Úhel pohledu

napsal Leo K.

Jak to s tou demokracií vůbec je?

Můžeme ještě mluvit o demokracii, když nefunguje pluralita názorů?

Čím se od demokracie liší její liberální forma, kterou pořád dokola omílají Piráti?

Obrana demokracie, kterou se ohánějí mainstreamové kruhy, spočívá v znemožnění zne/vy-užít formálně demokratická pravidla, ze strany antidemokratických sil. Jedná se zejména o omezení demokratických procesů, zejména pak práva sdružovacího, shromažďovacího a práva na svobodu projevu, přičemž je vždy zdůrazňován aspekt ochrany demokratických základů státu, resp. nebezpečí podvratných projevů pro stát samotný. Při postihu antidemokratických projevů se zpravidla kombinuje aspekt preventivní ochrany demokratických základů státu před výzvami ke změně demokratického systému revolučním povstáním. Obranyschopná demokracie, která hodlá efektivně bojovat proti politickému extremismu je nucená se pohybovat mezi dvěma konfliktními situacemi.

Na jedné straně jde o garanci základních lidských práv a svobod, na druhé straně o obranu základních hodnot samotného demokratického zřízení.

Tato ambivalence vyvolává otázku, do jaké míry má demokracie mandát potlačovat elementy, které se snaží zpochybnit její stabilitu a základní hodnoty? Otázka také může znít,

jak daleko může demokracie zajít při své obraně, aby neztratila svoji podstatu, tj. demokratičnost?

A samozřejmě zbývá říci co rozumíme antidemokratickými silami. Většinou je míněna část společnosti, která vlastně tu demokracii vytváří(!) a úplně se zapomnělo na faktické držitele moci, kterými jsou i v té nejlepší demokracii korporace a konsorcia, často nadnárodní, kterým je demokracie příliš těsná. To jsou ty subjekty, kteří zneužívají významu slov a vynalezly adjektivum „liberální.“

Jenže liberální demokracie není ani liberální ani demokratická (Ivane Bartoši!). Ta liberálnost (chápaná jako svobodomyslnost) přináší tu svobodu jenom aktuálnímu hegemonovi!

Je to nástroj těch co nevládnou, ale ovládají.

A to jsou právě korporace a konsorcia. Už jsem to psal tolikrát, že si to ani nepamatuji. Nerad se opakuji, ale v tomto případě musím:

Liberální demokracie je intervenční klon demokracie. Místo aby zastupovala občany vládne bez diskuse s nimi. Je zdrojem intervenční zahraniční politiky, která zahrnuje bojování válek a sociální inženýrství v zemích po celém světě s konečným cílem vytvořit svět obývaný výhradně liberálními demokraciemi. V mainstreamu se tomu chybně říká „vývoz demokracie.“ Chybně, protože nejde o demokracii, ale o byznys.

Je politikou korporací, které nepotřebují občany, ale spotřebitele a proto není divu, že s touto vizí se pracuje na podpoře otevřené světové ekonomiky a budování mezinárodních institucí, které se zabývají jak ekonomickými, tak bezpečnostními otázkami udržujícími liberálnost. Kontrast mezi zahraniční politikou založenou na liberalismu, jehož zastánci věří, že „liberální demokracie spolu neválčí,“ a realistickou politikou, tedy praxí, která vidí, že liberální mezinárodní politika je nebezpečný byznys protože státy soutěží o moc, je zjevný.

Proč? Protože čím větší moc má stát, tím je pravděpodobnější, že přežije. Jde vlastně o svého druhu záměnu liberálnosti za neokolonialismus. Nic nového. Klasický kolonialismus byl také propagován jako nositel civilizace.

Liberální hegemonie je postavena na třech cílech:

1) zvýšení počtu liberálních demokracií po celém světě

2) usnadnění otvírání ekonomiky, což naráží právě na demokracii

3) budování (liberálních) mezinárodních institucí. Všechno proto, aby korporace vítězily.

