestapo nejprve zastřelilo zmučeného mlynáře a po něm i jeho ženu a dvě dcery, které celou hrůznou scénu sledovaly. Syn se udusil v hořícím domě.

Traduje se, že gestapo nabídlo dívkám život, pokud vyzradí, co ví o partyzánech, „Zabili jste mi tatíčka, nic neřeknu,“ zněla odpověď čtrnáctileté Marušky. Jen traduje. Ale jiných doložených příkladů vzdoru vůči okupantům, je mnoho, takže bych hlasu lidu věřil.

„Ti lidé, kteří partyzánům pomáhali, zůstali mnohdy nedoceněni. Bez nich by žádné partyzánské hnutí nebylo,“ upozorňuje Zdeněk Pomkla ze vsetínského okresního archivu. Partyzáni měli možnost zmizet v lesích, ale ti kteří jim pomáhali, vystavovali riziku celé rodiny a žili pod neustálým psychickým tlakem, „To si dnes vůbec nedokážeme představit,“ dodal historik.

Takže moje kladení faktů se bude vztahovat na malou oblast osvobozovacích bojů Rudé armády s německým Wehrmachtem a zbraněmi SS. Na oblast Valašských hor. Když jsem byl mladší, prochodil jsem mnohá místa o kterých jsou zmínky v tomto článku. Viděl partyzánské bunkry – zemljanky. Některé byly ještě v dobách socialismu z piety udržované. Dnes v řevu pozounů, by to byl smrtelný hřích.

Eses byli ti, kteří měli na svých vojenských čepicích odznak – štítek, znázorňující jejich úlohu určenou jejich zbožštěným fýrerem – Hitlerem a jeho pravou rukou Himmlerem.

Lidskou lebku a pod ní zkřížené dvě lidské kosti – hnáty. Tedy kosti stehenní. Proč tak podrobně o tom štítku? Aby bylo jasno všem, že takto se otevřeně prezentovali vrahové – lidské bestie. Viděl jsem je. Také byli ve mlýně tam, kde jsem v dětství žil, a odváděli zatčeného pana mlynáře. Bylo to v Poříčanech a mezi mými dětskými kamarády se opatrně šuškalo, že pan mlynář ukrýval partyzány. To mohu doložit jen svou pamětí. Ještě slouží.

Už se přede mnou otevřela, dále postupující osmdesátka mého života. A nepřipadají vám znaky SS se znaky strany Pirátů značně podobné ? Není  topro tuhle politickou stranu takhle  náhodou  signifikantní nedostatek elementárního  politického vkusu?  Z románů, které jsem v dětství čítal, tam měli piráti na svých lodích vlajky také s lebkou a hnáty…ů

SS se rekrutovali i z jiných národů, nebyli to jen Němci. Byli to i Estonci, Lotyši, Holanďané, Vlámové, Italové, Dáni, Francouzi, Norové, Finové, Chorvati, Bosňané, Albánci, Belgičané, Rusové a Ukrajinci (Vlasovci), jen Češi neměli esesáky. Ale měli jakéhosi Čurdu, který zradil své spolubojovníky a tak začala v Čechách Heydrichiáda. S pěti tisíci popravených českých vlastenců. Vzpomínejte. A nezapomínejte !

Z obecní kroniky:

„ … Stísněná nálada v obci mezi 30. zářím 1938 a 15. březnem 1939 se pozvolna uklidňovala. Lid se semkl a věřil, že po okleštění naší republiky a zabráním Sudet snad bude klid. Velkým zklamáním bylo vyhlášení samostatného slovenského státu. Byla to rána dýkou do zad. Ještě se lid nevzpamatoval z jedné rány, když dolehla druhá – ještě větší – pro celý národ tak tragická. Hitler vtrhl do naší země se svými vojsky. V těchto osudových  chvílích seděl lid doma do nocí u přijímačů, nebo hromadně v hostincích se slzami v očích naslouchal zprávám o překročení hranic německým vojskem. Nabádáno bylo ke klidu a pořádku.

