Liberální hegemonie alias intervence

napsal Leo K.

Velká slova a podlá praxe. Stále se ozývají hlasy ve vedení státu o našich povinnostech k liberální demokracii a já už do úmoru opakuji, že liberalismus stojí v kontrapozici k demokracii, protože ač se k demokracii formálně hlásí, je ve skutečnosti obranou vrstvy bohatých a jejich soukromého vlastnictví.

Je to směr, který všechno podřizuje trhu.

„Nemáš na to – no tak nekupuj!“

V ozvěně slyším:„Trollíš!“

V našem českém koutečku je podivné přesvědčení, že liberalismus prosazuje svobodu, demokracii, sekularismus, právní rovnost, podporu občanských a lidských práv pro všechny, vyhrazeno Pirátům a potom možná také Markétě Pekarové-Adamové. Že jde o fundamentální omyl(?) je evidentní hned z několika různých důvodů.

Jedním z nich je například původ v době osvícenství, kdy městští zbohatlíci zoufale bojovali o práva společensky se vyrovnat šlechtě. Proto tak sveřepě odmítali privilegia na základě původu jedince a prosazovali spíše přihlížení k úspěšnosti jedince na trhu. A proto zase odumírající feudálové bránili své dědičné výsady, protože zchudlý šlechtic nebyl náhle v nové společnosti ničím. Středověký smysl šlechtictví (ušlechtilé chování a jednání) najednou ztratil smysl.

Liberalismus sám o sobě tvrdí, že stojí na dvou hlavních pilířích: v politice na ideji demokracie a v ekonomice na ideji kapitalismu a soukromého vlastnictví. Z toho vyplývá, že to, co spojuje kapitalismus s demokracií je právě liberalismus. Srozumitelně by se dalo říct benevolence. Takže adorace liberalismu znamená být benevolentní k zbohatlíkům.

Opravdu mimořádná dávka empatie! Proto proti šlechtě zbohatlíci prosazovali svobodu, demokracii, sekularismus a právní rovnost – prostě čas oponou trhnul a s francouzskou revolucí se zrodila nová, obchodně zdatná elita. Liberté, égalité, fraternité bylo nádherné heslo a nikdo ho nepotřeboval měnit ani, když se emancipace domáhala (a domáhá) vrstva těch chudších, takže toto motto je dokonce součástí ústavy Francouzské republiky. A to přesto, že to s dostupností svobod a práv nevypadá pro chudé zrovna růžově. Heslo zůstalo a osvícenské elitářství vrstvy bohatých také.

Chcete říct: „Jak to? Vždyť rovnost před soudem je naprostý základ.“ Tak se zkuste soudit s miliardářem.

Opravdu? Stará moudrost říká: „Kdo maže ten jede.“

Asi jsem málo zdůraznil větu, že liberalismus všechno podřizuje trhu. Ale to všechno platí obecně, Dokonce i pro zahraniční politiku, Prohráváte-li v technologické soutěži, stáváte-li se nekonkurenčním, vaše výrobky nejsou na mezinárodním trhu tak žádané, pořád vám zbývá při finanční hegemonii možnost neokolonialismu (fuj!), korektněji řečeno liberální hegemonie – vysoce intervenční zahraniční politiky, která zahrnuje bojování válek a sociální inženýrství v zemích po celém světě s konečným cílem vytvořit svět tvořený výhradně liberálními demokraciemi. Docela nedávno jsme byli ve fázi, která se zdála být neodvratnou. Ale svět se otřásl pandemií covidu a (nebojím se předpovědět) následnou krizí.

Chvála a akceptace liberalismu způsobila, že se stal základním předpokladem zahraniční politiky se zaměřením na nezcizitelná práva a sociální inženýrství. Proto liberalismus pracuje na podpoře (liberální) otevřené světové ekonomiky a budování mezinárodních institucí, které se budou zabývat jak ekonomickými, tak bezpečnostními otázkami. Ale liberální je jenom odsud potud. Jak se toho chytí nějaká regionální mocnost, hned se ozve křik, že všechno má své meze.

Kontrast mezi zahraniční politikou založenou na liberalismu, jehož zastánci věří, že „liberální demokracie spolu neválčí“, a politikou realistickou, která tvrdí, že „mezinárodní politika je nebezpečný byznys a že státy soutěží o moc.“ Státy soutěží o moc, protože čím větší moc má stát, tím je pravděpodobnější, že přežije. Nakonec musí státy udělat bez ohledu na ekonomiku vše, co mohou, aby zajistily svou bezpečnost.

Naopak, liberální hegemonie s sebou nese náklady, které začínají nekonečnými válkami, kdy liberální stát končí v boji za ochranu lidských práv a šíření liberální demokracie po celém světě. „Jakmile se liberální unipól rozpoutá na světové scéně, stane se závislým na válce“. Militarizace unipolové diplomacie krátkých změn, kde „válka se stává pravděpodobnějším a hůře ukončitelná, jakmile začne“. Příkladem jsou války v Iráku, Libyi, Sýrii a Afghánistánu. Navíc „liberalismus podkopává suverenitu – významnou normu ve světové politice a vytváří nestabilitu systému.“ Další významnou cenou je ignorování geopolitiky, což se odráží v ukrajinské krizi, kde je „kořenem problému rozšiřování NATO.“ Nakonec to známe nejlépe od nás, kde jsou ekonomické problémy způsobeny jednak hysterickými reakcemi na prozření ve věci Green Dealu, ale hlavně zapojením do americké proxyválky s Ruskem.

