Resumé

napsal Leo K.

Mám otázku – jaký smysl má opakování stále stejných faktů, když už bylo vše řečeno? Ano, jde o to, co se nazývá Rusko Ukrajinský konflikt. A co je, ve světle faktů, hybridní válkou Spojených států s Ruskou federací prostřednictvím Ukrajiny.

Válku, která je vydatně spolufinancována a  spolufinancuje EU. A jenom proto, že Spojené státy zne/vy-užily série chyb evropských státníků při zásahu do vnitroukrajinských dějů. Mimoděk to potvrdil John Bolton, když řekl, že organizovat státní převraty v cizích zemích není zase tak snadná agenda a má-li mít úspěch, musí se umět! Ten vykřičník za slovem umět má tu dovednost podtrhnout. Pokud se teď s odporem odvracíte, že je přece všechno jinak, že se každý den díváte na Rusy rozbitou infrastrukturu Ukrajiny – nevadí. Máte právo na vlastní názor, ale neexistuje nic, co by se jmenovalo vlastní fakta. Můžete sice jako G.F. Hegel říct: „Neodpovídají-li fakta mým představám, tím hůře pro fakta,“ ale s tím uspějete leda tak v alkoholem rozjařené společnosti. Kdyby byl na živu Dr. Joseph Göbbels, musel by se umlátit smíchy. Současná situace v našich masmédiích je dokonalou satisfakcí jeho rčení: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.“

„Ani ta nejskvělejší propagandistická technika nepřinese úspěch, pokud nebude neustále a s neutuchající pozorností pamatováno na jeden základní princip. Musí se omezit na několik bodů a opakovat je znovu a znovu. Zde, jako tak často na tomto světě, je  vytrvalost prvním a nejdůležitějším předpokladem k úspěchu.“

To je také důvod, proč je při raketovém přepadu skladů, a vojenských opraváren je vždycky  a především  zasažena „nemocnice“ a malé děti. Všichni fandíme jedné straně bez ohledu na to, co se na hřišti děje a kvůli obecnému halasu není slyšet soudcovská píšťalka.

Nemohu si odpustit jednu připomínku. V nedávno uveřejněném článku Proč se krajní pravice a krajní levice Ameriky postavily proti pomoci Ukrajině, Autoři „analýzy“ Jan Dutkiewicz a Dominik Stecuła, nedávno uveřejněné na Kose, nejenže nic neanalyzovali, ale brutálně manipulují čtenáře svým exotickým názorem. Vlk článek okomentoval:

Zásadně  se  vyhýbám argumentaci  ad hominem,  ale  tihle  dva  panáčci, dokonce už  asistenti a považte-  na univerzitě mistrují  už  zmíněnou trojici  Chomski, Kissinger, Mearsheimer, přestože  se  jim za  celý  život  svou prací  nepřiblíží  ani  na  dostřel Tomahawkem, jim to prostě nadávají,  co dokáží.  Nezažil jsem  akční  pětky  a trojky zdivočelých  studentů po Vítězném únoru, vyhazující  z československých  vysokých škol profesory a  docenty na základě jejich ideologického postoje, ale  pamatuji kulturní revoluci  v Číně, kde  se dálo totéž!   A  pánové Dutkiewitz a Stecula jako by jim  z oka vypadli! Jen  Červená  knížka  v  ruce schází!

Domnívám se, že Vlk inteligenci „rudých svazáků“ podcenil. Takhle blbí přece jenom nebyli. Ale některá tvrzení z tohoto článku by bylo dobré komentovat protože nejsou jenom atributem zmíněného velmi špatného článku. Setkáváme se s nimi i v těch závažnějších. Noam Chomsky je sice většinově označován za levičáka, ale jen proto, že pevně a neochvějně zastává názor,

že povinností intelektuála je kritizovat chyby každé vlastní vlády.