Do naší obce přijely první motorizované hlídky okupačních vojsk v noci okolo 12. hodiny ze 14. na 15. března 1939. Před tím už byla okupována města Moravská Ostrava, Frýdek – Místek a Frýdlant nad Ostravicí. Německá vojska se ubytovala v hostincích a školách. Vyučování nebylo. Lid se k nim choval nevšímavě a díval se na ně jako na vetřelce.“

Následujících šest let okupace poznamenalo i naši obec. Byla to léta utrpení, slz, strachu, odříkání, beznaděje, ale také sousedské podpory v nouzi. Jen těžko si dnes dovedeme představit, jak toužebně byl očekáván konec války. Opět citace z obecní kroniky : „… Jak vylíčit pocity občanů, se kterými vstupovali do slavného roku 1945 ?… Byla to nedočkavost, touha, radost, ale i obavy, jakým způsobem se přes nás přežene krutost války. Prožívali jsme od časného jara čím dál vzrušenější dny. Fronta se přibližovala… .“

Přibližovala se od severovýchodu, od Moravské Ostravy. Tento směr útoku Rudé armády a nesmírně kruté boje s ještě dosti silným německým nepřítelem, byl určen sovětským hlavním velením jako odlehčovací manévr hlavního tehdy směru útoku. Útoku na Berlín.

Tento manévr měl zajistit, aby Němci nemohli z českomoravského prostoru přesouvat techniku i živou sílu k Berlínu a naopak. Osvobození Ostravy po těžkých bojích, při kterých nacistům významně pomáhala v obraně i bývalá pohraniční opevnění Československa z roku 1938, která měla bránit republiku a nyní pomáhala svým železobetonem Němcům.

Ostrava byla osvobozena 30. dubna 1945, právě v den sebevraždy vůdce „Tisícileté německé říše“, Adolfa Hitlera, který před tím proklel celý německý národ – ač sám původem Rakušan – protože nesplnil jeho imperiální choutky na dobytí celého světa. Jeho stoupenci po roce 1933, nadšeně zpívali v jedné písni, „Dnes nám patří Německo a zítra nám bude patřit celý svět ! “

Historikové se shodují v tom, že Ostravsko – opavská operace byla pro houževnatý odpor Němců, ještě obtížnější pro Rudou armádu, než boje na Dukle. A jako v Dukelském průsmyku, kde se bojů účastnily i jednotky Československého armádního sboru, tak i u Ostravy se vyznamenali českoslovenští tankisté. Ti dojeli 10. května až do Prahy. Mnozí ale ne, padli v posledním okamžiku. Taková je válka.

Své vzpomínky občas vkládám do ověřených údajů mnoha svědky v publikaci vydané nakladatelstvím Beatris, v prosinci 2010 – Čeladná, kolik stála svoboda této obce?

Autor Stanislav Tofel shromáždil mnohé svědecké výpovědi a vzpomínky i fotografie od občanů Čeladné i zápisky z obecní kroniky. Události před 75. lety tak vyznívají, jako by se to stalo nedávno. Zapomínáme a proto jsem sáhl po této útlé knížce a nabídl vlkovi i Vám, čtenářkám a čtenářům Kosy, připomenutí oné pohnuté doby. Také proto, že si nepřeji, aby se i v jiné podobě ta válečná doba opakovala.

……………První vojáci Rudé armády na Čeladné

Protože nemám souhlas ani autora publikace, ani snad ještě žijících svědků, nebo jejich potomků, nemohu jejich jména uvádět. Ale už jen množství lidí, kteří svědčili o oněch událostech, by mělo věrohodnost potvrzovat. Podávanou i místním nářečím. Jen budu uvádět známá jména sovětských vojáků, nebo jejich velitelů.

