O tom, jak jsem se cítil být téměř Švýcarem.

napsal Geordyn

Už je to sice moc dávno, ale na ten pocit nelze zapomenout. Bylo to v době hlubokého socialismu. Tak se říkalo době před rokem ve kterém se souhrou okolností dostali k moci ve státě ti, kterým už nestačil žigulík, byt v novostavbě, jistota stálého, přiměřeně placeného zaměstnání, placená dovolená v Jugošce, Bulharsku, nebo v klidu vlastní chaty, nebo v rekreaci na horách v chatě patřící ROH. To byla odborářská organizace, sice plně poplatná státnímu režimu mírného pokroku v mezích zákona, jak by zajisté referoval významný český autor dosti známých povídek a světově známého románu, kdyby ještě v té době žil – Jarin Hašků. Ale ta doba byla krytá železnou oponou, vynálezem jistého původce nápadu, i když nebyl první a nejen oné opony, ale také chystané promyšlené zrady na válečném spojenci, kterou jeho vojenští plánovači nazvali – jak to u takových operací bývá – výstižným názvem – Nemyslitelné. Unthinkable. V originále.

Unthinkable, tu chystanou zradu nazvali a potenciální zrádce – Brit, byla tak kontroverzní osoba, že byste mu ani ten hlt whisky nenabídli, kdybyste jeho povahu a způsob života znali. Třebaže v jisté době svou buldočí povahou zachránil svou zem od německé okupace.

Zrádcem naštěstí jen potenciálním proto, že nebyl sám, kdo o tom Unthinkable rozhodoval. Bylo to v době skonu amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta, kdy se ten britský imperialista – plný nenávisti k jiným společenským systémům, které měly zcela jiný směr vývoje, než ten britský a kolonialistický a  všemu a každému, kdo jakkoliv ohrožoval odcházející imperium na  nímž  už slunce zapadalo, ačkoliv ono tvrdilo opak.. V tom základním určitě.

Británie, tehdy ještě šlo téměř říci Velká, i když jí už zvonil zvon úpadku. Indie se už zvedala ke vědomí své bývalé maharadžovské velikosti a Gándí se připravoval na svůj úkol – politikou neodporu britskému násilí, získáním obrovských mas těch nejchudších Indů, zvrátit systém světové koloniální nadvlády cizinců – Angličanů, Holanďanů, Francouzů, Belgičanů, Portugalců a být tak příkladem pro celou Asii i Afriku.

A co to bylo za autora oné akce Unthinkable?

Nejprve malý kvíz. Koho byste vybrali mezi těmito dvěma muži za lepšího, když se dozvíte o jejich způsobu života.

První – vegetarián, střídmý ve způsobu oblékání, ženám se téměř vyhýbal, zrovna tak alkoholu. Nekuřák. Štíhlý a jak mi řekl můj kamarád, jehož babička toho diktátora dobře znala – ženám se líbil.

Druhý – poživačný v jídle i v tom, že nenechal žádnou sukni bez povšimnutí, Bez doutníku a whisky být, u něho nepřipadalo v úvahu. Obtloustlý až obézní.

Oba dva tito muži měli ale něco společného – koncentrační tábory k odstranění protivníků, nebo nepohodlných.

Ten první se jmenoval Hitler a ten druhý Churchill. Koncentráky v Německu a později v Rakousku i Polsku. Pro Židy a komunisty. Převážně.

A koncentráky pro Búry v jižní Africe. Búrové byli potomci holandských a jiných přistěhovalců, bránících se vojensky proti britskému koloniálnímu systému, který jim bral jejich práva. Kolonisté proti kolonizátorům. Ale. Búrové byli běloši v jižní Africe, potomci francouzských hugenotů, nizozemských kalvinistů a německých luteránů. Pro svobodné hlásání své náboženské víry, si zvolili život v Africe. Ale nahnat je do koncentračních táborů, aby nemohli podporovat jakkoliv své partyzánské bojovníky, kteří je bránili před vlastně genocidou Britů? A nahnat tam především ženy a  děti? A pokud  vás popuzuje  rovnítko mezi německými a  britskými koncentráky, pak vězte, že  Filip Nerad  ve  své knize  Búrská  válka uvádí,  že  počty zemřelých v britských koncentrácích dosahovaly  hodnoty  25%. Bez vyhlazovací strategie! To abychom si byli na  čistém!

