Jaké občanství?

napsal Leo K.

Poslechl jsem si XTv s Václavem Klausem a pozastavil jsem se nad tvrzením „…já pořád hájím institut, na kterém je založen po politické stránce moderní svět – a to je institut občanství.“

To je zvláštní, pokud si totiž dobře pamatuji, tak o občanech a občanské společnosti mluvil Václav Havel a Václav Klaus s ním rozhodně, ale opravdu rozhodně nesouhlasil. Nebo že by občan Václava Klause a občan Václava Havla byli dva zcela různí lidé? Co se vlastně rozumí pojmem občanství?

Obecně uznávaná definice občanství neexistuje a tak se lze řídit výrokem Ústavního soudu:

Z obecného hlediska lze státní občanství definovat jako časově trvalý, místně neomezený právní vztah fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný, na jehož základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti, spočívající zejména v právu fyzické osoby na ochranu ze strany státu na jeho území i mimo ně, v právu pobytu na jeho území a na právu účasti na jeho správě veřejných záležitostí. Povinností občana je především věrnost státu, závazek k jeho obraně, výkon určitých funkcí, ke kterým je povolán, a dodržování právních předpisů státu i mimo jeho území. Konkrétní obsah státního občanství je určen zákonodárstvím jednotlivého svrchovaného státu. Je výsostným právem státu určovat podmínky, za kterých se nabývá a pozbývá státní občanství.

Jak je patrné z citace jde o vzájemná práva a povinnosti, která musí být vyvažována doslova na lékárnických váhách. Pokusme se zatím konkretizovat povinnosti státu vůči občanovi. Vyjde nám seznam podobný tomu, který tu následuje:

Ochrana obyvatel
Garance práv občana
Rozvoj vědy a školství
Zajištění občanů v nemoci a ve stáří
Péče o kulturní dědictví

Jestliže má stát dostát těmto povinnostem, musí mít funkční nástroje na jejich uskutečňování. A tady pohrdli politici devadesátých let švýcarskou zkušeností se zdůvodněním, že ji nelze převzít jedna ku jedné a zkoušeli „bastlit“ něco specificky českého. Tady někde je ta hranice mezi Klausovým a Havlovým občanem. Václav Klaus měl hned od začátku navrch, protože stavěl na standardním Tatcherovském principu kdežto Václav Havel přednášel disidentskou představu.

Klausův občan je homo oeconomicus, tedy model člověka, který je důsledně racionální a úzce sobecký a který optimálně sleduje své subjektivně definované cíle. Lid, země nebo kultura pro něho nejsou ničím důležitým. Nebo lépe řečeno, jsou pouhým vyměnitelným doplňkem (viz třeba Petr Kolář). Člověk který svobodně demonstruje své preference a jedná na trhu tak, aby maximalizoval svůj užitek.

Podle Klause žádná lepší varianta nemůže existovat, protože nikdo nezná užitkovou funkci lépe než samotný aktér, který nese náklady i užitky svého počínání. Předpokladem je racionalita spotřebitele a tou je takové jednání, při němž člověk maximalizuje svůj očekávaný užitek. Tenhle předpoklad (nebo chcete-li model) odmítá státní zásahy, protože nelze lidem zasahovat do životů, když neznáme užitkovou funkci jednoho každého z nich a nutně každým zásahem musíme někoho omezit, či poškodit. Proto žádá co nejmenší ingerenci státu (malý stát).

Klausův občan je suverénní jednotlivec a společnost jsou pouhé množiny jednotlivců, podstatu jejichž vztahů lze zredukovat na právem vymezené smluvní vztahy a tržní směnu. Pokud chce Klausův občan vstupovat do politiky využívá standardních nástrojů, tedy existujících politických stran nebo sám takovou stranu založí a vstupuje s ní do politické soutěže. Z hlediska demokracie je ze systému vyjmuta vláda, kterou nevolí občané, ale politické strany, dále se z politiky ztratila společnost, protože jediným suverénem je jednotlivec, kterému nelze upřít žádná práva a právo v takovém systému je přesně podle Karla Marxe –– vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon.

Havlova občanská společnost měla být takovým subjektem, který se v maximální možné míře samostrukturuje zdola. Byla to vize o mocenském centru konkurující politickým stranám, jako jakýsi paralelní systém rozhodování o věcech veřejných. Cílem mělo být zapojit vzniklé nevládní subjekty do výkonu státní moci a dotovat je z veřejných peněz. Stát – podle Havla – měl delegovat na určité neziskové subjekty své funkce.  Nešlo o nic jiného, než promyšleně delegovat část přerozdělovacích funkcí státu na jiné subjekty.

