Z obrazovek i displejů na jiné téma

napsal Geordyn

A proč ? Co by to mohlo, nebo mělo být ?? Za téma.

To je tak. Vysvětlení snadné, pochopení bude asi obtížnější.

Třebaže u stálých abonentů Kosy lze předpokládat s určitostí větší zájem, i větší míru pochopení. U ostatních nelze nepochybovat. Ale mýlit se je lidské.

I když v dnešních dnech se všechno světové dění a úsilí točí kolem několika naprosto důležitých domácích a zahraničních témat, i celosvětových, tak neuškodí se od stěžejních – uznávám, že fakt otázek hodně důležitých – odpoutat se. Z důvodů uklidnění mysli a potřebného odpočinku, alespoň pro dnešní den. A to dokážeme, jen když se ponoříme do klidných, stinných míst, opuštěných téměř zcela od shonu moderní doby a zabývajících se tím, co člověka drželo v naprosto jiných dimenzích po tisíciletí.

Od pravěku jsme spojeni s přítmím jeskyně, a později – jak se měnili podmínky prostředí tak častěji i pod korunami stromů, nebo před dravými šelmami v oněch korunách.

Sice už první slovo dalších řádků může být impulzem ke stisku tlačítka označeného občas sympatickým ixem v červené barvě. Od červeného knoflíku v soudobých souvislostech raději co nejdál, nelze-li ho postavit trvale mimo všechny lidské zákony a hlavně morálku v jistém konkrétním katastrofickém dění, které by se blížilo osudu oněch devíti studentů, nemohoucích odporovat nepřekonatelné přírodní síle. Tak zněl závěr státní komise, zkoumající nepochopitelné děje kolem onoho tragického příběhu před mnoha lety.

Koho zaujme název věkovitého domorodého kmene Mansů, jehož malé skupinky ještě žijí, spíše už jen jednotlivé roztroušené rodiny v obrovských, divoce rostoucích lesích severní Sibiře východně pohoří dělícího Evropu od Azie – Uralu, a slyšel-li kdo, nebo četl o záhadné katastrofě expedice ruských studentů,  z níž všichni zahynuli – nazývané Expedice Djatlovova, tak ať vyčká s vypnutím počítače. Existuje o této události i americký film, velmi fantastický, zabývající se i tím,že v hororu smrti studentů by měli účinkovat i uprchlí trestanci z hodně vzdáleného gulagu, nebo vojenské zkoušky raket, sněhová lavina, vichřice, rosomák nebo medvěd. Snad ne bájný obyvatel sněhu a ledu – Yety, jehož postava byla zaznamenána na posledním políčku negativu nešťastné výpravy Djatlovovy?

A několik jiných záhadologistických videí o tom. Například – https://www.youtube.com/watch?v=glDMgZNWAlg&ab_channel=ZAHADYinfo patřící mezi asi nejméně fantaskní.

Třeba právě vstup na Mansii zakázanou „Horu mrtvých“. Možná se něco o této záhadě čtoucí dozví, nebo když ne, tak alespoň podrobněji o údajném zákroku po vstupu do tabuizovaných míst onoho záhadného, dnes už mizejícího Mansijského nárůdku. A může posoudit možnou realitu. I pomyslet na naši budoucnost. Jak dál.

Připomíná to něco ve smyslu etnografických bádání u indiánských pralesních kmenů, jako je prováděl v předminulém století slovutný cestovatel, kaktusář i etnograf, Alberto Vojtěch Frič, ovšem v jihoamerických pralesích nebo mexických horách.

Ale v Severosibiřské tajze ono podobné bádání prováděl v jedenadvacátém století etnolog, pan Tomáš Boukal PhDr, a za dobu dvaceti let posbíral o životě jejích obyvatel, mnohé.

O životě lesa který vábí, ale zároveň i nahání strach.

Tak vznikla kniha – Duch tajgy – kniha o hledání. O touze po poznání a pochopení života obyvatel tajgy, světa zvířat, rostlin, lidí a duchů.