….„Bylo to 3. května, už po čtvrté hodině odpoledne, jak sem byl ještě před konzumem na Plucnarce. (pozn. Geordyn – Plucnarka je jedna z osad horské obce Čeladná)

A nejenom já! Seděli sme čtyře na lavici a rokovali o 27. dubnu, když na Plucnarku – z jihu od mosta – přišla přímo před obchod početná skupina ruských vojáků. Bylo to naprosto nečekané. Byl to pro nás všechny šok! Něco takového na Plucnarce – a to po 27. dubnu – to nigdo nečekal! (pozn. G., o 27. dubnu, bude vysvětlení pod čarou) Co bych vám dále povídal. Ešče před chvilkou sme probírali, co s námi možu Němci udělat za tu 523 (pětsetdvacettrojku). To nebyla vidina, to byla neuvěřitelná skutečnost! Dyť před týdnem – před tímto obchodem – tu byla stovka Němců!

Těch Rusů bylo více než 30. „Gdě German?!“ To byla jejich první slova na Plucnarce! Takové otázce rozuměl každý. Ukázali jsme na zbytek „pětsetdvacettrojky.“ (vysvětl. G., spáleniště)

Všeci měli napěchované vojenské ruksaky a každý měl bubínkový samopal. Zajímavé bylo, že chtěli enom napít. Ostatně v ten čas v obchodě dohromady nic nebylo. Stačila jim obyčejná voda. Nigdo z nich neměl hlad – na rozdíl od nás! Vidím to pořád, jak jeden voják měl na hřbetě hranatou bedýnku. Byla to vysílačka…“.

Těch 30 ruských vojáků, co se zastavilo na Plucnarce, mělo vyčistit naše lesy od Němců. Jednotce velel major Konstantin Karpovič Popov.

…..„Když u obchodu zjistili kde jsou, chtěli ještě ukázat cestu, která je dovede na Pustevny. Při jejich krátkém odpočinku na Plucnarce postavili vysokou radiovou anténu a hlásili se svému veliteli. Bylo to všechno skutečně jenom krátce a už se zvedli a pokračovali dolů po cestě ke křižovatce.“

Poznámka pod čarou.

Událost označovaná jako to, co se stalo týden před setkáním občanů s vojáky majora Popova u obchodu na Plucnarce, tedy 27. dubna, byla likvidace čtyř německých velících důstojníků Jagdkomanda ze Vsetína, kteří přijeli autem ten den ráno sami bez svých vojáků, kteří se pro naprostý nedostatek benzínu do aut, měli dostavit za nimi pěšky. Důstojníci v domě č. 523 připravovali pro celou Čeladnou to, co už udělali v osadách jinde, pro pomáhání partyzánům.

Nechejme o tom hovořit svědka…..„Byl konec války a nebyl benzín ani nafta! Trestní komando muselo přijít ze vsetínských kasáren pěšky! Byla to určitě stejná rota najatých zabijáků, co několik dnů před tím prováděla zvěrstva na Ploštině a na Prlově. To už se naši Podolančané doslechli. Přítomnost německých důstojníků – to nebylo nic jiného – než předzvěst masakru, který tu na nás chtěli udělat!“

Zpráva o příjezdu a přítomnosti německých důstojníků na Plucnarce se roznesla bleskem po okolí. Ukažte nám v Podolánkách chalupu, která nepomohla a nepomáhala partyzánům.

Ženy z domů uprchly s dětmi do okolních hustých lesů, kde hledaly bezpečí a úkryt pro nejbližší dny. Mnohé stačily vzít uzlík jídla a teplé oblečení pro děti. (poz. G., Podolánky jsou jedna z osad obce Čeladná)

Němečtí důstojníci v domě 523 studovali mapy podolanského revíru. Upřesňovali v mapě místa, kde se nacházejí nahlášené rodiny, které měli na seznamu. Označovali v mapách příjezdové cesty k jednotlivým osadám a připravovali rozkazy velitelům družstev, které rodiny mají zatknout. Určili také domy, do kterých je potom naženou. Němečtí důstojníci už měli zkušenost z Plošiny a z Prlova. Upřesňovali maličkosti. Čekali jenom na příchod likvidačního komanda a hned by přistoupili k akci.