Vlády v USA (včetně Demokratické, např. Clintonové) nelze podle evropských měřítek považovat za levicové a proto je tento atribut přiřazen Chomskemu. A protože Chomský přiřazuje k těm chybám fakta, tak se jedná o víc než o pouhou ideologii. Co se týká expanze NATO na východ, jde jenom o mýtus. North Atlantic Treaty Organization už mnohokrát za svoji historii dokázala, např. v Jugoslávii nebo v Afghánistánu, že není „defence,“ tedy obranným společenstvím. Přehlíženým jádrem problému je proto samotná existence NATO, které není ničím jiným než převodní pákou vojenského vlivu USA na evropské pevnině. Mělo být rozpuštěno současně s Varšavskou smlouvou.

Cílem osmdesátých let byla Evropa bez vojenských bloků.

Citace Putinovy řeči, když se 9.června srovnával s Petrem Velikým  je záměrně upravena (právo expandovat do svých předchozích kolonií místo návratu původně ruských území), aby bylo docíleno dojmu, že hrozí ruská expanze do evropských zemí, které byly pod sovětským vlivem. V článku plném odkazů se také odkazují na Newsweek, na titulek z 24. května – Henry Kissinger, Noam Chomsky Find Rare Common Ground Over Ukraine War.

Henry Kissinger a Noam Chomsky, dlouholetí političtí nepřátelé, našli v otázce rusko-ukrajinské války vzácnou společnou řeč. Oba pocházejí z opačných konců politického spektra – Kissinger působil jako ministr zahraničí za republikánských prezidentů a Chomsky je jedním z předních levicových intelektuálů ve Spojených státech – a často se střetávali.

Pokud však jde o ruskou invazi na Ukrajinu, oba se nedávno vyslovili pro to, aby Ukrajina zvážila urovnání, v jehož rámci by se mohla vzdát nároků na některé území, a dosáhnout tak rychlejší mírové dohody. Při pondělním projevu na Světovém ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu Kissinger, který byl v 70. letech minulého století ministrem zahraničí prezidentů Richarda Nixona a Geralda Forda, vybídl Ukrajinu, aby přijala mírovou dohodu s Ruskem a ukončila tak válku.

Je zcela evidentní, že pohodlné škatulkování (Chomsky = levice, Kissinger = pravice) se nevyhýbá ani tak tradičnímu mediu jakým je Newsweek. Je tristní, že Chomského kritiku každé vlastní vlády se předkládá čtenářům jako levicový postoj a Kissingerovo hledání rovnováhy v geopolitických postojích zase jako pravicový počin. To potvrzuje staré osvědčené rčení

„Legendy jsou určené pro elity, ideologie pro lid a masmédia pro lůzu.“

Mě baví sledovat ty „mladé“ politology a historiky. Jako pamětník mohu srovnávat to, co si pamatuji, s tím jak tu dobu interpretují „historici,“ kteří se narodili v druhé polovině dvacátého století. Je to do značné míry značka „Dej pozor,“ která varuje před doslovným chápání i mnohem starších dějin. Ostatně

dějiny nás učí, že z dějin se dosud nikdo nepoučil.

Nedávno tu byl článek Jörga Baberowského „Bald schon werden Rechnungen präsentiert,“ který Vlk komentoval:

Když  vynechám  nezbytnou ideologickou  omáčku, bez níž v západním mainstreamu a  to  ani  v tom příčetném  /o českém není řeč/, nejde  vůbec nic, pak za  sebe  říkám, že podepisuji  každé písmeno!!!

No ano – získat nadhled, odstup od ideologické omáčky, to říká Vlk naprosto správně. Jenže je to také jasné každému čtenáři? Co například odstavec:

Co nám chybí na Západě pro konfrontaci s Ruskem?

Neexistuje žádná německá ani evropská ruská strategie. Přání, že Rusko musí prohrát válku, je přání, nikoli strategie. Vždyť co by vlastně mělo následovat po vítězství? A je jasné, že nahodilá konfrontace hraje Putinovi do karet a pomáhá za ním seřadit  ruské  obyvatelstvo? Západní sankce byly navrženy tak, aby destabilizovaly rubl, zbankrotovaly Rusko a zařídili zhroucení jeho ekonomiky. Místo toho Evropané zjišťují, že jejich sankce poškozují i ​​je samotné. Obávám se, že pánové v Kremlu mají dlouhodobou strategii jednání se západními zeměmi. My nikoliv.