„Liberální hegemonie je postavena na třech misích:

1) zvýšení počtu liberálních demokracií po celém světě,

2) usnadnění otevřeného ekonomického řádu

3) budování mezinárodních institucí.“

Každý z těchto přístupů je však chybný: „Ústředním problémem je absence vyšší autority, která může věrohodně potrestat státy, pokud nedodržují pravidla. Rády jí suplují Spojené státy, ale zkušenost ukazuje, že ani ty nemohou přinutit stát, aby se řídil pravidly, když si myslí, že to není v národním zájmu.“ Proto ve světě národních států má eminentní smysl ovládat co největší podíl globální moci.

Následuje jedna z posledních ukázek liberální hegemonie:

Jordan Schneider na twitteru

(Jordan Schneider je čínský technologický analytik ve společnosti The Rhodium Group a také zpravodajem ChinaTalk. Dříve pracoval pro Bridgewater a Eurasia Group. Jordan získal magisterský titul z ekonomie na Yenching Academy na Pekingské univerzitě a bakalářský titul z historie na Yale. Jeho výzkum se objevil v časopisech Foreign Affairs, Foreign Policy, Wired a Lawfare . Je zběhlý v čínštině.)

Následující text je překladem vlákna, které začátkem tohoto týdne zveřejnil

@lidangzzz

Spousta lidí neví, co se včera stalo. Jednoduše řečeno, Biden donutil všechny Američany pracující v Číně, aby si vybrali mezi odchodem z práce a ztrátou amerického občanství.

Přeložit Tweet

1:52 odp. · 14. 10. 2022·chirr.app

Spojené státy například usilují o vytvoření aliance „Čipová čtyřka“ s Jižní Koreou, Tchaj-wanem a Japonskem, které společně ovládají většinu polovodičového průmyslu. Projekt však provázejí vnitřní konflikty a nyní musí překonat rozhořčení Soulu nad tím, že jeho společnosti byly vyloučeny z nové americké daňové úlevy na elektromobily. Washington se také spolu s Kanadou, Francií, Nizozemskem a Velkou Británií pokoušel sepsat kodex chování v oblasti lidských práv pro kontrolu vývozu, ačkoli uplynulo již 10 měsíců bez jakýchkoli veřejných výsledků. Rada pro obchod a technologie mezi USA a Evropskou unií byla produktivnější. Indopacifický hospodářský rámec už méně. Ambiciózní multilaterální úsilí, jako je naděje USA na reformu Světové obchodní organizace, zatím nenabralo na síle.

Nejnovější americké kontroly vývozu podkopávají tyto dialogy dvěma způsoby. Tím, že odhalí maximalismus kampaně Washingtonu proti čínským technologiím, vyostří debaty v hlavních městech spojenců o tom, zda jsou cíle USA v souladu s jejich vlastními politickými a ekonomickými zájmy. A tím, že kontroly tak silně napínají jednostranné svaly, zpochybní ochotu USA vyhovět odlišným zájmům. (Američtí představitelé zavedli nové kontroly ještě v době, kdy probíhaly mezinárodní konzultace, aniž by byly zajištěny konkrétní dohody).

Čína bude samozřejmě také reagovat. Symetrická odveta – například zablokování dovozu kritických nerostných surovin do USA nebo potrestání klíčových společností, jako jsou Microsoft, Apple nebo Tesla – je nepravděpodobná. Čína může takovými kroky hodně ztratit a její ekonomika se již nyní potýká s velkými problémy. Peking může namísto toho tlačit jemnějšími způsoby, třeba zpomalením schvalování regulačních opatření nebo oslabovat nedávné americko-čínské dohody o účetních standardech pro veřejné společnosti. Větší hrozbou by byla čínská odveta vůči spojencům a partnerům USA, jako je Jižní Korea, Japonsko nebo Tchaj-wan, kteří musí zavést kontroly podle Washingtonu. Čína má na tyto země větší páky a bude chtít vrazit klín do americké ekonomické koalice.

Čína může také podat stížnost u WTO. Mnozí američtí představitelé národní bezpečnosti budou nad tímto zdlouhavým a částečně nefunkčním procesem valit oči, ale jeho dlouhodobé důsledky by neměly být odmítány. Velká část americké techno-nacionalistické politiky – od kontroly vývozu přes cla až po černé listiny – je více či méně v rozporu s obecným zákazem diskriminace na základě země, který stanoví WTO. Rozhodnutí WTO z roku 2019 týkající se Ruska a Ukrajiny zpochybnilo americký výklad, a to jak v obecné rovině, tak v případě těchto nových kontrol vývozu. Velká prohra USA by navíc mohla ještě více oslabit americký závazek vůči otevřenému obchodnímu systému a v konečném důsledku ohrozit jeho životaschopnost, i když zatím neexistuje žádný plán, co by jej mohlo nahradit.

Asia Times to hodnotí stručně: Zákaz čínských čipů je americkým cvičením v extrémním sebepoškozování

Pořád nechápu, proč se toho musíme zúčastňovat také my.