Tip na dobrou knížku: Chyťte Žida, aneb proč Evropa nenávidí Izrael a miluje Palestince

napsal Řezníček z Brna

Tip na dobrou knížku: Chyťte Žida, aneb proč Evropa nenávidí Izrael a miluje Palestince

Autor knížky: Tuvia Tenenbom

Vydalo nakladatelství: Zeď s.r.o. 2018

Počet stran: 444

Tato knížka se stala literární senzací, protože přináší nový, překvapující a znepokojivý pohled na dění v nejsledovanější zemi na světě – na Izrael. Autor knížky se rozhodl zjistit, proč, když Izrael je jedinou fungující demokracií Blízkého východu, velká část Západu jej tak nevnímá a naopak si myslí, že ti dobří jsou Palestinci.

Protože je autor  Tenenbom původem  Žid, který ale již dlouho v Izraeli nežije,  daleko by se ve svém zjišťování nedostal. A tak se ve Svaté zemi vydává za Němce, novináře Tobiho. Německému novináři řeknou všichni všechno. A tak autor knížky debatuje s palestinskými politiky, beduíny, liberálními Izraelci, křesťanskými mnichy, ultraortodoxními Židy, evropskými i židovskými levicovými aktivisty, úředníky mezinárodních organizací, turisty všeho druhu a nezapomene se zeptat i pouličních prostitutek.

Těm všem klade chytré i zdánlivě naivní otázky a když nedostává odpověď na často nepříjemné otázky, nenechá se odbýt, až nakonec odpověď dostane. Z těchto rozhovorů a zážitků  „německého novináře“ se skládá obrázek o dnešním Blízkém východě, je to neobyčejně vtipný pohled, zároveň alarmující a šokující a to proto, že autor není v žádném případě politicky korektní. Dozvíte se například co všechno se na Blízkém Východě financuje z peněz EU. Kdyby to byly výstavby zdrojů vody nebo infrastruktura, tak je všechno v pořádku, ale výlety italské mládeže do palestinské zóny, semináře, university, kde jediným tématem je historie okupace Palestiny a nekonečné semináře????.

Autor je první den v Jeruzalémě a chce se mu na záchod. Po delším váhání uvidí budovu na které je nápis Universita Al-Kuds. Universita přece musí mít záchod a tak vejde dovnitř….

Ukázka z knížky:

Máte tu toalety profesore?

Ano, jděte nahoru a tam je uvidíte

Záchod je čistý a můžu ho použít, aniž musím recitovat Fátihu (první kapitola Koránu -pozn. autora),

 nebo si dávat na hlavu jarmulku.

Jsem hotov a vracím se do třídy.

Je tu několik  profesorů plus jídlo a pití – tolik, co hrdlo ráčí, vše s láskou zaplaceno štědrými Evropany. 

Počet Palestinců účastnících se vyučování: dva.

Toto je jediná universitní učebna na světě, kde má jeden student hned několik profesorů pro sebe.

Na zdi visí obraz olivovníku s nápisem: My neodejdeme.

Za chvíli se oba studenti vypaří, zřejmě je výuka o okupaci a utrpení nezajímá. Nepřipadá mi. že by zrovna dvakrát trpěli, ale co já vím.

Profesory to vůbec nerozhodí a čile diskutují mezi sebou.

Proč Evropská komise, sponzor university,  vozí evropské profesory až do Jeruzaléma, aby diskutovali mezi sebou, namísto aby jim uspořádala konferenci  třeba v Jižním Tyrolsku je mi záhadou. Jdu do informační kanceláře, chci zjistit, co je tohle za univerzitu, když má ve třídě jenom dva studenty.

Za stolem sedí muž a milerád odpovídá na moje otázky.

Okupace, říká a okupanty myslí Izraelce, je vyhazování muslimských obyvatel z jejich domů ve východním Jeruzalémě a dosazování Židů místo nich.

Kdy? Teď? Ptám se.

Celou dobu!

Kolik domů?

Spousty!

Kolik?

Třicet.

Třicet? 

Třicet.

Jak dlouho tu okupanti jsou, ptám se? Když to budeme počítat od roku 1967 tak…

Ne, počítáme od roku 1948 říká muž z informační kanceláře.

Oukej, od roku 1948. Třicet domů od roku 1948, to je míň než půlka domu za rok…

Ale také si nemůžeme opravit vlastní domy, nenechají nás, přisazuje.

