Umlčování jehňátek

Pro Kosu našel a  přeložil JM

Vlkův úvod:

Thriller  mlčení jehňátek je  dostatečně  znám. Jak by ne , když  filmová databáze ČSFD.cz  jej vede  jako 19. nejlepší  film vůbec.

Ale netěšte se/nemějte  strach, že  tenhle  článek bude  o nějakém brutálním seriovém vrahovi. Jakkoliv  vlastně  také. Ale o nikom, koho byste  se museli bát, až  v podvečer půjdete na procházku.Tohle nehrozí. Ovšem pokud někdo z vás  dojde  k názoru,  že ten text, o tom, jak se umlčují  jehňátka, než  začne ono mlčení, popisuje něco mnohem a mnohem obecně  nebezpečnějšího, než je nějaký  běžný, by´t krví  bližních posedlý psychopat, nebudu vám to ani trochu rozmlouvat!

Autorem následného textu  je mnohokráte  vyznamenaný  australský novinář a  filmař John Pilger. Originál naleznete  zde

SILENCING THE LAMBS. HOW PROPAGANDA WORKS.

JM, který  článek objevil na  Pilgerově  blogu jej přeložil jako

UMLČOVÁNÍ JEHŇÁTEK – JAK PROPAGANDA FUNGUJE

John Pilger 8. září 2022

John Pilger ve svém projevu na světovému festivalu v Trondheimu v Norsku mapuje historii mocenské propagandy a popisuje, jak si ona podmaňuje žurnalistiku v „hlubokém imperialismu“ a pravděpodobně nás všechny uvězní  ve svém objetí, pokud jí to dovolíme.

V 70. letech jsem se setkal s jednou z předních Hitlerových propagandistek Leni Riefenstahlovou, jejíž epické filmy oslavovaly nacisty. Náhodou jsme bydleli ve stejné chatě v Keni, kde byla na fotografické výpravě, unikajíc osudu ostatních přátel Führera.

Řekla mi, že „vlastenecká poselství“ jejích filmů nezávisí na „rozkazech shora“, ale na tom, co nazývala „submisivní prázdnotou“ německé veřejnosti.

Zahrnovalo to i liberální vzdělanou buržoazii? Zeptal jsem se. „Ano, zvláště těch,“ řekla.

Myslím na to, když se rozhlížím po propagandě, která nyní pohlcuje západní společnost.

Samozřejmě jsme velmi odlišní od Německa 30. let. Žijeme v informačním prostoru. Jsme globalisté. Nikdy jsme nebyli více uvědomělí, více v kontaktu, lépe propojeni.

Opravdu jsme? Nebo žijeme v mediální společnosti, kde je vymývání mozků zákeřné a neúprosné a vnímání je filtrováno podle potřeb a lží státní a korporátní moci?

Spojené státy dominují médiím západního světa. Všechny až na jednu z deseti největších mediálních společností sídlí v Severní Americe. Internet a sociální média – Google, Twitter, Facebook – jsou většinou vlastněny a řízeny Američany.

Za mého života Spojené státy svrhly nebo se pokusily svrhnout více než 50 vlád, většinou demokracií. Zasahovaly do demokratických voleb ve 30 zemích. Shodily bomby na obyvatele 30 zemí, většinou chudých a bezbranných. Pokusily se zavraždit vůdce 50 zemí. Bojovaly za potlačení osvobozeneckých hnutí ve 20 zemích.

Rozsah a velikost tohoto masakru není zpravidla zaznamenán, nerozpoznán; a ti za to zodpovědní nadále ovládají anglo-americký politický život.

V letech před svou smrtí v roce 2008 pronesl dramatik Harold Pinter dva mimořádné projevy, které prolomily tehdejší  ticho.

„Zahraniční politika USA,“ řekl, „je nejlépe definována takto: polib mi prdel, nebo ti rozkopu hlavu. Tak jednoduché a tak surové. Zajímavé na tom je, že je tak neskutečně úspěšné. Ovládá to struktury dezinformace, rétoriky, překrucování jazyka, což působí velmi přesvědčivě, ale ve skutečnosti je to vše snůška lží. Je to velmi úspěšná propaganda. Mají peníze, mají technologii, mají všechny prostředky, jak se z toho dostat, a vždy se z toho dostanou.“

Při přebírání Nobelovy ceny za literaturu řekl Pinter *): „Zločiny Spojených států jsou systematické, neustálé, kruté, nelítostné, ale ve skutečnosti o nich mluví jen velmi málo lidí. To se Americe musí nechat, že to dokážou. Po celém světě provádějí zcela klinickou manipulaci s mocí, přičemž se tváří jako síla pro všeobecné dobro. Je to brilantní, přímo vtipný a velmi úspěšný akt hypnózy.“

Pinter byl mým přítelem a možná i posledním velkým politickým mudrcem – to znamená, než byla nesouhlasná politika zneužita. Zeptal jsem se ho, zda ta „hypnóza“, o které hovořil, byla „submisivní prázdnota“, kterou popsala Leni Riefenstahlová.