Je to pokus aplikovat zmršenou demokracii na celý svět, na celou planetu. Vytvořit vykořeněného světoobčana, bez tradic, bez národnosti, bez identity, pouhého spotřebitele. To se velmi těžko může podařit. Vize kosmopolitického bezdomovce narazí na identitu

Rodiny, rodu, skupiny, etnika, politického národa nebo státu.

Je to podobná filosofie jako filosofie Green Dealu, která se snaží zobecnit ostrovní řešení, kde je vyhovující, pro celý svět, kde se z důvodu složitosti stává protipokrokářským a ve svých důsledcích nesmyslným. Demokracie je společenský systém vytvořený pro obec.

Horní hranicí vládnutí demokratickému systému je s největší pravděpodobností politický stát.

Jakékoliv větší sdružení už musí k vládnutí používat nevolené instituce. Tedy nedemokratické. Kritická revize liberalismu prokazuje naivitu ideologické představy o rozporu liberální demokracie a nacionalismu. Tyto zdánlivé protiklady se naopak doplňují, neboť každá z nich odpovídá na jinou otázku. Liberalismus zdánlivě nabízí odpověď na otázku legitimity režimu, opomíjí však otázku legitimity státu a jeho teritoriálního vymezení. Typicky ideologickým vyjádřením falešného protikladu liberalismu a nacionalismu je dělení běžných obchodních společností a tradičních válečných společností. Všechno jedno jest. Znovu opakuji: Liberální hegemonie je vlastně vysoce intervenční zahraniční politika, která zahrnuje bojování válek a sociální inženýrství v zemích po celém světě s konečným cílem vytvořit svět obývaný výhradně liberálními demokraciemi.

Evropa prodělala třicetiletou válku ukončenou Vestfálským mírem, který stručně řečeno říkal:

Koho stát, toho náboženství.

Tak se zrodila vestfálská státní suverenita, která se střetla s liberální ideologií lidských práv. Opět zdůrazňuji s liberální. To znamená s ideologií hegemona. Jejich setkání vedlo k formulaci principu národního sebeurčení jako zdroje legitimity mezinárodního systému. Kvůli své nejasnosti a spornosti (viz Kosovo nebo Krym) však tento princip nemohl zcela nahradit vestfálské dědictví. Tím se dostáváme k dalšímu problematickému dělení mezi vnitřní a vnější politikou jakožto dvěma zcela odlišnými a oddělenými sférami. Proto politické vědy zkoumají (chybně) domácí instituce odděleně od mezinárodních vztahů. Narušují to jenom nadnárodní korporace a některé války (například na Donbasu), kde nelze jednoznačně určit, zda patří do sféry domácí či mezinárodní.

Liberální (tedy trhem ovládaný) stát už nebojuje o náboženskou víru ani o stavovskou čest ale o statky, kterými žijí tržní společnosti.

Identita není něco zcela neměnného, co vychází přímo z podstaty člověka. Takto definovaná představuje nacionalistický pojem. Identita v demokratickém státě, vychází z politické suverenity lidu a tedy tím i demokratické legitimity moci, předpokládá politicky aktivního člověka, občana, který je nadán politickými právy a povinnostmi volit, zastávat veřejné funkce, účastnit se veřejného života, platit daně a bránit vlast.

Konzumní liberalizace představuje pokus o individuální emancipaci z povinností, kdy se jedinec stává autonomním aktérem, schopným svými „právy“ rozvracet všechny kolektivistické scénáře. Protože ale člověk touží „někam patřit,“ pociťuje tuto emancipaci jako vykořenění. Proto je kosmopolis, světoobčanství, možno chápat jako falešnou ideologii globalizátorů, ve které vítězí jenom příslušník globální elity. V reakci na to vítězí nacionalismus, kterým je bezvýhradná náklonnost k vlastnímu etniku, které je potom pociťováno jako nadřazené (vyvolené) ostatním. Nezaměňovat za patriotismus (vlastenectví), který je morálním závazkem k vlastnímu národu!

Jak se předchozí řádky otiskují do války na Ukrajině?