Celý odstavec mimo konstatování, že Evropané zjišťují, že jejich sankce poškozují i ​​je samotné, je manipulací. Proč? No základ manipulace je už v otázce. Proč by měl být Západ v konfrontaci s Ruskem? Vždyť je to proti jeho zájmům – zdroje ropy, plynu, metalurgických surovin. Můj táta (ročník 1902) by řekl: „To není možné. Buď je ten někdo navedený nebo zaplacený.“ Stejné je to s přáním, že Rusko musí prohrát válku. Kdo si to přeje, když odečteme ty navedené?

Takhle by šlo diskutovat se zněním dalších odstavců – například:

To je další bod, který na Západě nemůžeme pochopit: proč chce Putin vládnout zemi, která je v troskách?

Protože preferuje zničenou Ukrajinu před tou, která je trvale ukotvena na Západě. Co nemůžeš mít, to znič. To je cynická, ale prostá pravda.

To už je kladný výsledek propagandy. Nebo – chcete-li – publikační strategie. Nicméně nevěřím, že by Jörg Baberowski byl tak špatně informovaný. RT v německém jazyce není blokováno. Ale Baberowského myšlení je na druhé straně také hodně zvláštní. Co jinak říci o historikovi, který prohlásí „Hitler nebyl psychopat a nebyl zlý. Nechtěl, aby se u jeho stolu mluvilo o vyhlazování Židů. Naproti tomu Stalin se vyžíval v doplňování a podepisování seznamů smrti. Byl krutý. Byl to psychopat.“

V ukrutně zvláštním článku „Otázka zavinění dnes rozděluje historiky.“ Předmětný odstavec:

Vyjímečnost? Při svém pátrání v ruských archivech Baberowski zjistil, jak krutý byl Stalin a jeho hrdlořezové. Koncentrační tábory existovaly v Rusku od roku 1918. Například v táboře nedaleko Moskvy čtyři lidé zastřelili 20 000 lidí za jediný rok. „Bylo to v podstatě totéž: zabíjení v průmyslovém měřítku,“ říká Baberowski. Příčinná souvislost? „Hitler samozřejmě nebyl bez vlivu toho, co věděl o ruské občanské válce a stalinismu.“ Sedí v kavárně Café Einstein a říká: „Hitler nebyl psychopat a nebyl zlý. Nechtěl, aby se u jeho stolu mluvilo o vyhlazování Židů. Naproti tomu Stalin se vyžíval v doplňování a podepisování seznamů smrti. Byl krutý. Byl to psychopat.“

Lžičky cinknou o šálky, kávovar syčí a ostatní hosté mluví tlumenými hlasy. Je to nepříjemná chvíle. Může se něco takového říkat? Mohl být Hitler méně krutý než někdo jiný? Slyšeli lidé u okolních stolů, co právě řekl? Takové otázky vyvstávají na povrch, jsou produktem desetiletí výuky německých dějin ze škol, knih a médií. Ten otisk je hluboký.

Tak nevím. V květnu 1945 mi bylo šest let. Běhali jsme po náměstí a žebrali u amerických vojáků žvýkačky a pro otce cigarety. Dokud tam byli ti prvosledoví, tak ti by se snad i rozdali. Když je po čtrnácti dnech vystřídali druhosledoví, tak jsme my, kluci, měli smůlu. Ti už jenom směňovali. Za německou optiku, za zajímavé německé řády a podobně. Ale přitom jsme pozorovali cvrkot. Vlaky z bývalé říše přijížděli tisíce totálně nasazených anebo také z koncentračních táborů, ale téměř nikdy sami. S druhy, kamarády, soudruhy a přáteli ze všech možných zemí a hlasitě se překřikujíc jim ukazovali Plzeň. A všichni – bez výjimky – se těšili z míru, ze skončení války a z toho, že už nikdy (opravdu nikdy) nic takového nebude. A neuplynul ani rok a bývalý britský premiér Winston Churchill 5. března 1946 na univerzitě Westminster College ve Fultonu, v americkém státě Missouri u příležitosti udělení čestného doktorátu. řekl doslova: „Napříč kontinentem se od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu spustila železná opona.“ A „Otázka zavinění dnes rozděluje historiky?“ Nechápu.