„Je to totéž,“ odpověděl. „To znamená, že vymývání mozků je tak důkladné, že jsme naprogramováni spolknout balík lží. Pokud tu propagandu neropoznáme, můžeme ji přijmout jako normální a věřit jí. To je ta submisivní prázdnota.“

V našich systémech korporátní demokracie je válka ekonomickou nutností, dokonalým spojením veřejné podpory a soukromého zisku: socialismus pro bohaté, kapitalismus pro chudé. Den po 11. září ceny akcií válečného průmyslu prudce vzrostly. Přicházelo další krveprolití, což je pro byznys skvělé.

Dnes mají ty nejvýnosnější války svou značku. Říká se jim „věčné války“: Afghánistán, Palestina, Irák, Libye, Jemen a nyní Ukrajina. Všechny jsou založeny na balíku lží.

Nejneslavnější je Irák se svými zbraněmi hromadného ničení, které neexistovaly. Zničení Libye NATO v roce 2011 bylo ospravedlněno masakrem v Benghází, který se nestal. Afghánistán byl vhodnou odvetnou válkou za 11. září, která neměla nic společného s lidmi v Afghánistánu.

Dneska zprávy z Afghánistánu říkají, jak zlý je Taliban – ne že by krádež 7 miliard dolarů z bankovních rezerv země Joe Bidenem způsobila rozsáhlé utrpení. Nedávno Národní Veřejnoprávní Rozhlas (NPR) ve Washingtonu věnoval dvě hodiny Afghánistánu – a 30 sekund jeho hladovějícím lidem.

NATO, které je řízeno Spojenými státy, přijalo na červnovém summitu v Madridu strategický dokument, který militarizuje evropský kontinent a stupňuje vyhlídku na válku s Ruskem a Čínou. Navrhuje „boj v mnoha oblastech proti rovnocennému soupeři s jadernými zbraněmi“. Jinými slovy, jaderná válka.

V dokumentu se uvádí: „Rozšíření NATO bylo historickým úspěchem“.

Četl jsem to nevěřícně.

Měřítkem tohoto „historického úspěchu“ je válka na Ukrajině, zprávy o ní většinou nejsou zprávy, ale jednostranná litanie žonglování, překrucování, opomenutí. Byl jsem tiskovým zpravodajem v řadě válek, ale nikdy jsem nepoznal takovou plošnou propagandu.

V únoru Rusko napadlo Ukrajinu jako odpověď na téměř osm let zabíjení a ničení zločinců v ruskojazyčném regionu Donbas na jejich hranici.

V roce 2014 Spojené státy sponzorovaly puč v Kyjevě, který odstranil demokraticky zvoleného prezidenta přátelského k Rusku a dosadil nástupce, o kterém Američané dali jasně najevo, že je to jejich člověk.

V posledních letech byly americké „obranné“ rakety instalovány ve východní Evropě, Polsku, Slovinsku, Rumunsku, téměř jistě namířené na Rusko, doprovázené falešnými ujištěními, už od „slibu“ Jamese Bakera Gorbačovovi v únoru 1990, že NATO se nikdy nerozšíří za hranice Německa.

Ukrajina je přední linií. NATO fakticky dosáhlo stejných hranic, přes které v roce 1941 vtrhla Hitlerova armáda a zanechala v Sovětském svazu více než 23 milionů mrtvých.

Loni v prosinci Rusko navrhlo dalekosáhlý bezpečnostní plán pro Evropu. To bylo v západních médiích odmítnuto, zesměšňováno nebo potlačováno. Kdo četl jeho návrhy? 24. února ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj pohrozil vyvinutím jaderných zbraní, pokud Amerika nevyzbrojí a ochrání Ukrajinu. Tohle byla poslední kapka.

Ve stejný den Rusko vtrhlo – podle západních médií – jde o nevyprovokovaný akt vrozené podlosti. Historie, lži, mírové návrhy, slavnostní dohody o Donbasu v Minsku byly k ničemu.