Vrchní fořt, tj. Nadlesní byl v té době Ing. … … Zprávu o tom, co se chystá, se určitě dověděl mezi prvními! Jak zabránit likvidačnímu masakru, který tady němečtí velitelé přijeli udělat?

Nečekat až katané pěšky přijdou a s pomocí předsunuté zpravodajské skupiny kapitána RA Michaila Jakovleviče Saveljeva, o které pan nadlesní se svými hajnými věděl, velitelskou čtyřku důstojníků Jagdkomanda zlikvidovat a pokusit se tak zabránit další Morávce, Ploštině, Prlovu…..

Saveljevova skupina neměla provádět destrukce a sabotáže, měla především zjišťovat na severovýchodní Moravě místa, kde německé vojsko připravuje obranné linie.

Vojáci kapitána Saveljeva spolu s hajnými a několika drvaři obklíčili po příjezdu německého auta na Plucnarku ze všech stran dům č. 523. Byl to dům, ve kterém se usídlili němečtí důstojníci.

Útok na pětsetdvacettrojku ukázal, že lehké zbraně vojáků RA i lovecké ručnice hajných nedokážou německé důstojníky zastrašit. Začalo vyjednávání, aby se Němci vzdali, ale oni parlamentáře zajali a uvěznili. Co teď. Čas ubíhal a opěšalí katané mohli už už, dorazit.

Vojín RA, Jefim Andrejevič Pugačev překonal nechráněný prostor a podařilo se mu domek zapálit. Čím ?

Benzínem v kanistrech auta, připraveným na likvidaci budoucích zatčených rodin v plamenech hořících chalup, jako se to stalo již dříve na Ploštině. Spálil i auto.

Vojína Pugačeva zasáhla střelba německého samopalu při ústupu od hořící chalupy. Zahynul na poranění 2. května. Čest jeho památce ! !

Střelba zasáhla i po zapálení chalupy prchajícího parlamentáře, místního učitele ovládajícího němčinu. Přežil, jen trvale napadal na zraněnou nohu.

Podrobnosti o tom i o dalších souvisících událostech vynechme. Musím se sovětskému hrdinovi omluvit, že tak činím. I když svým rozhodným činem zachránil mnoho životů vesničanů. Kosa sice má u wordpressu k dispozici místa dost, ale nemám s adminem vlkem dohodnutý rozsah článku a ještě jsem se nezmínil o událostech dalších.

Třeba o tom, že opěšalé Jagdkomando ze Vsetína, pozdě odpoledne se na určené místo dostavilo.

…….Rota pochopů přišla od Kociánky. Německé jagdkomando, které mělo chytat naše lidi a „nacpat“ je do určených domů, přišlo na Plucnarku s velkým zpožděním. Bylo to až odpoledne, po třetí hodině. V té době už hájenka jen dohořívala. Když na Plucnarce němečtí pochopové uviděli jejich ohořelé vojenské auto a hned vedle dohořívající dům, na nic už nečekali. S velkou obavou před partyzány začali ustupovat a vraceli se tam, odkud přišli.

…..svědek, rodák z Mečové: „V každé chalupě sa všeckým lidem – v tých hodinách jednalo o život! Nebylo u nás chalupy, ať v ní býval hajný nebo drvař, aby sa jeho rodina nějak mohla vyhnúť pomoci partyzánům. Co ste měli robiť – gdyž přišli za ťmy ke dveřam dva, tře, anebo vjac chlapů se zbraňu – byli promočení, zmrzlí a všichni hladoví – takým nemoh nigdo odepřeť pomocť. Jinak by si stejně vzali sami. Tak to bylo po celů zimu od čtyřicátéhočtvrtého až do osvobození. Kdo z nás – z Podolánek – by tehda ušel potrestáňu? Nad kým by sa smilovali? Co nám zbývalo? Jedině hnedkaj utéct hluboko do lesa! To bylo pro nás jediné řešení a to v tým případě, že sa to člověk doslechl. To čekalo všetkých, kteří tehda nešli do konzumu pro forotu.