A zamyšlení s úmyslem hledání toho člověčího zájmu o původní obyvatele Severu, především vztahem lovců, rybářů, a sběračů, který se promítá nejen do způsobu života a obživy, ale také do jejich duchovní kultury a náboženství. Hledáním se zabývá zmíněný autor několika odborných monografií a článků a to nejen ze zákoutí sibiřských, ale i kanadského severu.

Snad ty tři stránky přepisu z knihy zaujmou a čtoucí vzpomene na naše středoevropské mýty a pověsti o strašidlech, o bílé paní, hastrmanech, čertech, o Šemíkovi, Golemovi, doktoru Faustovi atd.

Mýty, pověsti, duchovní záležitosti dávných národů vznikaly stejným procesem všude, kde se vyskytl člověk v průběhu věků. A jak vidno, ten proces – ať si to přiznáme, nebo nepřiznáme, vzniká a působí i dnes. Třeba tahleta vševládná robotizace s „umělou“ inteligencí, jenže vytvořenou velmi schopnými lidmi – počítačovými programátory. Přidáme-li k tomu ekozelenění, změnozpohlavnění a stádní chování mnohých, atd., včetně oné předhazované předsudečné nenávisti a podobných manipulací, měli bychom už mít jasno.

Stačí být pozorným divákem a VĚDĚT. Potom ale samozřejmě nepodlehnout předkládanému klamu.

Už po staletí si říkáme s učitelem národů, J.A.Komenským – „Všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest.“ A navazujíc na náboženské tradice Mansů, (o tom později) které respektuji, protože Oni věděli co život v tajze potřebuje, tak se oněm zmíněným hovadům omlouvám. Každému živému tvoru, vždy co mu patří.

„Jestli máš své anděle – pubi, nedají tě v jakémkoli boji. Ale jestli Mans opustí svou víru, je jako ruský Ivan. Když bude rvačka, oni mu už nepůjdou na pomoc!“

Ilja Dunajev, mansijský lovec

Jak Torel přišel na návštěvu

Stíny se protahovaly. Zapadající slunce ozařovalo pruhy světla oblaka dýmu, který vytrvale stoupal z cigaret značky Prima za tři rubly. Jsou to snad nejlacinější cigarety (vedle Bělamorkanálu, které se za cigarety snad ani nedají považovat) a podle toho vypadá i jejich dým. Peťka se rozhovořil o medvědech:„Lovci šli na lov. Jdou, běží. Ten, který šel vpředu, však byl beze zbraně. Tu z křoví vyrazil medvěd a žene se k nim. Útočí-li medvěd, je třeba dívat se mu přímo do očí. Zastavil se kousek od nich a už, už se na ně vrhnout. První lovec se mu dívá do očí a ruku natahuje za sebe pro zbraň. „Podej mi pušku“ – říká tiše lovci za sebou. „Podej mi pušku!“

Medvěd ho zuřivě pozoruje. Muž se mu dívá přímo do očí, nesmí se otočit. „Podej mi přece tu pušku!“ – marně se dožaduje pomoci.

Šelma si naštěstí útok přeci jen rozmyslela a zmizela v houští. Lovec se s ulehčením otočil… a jeho přátelé v dálce utíkají s pušku v ruce.“

Druhý příběh ale už nezněl jako pohádka. Vyprávěl mi ho Saša, když jsme přespávali v lovecké chatě při „návštěvě“ losa („dlouhonohý“):„Našli jsme jednou s otcem brloh. Zůstal jsem stát s puškou a čekal jsem, až medvěda otec vyžene ven. Když vyskočil, bylo to rychlý. Měl jsem s sebou tuhle kohoutkovou dvouhlavňovku. Vystřelil jsem, ale on nic. Hrozně rychle běžel ke mně. Chtěl jsem vystřelit z druhé hlavně. Zmáčkl jsem kohoutek, ale nic se nedělo. Myslel jsem, že selhal náboj. Běžel přímo na mně a bylo vidět, že je dost naštvanej. Nevěděl jsem co mám dělat. Stál jsem tam jako kůl. Naštěstí přeběhl těsně kolem mě a utekl. Utekl nám, ale byl jsem rád, že je pryč. Až když jsem se vzpamatoval, tak jsem si uvědomil, že jsem mačkal ten samý kohoutek. Jsou tam dva. Na každou hlaveň jeden a já jsem zapomněl přendat prst na ten druhý.“ Bylo slyšet, jak to Saša i po tak dlouhé době prožívá. Ani jsem se mu nedivil.