Zde právě přichází role státu, který má maximálně usnadnit podmínky a který má vytvořit situaci, že tato práce smysl má. Podle Václava Havla občanská společnost obohacuje politický život, protože politické strany se neocitají samy. Dává příležitost občanům ovlivnit dění ve státě vlastní participací v organizacích, nebo například politickým tlakem na řešení určité otázky. Usnadňuje tak zapojení jednotlivců do dění v zemi. Díky své nezávislosti na státních strukturách legitimizují státní moc a ospravedlňují uspořádání státu. Naplňováním zájmů občanů stát získává důvěru, v opačném případě ji ztrácí. Tato důvěra státní moc legitimizuje a posiluje.

Hlavním kritikem uvedené vize se stal právě Václav Klaus, který přirovnal Havlovu vizi k debatnímu klubu, když politika musí mít „tah na branku.“ Poukazoval na to, že i ve vzývaném Švýcarsku jsou politické změny velice pomalé (není to spíše výhoda? Pozn. LK).

Jak už z popisu obou systémů občanské společnosti tušíte, usilovnou prací politických stran se podařilo nainstalovat systém, který převzal ty nejhorší části z obou projektů.

Máme bezprávnou společnost a suverénní jedince.

Máme rozvinutou síť nevládních organizací, nikoliv vzniklých zdola ale založenou zájmovými subjekty (účastníky lobbingu).

Máme svobodu změněnou na osobní prostor, který nechceme, aby byl narušován (viz slogan Nenechte si brát svou svobodu!) a ve společnosti je svoboda zaměňována za nekázeň a bezohlednost.

Máme Listinu základních lidských práv a svobod a okolo sto dvaceti tisíc bezdomovců.

Máme svobodné volby, ale volíme mezi politickými stranami se zhruba stejnými programy. Strany se od sebe liší snad už jedině volbou prostředků, protože cíle mají téměř identické.

Máme ale bohužel také krizi důvěry a jejími oběťmi jsou instituce a média. Mnoho lidí má pocit, že ti, kteří je mají zastupovat, ve skutečnosti nezastupují nikoho jiného než sebe.

Máme Tripartitu neboli Radu hospodářské a sociální dohody České republiky, která je dobrovolným dohadovacím a iniciativním orgánem odborů, zaměstnavatelů a vlády České republiky pro tripartitní vyjednávání s cílem dosáhnout shody v zásadních otázkách hospodářského a sociálního rozvoje.

Proto tohoto kočkopsa nazýváme liberální demokracií, což je vlastně protimluv, protože demokracie stojí na suverénním rozhodování lidu, zatímco liberalismus hledí především na svobodu jednotlivce. Carl Schmitt  konzervativní německý právní a politický teoretik nikoli nadarmo mluvil o tom, že demokracie je tím demokratičtější, čím méně je liberální.

Neměly bychom se raději přejmenovat na Kocourkov?

Nějaký čas existovaly snahy o opravu systému s cílem se přiblížit více zkušenostem Švýcarska. V odkazu přibližuji aktivitu studentů právnické fakulty Karlovy univerzity do značné míry financovanou štědrou podporou švýcarského Federálního kancléřství. Ale praktickou politikou českých politických stran byly všechny takové a jiné pokusy odsouzeny k nezdaru, takže z ukázané brožury neplatí například ani jeden odkaz a samotnou brožuru už na webu nelze najít (proto jsem ji umístil na svůj server).

Pro ty, které se chtějí dozvědět více existuje pouze švýcarský odkaz. Ale pozor! Musíte zkopírovat hypertextový odkaz a vložit ho do adresního řádku vašeho prohlížeče. Pouhé klepnutí na odkaz nestačí.

Nejsem první (a určitě ani poslední), kdo upozorňuje na to, že naděje, které provázely listopad 1989, byly hanebně zneužity. Ozval se i stále nemocnější Václav Havel, který ve známém rudolfínském projevu v roce 1997 řekl mimo jiné:

„Člověk je tvor společenský, potřebuje se nejrůznějším způsobem sdružovat a podílet se, byť jen ve svém mikrosvětě, na správě veřejných věcí a péči o obecný prospěch. I na to se jaksi zapomnělo: řeklo se „občan a stát,“ dík čemuž byl občan uvržen do beznadějné samoty, a aby mu tam nebylo smutno, a taky proto, že se to hodí, řeklo se občas ještě slovo rodina. Jinak nic a pusto, takže nakonec jediné, co tu mezi občanem a státem zbylo, byla strana s velkým S…

Nevytvořili jsme aspoň základy skutečně rozvinuté občanské společnosti, která žije na tisíci různých rovinách a vůbec se tedy nemusí cítit existenčně závislá na té či oné vládě nebo té či oné politické straně…

Zazlívám-li něco těm, kteří dnes odstupují, pak daleko víc, než ty či ony konkrétní prohřešky, celkově apatický, ba přímo nepřátelský vztah ke všemu, co by mohlo jen vzdáleně občanskou společnost připomínat či tvořit…“(Mluvil o demisi (k 30.11.1997) druhé vlády Václava Klause.)