Já ešče vím, ale to už bylo z doslechu, že ty ohořelé zbytky německých velitelů byly zakopané naproti pětsetdvacettrojky, pod svahem, na pravém břehu Čeladenky. Na podzim jich potem exhumovali a odvezli.“

Další svědek vypravuje ….„Od Frýdlantu ve směru na Kunčice projely odpoledne 4. května po železniční trati dvě těžké spřažené parní lokomotivy – v železničářském slangu – obě byly pod párou. Před sebou tlačily otevřený nákladní vagon s hlídajícími vojáky v plné zbroji. To spřežení za sebou táhlo v závěsu lokomotivu třetí. Ta měla na svém konci připevněný těžký hák, který se mohl spustit a zase zvednout. Po jeho spuštění hák zachycoval pražce mezi kolejemi, potrhal je. Tím se koleje pokřivily a železniční trať se stala neprůjezdnou. Spřežení dojelo až do nádraží v Kunčicích p. O. Tam lokomotivy a celá osádka zůstaly v pohotovosti a obě lokomotivy drželi pořád „pod párou“. Když odjížděl poslední vlak s německými vojáky a německými civilisty z kunčického nádraží, doprovázelo jej spřežení tří lokomotiv. Lokomotivy opět trhaly za sebou železniční svršek. Před Frenštátem zastavily na mostě, kde se vlévá potok Bystrý do řeky Lomná. Zastavily tak, že prostřední zůstala uprostřed mostu. Když obsluha opustila lokomotivy, Němci odpálili podminovaný most. Jaký byl výsledek? Na to si velmi dobře pamatuji, protože po osvobození jsem pracoval nejenom na opravě železničního svršku, ale hlavně na vyprošťování těchto tří lokomotiv.“

Osvobozování Čeladné

Začátek nese datum 4. května 1945. Byl to pátek a bylo pěkné počasí. V odpoledních hodinách, okolo 14. hodiny, průzkumné hlídky RA, za kterými postupovala celá rojnice, se dostaly na severovýchodní pozemky naší obce – na Vrchy.

Rojnice

Podél hlavní cesty v Ostravici bylo výchozí postavení pro vojáky Rudé armády. Po dvanácté hodině vyrazila celá rojnice sovětských vojáků západním směrem na Čeladnou.

V mapce č.1, jsou zakreslené stanovené směry útoků. Konce červených šipek znamenají dosažené prostory vojsky RA, ve večerních a nočních hodinách dne 4. května 1945. Modrá čísla v červených kroužcích jsou místa, kde rudoarmějci byli raněni a kde někteří zahynuli. Padli s nimi také dva sovětští důstojníci.

1. v kroužku. Četa vojáků RA na koních měla rozkazem přiděleno vyčistit od Němců Žářík, podhůří Smrku, horní Čeladnou, podhůří Malé Stolové a podhůří Velké Stolové směrem k železniční stanici v Kunčicích p. O.

2. v kroužku. Druhé uskupení, které mělo nejvíc vojáků, udělalo dlouhou rojnici podél hlavní cesty v obci Ostravice. Rojnice vykročila po dvanácté hodině směrem na západ. Postupovala přes pahorek Žár prostředkem Vrchů a měla směřovat na hlavní křižovatku v Čeladné.

3. v kroužku. Třetí uskupení mělo vyčistit od německých vojáků prostory Sokolské chaty, zajistit volnou cestu přes Novou Dědinu a přes Pstruží na Čeladnou.

Konce červených šipek ukazují prostory, kam rojnice RA postoupila 4. 5. 1945.

Průzkumné hlídky zjistily, že bez dělostřelectva německou obranu nepřekonají, a proto se před setměním zastavily v dosažených místech. Modrými čarami jsou značené některé posty německé obrany.

V mapce č. 2 jsou zaznačené pochodové osy RA pro den 5. května 1945 po doplnění rojnice těžkou vojenskou technikou.