V listopadu 2021 Nikolaj Patrušev, tajemník Rady bezpečnosti (SB) Ruska, na zasedání tajemníků bezpečnostních rad zemí SNS řekl, že Ukrajina se stala hlavním světovým centrem ultra -pravicového extremismu. Upřesnil, že organizováním státního převratu v Kyjevě v roce 2014 a přeměnou Ukrajiny na tzv. anti-Rusko chtěli Anglosasové nejen vytvořit odrazový můstek pro tlak na Rusko, ale také dále rozdělit ruskojazyčnou skupinu etnik, aby je zničili. Následně vystoupil ruský prezident Putin. Následující odstavec není přesným přepisem jeho projevu, ale stručným obsahem.

„Ruská federace hodlá chránit své tradiční hodnoty. Jsou to ony, které definují Rusko a činí ho suverénním. Základem naší národní identity byla a zůstává kontinuita generací, věrnost tradicím, vysoké duchovní a mravní zásady. Odrážejí se, podporují, rozvíjejí v kultuře, v kreativitě, ve všech sférách každodenního života,“ připomněl prezident. „Jak víte, nedávno byly schváleny Základy státní politiky pro zachování a posílení tradičních hodnot. Mezi ně samozřejmě patří historická paměť. Tradiční hodnoty posilují občanskou jednotu a nacházejí svůj jedinečný, originální projev v duchovním, historickém a kulturním vývoji mnohonárodnostního lidu Ruska.“

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj promluvil k europoslancům. I tady platí, že nejde o přesný záznam jeho projevu, ale stručný obsah.

„Bojujeme za to, abychom byli rovnocennými partnery Evropy,“ řekl s tím, že EU musí dokázat, že stojí za Ukrajinou. Země podle něj nyní obětuje své nejlepší lidi, aby se jí její sen splnil. Ukrajinci podle něj bojují i za zbytek Evropy a za společné hodnoty. „Pokud nás Evropa nenechá o samotě, zvítězíme, […]protože liberalismus a demokracie jsou hodnoty, o nichž nelze vyjednávat“

V následujících řádcích jsou titulky nebo stručné přehledy článků našeho mediálního prostředí:

Volodymyr Zelenskyj ve videoprojevu k lídrům Evropské unie na neformálním summitu v Praze požádal státy sedmadvacítky o další dodávky zbraní a munice…

Volodymyr Zelenskyj představil pětibodový mírový plán, který podle jeho slov musí mezinárodní společenství co nejdříve přijmout…

Zelenskyj kritizoval NATO, které odmítá zavést bezletovou zónu nad Ukrajinou…

Prezident USA očekával slova vděku za poskytnutou miliardu dolarů (24,7 miliardy korun), ale Zelenskyj hned vyslovil seznam dalších požadavků.

Předseda ukrajinské Rady národní bezpečnosti a obrany Oleksij Danilov v rozhovoru pro AP uvedl, že by Západ neměl Kyjev tlačit do plnění minských dohod o zastavení bojů na Donbasu. „Když je (reprezentanti Ukrajiny) podepsali pod namířenou ruskou zbraní a Německo a Francie se dívaly, bylo všem rozumným lidem jasné, že je nemožné tyto dohody splnit,“ dodal.

Petr Fiala: „Česká republika díky své historické zkušenosti chápe, že ruského agresora je třeba zastavit a že Ukrajinci bojují i za svobodu a demokracii v celé Evropě.” Je v našem národním zájmu, aby Ukrajina vytlačila agresora…

Vystrčil: Na Ukrajině se bojuje za Prahu a za všechny Evropany, řekl předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) na páteční mimořádné schůzi horní komory.

Kdy to všechno skončí, Putin ví, že Biden se s ním nebude chtít ani setkat. Maďarský premiér Viktor Orbán minulý týden řekl: „Každý, kdo vážně věří, že válku lze ukončit rusko-ukrajinským vyjednáváním, žije v jiném světě. Realita vypadá jinak. Ve skutečnosti lze o takových otázkách diskutovat pouze mezi Washingtonem a Moskvou. Dnes je Ukrajina schopna bojovat jen proto, že dostává vojenskou pomoc od Spojených států…

Zkusme opatrně formulovat odpovědi na otázky kdo, kde, proč a stanovit prognózu.