Tohle místo ale vypadá pěkně a docela opravené.

Podívejte se nahoru, Vidíte, jak se tam na stropě odlupuje barva?

Vidím, je to velké jako kus papíru. To nemůžete přetřít?

Ne! Okupanti nám to nedovolí.

(konec ukázky)

Za universitou je hamam, což jsou turecké lázně, nádherně opravené za 2.4 miliony euro z prostředků Evropské komise. Před tím nám bylo řečeno, že Izraelci nedovolí přemalovat malou skvrnu na stropě university, přesto ale nechají rekonstruovat hamam za miliony euro. Buď jsou Izraelci hlupáci, nebo Arabové lháři, míní autor knížky…..

Velice výživná je debata autora knížky s norským aktivistou….

Ukázka z knížky:

Zatímco  ostatní účastníci mají napilno s broušením tanečních kreací, já si jdu popovídat s norským „řešitelem konfliktů“ hlavním expertem našeho nadačního shromáždění.

Prosím ho, aby mi vysvětlil, proč tu vlastně je, proč se obtěžoval přijet a co přesně ho k účasti motivuje.

V krátkosti, jak se takový dobroděj narodí?

Moje otázka ho zmátla. 

Copak jste nevěděl, diví se, že podstatou norské kultury je starost o lidí?

Ne nevěděl. Vážně se Norové starají o druhé? Staráte se také o jiné konflikty? O Kurdy a Tibeťany, Čečence a Albánce, Iráčany a Kopty, Afgánce a cikány – abychom to probrali jen namátkou?

Nervózně na mě kouká a chce  vědět, na čí straně jsem. 

Vy jste Ž-

Začne otázkou, ale zastaví se ještě před samohláskou „i“ a slovo Žid už nedořekne.

Zvláštní moment. Chvíli ho nechám viset ve vzduchu, jen pro ten pocit. Ale pak se nad Norem smiluju a prozradím mu, že jsem Němec.

Uleví se mu. Němci jsou dobří, takže můžeme pokračovat v rozhovoru.

Co si lidé ve vaši zemi myslí o arabsko-izraelském konfliktu? zajímám se.. Na čí straně stojí?

Oznamuje mi,  že devadesát procent Norů straní Palestincům, protože si myslí, že Izrael je rasistický, a že praktikuje státní apartheid.

A co si myslíte vy? vyptávám se dál.

Inu myslím, že Norové mají pravdu. Prozrazuje mi, že Norové chápou utrpení slabších menšin. Vždycky jsme takoví byli a vždycky takoví budeme. Taková je historie Norska a taková bude i jeho budoucnost.

Zajímám se, jestli by mi mohl říci, jak se Norové chovali během světové války.

Chce vědět, proč čmuchám kolem historie jeho země.

Jsem Němec, připomínám mu, a Němci a druhé světové válce mluví. To už je náš takový divný zvyk.

Pozoruje mě sice s obavami, ale přece žádný Nor jako on nebude lhát Němci, jako já.

Neradi to přiznáváme, pronáší tichým hlasem, ale kolaborovali jsem s nacisty.

Tlačím na něho trochu víc a ptám se, jestli to zahrnovalo i posílání Židů do pecí.

Ano odpovídá, malinko se mu třesou ruce a na tváři mu naskočí nervózní tik.

A není trochu zvláštní, dělím se s tímto milým tikajícím učencem o svůj postřeh, že národ, který chápe utrpení menšin tak, jako ho Norové vždycky chápali, posílal slabou židovskou menšinu do pecí?

Na to už neodpoví.

Mám štěstí, že uvěřil tomu, že jsem Němec. Kdyby si myslel, že jsem Žid, pravděpodobně by mi řekl, ať si přestanu pořád dokola stěžovat na tu „věc s druhou světovou válkou“. (konec ukázky).

 

Ve městě Betlém uvidí autor turistickou policii….

Ukázka z knížky:

U vchodu do Chrámu Narození Páně vidím turistickou polici.

Nejsem se plně jist povahou jejich práce a a jejich poslání, ale všímám si, že místo pušky a nábojů mají papír a tužku.

Do kostela se chystá vejít skupina turistů, ale turistický polda je zastavuje.

Turistická policie tu je od toho, aby shromažďovala statistiky, prozrazuje mi Sachar.

Odkud jste a kolik vás je? ptá se policajt.

