PETER HITCHENS: Viděl jsem puč v Moskvě, když jsem tam byl v roce 1991, a modlím se, aby už nikdy nebyl. Měli byste také

pro Kosu našel JS

Jméno Peter  Hitchens –  šéfkomentátor  britského Daily Mailu není na Kose  žádným nováčkem.  Už  jsem jej vícekrát přebíral. Tentokráte mne  nic  JS upozornil  na jeho  velmi zajímavý  a  ve  svém důsledku pozoruhodný pohled na  Prigožinův  puč.  Pohled, který bytostně  absentuje  u  potentátů kolektivního Západu.  Tady je:

PETER HITCHENS: I have seen a putsch in Moscow when I was there in 1991 and I pray there will never be another. You should too

podle překladače

PETER HITCHENS: Viděl jsem puč v Moskvě, když jsem tam byl v roce 1991, a modlím se, aby už nikdy nebyl. Měli byste také

Říkám díky bohu, že to, co v Rusku vypadalo jako občanská válka , bylo skutečně odvráceno. Nesnáším pomyšlení, co by se stalo s nekonečně utlačovaným, opakovaně okrádaným, stoickým, statečným ruským lidem, kdyby do té země znovu vrátila občanská válka.

Byl jsem v Moskvě naposledy, když byla ruská vláda svržena státním převratem, a lidem v  nervózním rozpoložením takové akce nedoporučuji. Kopejte téměř kdekoli v Rusku a najdete lidské kosti se známkami vraždy. Země není nikdy daleko od úplné katastrofy.

Těch pár děsivých hodin bylo to, co dostalo jeden z nejsilnějších a nejpřísněji ovládaných států v historii lidstva, na okraji propasti. Tohle nebezpečí tam nikdy zcela nezmizí. Toho srpnového dne roku 1991 jsem vyšel na ulici poté, co jsem v rádiu slyšel první lživá tvrzení, že tehdejší prezident Michail Gorbačov je „nemocný“.

A tanky už se valily směrem k centru toho obrovského hlavního města, duněly a rachotily přímo kolem mého bloku, který jinak obývali hlavně loajální komunisté a nevrlí bývalí důchodci z KGB.

Nikdy nezapomenu na ranní slunce šikmo pronikající oblakem prachu, který vířily  na  ulici, když ničily její povrch. Obvykle nejtěžšími vozidly, které tudy přijížděly, byly obrněné černé limuzíny Zil sovětského politbyra, na cestě z elitních venkovských rezidencí  do Kremlu. Pohled na ty tanky byl hrozivý a krásný zároveň, což mi dodnes nedává smysl.

Následujících několik hodin bylo obdobím paniky, předtuchy a záhad. Město se zaplnilo vojenskými vozidly a vojáky, lidé se kolem nich motali a ptali se, co to dělají. Nejpodivnější věc, kterou si pamatuji, je to, že  moji sousedé, mnozí z nich staří stalinisté, zřídili kontrolní bod na schodech našeho domu.

O tomto dni snili během let liberalizace a uvolnění, které nenáviděli. Toužili po návratu řádné bezohledné komunistické autority. Stáli tam, jejich podsaditá těla starých vojáků ve strnulých vojenských pozicích, vedle plechového rádia sovětské výroby, které hrálo hlasitou vlasteneckou hudbu a postavili tam ještě  vlajku se srpem a kladivem. Věděli, že jsem západní novinář, který by tam ani neměl bydlet, a častovali mě docela vtipnými pohledy a netrvalo  netrvalo dlouho a začali se mnou jednat.

Myslel jsem, že je docela možné, že si vyhrají. Pak se celá věc zhroutila, jak se stalo  včera v noci při povstání Prigožina. V roce 1991 se vůdci puče na celostátně vysílané tiskové konferenci ukázali být většinou buď ubohými  opilci nebo tupci, škubali sebou a třásli se, když se zoufale  snažili vysvětlit, co mají za lubem.

Zásadně se jim nepodařilo zatknout tehdejšího vůdce demokratické frakce Borise Jelcina a jejich povstání vlastně  nikdy pořádně  nezačalo. Uchopení moci může být jako příprava suflé. Udělejte to správně a zvítězíte uprostřed nadšené  chvály. Uchopíte  to špatně a celá věc se žalostně zhroutí, uprostřed hanby, rozpaků, ba ještě hůř.

V příštích několika dnech se nejchytřejší z vůdců tehdejšího převratu -Boris Pugo, pravděpodobně zastřelil, i když kdo si může být jistý? co věděl? Další, méně známé postavy se vrhaly z vysokých budov, alespoň nám to bylo řečeno. Je ovšem těžké si být jistý, zda takové osoby skočily nebo byly postrčeny. Zbytek skončil ve vězení. A velkou ironií je, že mnoha ústředních cílů puče z roku 1991 – zejména ukončení jakéhokoli dalšího flirtování s liberální demokracií – dosáhl o několik let později Vladimir Putin v tajností. Vždy jsem měl podezření, že puč z roku 1991 selhal z velké části kvůli hluboké hrůze z občanské války, kterou tehdy Rusové měli (a v mnoha případech stále mají). Zatímco chtěli spořádané ulice, klobásy, vodku a medaile, určitě nechtěli krvavý konflikt. Cítili, že pučisté jsou nebezpeční blázni. Ulevilo se jim, že Jelcin, tenkrát stále většinou střízlivý, je tu, aby se postavil – doslova – za obyčejné Rusy.

