Moje zkušenost z cesty vlakem, jak se asi dnes dívají potomci Sudeťáků na období 2. světové války. Reakce na vlka z minulé neděle.

napsal MK

Rád bych reagoval na  vlkův  článek

Jan Žižka masovým vrahem a jedna česká oficiální výstava v Berlíně

a  podělil se o svůj konkrétní zážitek z mé nedávné cesty vlakem, kdy jsem dostal příležitost si udělat sondu do náhledu, jaký mají zřejmě potomci Sudetských Němců, žijící aktuálně v našich zemích, na období 2. světové války.

Koncem září 2021 jsem cestoval vlakem z Chocně do České Třebové a dal jsem se v kupé do řeči s jedním spolucestujícím.

Když jsme se začali bavit o cíli našich cest, tak já říkám, že já ještě pokračuji z České Třebové do Moravské Třebové, že jsem se v tomto městě kdysi v porodnici narodil a kromě toho, že jsem tam přišel na svět, tak že tam moji předkové zažili trauma, a to, když je odtud Sudeťáci hnali v roce 1938 kameny a střílením z pistolí do vzduchu.

Můj dědeček byl státní úředník, bývalý legionář z Ruska a jako Masarykovec dostal tuto státní službu na úřadě v Moravské Třebové za zásluhy jako veterán od Zborova a Bachmače.

Jen pro vysvětlenou, někdo může mít dojem, že mrtví čeští financové, policisté a vojáci byli jen na západních hranicích Československa, není to tak úplně pravda, i zde v regionu Moravské Třebové, tedy území hluboce zaříznutém do moravské země, byly protičeské excesy, i zde byli mrtví z nedalekého pomezí mezi Sudety a územím s většinovým českým obyvatelstvem.

Tím, že připadlo toto území Moravské Třebové podle dohody z Mnichova Německu, tak bylo pak nutno naše české úředníky z těchto míst odstěhovat, protože se tam půda stala pro ně opravdu horká. Sudeťáci měli zvláště spadeno na české legionáře, poněvadž věděli, kdo se Němcům u Zborova velice úspěšně postavil a dostat se k seznamům legionářů v daném městě, to nebyl pro tamní Němce  zase tak velký problém.

A když jsem před spolucestujícím ve vlaku zavzpomínal, jak mé předchůdce hnali „naši milí krajané“ z Moravské Třebové šutry a pistolemi, tak se ozvalo v kupé zasyčení. Já jsem tomuto zasyčení nevěnoval pozornost a pokračoval jsem dále ve vyprávění. Dodal jsem ještě, že dnes visí v Moravské Třebové na místním kulturním středisku cedulka, že ve stejné budově sídlí i nějaká kancelář Česko – německého přátelství.

Sedělo nás v kupé 5, já, muž, se kterým jsem navázal konverzaci a tři další dámy, z nichž jedna byla již poněkud starší, typoval bych jí tak 80 let, možná i více. V momentu, kdy jsem pak prohlásil, že se Sudeťákům říkalo tzv. Skopčáci, údajně proto, že slezli s kopců, kde bylo jejich původní osídlení, tak už to ta nejstarší dáma v kupé nevydržela a obula se do mě, že ona je prý ze Slezska, a že si tady nikdo nedovede představit, jak oni to za války měli těžké, že prý všichni muži z tohoto slezského regionu  museli jít do Waffen SS a všichni prý ke Stalingradu. Co oni tam prý vytrpěli u toho Stalingradu, a že se málokterý z nich z toho Stalingradu vrátil domů, a toto opakovala prosím asi tak 3 x. Pak dodala, že její rodinu málem po válce vystěhovali ze Slezska. Člověk by skoro zaplakal.

Ona neřekla ani jednou, „já jsem Němka ze Sudet“, ona jen zmiňovala, že je ze Slezska, a poněvadž její čeština se mi nejevila jako by od rodilého Čecha a hájila k tomu Sudeťáky, tak jsem nabyl přesvědčení, že je to rozená  Němka, která tu po válce měla možnost zůstat.

Nemíním dělat arbitra, ale je známým faktem, že k SS šli ti nejzavilejší fašisté a ti, co jim žádná tzv. „práce“ na okupovaných východních teritoriích nevadila. Ale nechci tímto vyloučit ani možnost, že opravdu někoho nakomandovali k jednotkám SS, aniž by si to sám přál a souhlasil s tím. Pokud vím, většina členů SS na to byla dokonce pyšná.