Dne 25. dubna přiletěl americký ministr obrany generál Lloyd Austin do Kyjeva a potvrdil, že cílem Ameriky je zničit Ruskou Federaci – slovo, které použil, bylo „oslabit“. Amerika získala válku, kterou chtěla, a ta je válčena jejich zástupcem, jimi vyzbrojovaným, financovaným a postradatelným pěšákem.

Téměř nic z toho nebylo západnímu publiku vysvětleno.

Ruská invaze na Ukrajinu je svévolná a neomluvitelná. Napadnout suverénní zemi je zločin. Neexistují žádná „ale“ – kromě jednoho.

Kdy začala současná válka na Ukrajině a kdo ji začal? Podle OSN bylo mezi lety 2014 a letošním rokem v občanské válce kyjevského režimu na Donbasu zabito asi 14 000 lidí. Mnoho útoků provedli neonacisté.

Podívejte se na reportáž ITV z května 2014 od zkušeného reportéra Jamese Matese, který je spolu s civilisty ve městě Mariupol ostřelován ukrajinským praporem Azov (neonacistický).

Ve stejném měsíci byly desítky rusky mluvících lidí upáleny zaživa nebo udušeny v budově odborů v Oděse obležené fašistickými násilníky, stoupenci nacistického kolaboranta a antisemitského fanatika Stephena Bandery. The New York Times nazval násilníky „nacionalisty“.

„Historickým posláním našeho národa v této kritické chvíli,“ řekl Andrej Biletskij, zakladatel praporu Azov, „je vést bílou rasu světa v konečné křížové výpravě za její přežití, do křížového tažení proti Untermenschům vedených Semity.”

Od února se kampaň samozvaných „monitorů zpráv“ (většinou financovaných Američany a Brity s napojením na vlády) snaží udržet absurditu, že ukrajinští neonacisté neexistují.

Airbrushing, termín spojovaný kdysi se Stalinovými čistkami, se stal nástrojem mainstreamové žurnalistiky.

Za méně než deset let byla „dobrá“ Čína přelakována, nahrazena „špatnou“ Čínou: ze světové dílny se stal začínající nový Satan.

Velká část této propagandy pochází z USA a je přenášena zprostředkovateli a „think-tanky“, jako je notoricky známý australský Strategic Policy Institute, hlas zbrojního průmyslu. A také horlivými novináři, jako je Peter Hartcher z Sydney Morning Herald, který označil ty, kteří šíří čínský vliv, za „krysy, mouchy, komáry a špačky“ a vyzval k „vyhubení“ těchto „škůdců“.

Zprávy o Číně na Západě jsou téměř výhradně o hrozbě z Pekingu. Airbrushed je 400 amerických vojenských základen, které obklopují většinu Číny, ozbrojený náhrdelník, který sahá od Austrálie po Pacifik a jihovýchodní Asii, Japonsko a Koreu. Japonský ostrov Okinawa a korejský ostrov Jeju jsou nabité zbraně namířené přímo na průmyslové srdce Číny. Představitel Pentagonu to popsal jako ‚smyčku‘.

O Palestině je nesprávně zpravováno tak dlouho, jak si pamatuji. Podle BBC jde o „konflikt“ „dvou rozporných výkladů“. O nejdelší, nejbrutálnější a nezákonné vojenské okupaci moderní doby se nikdy nemluví.

Postižený lid Jemenu stěží existuje. Jsou to mediální nelidé. Zatímco Saúdové rozhazují své americké kazetové bomby s pomocí britských poradců pracujících po boku saúdských  důstojníků, více než půl milionu dětí čelí hladomoru.

Toto vymývání mozků opomenutím má dlouhou historii. Jatka první světové války byla potlačena reportéry, kteří byli za svou poslušnost pasováni na rytíře a přiznali  se až ve svých pamětech. V roce 1917 redaktor Manchester Guardian, C.P. Scott se svěřil premiérovi Lloydu Georgeovi: „Kdyby lidé skutečně znali [pravdu], válka by byla zítra zastavena, ale oni to nevědí a nemohou vědět.“

Odmítání vidět lidi a události tak, jak je vidí lidé v jiných zemích, je na Západě mediálním virem, stejně vyčerpávajícím jako Covid. Je to, jako bychom viděli svět zkrz jednosměrné zrcadlo, ve kterém „my“ jsme morální a neškodní a „oni“ přesně naopak. Je to hluboce imperiální pohled.

Historie, která je živou přítomností v Číně a Rusku, je zřídka vysvětlována a jen zřídka chápána. Vladimir Putin je Adolf Hitler. Xi Jinping je Fu Man Chu. Epické úspěchy, jako je vymýcení nejhlubší chudoby v Číně, jsou sotva známé. Jak je to zvrácené a ubohé.