Pak byli v Moskvě zabiti tři lidé ve zmatených nočních střetech mezi vojáky v obrněných autech a davy, které je obklopovaly. Byl jsem dost blízko, abych slyšel střelbu a pamatoval jsem si její obzvláště zlověstný, zasmušilý zvuk. Vždycky mi říkali, že výstřel zní jinak, když kulka najde cíl v lidském těle, a od té truchlivé noci jsem si myslel, že je to pravda. Ale nebyl to, jak jsem se obával, začátek masakru.

Právě naopak. Někteří věří, že to byla právě tato úmrtí, která způsobila, že jak pučisté, tak lidé se s odporem odvrátili od jakéhokoli dalšího konfliktu. K plánovanému útoku na Jelcina požádána, se začala stahovat a moc  pučistů rychle vyprchala.

V roce 1991 ještě žilo mnoho Rusů, kteří měli přímé osobní vzpomínky na pád země do let nevýslovné krutosti a masakru po bolševickém převzetí moci v roce 1917 – události, která se stále někdy mylně označuje jako „revoluce“. Nic takového nebylo. Leninovo uchopení moci bylo téměř zcela nenásilné a bylo ho dosaženo především podvratným použitím (doslova) tun německého zlata, pašovaného z Berlína komunistům v naději, že vyřadí Rusko z první světové války.

Vlastenečtí Rusové se na tyto události stále dívají s nelibostí a lítostí a sám Putin o nich ve svém včerejším televizním projevu hovořil s velkou hořkostí jako o ‚bodnutí do zad‘ vedoucí ke ‚zničení armády, kolapsu státu, ztrátě rozsáhlých území a v důsledku toho tragédie občanské války“.

Jeho vypočítavé použití takových výrazů mu pomohlo kolem sebe  shromáždit armádu, jak bylo zamýšleno. A to bylo možná to, co Prigožina přesvědčilo, že jeho vzpoura je odsouzena k zániku.

Bez hromadných přeběhnutí vojáků na jeho stranu neměl vůbec žádnou naději. Mnoho ruských nacionalistů si myslí, že Prigožinovo neustálé vytváření  problémů uprostřed války je nevlastenecké a neloajální. Myslí si, že Putin byl slabý, když  to tak dlouho trpěl a někdy v budoucnu mu jeho váhání sečtou.

Mnoho lidí na Západě si do značné míry neuvědomuje, že ve srovnání s takovými lidmi je Putin velmi  opatrný a umírněný. Militantní ruský nacionalismus je mocná politická síla, kterou se Putin snaží udržet na své straně  a v mezích.

Ale takoví nacionalisté stejně neodpustí nic, co oslabuje zemi tváří v tvář Západu.

Ale přijdou potíže. Putin nyní rozhodně nemůže nechat Prigozhina bez trestu.

V co bychom měli myslet a v co doufat? Od té doby, co jsem tam žil, mám trvalé sympatie k ruskému lidu, takže se mi ulevilo, že byl ušetřen další občanské války. Ale i když vám to nevadí, vzpomeňte si na Erasmovo varování ze 16. století, které nyní parafrázujme jako „Lepší ďábel, kterého znáš…“

Věřte mi, že v Rusku jsou ďáblové mnohem horší než cokoli, co většina z nás za svého života viděla, a v  žádném případě  nechtěli byste, aby ovládali obrovský a pomalu rezavějící arzenál jaderných zbraní, kdybyste byli moudří.

Peter Hitchens  je prostě moudrý a zkušený  muž. Dehonestace a  dehumanizace  Ruska a  Putina  zejména kolektivním Západem je  neuvěřitelná!  Aniž by  si někdo z těch našich pupíků kladl otázku  – a kdo a co po Putinovi? Nebude  to takhle náhodou všechno 10x, 100x,1000x horší?

Oni si ve  své nadutosti a hlouposti totiž nejsou schopni položit otázku daleko jednodušší  – jak chceme  vůbec jednat s Ruskem, pokud se nerozpadne nebo úplně neprohraje, když je na Putina vydán  mezinárodní zatykač….

Hloupá, ba  tragicky hloupá gesta  se dělají snadno. Ale  škody, které z nich vyplynou, kdo je odstraní? Jak? Kdy?

O tomhle  píše Peter Hitchens.

A ještě něco. pro mne  velmi důležitého.  V relacích Slobodného vysielača na téma Prigožina jeho vzpoura posluchači i Borísek opakovaně  tvrdí,  že  puč  dopadl dobře a  že  vlastně všichni se postavili za Putina. A vyčítají mi,  že  s tím nesouhlasím. Nebo zdaleka  neúplně. Je pravdou, že  NIKDO  se v podstatě nepostavil za Prigožina  a nepřipojil se k němu.   Oficiální špičky  na různých úrovních podpořily  vládce  Kremlu. Ale  přečtěte  si pozorně Hitchensův popis  moskevského  převratu  z roku 91.

Být  tam tehdy místo těch neschopných a zoufalých opilců Prigožin, bylo by  to dopadlo jinak. I přes Jelcina.  O debaklu tehdejšího puče rozhodly  dvě  věci

-naprosto nemožní  vůdci

a

-podpora lidu Jelcinovi a Gorbimu. V Moskvě  se masově a jednoznačně postavil proti povstalcům. Nic takového  jsem před pár  dny  nikde v Rusku a  to ani v Moskvě  – nezaznamenal! Lid, v Putinově případě  se zájmem vyčkával, jak to dopadne! Za mne  důležitý markant.