Takže první z kvízu převzal zkušenosti druhého, jak organizovat koncentráky. Že existoval i někdo další, jako napodobovatel, je již jiná historie – i když v pokračování článku se i ten další částečně bude vyskytovat. Jako generalisimus. Ale pak by pro pancéřovou ocel tanků IS 2 a IS 3, nebyl dostatek legovacích prvků, pro třeba oceli GD 63 3, nebo 51 C. Poslední věta je jen pro znalé oceláře z Kladna, Vítkovic, nebo Čeljabinska.Ale  nejspíš  asi už jen pro ty posledně jmenované…

Abych ve vyprávění o svém pocitu téměř Švýcarském nezapomněl nit – bez obav, o tom bude závěr článku.

Britové nikdy nezklamou ve svých vlhkých snech  stále ještě vládnou vlnám světových moří a oceánů, jak to uměli ještě před pouhými osmdesáti roky. Pak jim vládu nad vlnami sebrali Amíci. I když se Churchill hodně vztekal, když za půjčku amerických padesáti torpedoborců, musel souhlasit s ústupkem poskytnutí všech britských přístavů v Atlantiku i Pacifiku americké marině. Ještě v něčem Britové nikdy nezklamou. Ve schopnosti zradit své spojence. Co jiného byl Mnichov 1938 a Brexit 2020. Nyní připravují Poláky s Ukrajinci na válečné „dobrodružství“ proti Ruské Federaci. Takový menší paktíček, když v NATO je třicet států a vyžaduje se jednomyslnost k rozšíření a frantíci s Maďary se cukají. Zvláště po dnešním jednání v Moskvě mezi Putinem a Orbánem (píši prvního února).

A Unthinkable byla připravovaná zrada protihitlerovské koalice tedy Američanů a Sovětů tím, že britský imperiální generální štáb dostal od premiéra britské vlády Churchilla rozkaz, připravit operaci, ve které by polský kontingent (necelých 100 tis. Poláků), bojující na západní frontě v britských službách, spolu se záměrně udržovanými zajatci wehrmachtu a jejich spolehlivě uskladněných zbraní dle rozkazu, zaútočil v čele Britů / A počítáno bylo i  s Američany, kteří o Churchillových fantaziích nic  netušili/ na Rudou armádu.  Možná Churchill věděl o programu Manhattan – jaderné zbraně. To, co víme o amer. generálu Pattonovi, tak ten by proti nebyl.

Jenže americký generální štáb potřeboval mít jistotu, že k úplné porážce Japonců může použít slíbenou pomoc RA, jak ji slíbil Stalin při konferencích spojenců v Moskvě, 9.října 44 a v Jaltě 4. – 11. února 1945. Že po porážce nacistického Německa, do dvou, nejpozději do tří měsíců zaútočí RA na Japonce. Vzpomeňme na platnou sovětsko – japonskou smlouvu o vzájemném neútočení, kterou kodifikoval ještě japonský ministr zahraničí Macuoka, o které byla zmínka v jiném článku, takže milionová Kvangtunská japonská armáda, byla v poměrném klidu. Jen do devátého srpna 1945, kdy osvědčené tanky T – 34, spolu s bojovníky od Stalingradu a Berlína splnili generalisimův slib z Jalty. Sice už města Hirošima i v ten den i Nagasaki, byla jadernými pumami rozdílných kvalit – uranová a plutoniová, avšak se stejnou ničivou silou zničeny, ale Japonci v Mandžusku (Kvantung. arm.), to ještě neakceptovali. Obrannou sílu stále měli. Až do 20. – 25. srpna. Potom se vzdali a 2. září byla Japonskem podepsána bezpodmínečná kapitulace.

Proč tak podrobný popis? Protože rozkol mezi spojenci protihitlerovské koalice způsobil, že tehdy SSSR už s Japonskem neuzavřel mírovou smlouvu a dodnes je to jablko sváru pro dnešní Ruskou Federaci – nástupce Sovětského Svazu. Že by Macuokova pomsta ? Japonsko má podmínku pro onu smlouvu – vrácení dvou ostrovů z Kurilského souostroví – územní zisk po vyhrané válce a nebude divu, když budou chtít vrátit i Jižní Sachalin. Japonský militarismus i když pod kuratelou USA, roste. Jenže Japonci nevědí o novele Ruské ústavy? O tom, že novela zakazuje vzdát se jakéhokoliv území Ruské Federace ?

Tak konečně jsme u té poznámky v odstavci prvním a u toho pocitu švýcarského.