Z rozhovorů, ale také své fantazie, jsem se snažil rekonstruovat lov medvědice, která stále čekala na svůj medvědí svátek za oknem mého srubu :

Několik starých stromů před nimi leželo padlých na zemi. Kolja naznačoval, že pod jedním z nich je zřejmě medvědí brloh – voncha. Několik dnů nesněžilo a stopa nebyla čerstvá. Přesto, kdo ví, jak hluboce medvěd spí? Po dalších několika desítkách metrů Saša ukázal na zasněžený pahorek pod kořeny vyvráceného stromu. Tam se stopa ztrácela pod zemí.

„Vrátíme se,“zašeptal Kolja. Tiše, jak to jen sníh a spadané větve dovolovaly, se lovci vrátili na okraj cedrového lesa. Kolja vytáhl z poutka na zádech svého vikanu sekyru a usekl přes tři metry dlouhý rovný březový prut. Několika pohyby ho zbavil větví a podal ho Sašovi. Bylo vidět, že se na postupu už domluvili. Kolja zkontroloval náboje ve své „horizontálce“. Bylo vidět, že to není poprvé.

Saša s prutem se držel trochu nalevo, aby nestál v palebné dráze. Kolja s puškou připravenou k výstřelu postupoval přímo po stopě. Pušku horečně svíral v rukou a snažil se vybavit si rady zkušených lovců. V případě potřeby střílet do hřbetu za šíjí. Když bude blízko, střílej broky na srdce.

A kde má srdce, když stojí na čtyřech? I v mrazu se mu potily ruce. Už bylo vidět pahrbek nad brlohem pod vývratem. Sníh nestačil zakrýt všechny stopy medvědovy „stavařské“práce. Hromádky vyházené hlíny, jak si upravoval své zimoviště, byly ještě dobře patrné. Kolja se zastavil několik kroků od brlohu. S připravenou puškou si pevně stoupl a zamířil na jeho vchod. Druhý lovec s napřaženou tyčí přistoupil k otvoru a zasunul ji dovnitř. Brloh byl hluboký. Stromek pozvolna mizel v dutině. Najednou ho něco velkou silou začalo vtahovat dovnitř. Saša uskočil stranou. Nad zemí se objevila mohutná hnědá hlava. Oči pátraly po nepříteli rušícím spánek. Medvěd se začal drát ven. Ozval se výstřel a huňáč se zvrátil zpět do svého doupěte. Všichni rychle uskočili o několik metrů, aby měli více prostoru, kdyby šelma zaútočila. Rozhostilo se tíživé ticho. Saša se po několika minutách vyčkávání vracel k otvoru. Prut opět zasunul do zející jámy a opatrně jím propátrával brloh. V jeho útrobách se nic nehýbalo. Torel byl mrtev.

S obtížemi mohutné tělo vytáhli na sníh. Se skloněnými hlavami stáli nad krásným zvířetem. Kolja začal mluvit mansijsky. Omlouval se, že medvěda zastřelil. Na Sašově tváři se zaleskly slzy.

Čekal jsem, že budou medvěda stahovat jako losa. Ale Kolja se sehnul nad trupem a pronesl:„Je to medvědice!“ Vytáhl nůž a udělal na břišní straně čtyři zářezy. „Medvědi jsou naši mladší bratři. Když jsou bez kožešiny, vypadají jako lidé. Medvěd má pět duší. Medvědice má duše čtyři, proto ty čtyři zářezy, jako bych jí pomáhal rozepnout a sundat kožich.“ Nedíval se na mě, ale bylo zřejmé, že to říká především mě.