Na Ukrajině se dnes bojuje o její suverenitu, o postavení Ruska a o geopolitické uspořádání východní Evropy. Ne o demokracii. Ukrajina nikdy nebyla věrohodným představitelem svobody a demokracie. Rusko tvrdí, že liberalismus nevystihuje legitimitu ruského státu a jeho teritoriálního vymezení a jde o střet za práva Ruské identity.

Přesto má Zelenskyj vlastně pravdu. Záleží na úhlu pohledu.

Američané totiž podpořili značnou částkou a jak ukázaly výroky jejich tehdejší mluvčí ministerstva zahraničí Victorie Nulandové („Fuck the EU!“) částečně i zorganizovali přes odpor Evropy liberální změnu režimu od oligarchů adorujících Moskvu k politickým silám zavázaným Washingtonu. S demokracií to moc společného nemělo. Evropě byl stanoven ve jménu transatlantické solidarity úkol a tak se dnes podílí na zaplacení účtu. Jestliže Vladimír Putin řekl

„Stojíme na historickém milníku, před pravděpodobně nejnebezpečnějším, nejnepředvídatelnějším a zároveň nejdůležitějším desetiletím od konce druhé světové války. Západ není schopen sám řídit lidstvo, ale zoufale se o to snaží a většina národů světa se s tím už nechce smířit…“

je evidentní, že Rusko, ač to tak nevypadalo, počítá s rozšířením střetu na celý Západ a výzvy k jednání mezi Ukrajinou a Ruskem jsou bezpředmětné.

Ale z velké – byť západní politiky – zpět na zem. Mělo by nás zajímat jaké dopady rusko-ukrajinský konflikt přinese naší zemi. Dost citelně už nás zasahuje skrze naší zahraniční politiku, když jsme se – respektive, když se naše vláda rozhodla – ze solidárních důvodů trestat Rusko. Přišli jsme nejenom o ruský trh, ale také o ruské zdroje surovin, když nepočítám sekundární dopad ztráty téhož pro Německo, na němž jsme s vývozem z 80% závislí!
Když už jsme z vlastní vůle vstoupili do této hybridní války měli bychom respektovat poučení z Velké (1.světové) války – nepřipustit válku o dvou frontách. Marně. Jsme zmítáni šílenými zelenými polovzdělanci (Bc. Marcel Kolaja je sice softwarovým inženýrem, ale to slovo inženýr je v obvyklé konotaci matoucí) a místo toho, abychom soustředili síly a přizpůsobili aktuálním podmínkám skutečnými odborníky navržený energetický mix, tak otevřeme druhou frontu rozhádáním s Ruskem. Asi podle vzoru Adolfa neblahého příjmení, který nečekaně ve středu 11. prosince 1941 vyhlásil válku Spojeným státům americkým, a to téměř bez jakékoli konzultace s velením svých vojsk. Jestliže se naše aktuální vláda už přesvědčila (alespoň doufám, že má nějakou zpětnou vazbu), že neumí vládnout, měla by odstoupit než přivede národ k zoufalým činům. V e-zinu !Argument Jana Turoňová oprávněně píše, že

současná vláda představuje bezpečnostní riziko státu. Tak zvaná střední třída prudce chudne, její řady řídnou a přesouvají se mezi nízkopříjmovou skupinu, která byla až doposud poměrně okrajovou záležitostí. Nyní se však bude její počet rozrůstat. A to sebou přinese i vyšší míru trestné činnosti. Jedná se o skutečnost, kterou naše vláda neřeší. Ba naopak se zdá, jako by vycházela tomuto trendu vstříc, typicky svým „deštníkem proti drahotě“, který není ničím jiným než signálem o chystané budoucnosti. Vláda nepočítá s tím, že se bude střední třída obnovovat, vláda připravuje občany na jejich budoucí pasivní roli pouhých příjemců sociálních dávek. Mění náš stát a náš národ na skupinu poslušných, chudých a slabých jedinců, jejichž jediná svoboda bude volba genderu. Politika již není pravo-levicová. Nástroje, které vláda používá, jsou neoliberální. Neregulovaná inflace, která ožebračuje národ od úspor, energetická burza, která vystřeluje ceny energií do nesmyslných výšin, odevzdávání státní suverenity do rukou nadnárodních institucí.