Z druhé světové války vyšli vítězně spojenci. Britové, Francouzi, Sovětský svaz a Spojené státy. Ale ekonomický vítěz byl jenom jeden. Válečné zdanění korporací nekleslo ihned a obyvatelé USA zažili poprvé v historii všeobecný blahobyt – takřka welfare state. Říkalo se tomu American Dream

Americký sen je víra, vidina či jev rozšířený ve Spojených státech amerických, podle něhož každý, především pomocí tvrdé práce, chytrosti a odvahy, může dosáhnout výrazného společenského vzestupu a zbohatnutí („z poslíčka milionářem“). To pochopitelně není možné, kapitalismus je děj s nulovým součtem. Bohatnout může společnost pouze prací. Ale tenhle mýtus se v Americe uchytil, protože americká společnost nemá s výjimkou peněz žádné ideály. Vše – ať už je to jedinec, nebo příroda – má svoji trhem kalkulovanou cenu a tento fakt všichni bez výjimky uznávají za přírodní zákon. Value for money (poměr ceny a kvality), je jejich motivací každé činnosti.

Výrazné zbohatnutí horních deseti tisíců je umožněné pouze určitým zchudnutím dolních deseti milionů. Ale každému jedinci je už s mateřským mlékem opakováno, že Amerika je nejlepší zemí na světě. Její občané jsou obdařeni bezkonkurenčními svobodami, které mají vyhovět lidským nepravostem až po ty nejzazší hranice, které ukládá hygiena a ekonomie a také bezmeznou prosperitou, které po generace inspirují inovativní a pracovité lidi. Amerika je prostě výjimečná. Erik Best (český komentátor amerického původu) se jednou přiznal jak se podivil, když Češi jakéhokoliv bohatšího jedince podezírají, že ke svému bohatství přišel krádeží. A dodal, že v Americe se na bohaté lidi dívají jako na ty jež tvrdě pracovali až bohatství nabyli.

Americká výjimečnost je měřítkem toho, že zákony odrážejí pochopení, že jim jsou Bohem dána určitá práva, která jim nikdy nemohou být odňata. To, že jim tato nezcizitelná práva propůjčuje Bůh, nikoliv vláda, z nich činí jedinečný národ, který zůstává, jak jednou řekl prezident Ronald Reagan, „vzorem a nadějí pro celý svět.“

Říkal to Reagan, říkal to i Obama: „Dovolte mi, abych se vyjádřil jasně,“ Amerika je největší národ na světě. Nejsme jen tak nějaký národ a rozhodně nejsme obdobou našich přátel v Evropě a jinde. Naše výjimečnost je navždy zakořeněna v našich zakládajících dokumentech, které přesně vymezují role federální vlády ve vztahu k právům jednotlivce a právům států.

Výjimečnost je mýtus jakékoliv civilizace, která stojí a padá s konfliktem majetných a nemajetných a hledá jen polovičatá východiska namísto, aby usilovala o odstranění základních nerovností mezi lidmi. Tím mýtem je právě Americký sen a Americká výjimečnost. Velmi dobře i když z Evropského pohledu tu honbu za Bohem mamonu charakterizoval Petr Robejšek:

Celá západní společnost se minimálně v posledních třiceti letech charakterizuje tím, že je posedlá penězi. Jediné, co se skutečně počítá a určuje hodnotu člověka, je jeho bohatství. A my tuhle posedlost majetkem a pocitem ‚musím mít‘ musíme zaměnit za ‚musíme být‘, sebevědomí a pocity štěstí musíme začít odvozovat od věcí, které se nedají koupit.
Lidé úplně zapomněli, jakou motivační sílu má spokojenost s dobře vykonanou prací, obětavý čin pro někoho, zážitek z uměleckého díla nebo z dokonalé myšlenky. To může člověku dát mnohem víc než slepá honička za tím, mít alespoň tolik, kolik má soused. Taková honička lidi uštve, dovede do závislostí, kterou nazývám otroctvím.

