KYSELÉ JABLKO ANEB CO S TÍM

napsal Xaver

 

Nemám rád kyselá jablka, ta skutečná, jako třeba odrůdu Oldenburg, ani ta v přeneseném slova smyslu. Ta druhá obzvláště ne, protože člověk o nich píše s velkým sebezapřením a navíc musí každé slovo převažovat dvakrát – aspoň když si umíní psát o „nich“…

Pro toto rozhodnutí mě nabudil obsáhlý článek na jednom serveru před několika dny o MUDr. Miroslavu Plzákovi (25. 8. 1925-13. 11. 2010). Vy starší si určitě pamatujete na jeho rozšafné televizní glosování k otázkám namlouvání, manželství, sexu, ale hlavně k řešení manželských krizí či mužských nevěr. Jeho rada „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ se stala kánonem všech nevěrných záletníků. Vždyť to radí přece doktor-psychiatr!

Přiznám se, že v oné době (chce se mi napsat biblicky in ilo tempore) jsem ho rád poslouchal hned za Werichem, Horníčkem, a vtipem i všeobecným rozhledem, vyjadřovaným řadou citátů, se jim někdy blížil i jistý Miloš Zeman; o kterém není radno na KOSE ztrácet dobré slovo, ale toto snad projde.

Říká se „o mrtvých jen dobře“, avšak stejně jako u řady dalších zásad je nutno i k této přistupovat selektivně. Takže máme-li věřit tomu zmíněnému článku, který se ovšem opíral o několik průkazných fotodokumentů, byl pan doktor velmi křivý člověk. S rodinou nežil a měl řadu milenek-pacientek hlavně z uměleckého světa, které léčil ve své „laboratoři duší“ spíše tak nějak tělesně příjemně. Budiž mu přáno, pokud to stavěl na zásadě mens sana in corpore sano…

(Jistý čas mi bylo líto, že jsem se nestal klavíristou, který balil víc holek než já na kytaru, ale být psychiatrem také nemusí být marné.)

Proto ho ovšem do tohoto článku na KOSU netahám, M. Plzák mě zklamal z jiného důvodu: totiž léta aktivně spolupracoval s StB – nejdříve jako agent, později jako důvěrník. Donášel na chartisty, umělce, spisovatele a jiné, s nimiž absolvoval například různé večírky, mejdany apod. Vyhlášené byly třeba večírky s orgiemi v ateliéru mladého Muchy na Hradčanech, ostatně stejně jako v mnoha dalších případech i za účasti infiltrovaných členů StB. Takže mohlo komicky docházet k tomu, že estébáci donášeli jeden na druhého. A co ještě horšího, vyšetřovatelům vyzrazoval chorobopisy svých pacientů bez ohledu na zachovávání přísahy a lékařského tajemství. Ti je pochopitelně mohli beztrestně zneužívat.

Ale nechme už doktora spočívat v rukách božích s dodatkem, že určitě konal i dobro. Jen málokterý člověk je lotr od narození až do posledních dnů. Minimálně mu vděčíme za to rozdávání pohody a radosti ze života z tehdejších obrazovek, které dnes beznadějně absentuje…Jeden náhodný den autora u obrazovky: přes den několikrát jakýsi vlasatec, pak menší či větší hysterka (i vzrůstem), odpoledne několik politických fosilií a večer Kalousek nebo Kalousek. „Radost až do rána“ ani náhodou!

Jak jsem napsal výše, ten článek byl jen impulsem pro zapsání mého osobního názoru na onen ojedinělý jev v našich dějinách, jakým bylo vytvoření obrovské sítě špehů, donašečů, udavačů atd. pod vedením a řízením StB. Cokoli dále napíši, nesmí být ovšem chápáno jako snad jejich pardonování, omlouvání, zlehčování apod. V žádném případě, v drtivé většině tuto činnost vykonávali dobrovolně a za úplatu, takže jakékoli „porozumění“ nebo pardon nejsou  namístě. Svou činností zničili osudy mnoha jednotlivců i celých rodin – umělců, vědců, národohospodářů, pedagogů, novinářů i zcela obyčejných lidí. Tím vlastně poškodili všechny, celou společnost také ekonomicky, jelikož jmenovaní nemohli pro ni odvést v mnoha případech své špičkové dovednosti, znalosti a um.

Nehledě na to, kolik stálo udržování té tisícihlavé saně (kanceláře, konspirační byty, technika, platy, úplatky aj.) za těch zhruba čtyřicet let!