To je politika Petra Fialy a jeho vlády.

Dalším chystaným krokem je zrušení práva veta v rámci EU či přijetí agendy „Fit for 55“. Po takovém zásahu už může být budoucím premiérem kdokoliv, jelikož bude jen občasně mluvící loutkou v druhořadé zemi. Fakt, že se česká vláda snaží přesvědčit své spoluobčany o tom, že se Česká republika ocitla ve válce, může být chápán jako šíření poplašné zprávy.

Potlačování plurality názorů, zavádění cenzury a vznik dohledových orgánů, to jsou evidentní znaky zavádění totalitního režimu. Prožíváme tak paradox demokratického systému (vlády lidu), v jehož legálním rámci si lid zvolil takovou vládu, která se v jeho vlastní zemi staví proti jeho vlastním zájmům a která z pohledu vnitrostátního, ale také mezinárodního, sama o sobě představuje vysoké bezpečnostní riziko.

To je politika Petra Fialy a jeho vlády.

Platí že čím méně chápete realitu, vztahy a souvislosti, tím jste lépe ovladatelní. Tomu také odpovídá soustavné snižování úrovně vzdělávání. Vědění a vzdělání totiž skutečně osvobozuje – ale jenom to reálné, poctivé a nezjednodušované. Je náročné, není pro každého – a kde kdo ho odmítne, protože ho fakt nepotřebuje. Dobře, proč ne, každý ho opravdu nepotřebuje. Bylo by ale poctivé, aby ten, kdo ho odmítá, alespoň tušil, že jeho představa světa je zkreslená.

Takže část lidí, která sama sebe prohlásila za progresivní síly, už nevidí jako hodnotu svobodné šíření názorů, komentářů a informací jako dialog, výměnu názorů či informační konfrontaci, ale označuje to jako „šíření propagandy.“

To je důsledek politiky Petra Fialy a jeho vlády.

A tak přichází podivná generace polovzdělanců, kteří se politicky a ideologicky orientují, aniž by chápali fundamenty, na kterých všechno stojí. A ti vám pak třeba napíšou aplikaci, jakou třeba máte vodní stopu, tedy kolik pitné vody spotřebovala vaše pizza. Se závěrem, že je vhodné přejít na veganství. Říkají tomu věda – respektive angažovaná věda a napodobují tím svazáky padesátých let, kteří ale byli často lépe vzdělaní. A čím se liší taková angažovaná věda od vědy? Tím, že se nesnaží jevy pochopit, ale konstruovat je. Nepostupuje od dat k závěrům, ale vyhledává data, která podporují jejich jev – a tím fakticky vědou přestává být.

Skutečná věda totiž naopak vyhledává data, která nepodporují hypotézu,

aby zneplatnila chybné závěry. Potom to vypadá tak, že zatímco šíření pokrokových genderových tezí, idejí sociálního liberalismu, politické korektnosti, feminismu (ekvivalent českých „sluníčkářů“) a podobných věcí je těmito lidmi považováno za správné a žádoucí, jakýkoliv názor, který s tím nesouhlasí, je označen za reakční. To první je správné a musí být kultivováno, to druhé je špatné a musí být potlačováno.

To je politika Petra Fialy a jeho vlády.

Zatímco zásadní hodnotou svobodné společnosti je svoboda a pluralita, u pokrokových hnutí totalitního typu je to jiné: Názory jsou klasifikovány a podle jejich společenského přínosu (který je definován těmi, kteří se sami sebe za zdroj společenského přínosu prohlásí), jsou jedny informace šířeny a druhé cenzurovány.

To je politika Petra Fialy a jeho vlády.

Tedy lidí, kteří nás v zastupitelské demokracii zastupují, reprezentují. Opravdu si stejně jako Alexandr Vondra nebo Tomáš Zdechovský myslíte, že vláda je v tom nevině?

A když jsme u toho: Opravdu „vládu“ nedokážeme zastavit?