Cítil jsem v jeho hlase ostych. Jako by se přede mnou snažil vysvětlit něco nepřístojného, něco, za co se trochu stydí…

…Ve dvojici jim stahování a porcování šlo rychle. Po hodině zůstala jen kožešina, ale s netknutou mohutnou hlavou, předními končetinami a srdcem. Kožešinu složili a hlavu na ní položili svrchu spolu s předními tlapami. Dospodu složené kožešiny vyrobil Kolja z ohnutého prutu „kolébku“, stejnou jaké jsem viděl pověšené na „medvědím“stromu u slepého ramene…

…Z temnoty se tiše vynořila Palina i Peťka s Gavrilkou. Všichni byli vážní a zamyšlení, snad i smutní. Když medvědici opatrně sundali ze saní, vykročili všichni jako malý průvod. V čele šel Saša s Koljou. Zamířili ke srubu, kde jsem žil. Nevešli však dovnitř, ale obcházeli chatu ve směru slepého ramene. Zastavili se u vzdálenějšího rohu domu.

„To je posvátný roh. Uvnitř jsou pubi a zvenku bude sedět torel. Bude tu čekat na svůj svátek. Až bude měsíc správný, bude medvědí svátek. V rohu, u stěny srubu, stálo malé lešení z několika nahrubo opracovaných desek. Muži na ně vyzvedli medvěda. Palina k němu přistoupila. Gavrilka držel v rukou čoudící petrolejku a snažil se jim posvítit na to, co dělali. Snažil jsem se rozeznat, co se děje. Zdobili torela. Na oči položili mince. Na čenich oválnou destičku. Na drápy, jeden po druhém navlékali prsteny. Nakonec hlavu pokryli barevnými šátky. Políbili medvědovu tlapu. Otočili se ve směru hodinových ručiček (slunce) a zmizeli ve tmě. Pomalu jsem je následoval…

…Medvěd čekající na svůj svátek u mojí chaty byl pohoštěn také čokoládovými bonbony, chlebem, jedlými plody. Vedle jeho hlavy stál také malý kovový pohárek se zapálenou čágou (kousky dřeva, které vyrůstají na kmenech břízy) a krabička z březové kůry. Hlava byla pokryta šátkem. V očích vsazeny mince a drápy ozdobeny prsteny. Po chvíli jídlo i alkohol přinesli zpět do srubu a všichni jsme je snědli. I já byl „přinucen“ vypít stakan vodky…

Něco o mansijském náboženství nám poví sám autor knihy. Náboženství Mansů, má kořeny až v indoíránských a ugrofinských zdrojích.

…Misionář Novický psal o tom, že na Kondě o „Zlaté ženě“ (pozn. G. – socha ze zlata, později i kamenná byla uctívána podobně, jako dnes P. Marie ) slyšel vyprávět a později se zde K.D.Nosilov dozvěděl, že bohyně byla převezena na obský sever nebo na řeku Kazim. Jejím původem se zabývali mnozí badatelé. Švédský vědec 18. století F. Strahlemberg dával „Zlatou ženu“ do souvislosti s Jumalou skandinávských ság, kterou viděli ještě v 11. století Vikingové, kteří navštívili břehy Severní Dviny. A. Michov a P. Kostomarov předpokládali, že „Zlatou ženu“na sever přinesli Slované. N. S. Trubeckoj účast Rusů odmítal a považoval ji za vogulskou bohyni.