Zeptal se mě jednou známý, co bych dělal, kdybych ho objevil v Seznamech (i různých seznamech, kterých se vyrojilo několik). Ta odpověď vyjadřuje vlastně můj postoj k věci a byla zhruba následující:

Tak za prvé, musel bych tě s jistotou identifikovat – podle data narození, pokud bych si jím byl jist. Ovšem u některých jmen tento ukazatel chybí a tam je to složitější. A za druhé, mé rozhodnutí by záviselo na tom (jako ve všech podobných případech), pokud bych o tvém jednání a chování v té neblahé „funkci“, tj. jak moc jsi ubližoval, měl bezpečné důkazy (ale umíme se k nim dostat?). Teprve pak bych se rozhodl, zda přejdu na opačný chodník – skutečně i přeneseně. Ale ten pouhý zápis tam, sám o sobě…?

Mnozí se teď ptáte, zda nejsem příliš „korektní“? Vychovala mě k tomu pouze opatrnost a zkušenost. Totiž z mého okolí na pracovišti je v seznamech tolik jmen, až mě to ohromilo. S dvěma jsem dokonce sdílel kancelář a jeden si jako krycí jméno zvolil (bez velké fantazie) mé vlastní křestní. Nezaznamenal jsem však ani nejmenší signál, že by z jejich strany vzešel vůči okolí jakýkoli zaznamenatelný negativní čin. Naopak o jednom pozitivním mám i bez důkazu téměř jistotu: totiž když jsem vyjížděl s celou rodinou do Jugoslávie a poprvé služebně na Západ, vyžádali si příslušné orgány bezpochyby aspoň od jednoho z těch dvou „doporučení“, zda mají cesty povolit – a povolili…

(Úsměv na závěr: s tím, který si převzal „mé“ krycí jméno, jsem se v té Jugoslávii sešel na zahradě stejného gazdy…)

V té souvislosti musím vyslovit i domněnku, že někteří kolegové, kteří jaksi nepatřičně v seznamech chybí, by projevili bohužel méně objektivity, resp. velkorysosti.

Nicméně život a čas všechno zamíchal a zanáší prachem zapomnění a smíření. Stýkám se s těmi nezapsanými i zapsanými, kteří vědí, že vím a v debatách a návratech do dob minulých to není žádné téma. Zkrátka neumím si představit – a podobně uvažují snad i jiní – že bez důkazů, o nichž byla řeč dříve, bychom si po desítkách let spolupráce a přátelství ani neměli z toho jediného důvodu sednout vedle sebe třeba na pivu? Pro někoho možná těžký filozofický (morální?) problém, já na sklonku života už řeším jiné…

V závěru se trochu odchýlím od merita článku, což v mém psaní není výjimkou. Totiž výše jsem vyslovil názor, jak estébáctví poškodilo hlavně ekonomicky nejen „cílové osoby“, ale nás všechny, celou společnost. Bohužel byli po převratu vystřídáni poměrně malým počtem spoluobčanů (k nimž se zařadili chytře i někteří z těch seznamů), kteří zemi poškodili a poškozují v rozměrech nesrovnatelně větších, přímo gigantických; materiálně i morálně. Vlk o nich píše každou chvíli, já mám v tomto ohledu už delší čas zacíleno na „naše“ Piráty, kteří sice nezpůsobili škody vypočitatelné, ale potenciál ještě je způsobit mají  veliký. Dovolím si k tomu ocitovat slova jednoho politika, který nechtěl být jmenován, ale který mi mluví z duše, z jakési diskuze na internetu.

„ Berou je (lidé Piráty) jako určitou alternativu a mladé osvěžení v politice a už moc nevnímají, co ta ‚mladá krev‘ hlásá. Množství pirátských návrhů je levicové i na komunisty. Piráti tvrdí, že nejsou pro migraci, že jsou proti kvótám, ale pak se podíváte na prohlášení jejich členů a je to naopak. Piráti tvrdí, že nejsou extrémní levice, ale když si vzpomenete na to, co všechno už chtěli zdanit, zatočí se vám z toho hlava. Tvrdí, že jsou proti cenzuře, ale nic proti likvidaci svobod nedělají. Tvrdí, že jsou proti šmírování, ale v Praze chtěli šmírovat soukromé byty. Vytlačují auta, znepříjemňují lidem život. Když si představím, že by měli být ve vládě, vstávají mi vlasy hrůzou na hlavě.“

Ten závěr děsí i mě, jakkoli mi to může být na stará kolena jedno. Bohužel přes tu uzavřenou koalici se do vlády asi opravdu dostanou, neboť lidé potřebují čas, někdy bohužel hodně dlouhý, aby se poučili, aby prozřeli. Tak tomu vždy bylo a bude – u vlád minulých i budoucích…(Tady si vždy vzpomenu na to, co zbylo třeba z „mečiarismu“ a někdejší euforie kolem jeho nositele?).