Kdy si to dovolíme pochopit? Fabrický styl školení novinářů není řešením. Ani úžasný digitální nástroj, který je prostředkem, nikoli cílem, stejně jako  ťukání jedním prstem do psacího stroje a linotyp.

V posledních letech byli někteří z nejlepších novinářů uvolněni z hlavních médií mainstreamu. Byli „defenestrováni“ se říká. Prostor, který se kdysi otevíral individualistům, novinářům, kteří šli proti proudu, pravdomluvcům, se uzavřel.

Nejvíce šokující je případ Juliana Assange. Když Julian s WikiLeaks mohl získat čtenáře a ceny pro The Guardian, New York Times a další sebevědomé „noviny událostí“, byl oslavován.

Když se temný stát ohradil a požadoval zničení pevných disků a zlomení Julianova charakteru, stal se z něj veřejný nepřítel. Viceprezident Biden ho nazval „hi-tech teroristou“. Hillary Clintonová se zeptala: „Nemůžeme toho chlapa prostě odstranit?“

Následná kampaň zneužívání a hanobení  Juliana Assange – zpravodaj OSN pro mučení to nazval „mobbing“ – přivedla liberální tisk na dno. Víme, kdo oni jsou. Myslím na ně jako na kolaboranty: jako na novináře z Vichy.

Kdy povstanou skuteční novináři? Na internetu již existuje inspirativní samizdat: Consortium News, založené skvělým reportérem Robertem Parrym, Max Blumenthal’s Grayzone, Mint Press News, Media Lens, Declassified UK, Alborada, Electronic Intifada, WSWS, ZNet, ICH, Counter Punch, Independent Australia, tvorba Chrise Hedgese, Patricka Lawrence, Jonathana Cooka, Diany Johnstone, Caitlin Johnstone a dalších, kteří mi prominou, že je zde nezmíním.

A kdy spisovatelé povstanou, tak jako povstali proti nástupu fašismu ve 30. letech? Kdy povstanou filmaři, tak jako povstali proti studené válce ve 40. letech? Kdy povstanou satirikové, tak jako povstali v minulé generaci?

Po 82 letech prosáknuti hlubokou lázní oprávněné spravedlnosti, která je oficiální verzí poslední světové války, není načase, aby ti, kteří mají věrně zaznamenávat události, vyhlásili svou nezávislost a dekódovali propagandu? Naléhavost je dnes větší než kdy jindy.

(Tento článek je upravenou verzí proslovu ke světovému festivalu v Trondheimu v Norsku dne 6. září 2022)

https://johnpilger.com/articles/silencing-the-lambs-how-propaganda-works-

*) Harold Pinter (10. října 1930 – 24. prosince 2008) byl britský dramatik, scenárista, režisér a herec. Laureát Nobelovy ceny za rok 2005, Pinter byl jedním z nejvlivnějších moderních britských dramatiků, kariéra, která trvala více než 50 let.

John Pilger zmiňuje výňatek z proslovu pro ceremonii k převzetí Nobelovy ceny, které se Harold Pinter nemohl ve Švédsku osobně zúčastnit. Jeho 47-minutový proslov „Umění, pravda a politika“, jenž Pinter natočil v nemocnici, kde byl v té době léčen, byl při předávání tam promítnut a také uveden britskou televizí.

Spiegel popsal jeho řeč jako „žíravý útok na zahraniční politiku USA“. V britském The Guardian ten proslov byl popsán jako „vysoce politický, zejména ve svém klinickém rozboru poválečné zahraniční politiky USA“, která, jak řekl Pinter, „podporovala a v mnoha případech zplodila každou pravicovou vojenskou diktaturu na světě po skončení druhé světové války.“

Vrcholem Pinterova projevu byla jeho kritika mediálního pokrytí akcí USA v zahraničí: „Nikdy se to nestalo. Nikdy se nic moc nestalo. A i když se to dělo, tak se to vlastně nedělo. Nezáleželo na tom. Nezajímalo to.“

John Richard Pilger (narozen 9. října 1939) je australský novinář, spisovatel, vědec a dokumentarista. Od roku 1962 sídlí hlavně v Británii. Byl také hostujícím profesorem na Cornell University v New Yorku.

Pilger je silným kritikem americké, australské a britské zahraniční politiky, kterou považuje, že je řízena imperialistickou a kolonialistickou agendou. Pilger také kritizoval zacházení své rodné země s domorodými Australany. Mezinárodní pozornost na sebe poprvé upoutal svými reportážemi o genocidě v Kambodži.