Z Královských Vinohrad k sobotní demonstraci a ještě dalším věcem s tím souvisejícími

napsal Jiří Jírovec

Věřím,  že představovat Jiřího Jírovce  na Kose nebo těm, co chodí občas, ale toulají se  často po politickém internetu  netřeba. Také  on mi napsal v  reakci  na  články  Kosy  o sobotní demonstraci. Soukromý  mail. Ale  opět  jsem došel k názoru,  že  by bylo škoda  si jej  nechat  jen pro sebe. Takže jde  na  sklo. Jako další psaní  z Královských Vinohrad.

Psaní  z  Královských Vinohrad

Vlku,

demonstraci na Václaváku jsem sledoval na iDnes. Rajchla neznám a nemám důvod s ním souhlasit nebo jít proti němu. Nedává mi k tomu příležitost, protože nabízí jen obecné tlachy o demisi. Takže vlastně proti němu přece něco mám. Nejsem psycholog a nemohu posoudit co je za člověka, nevím na koho a jaké vazby má.

To, co dělá se podobá Milionu chvilek, haškovské akci mírného pokroku v mezích zákona. Pokud mají demonstrace k něčemu vést, musí mít postupné cíle a kontrolní body. To a to se děje, to a to jsme vašim jménem podnikli a to a to jsme od minule dosáhli.

Nic takového se bohužel neděje. Naše společnost je totálně rozdělena, každý si brání svůj píseček a tak se pětikoaliční šmejdi nemají čeho obávat. Nedovedu si představit, že účastníci demonstrace odešli domů s jakoukoli inspirací a chutí něco dělat.

Jedním z možných témat je útok na svobodu slova, tedy na Článek 17 Listiny základních práv a svobod. Kdyby to Rajchl myslel vážně, měl už dávno podat stížnost k Ústavnímu soudu na premiéra za jeho výroky o právu vlády bojovat s nesprávnými názory. Musíme si svobodu slova bránit, protože jinak nás začnou trestat za „pro ně“ nepohodlné názory. Vláda žádná práva nemá, jen povinnost dělat to, co jí povoluje zákon. Pokud to premiér Fiala nechápe nebo dokonce vědomě popírá nemá ve vládě co dělat.

To na demonstraci nezaznělo. Nestačí citovat jeden článek Listiny. Účastníkům je třeba dávat srozumitelné informace. Ve vlastním zájmu nesmíme volit politiky, kteří rozvracejí společnost výzvami k oznamování, ohlašování a udávání, kteří hrozí trestním stíháním a začínají vyhazovat nepohodlné lidi z práce. Pamatujte na to, že se to týká vás všech a to již teď.

Zbrojení je další důležitý bod. Vláda varuje, že naše děti a vnuci jednou budou doplácet na dnešní chamtivost důchodců, kteří mají pořád málo. Přitom ale utajuje náklady na zbrojení. Ty snad nebude nikdo splácet, pokud svět přežije? Do této kategorie patří lež o povinnosti dávat 2% HDP na zbrojení.

V této souvislosti je třeba mluvit o míru a o hovadnosti politiků, kteří z něj dělají sprosté slovo. Musíme si neustále připomínat, že zbývající alternativou je válka.

Před několika dny jsem vyslechl rozhovor s Jaroslavem Štefcem. Týkal se dopadu možné války na našem území. Jeho závěr byl, že přemístěním těžké techniky nach Osten naše úloha končí, protože válku nepřežijeme i kdyby byla jen maličko jaderná. Nedovedu posoudit, do jaké míry má pan Štefec pravdu, ale jeho závěrům nahrávají politici, kteří nás občany vynechávají. Žvaní o Leopardech, F-35, posilování mostů a vozovek a fantazírují o moderním válčišti za pětadvacet let. Jaké války se na nich povedou? Od slouhů válečných zločinců se nedá nic dobrého očekávat. Kde blb tam nebezpečno a že jich máme.

Zdraví Jiří

PS přikládám dvě glosy, které s možnými protesty proti vládě souvisí.

Genocida je když…

Genocida je slovo s tragickým obsahem. Označuje úmyslné a systematické úplné nebo částečné zničení etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny.  Moje neprávnické oko jen těžko rozlišuje rozdíl mezi tolerováním a souhlasem s procesem, který se zdá naplňovat definici genocidy.

Na základě běžně dostupných informací jsem dospěl k závěru, že na Ukrajině probíhají dva procesy naplňující definici genocidy.