Jsme z Japonska a je nás sedm, odpovídá mu jeden z nich.

Oukej, vítejte.

Jeden muž z této povedené skupinky přistupuje k poldovi a mluví s ním.

Já jsem součástí té skupiny Japonců, ale jsem Švýcar. Je to v pořádku?

Koukám na něj a přemýšlím. 

Tohle je ten největší důkaz že Bůh skutečně existuje: vždyť kdo jiný by mohl stvořit takového idiota, jako je tento Švýcar?

To by žádný velký třesk nedokázal.

Policajt, pro něhož – zdá – se to není první Švýcar, se kterým se setkal na mě mrkne a spiklenecky se usměje.

Zdá se, že oba máme shodný názor…(konec ukázky).

 

Tenenbom procestoval zemi křížem krážem, navštívil i Lakii, beduínské město.

Ukázka z knížky:

Před vjezdem do Lakie je vodovodní nádrž, u které zastavujeme. 

Po její straně vidím hromadu šrotu, vypadá to na zbytky staré nádrže, pomalované graffiti, včetně svastiky.

Amišaj mi vysvětluje, že starou nádrž, vyrobenou ze slabšího materiálu opakovaně poškozovala beduínská mládež, která do ní pořád dokola dělala díry.

Proč by poškozovali svůj vlastní zdroj vody?

Vědí dobře, že izraelská vláda škody opraví, jelikož Izrael si nemůže dovolit nechat je bez vody.

Vláda nedávno postavila novou nádrž, vyrobenou z betonu a mnohem tlustší, než byla ta stará, a navíc kolem ní udělala plot a připojila bezpečnostní kamery (konec ukázky).

 

Tenenbom se setkává se spoustou Židů, kteří jsou levicově progresívní, nepokrytě straní Palestincům a odsuzují i vznik státu Izrael. Jedním z nich je rabín Arik Ašerman, který je hlavním rabínem organizace Rabíni za lidská práva

Ukázka z knížky: 

Rábí Arik Ašerman, moderně a elegantně oblečený muž v super-cool teniskách je hlavním rabínem organizace Rabíni za lidská práva, proto se jdu podívat právě k němu.

Už jste o takové organizaci slyšeli?

Rabi Arik mi říká, že jsou přísně apolitičtí a nesmí se přiklánět k žádné straně.

Rabi Arik říká, že on sám je apolitický do té míry, že nikdy v životě neudělá krok, který by mohl být interpretován jako příklon k některé ze stran.

To je rabín podle mého gusta.

Zbývá už jen přimět ho, aby mi řekl, co si doopravdy myslí a jak proměňuje svoje myšleny v činy. 

Dle jeho slov je moc rád, že se ho na tyto otázky ptám a odpovídá mi s radostí a ochotou.

Věří prý v následující věci:

Izrael špatně zachází s Palestinci uvnitř i vně Izraele

Izrael vůči Palestincům praktikuje rasismus

Izrael krade palestinskou půdu

Izrael nelegálně vězní Palestince.

Všechny izraelské osady jsou nelegální

Izrael pravidelně porušuje mezinárodní právo a je brutální okupant.

Izraelští archeologové pravidelně ničí důkazy, které by mohly podpořit palestinské nároky na jejich zem.

Pokračuje svým seriózním tónem vyprávěním o činech, které on a jeho organizace dělají:

Napadají izraelskou vládu prostřednictvím justičního systému, podávají jednu žalobu za druhou, cestují do palestinských vesnic, kde slouží jako živé štíty proti vraždicím židovským osadníkům a vojákům.

Rabi Arik, profesí biblický učenec mě přesvědčuje, že Bible (Starý Zákon -poznámka autora), jakékoliv války zakazuje.

Fakt je, že Bible je válek plná, a to dokonce válek nařízených Bohem, mu jaksi unikl.

Stránku za stránkou se v Bibli píše o válkách, přesto o tom biblický učenec nic neví.

Začíná mě svým chováním štvát.

Popadnu Bibli, kterou má na stole a nenechám se odbýt: Hele, skoro na každé stránce se tu píše o válkách. Chcete to snad popřít? Čtěte se mnou.

Odmítá.

Tenhle rabín je nádavkem ke své apolitičnosti tak spravedlivý a studovaný, že dokonce dva roky žil s Palestinci.

Oči mu při té vzpomínce doslova září.

A čím to, ptám se dál, že všichni dobrodějové mají tak dojímavá srdce a duše, zatímco pravičáci jsou tak ukrutní?