Československá lidová armáda si za ohrožení západními imperialisty v osmdesátých letech minulého století – tedy ohrožení jadernými zbraněmi – což se dnes bohužel znovu opakuje, jen s opačnými znaménky, vypracovala a udržovala speciální jednotky složené z vojáků v záloze. Byli to vycvičení specialisté meteorologie a spojaři. Pozorovatelé. Měli doma kompletní vojenskou výstroj – uniformu plus protiplynovou masku, stopky, speciální průhledové měřidlo a osobní dozimetr. Každý člen takové jednotky skládající se zhruba asi z dvanácti, patnácti mužů, měl doma telefon – tehdy ještě drátový. Na telefonní rozkaz se ihned oblékl do uniformy, vzal brašnu s maskou – nezapomněl na dozimetr a utíkal na náměstí, kde už stálo, nebo právě přijíždělo civilní nákladní auto – šofér auta byl člen jednotky pozorovatelů, jen pracoval v národním podniku a měl trvalý přístup k vozidlu. Naložil téměř všechny členy jednotky (chybějící z různých příčin dovezl postupně k místu pozorování později, nebo se dostavili pěšky sami) a ti vojáci – záložáci, kteří se takto ocitli náhle – třeba o půlnoci v místě pozorování – obvykle to bylo stanoveno na výšinách s výhledem na obzor směrem k určeným centrům průmyslu, nebo centrům administrativním.

A nyní se budete ptát – na co to všechno, nebyla to naprostá hovadina stát, dívat se konkrétním směrem a nic dál? Nebyla to hovadina, jen v době akutního ohrožení státu jaderným bombardováním letadly nebo raketami bylo možné takto vyhodnotit zhruba tonáže úderu a takto i odhadnout vzniklé škody. Ti z ohnisek jaderného výbuchu už nic hlásit nemohli ! Leda Pánubohu, byli-li věřící.

Pro štáb civilní obrany státu, jsme my, jednotky pozorovatelů, byli poslední informátoři, kde a s jakou pravděpodobností byly nepřítelem provedeny jaderné údery na důležitá centra státu. Měřili jsme tonáž jaderné zbraně výškou hřibu po výbuchu a dobou jeho výstupu. A určené směry. V našem případě – Kroměříž, Přerov, Olomouc.

Toto vše je z vojenského hlediska již dávno promlčené. Žádné tajemství jsem tak neprozradil. Jen jsem připomněl, že máme zde opět osmdesátá léta, kdy velmoci si navzájem „poměřovali pindíka“. A strach z budoucnosti. Jako by SARS – CoV – 2 a Omikronek nestačily. A k tomu rostoucí inflace.

Jednou jsem jel autobusem – bylo to už dávno po Vítězném listopadu – a náhoda mne posadila vedle studentky vysoké vojenské školy. Brněnské. Jsem družné povahy a slovo dalo slovo a když mi řekla kde studuje, tak jsem ji pověděl dopodrobna to, co jste četli výše. Nic z toho vyprávěného neznala. Ovšem ve svobodném státě s ekonomikou pouze a výrazně tržní, přeci nebudou profesoři – s vysokými vojenskými hodnostmi přednášet o zkušenostech z odporného socializmu. Jen se dnes ptám. Jak to bude s jadernými údery, jako odpověď na náš svobodný naťácký jaderný útok vůči Ruské Fedraci? Údery Zirkony, a nebo jen pomaleji letícími jinými raketami s jadernými hlavicemi? Rusko jich má stále dost v použitelném stavu.

Bůh nás chraň, před válečnými štváči NATO. Jugoslávie jim ke zchlazení jejich žáhy nestačila? A před tím Irák, Libye, Sýrie, Afghanistan ?

Měl jsem doma vojenskou uniformu, byl jsem vojákem v záloze. Kompletně vycvičen ve spojařině, morze a kvékódy ještě ovládám a základy meteorologie, které mne naučili ve zrychleném výcviku, využívám ještě dnes při místním odhadu jaké bude zítra počasí. Trénuji se – co kdyby. Chyběla mi doma jenom zbraň, abych se plně cítil být tak zainteresován v obraně mého státu, jako jsou muži a i některé ženy ve Švýcarské konfederaci. Ti, kteří jsou plně připravenými obránci své země. Nedivím se mikroskopické politické straně v ČR, která si určila za název – Švýcarská demokracie.

V té době, kterou v článku popisuji jsem se opravdu cítil být téměř Švýcarem, třebaže jsem byl Čechoslovákem. Kterým jsem dodnes. Přísahal jsem Československu. A voják přísahá jen jednou. Zdali se při náhodném čtení tohoto alespoň trochu začervená budoucí kandidát na prezidenta – jistý generál ?