První se týká protiruských zákonů, jejichž smyslem byla a je likvidace národnostní skupiny, tedy 14% rusky mluvící menšiny ukrajinských obyvatel. Naši politici nikdy neprotestovali proti jazykovým zákonům, takže se lze domnívat, že naplňují trestný činu souhlasu s genocidou národnostní skupiny.

Druhý odráží záměr denacifikovat Ukrajinu, protože se Rusko domnívá, že za jazykovou genocidou stojí zbytkoví nacisté. Rusové se dopouštějí genocidy snahou o úplné nebo částečné zničení skupiny, která svým charakterem patří do skupiny náboženské nebo obecněji politické víry.

Podpora ruské genocidy je u nás ojedinělá, protože za ni lze považovat jakýkoli proruský výrok a málokdo touží podávat policii vysvětlení. Pověstný špendlík v kupce sena představují ti, kteří by tak činili z opravdové nenávisti k nacizmu.

Mládenec, který přišel na demonstraci s nepatřičnou nášivkou na rukávu, možná mu někdo řekl, že nášivka je in a vzbudí pozornost. S pravděpodobností hraničící s jistotou neví nic o válce, nacizmu, Banderovi, Volyni a možná ani o holokaustu a koncentračních táborech. Bdělému oku naší policie neušel. Možná bude obviněn, možné ne, záleží na tom, odkud je.

Ke chvále imigrace

V Britských listech, ale i jinde chválí imigraci. V zásadě jde o Radio Jerevan: V  principu mají pravdu s tím rozdílem, že jde o nedomyšlené kecy. Příchozí krátkodobě, ovšem jen někteří, vytrhnou některým zaměstnavatelům trn z paty, ale co bude, až se zvýší nezaměstnanost a nebudou zapotřebí? Vypakujeme je do Rwandy? Co bude, když si tady založí rodinu a budou potřebovat byt?  Ještě před Ukrajinou dostávalo ročně povolení k trvalému pobytu asi 15 000 lidí. Jen pro ně bychom potřebovali asi 4000 bytů. Kde na ně vezmou a kdo je postaví? Pamatuji se, že vláda tvrdila, že migranti napraví situaci na trhu práce, protože budou ochotni pracovat za míň než naši rozežraní odboráři.

Mám cizince rád. Problém migrace ale není v počtu nožíků, které si přinesou po kapsách (lidi se prali vždy – viz postesknutí slovenského ogara:  „Nemožem ist na zábavu, otecko mi zobrali nožík“), ale v naší neschopnosti předvídat sociální problémy které s imigrací přijdou a nacházet pro ně, především včas – řešení.

V širším slova smyslu imigrace ohrožuje existenci našeho národa.

Znám dvě Ukrajinky, obě žijí v ČR přes dvacet let, mluví česky, ale naší kulturou zůstaly nedotčeny. Ti nově příchozí na tom budou ještě hůř, protože nebudou mít peníze aby se „kulturně obohacovali“. Kultura údajně uzavřená v šuplících disidentů se po listopadu jaksi nedostavila a heslo „nejsme jako oni“ zplanělo.

Velmi hbitě jsme odsoudili předcházející režim a vytrhli naši  minulost z kontextu evropských i světových dějin. Útok na historii se týká samotného Sametu, období 48-89 jsme zaplácli vrstvou hnusu a pomluv, z první republiky zbyl nějaký ten Masarykův citát a možná zmínka o Baťovi, nevracíme se k národnímu obrození a začínáme adorovat pobělohorské období. V Panteonu Národného muzea máme místo Čapka válečného zločince Franze Josefa I a jakousi Sissi. Vyšoupli i naše dva nobelisty.

Bouráme sochy, přejmenováváme ulice a náměstí, máme nový Mariánský sloup a sochu Marie Terezie. Vždyť nám bylo pod Vídní skvěle a všude vůkol bylo baroko. VW je dokonce chválili: „Vono to Baroko není špatný pro voko“. Pěkný začátek bohužel okamžitě zkazili: „jenže je vo voko vokolo baroka flinkat se bez floka, ještě že tady je kouzlo periferie z vagonů kolonie v tý se to prima žije…“

Máme ÚSTR který se vzorně stará, aby z historie zbyly jen vzpomínky na ten hrozný teror, hnus a devastaci. Nová generace nepotřebuje vědět víc. Stali jsme se společností v níž vládnou lži, sex a video. Do společnosti, která zesměšňuje slovo mír a jako alternativu nabízí válku se lidem nechce přivádět děti. Alespoň jich jednou méně zahyne.

Jíří Jírovec