Také znalec obsko – uherské kultury K. F. Karjalajnen se domnívá, že nemusela být ze zlata a její hlavní funkcí bylo dávat duše novorozencům, pomáhat rodičkám, přinášet úspěch na životní cestě…

…Její posun na západ vysvětluje posunem evropských kolonistů na evropský Sever a především christianizaci místního obyvatelstva. G. F. Miller píše: „Mnozí Osťáci a Voguli utíkali z Perské země na Ob, mnohé idoly byly převezeny.“ Sokolová přináší materiály, které dovolují spojit v jediný komplex mansijskou Kaltaš, Kasum imi, Mir sawitti chu. Poslední z nich, nebeský jezdec, byl podle mínění vědců Ugrofiny převzat u indoíránského okruhu kultur. Bohyně Ardvi Sure v íránské mytologii poskytuje pomoc hrdinnému jezdci. Kult „Zlaté ženy“ pochází zřejmě z indoíránských kultur a vznikl velice dávno, snad už v andronovském období. Lingvisté se domnívají, že samotný termín sarni, sorni – zlato v uherských jazycích – je íránského původu. Současní Chantové ale tvrdí, že zobrazení „Zlaté ženy“ skutečně existuje, epizodicky se převáží z místa na místo a ukrývá se na nejodlehlejších místech, daleko od Rusů. Bohyně je podle slov svědků vyrobena ne ze zlata, ale z pyritu, poměrně velkých rozměrů: tři muži ji s obtížemi zvednou na sobí saně.

Sám jsem si někdy kladl otázku, proč mne pověsti o Zlaté ženě a dalších mansijských božstvech zajímají? Jako tomu bývalo i v případě dalších důležitých otázek, odpovědět jsem si jasně nedovedl.

Snad pro mne postavy mansijského panteonu symbolizují posvátnost přírody, kterou kdesi hluboko v sobě cítím, ale která se v našem veskrze materialistickém světě může projevit jen nesměle. Mansijská božstva oproti tomu jsou přírodou. Jsou správci řek, hor a lesů. Jejich posvátná místa – jalpin ma jsou výrazem úcty k přírodě a jejím silám…

Velmi mnoho by bylo možné se ještě zmínit o zvycích Mansů, jejich loveckém umění, o posvátných

místech a jejich uctívání, které autor podrobně popsal a znaje částečně řeč Mansů, také mnoho názvů věcí a úkonů v mansijštině. A když byla zmínka o Igoru Djatlovovi a jeho nešťastné studentské expedici, tak závěrem také autorova poznámka k tomu, když už byli Mansové také podezíráni z účasti na té tragedii.

O Datlovově průsmyku

Byl opět večer. Oheň v peci tiše praskal. Peťka se probral ze zamyšlení a pronesl: „O Datlovově  průsmyku něco víš?“

Dnes bych, po prostudování stovek stran materiálů, s radostí a napětím přitakal. Tehdy jsem však nevěděl nic. Smrt několika turistů v horách, jak události Peťka stručně popsal, mne příliš nezaujala. Z jeho vyprávění jsem bohužel nepochopil, nakolik zajímavé a záhadné byly okolnosti této tragédie . Rozhovor na toto téma tedy brzy ustal. Já bych ale rád, ve světle pozdějších poznatků, na tomto místě uvedl k oné dávné události několik poznámek… Autor popisuje události a otázky, které jste jistě také zjistili z přiloženého videa na youtube. A pokračuje…

…Tak přesně toto všechno jsem nevěděl. Teorie zániku výpravy Igora Datlova jsem neznal. Když tedy Peťka pronesl svou otázku, nemohl jsem na ní reagovat. A mrzí mne to dodnes. Později jsem získal starou, vybledlou fotografii šamana z rodu Kurikových – Stěpana Gavriloviče, který kdysi žil v osadě Sujovatpaul. Postupně jsem se dověděl, že byl strýcem „mého“ Peťky – Pjotra Gavriloviče. Byl bratrem jeho otce Gavrila Nikolajeviče Kurikova, který také kdysi žil v Sujovatpaulu. Když jsem si po mnoha letech prohlížel fotografie z pátrání po zmizelé výpravě, uviděl jsem znovu jeho vážný obličej. V loveckém mansijském oděvu, na lyžích, na místě nálezu těl. Byl to on, Stěpan Nikolajevič Kurikov. Na skupinové fotografii úplně vlevo. Až tehdy jsem pochopil, že Peťka jistě znal řadu podrobností, které souvisely s celou záhadou. Jistě mu je strýc vyprávěl. Znal a já jsem se nezeptal…

Poslední poznámka k záhadě průsmyku Datlova: Na svých cestách po mansijských osadách jsem hovořil s několika svědky, kteří popisovali zářící létající objekty na noční obloze.