Už v roce 1933 si z honby za penězi dělal bžundu Voskovec a Werich ve hře Osel a stín.Drasticky zestručněný obsah následuje:

Aténský zubař Nejezchlebos přijel do Abdéry, aby zde vybral peníze od pacientů, kteří mu byli dlužní. Najal si oslaře Skočdopola, který ho do Abdéry dovezl na svém oslu. Ovšem na místním tržišti se všichni raději schovali, než aby museli platit. Rozhodl se tedy počkat, až se někdo objeví a mezitím ulehl do stínu osla. V tom se ozval Skočdopolis, že by mu měl za stín zaplatit, neboť osel je jeho a stín tedy také. Celému sporu přihlíželo stále více lidí, až se nakonec oba oponenti ocitli u soudce Paprikida. Tomu se podařilo zjistit, že oba dva se živí bez licence, tedy načerno, osla jim zabavil a poslal je do vězení. Díky tomu, že jejich spor byl poměrně vyhlášený a hodně sledovaný, inspirovalo to dva muže, toužící po moci: temperamentního Hippodroma, a Kontokorenta, což byl vypočítavý průmyslník. Abdérský lid se rozdělil na dva tábory, Oslaře a Stínaře. Nakonec se zubař s oslařem rozhodli osla zabít, aby tak všechny problémy skončily. S jeho smrtí se ovšem jen velmi těžce smiřovali oba političtí vůdci, totiž Kontokorentos a Hippodromos. Abdérský lid chce viníky potrestat, protože je připravili o jejich modlu. Kontokorentos s Hippodromem se tedy za osla převlékli a dopřáli tak lidem osla, který uměl i mluvit. Lid byl nadšen a osla považoval za svého vůdce.

Pak se v příběhu ocitl bůh Dionýsos, který příběh uváděl. Objevuje se zcela nečekaně a ukazuje Abdérským, že osel není skutečný. Způsobí zatmění, v nastalé temnotě rozhořčený dav osla (Kontokorekta s Hippodromem) zabije a sní.

Následuje finále:

Skočdopolis a Nejezchlebos: A jakej byl osel?
Všichni: Dobrej!
Skočdopolis a Nejezchlebos: A jak je vám?
Všichni: Krásně!
Dionýsos: Ani chutí se vaši vůdcové od osla nelišili.

Závěrem: Je věčná škoda, že mimořádní lidé umírají stejně jako ti, jejichž přínos je nulový. Někdo by byl společnosti prospěšný i kdyby žil třeba 300 let. Takovým byl dramatik – nebojte se, není řeč o Václavu Havlovi – ale o Bertoldu Brechtovi. Cynismus a sarkasmus nejsou právě obdivovanou stránkou osobnosti, ale Brecht s nimi uměl zacházet a šokem budil společnost. I přes svou angažovanost se v mnohém vymykal trendům socialistického realismu po válce ve východoevropském bloku politicko-kulturní doktrínou striktně vyžadovanému. Po východoněmeckém povstání roku 1953, které se rozvinulo následujícího dne v široké protesty, napsal báseň

Řešení

Po povstání 17. června
nechal tajemník Svazu spisovatelů na Stalinově aleji rozhazovat letáky
na nichž stálo, že lid prošustroval důvěru vlády
a jen dvojnásobnou prací ji může získat zpátky.

Nebylo by lepší,
aby vláda rozpustila lid a zvolila si jiný?

Jinou ukázkou jsou třeba jeho následující aforismy

Nejdřív žrádlo a potom morálka.

Soucit je to, co člověk neodepře těm, jimž odepřel svou pomoc.

V blízkosti chyb rostou úspěchy.

Mnozí soudci jsou tak nezávislí, že je nikdo nepřiměje, aby sloužili spravedlnosti.

Když začne být pokrytectví průhledné, je čas začít vyprávět pravdu.

Vyloupení banky je menší zločin než založení nové banky.