Moje otázka jej urazí, má dojem, že si z něho dělám blázna.

Ujišťuji ho, že ne, že mě jen fascinuje jeho nenávist k sobě sama.

Já osobně, říkám mu, mám Palestince tuze rád, vyznávám se mu na oplátku, protože jsou hrdi na svoji identitu.

Zároveň nechovám respekt k těm, kteří nenávidí identitu svou, a je fuk, jestli jsou to zrovna Židi, nebo černoši.

Kdybych měl milovanou dceru, byl bych spokojenější, kdyby se provdala za hrdého aktivistu Hamasu, než za Žida, jenž nesnese svůj národ.

Arikova žena, mým prohlášením překvapená pronese pouhá dvě slova: Je nezměníte.

Žádám jí, aby mě svůj postoj vysvětlila.

Vyhoví mi: Být v naší době lidskoprávním  aktivistou znamená především osobní stylizaci, nikoliv filozofii, je to trendy, je to móda. Lidskoprávní aktivista nehledá fakta ani logiku, jde mu o dress code,  cool oblečení, o jazyk, dikci, způsoby a jistý typ vyjadřování.

Hodně se kvůli tomu doma hádáme, ale vím, že ho nezměním.

Žádná fakta ho nepřesvědčí. Je to lidskoprávní aktivista, takový prostě je.

Když přijde na komplexní témata, chápou ženy často rychleji než muži.(konec ukázky)

 

Pro mě velmi pozoruhodný je epilog celé knížky. Autor, který je Žid po delší době navštívil svou vlast a nejenže ji procestoval křížem krážem, ale vedl rozhovory se stovkami lidí.

Přečtěte si, co píše:

Epilog:

Když jsem tuto cestu začínal, byl jsem naplněn úžasem, a když jí končím jsem zděšený. Když jsem tuhle cestu začínal, mým společníkem byl smích, když jí končím, doprovázejí mě slzy, když jsem tuto cestu začínal, mým bližním byla naděje, když jí končím, zírá na mě zoufalství.

Byl jsem svědkem ohromných investic  a nekonečných pokusů Evropanů, o Němcích nemluvě, které všechny směřují k oslabení postavení Židů v této zemi.

Být zahrnut láskou Arabů jen proto, že věřili tomu, že jsem Němec a nikoli Žid bylo pro mě nepříjemné.

Sledovat Židy a vidět, jak jsou bezmocní, i když už mají svůj stát, bylo hrozivé.

Měla-li být průvodcem daného stavu logika, je jasné, že Izrael nepřežije.

Obklíčena nenávistí zvenčí i zevnitř nemůže žádná země přežít dlouhou dobu.

Jako zázrakem Židé vybudovali jednu z nejsofistikovanějších a nejkrásnějších zemí naší doby, ale co dělají, aby si jí udrželi?

Nenávidí sebe sama, protiřečí si, jsou ustrašení a mnozí spěchají, aby si pořídili pas jiné země  uvažují o návratu do Německa nebo Polska, kde jejich předci byli pochytání a zavražděni.

A co dělám já? Vracím se do Německa a pak do USA…..(konec ukázky)

 

Tak smutně končí knížka, u které jsem se dost nasmál, ale také se hodně dozvěděl o Blízkém východě. nejvíce mě ale šokovalo, že velké množství zvláště mladých Židů se začíná přiklánět k ideálům progresívní levice a trpí typickým jevem těto ideologie: Sebenenávidí svoji identitu,sebeobviňování a neustálý sklon k omlouváním za věci, které nemohou a ani nemohli ovlivnit, protože ještě nebyli na světě. Ale to není problém jen Židů.

Tuvia Tenenbom napsal vedle této knížky i další. Známe jsou především Všechny jejich lži – neuvěřitelně otevřený pohled do americké společnosti. Kniha byla napsána před vítězstvím Donalda Trumpa a odhaluje kořeny dnešní politické proměny USA, rozpor mezi liberálním pobřežím a zbytkem země.

Jako poslední knihu napsal Čau uprchlíci, zkoumající dopady uprchlické krize na Německo. Všechny tři knihy jsou psány obdobným stylem, velké množství rozhovorů s různými lidmi, kladení otázek, často politicky nekorektních a trvání na odpovědi.Mohu jen a jen  doporučit všem,kteří se chtějí něco dozvědět!