Vracím se zpět k textu knihy (330 stran celkem), kde je právě opisované setkání s rodinou Mansijky a Rusa. Právě v osadě Sujovatpaul. Kde žil onen šaman Kurikov. Čtěte –

…„Asi ti Saša, nebo někdo vyprávěl, že tady straší? Při mém přitakání se pohodlně rozvalil na vrzající pryčně a s chutí se dal do líčení hrůzostrašných příběhů staré mansijské osady. Došlo i na několik historek, které jsem už znal, ale zřícené lůžko a propadlá podlaha, po které se proháněl duch, byly přímo před námi. Nedůvěřivě jsem si prohlížel prolomená prohnilá prkna, ale pochybovačné poznámky jsem se nedopustil.

„Duch Nikitku nenechává na pokoji, protože nedodržuje mansijské zvyky. Nechodí skoro vůbec na otcovu mohylu.“ Připojil Chvorostov vysvětlení zájmu vyšších sil o toto obydlí.

„Víš, kdo byl jeho otec?“ obrátil se na mě. Když viděl, že se odpovědi nedočká, nenechal se dále prosit:„Stěpan Nikolajevič Kurikov byl šaman – njajt. Všichni si ho tady vážili. Viděl jsi ten dům na vrchu? Ten, který je ještě v dobrém stavu? To byla jeho chata. Měl mansijské jméno Sujojka.“

„Sujovatský stařík?“

„Jo, správně,“ s pobavením přitakal.

„Nikitka je přeci bratranec Kolji a Peťky? Proč mi o něm nic nevyprávěli?“ Pohlédl jsem na Sašu trochu vyčítavě.

„To je pravda, ale já si ho nepamatuju. Je to už dávno, co umřel.“

„Já sám jsem se dostal do mansijské rodiny, ale nevěděl jsem co a jak,“ pokračoval Chvorostov. U Garjovky je posvátné místo. Je to prostě ostrov v Pelymu. Jednou jsem kolem projížděl na lovu. Ten ostrov se mi líbil. Zastavil jsem tam. Bylo teplo. Natáhl jsem se na břehu a hezky jsem si tam pospal. To se ale nesmí. Já jsem ale nevěděl, že je to jalpin ma. Mně se nic nestalo. Já jsem Rus, ale žena i děti onemocněly. Až za mnou přišel Stěpan Nikolajevič a ptá se, co jsem jako provedl. Já nejdřív nevěděl, co myslí. Pak se to vyjasnilo. Ptal se, kde jsem lovil a tak. Vrátil jsem se s ním na ten ostrov. Stěpan tam udělal nějaké svoje obřady a moje rodina se uzdravila.“

Tomáš Boukal navštěvoval přes dvacet let Západní Sibiř a Ural, prostor obývaný málopočetným etnikem lovců a rybářů – Mansů. Za tu dobu se v těchto místech odehrála řada změn, které vedli až téměř k zániku některých společenství. Rodová území původního obyvatelstva byla výrazně zasažena těžbou dřeva či přítomností trestaneckých kolonií. Plánované hospodářství, do kterého byli nuceně začleněni i Mansové, s pádem Sovětského svazu zaniklo. Domorodí lovci však byli ponecháni na pospas živelnému kapitalismu, který byl pro ně zcela devastující. V současnosti odcházejí zbývající obyvatelé tajgy do měst, kde jsou asimilováni majoritním obyvatelstvem, a staré tradice odumírají. Jedním z posledních očitých svědků je právě Tomáš Boukal.

Vydalo nakladatelství Dauphin, 2020

ISBN 978-80-7645-028-8

ISBN 978-80-7645-029-5 epub