Zkrátka vytvořili jsme společnost, kde individuální práva mají navrch před zájmem společnosti, který je považován za ohrožení svobody. Připustili jsme vznik velkého množství nevládních organizací, které však často netlumočí mínění společnosti, ale v drtivé většině americký úhel pohledu, protože je Spojené státy přes své nadace financují a také vyhodnocují práci mediálně nejviditelnějších českých „nezávislých“ odborníků.

Jsem si přitom jist, že naše zahraniční zájmy jsou přece jenom bližší zájmům Německa a EU obecně, protože na jejich ekonomice závisí něco přes 80 % naší. A pokud hledáme kvůli diverzifikaci jiné trhy, tak ty americké jsou ty nejméně výhodné. Michal Rybka jinde píše:

Stále žijeme ve společnosti, která halucinuje o tom, že „pokrokovost znamená ekonomiku založenou na službách“ či delirických představách, že „my to vymyslíme a oni to budou levně stavět“. To se nestane. Výzkum a vývoj probíhá tam, kde se věci reálně dělají. Čína zpočátku jen replikovala technologie, teď si vyvíjí vlastní. My jsme se dobrovolně vzdali vývoje – a koho zajímají naše řeči? Dominujeme ve vývoji software, tam zatím ještě ano. Jenomže pokud chceme být konkurenceschopní, musíme si udržet špičkovou výrobu. 

Nevím jaký software má Rybka na mysli, jestli jsou to počítačové hry – tak ano – jsme špičkový producenti. Jenže počítačové hry nejsou technologií, je to zábava pro volný čas; má to tedy blíže ke službám. A tam se tlačit nemusíme.

Máme více hospod na milion obyvatel než má Rakousko nebo Německo.

Miloš Zeman ještě v devadesátých letech ve sněmovně řekl, že národní hospodářství nemůže být založené na tom, že si vzájemně budeme přeprodávat limonádu. To platí nadále. Musíme vytvářet reálné hodnoty. A nemusí to být zrovna pervitin v jehož výrobě a exportu zaujímáme přední místo. Máme co nabídnout z moderních technologií. Ať jsou to nanovlákna a jejich aplikace nebo pokročilý biotechnologický a farmakologický výzkum. Zatím tato „zlatá vejce“ nevytěžujeme, ale levně je v zárodečném stavu přenecháváme většinou do USA (protože se v tuzemsku nenajde dost movitý investor). A tak vlastně základní výzkum financujeme my a z přidané hodnoty těží jiní.

Státy bohužel sahají po správných rozhodnutích až poté, co vyčerpají všechna špatná.

Ale vraťme se k občanství. Institut občana vznikl v klasické řecké době jako soupis požadavků na muže, kteří mohou usilovat o vedení obce. Tedy občanem nemohl být každý a občanství bylo benefitem. Aristoteles ve své Athénské ústavě popsal jak bojem o moc v Athénské obci vznikla demokracie. Demos-kratos je sice lidovláda, ale týkala se výhradně mužů s občanskými právy. Jestliže se soustředíme jenom na ty, kteří ta práva mají, tak hned zpočátku byl prosazen princip rozhodující většiny.

A dost z historie, kterou jsem zmínil jenom proto, že se ozývá „Už staří Řekové…“ aniž by bylo známo něco víc. Athénská demokracie měla s tou naší po čertech málo společného. Něco málo však ano. Demokracie je vládou občanů. Tedy nikoliv politických stran, ale občanů. Politické strany ale nejde vyloučit ze systému; vždy se najdou lidé, které spojuje nějaká idea, aby vstoupili do politické soutěže. Občané však musí mít nástroj, kterým mohou stranický produkt pozastavit nebo vetovat. Teprve potom lze mluvit o vládě občanů.

Jednu drobnost ale zdůrazním. Jde o vládu občanů, které sjednotila myšlenka, na níž se shodli.

Tedy nikoliv pouhá množina jednotlivců, kde podstatu jejich vztahů lze zredukovat na právem vymezené smluvní vztahy a tržní směnu. Přeloženo do méně zdeúřední češtiny:

Ti, kteří vládnou národu, musí myslet ve prospěch společnosti a nikoliv na důsledně racionální a úzce sobecké cíle, jak si to žádá model občana podle Václava Klause.
Proto jsem se podivil.