Vlkův  vstup:

Nemuselo jít  o sudetskou Němkou, nýbrž  někoho kdo se narodil na  Těšínsku nebo ještě  spíše  na Hlučínsku. Tahle dvě  území  si prožila a především jejich obyvatelstvo,  velmi specifický osud po rozpadu  Republiky  Československé  a vzniku Protektorátu. Těšíňáci i Hlučínští byli, v podstatě  administrativní cestou prohlášeni  za  říšské Němce, s následnou povinností narukovat. Ovšem nikoliv prioritně   k jednotkám SS.Často k 88, divizi Wehrmachtu. Takže ta  paní  opravdu  nemusel abýt ze  sudetské rodiny. Zájemci tuto problematiku najdou detaily  zde.

Do tohoto našeho horor s onou paní ze Slezska se pak ještě zapojila jedna česká dáma z našeho kupé s tím, že mi řekla, že se o takovýchto tématech prý nemám ve vlaku bavit, když nevím, kdo tam sedí v kupé, abych prý lidi neurazil!

Já, abych trošku odlehčil atmosféru, tak říkám, že netvrdím, že všichni Němci tu byli vrazi, že pravděpodobně tím, že její rodině zde bylo dovoleno po válce zůstat, že se její rodina do žádných nepřátelských akcí proti Čechům před válkou a během 2. světové války nedopustila.

Z tohoto svého zážitku z vlaku jsem vyvodil dva závěry:

Za prvé, já jsem nezaznamenal z úst oné „dámy ze Slezska“ ani trošku  nějaké reflexe, kdo tuto válku způsobil a kdo se v ní choval jako barbar vůči ostatnímu neněmeckému obyvatelstvu, a kdo, a s jakými cíli došlapal až k tomu Stalingradu. Oni se zřejmě Sudetští Němci těmito otázkami nezabývají, kdo jakou nese vinu na vniku 2. světové války. Možná jsou i ochotni přiznat, že kromě toho, že Němci nějak trpěli za 2. světové války, asi zejména ti u Stalingradu, že také trpěli i ostatní národy. Z rozmluvy s tou ženou ze Slezska jsem však ten dojem nenabyl. Vzpomeňme si jen, na co se dnes svádí vznik fašismu a nástup Hitlera v Německu. Na údajně nespravedlivý mír z Versailles, který Němce snad ponížil. Nejsme náhodou ve stejné bodu dnes také, kdy Němci mají pocit, že oni trpěli za 2. světové války a snad i my jsme trpěli, pouze s tím, že my jsme je po 2. světové válce vystěhovali, což oni berou jako velkou křivdu, se kterou se oni zřejmě nehodlají smířit, jinak by už dávno přece ty svoje sudeťácké spolky v Německu rozpustili.

Já tuto nastoupenou cestu omluvy Henleinovcům a hraní si na přátelství mezi Čechy a Němci chápu jako cestu do pekel a jeden den to přijde, a bude tu zpochybnění výsledků a dohod velmocí učiněných v průběhu a po skončení 2. světové válce, poněvadž se Němci budou cítit všemi těmi dohodami  uraženi, ponížení, okradeni atd., a to už tady jednou přece bylo.  To přátelství mezi Čechy a Němci tu nenylo ani před 2. světovou válkou. Citoval bych slova svého bývalého kolegu v práci, který tuto dobu zažil a ten říká, čeští kluci kamarádili s českými kluky a němečtí hoši zase kamarádili s německými hochy, a když prý se potkali na ulici tyto dvě party, tak se samozřejmě vždycky mezi sebou porvali. Takto asi nějak vypadalo to harmonické soužití Čechů s Němci v období před 2. světovou válkou očima pamětníka. To máme jako národ opravdu tak krátkou paměť´?

Dalším mým závěrem a zároveň i doporučením vyvozeným z názoru té zmíněné české dámy, která se postavila na stranu oné „dámy ze Slezska“, bylo, že kdybyste náhodou měli předka, kterého gestapo umlátilo v gestapácké vyšetřovně, ať již v Pečkárně, a nebo třeba v gestapácké vyšetřovně v nedalekých Letovicích, tak o tom ve vlaku raději nemluvte, může tam s vámi sedět v kupé nějaký pozůstalý po těchto gestapácích a může se třeba cítit i dotčen.

Mám obavu, že nástupem Petra Fialy do čela české vlády dojde k dalšímu ponižování obětí německého řádění na území Čech z období roku 1938 – 1945 ve prospěch jejich tyranů a vrahů. Známé přece foto pana Fialy s Posseltem od Sudeťáků, jakkoliv je  staršího data.

Takže ani by mě nepřekvapilo, kdyby tu Fiala pro Posselta vytvořil i nějaké to 4. nové ministerstvo.