Tedy mechanizované jednotky – vojenská automobilová technika, vozatajstvo a těžké dělostřelectvo, tanky, kaťuše a týlové zabezpečení. Tyto jednotky jsou označeny č. 4.

Ráno 5. května 1945 – již po čtvrté hodině – vyrazily jednotky po silnici do Nové dědiny a tam ruské vojsko odbočilo směrem na Čeladnou. Jaká to byla radost, že po silnici, po které ještě v noci prchali Němci, ráno 5. května už jelo vojsko RA. Jaká to byla úleva a radost a sláva – to dnešní člověk nedokáže pochopit! Tu povznášející a nádhernou náladu ještě umocňovalo krásné slunečné počasí a rozkvetlé stromy a keře. Jako na uvítanou rozvily šeříky nádherně své květy.

Osvobození obce Čeladná probíhalo naprosto z jiného směru než předpokládali naši okupanti. Počítali s tím, že „Ivan“ bude postupovat na pochodové ose: Horní Bečva – Plucnarka – horní Čeladná – dolní Čeladná. Díky zpravodajské jednotce kapitána Saveljeva se velení 4. ukrajinského frontu zavčas dovědělo o obranných zátarasech, které byly připravené ve Strašidelném údolí poblíž křižovatky u Kněhyňské ráztoky. S německou důkladností tu byly vykopány protitankové zákopy, palposty pro kulometná hnízda a pro protitanková děla.

Tak ukončuji podrobný popis bojů o osvobození jedné jediné horské dědiny s jejími roztroušenými osadami po stráních valašských kopců a o tom, jakým strádáním horalé prošli za německé okupace a kolik Valachů zaplatilo svým životem pomoc partyzánským jednotkám, které se na Moravu přesunuly po potlačení Slovenského národního povstání proti nacistům, z podzimu 1944.

Přikládám několik nedokonale oskenovaných stránek knihy s dobovými fotografiemi, a dvě barevné mapy, ke kterým jsou v textu vysvětlivky. Mapy technicky vylepšil pan Leo K., aby na nich bylo vše zřetelné, za což mu děkuji.

Na dvou oskenovaných stránkách je pamětní strana z obecní kroniky Čeladné, kde jsou jména popravených hajných a dřevorubců, za pomoc partyzánům. Druhý sken je se snímky pietního rozloučení – pohřbu padlých rudoarmějců při osvobozování obce. Dva z nich měli důstojnickou hodnost.

A uzavírám vše slovy tehdejšího velitele Československého armádního sboru, generála Ludvíka Svobody.

„Nikdy nezapomeňte, jak snadno jsme svobodu ztratili, a jak jsme ji těžko, a za nesmírných obětí museli dobývat zpět.“

A kolik že stála svoboda té horské dědiny na Valašsku?

21 hodin tuhých bojů !

18 padlých vojáků Rudé armády ! Čest jejich památce !

Svoboda jen jedné jediné dědiny ! A kolik těch dědin a měst za ty čtyři roky války bylo? Nespočítáme to. Hodně. Nesmí se to opakovat ! ! !

Nesmí se to opakovat ! ! !

Zločiny proti lidstvu musí být trestány. !

Vlkův dovětek:

Jsem velmi  rád, že Geordyn napsal tuhle  vzpomínku na osvobozování svého rodného kraje. Autentické slova  pamětníků i jeho jako pamětníka. Bez snahy někomu vymývat  mozek  nebo vnutit jediný správný pohled.

Lidé tekrát byli bez sebe  štěstím, že ta hrůza  skončila a  že ti,co za  ni mohli  byli poraženi na  celé  čáře a většina  z nich  také potrestána. Nemohli tušit,  že  o 3/4 století později bude mít leckdo daleko více pochopení pro ty  v uniformách wehrmachtu a SS, než pro ty,  co je tehdy vyhnali… K  těm  dvěma  Geordynovým závěrům přidám ještě  jeden:

Nemáme právo zapomenout  či nechat zapomenout!