Něco „velkého a hloupého“ se blíží…

Je to už  nějaký ten pátek, co mne napadlo se podívat, co píše  jeden z mých svatých -James Rickards na americkém webu  Daily Reckoning. Důvod  to okamžitě  napravit. A  věru  netrvalo dlouho  si něco vybrat.

Mnohokrát Kosa  psala  o dluhu  kolektivního Západu,  o tom, že  G7 je nikoliv  skupina  nejrozvinutějších  nýbrž  nejzadluženější  zemí planety. Že  i přes  výlučné postavení dolaru  nelze  tu už  naprosto gigantickou  dluhovou kouli nabalovat do nekonečna. James  Rickards  v  článku, který  vám nabízím uchopil právě  tohle  téma a popsal ho svým, dokonalým způsobem v  článku

Something “Big and Stupid” Is Coming…

podle překladače

Něco „velkého a hloupého“ se blíží…

Vzhledem k tomu, že úrovně dluhu dosahují historicky nejvyšších hodnot ve velkých rozvinutých a rozvojových ekonomikách a poměr dluhu k HDP rovněž na rekordním úrovních (nezahrnuje podmíněné závazky, jako je sociální zabezpečení, zdravotní péče a další nároky, které situaci ještě zhoršují), Zdá se, že je čas zvážit, jak se národy s tímto problémem vypořádají.

Dluhová krize sice nehrozí, ale je nevyhnutelná. Když se to stane, může to představovat největší finanční katastrofu všech dob. Nikdy není příliš brzy, aby investoři zvážili dopad.

Když vydáte dluh v měně, kterou tisknete, není potřeba prodlení ve smyslu nezaplacení.

Můžete jen nechat centrální banku koupit dluh (tiskem peněz). Taková je dnes situace v USA, Japonsku, Spojeném království a Evropské měnové unii (země, které používají euro). Všichni mají obrovské dluhové břemeno, ale všichni mají centrální banky, které mohou dluh jednoduše koupit vytištěním peněz, aby se vyhnuly nesplácení.

Problémem není nezaplacení

Tisk peněz a ukládání dluhů v rozvahách centrální banky má mnoho špatných důsledků, ale nesplácení dluhu mezi ně nepatří. To je mantra moderních monetárních teoretiků (MMT) a jejich duchovní vůdkyně Stephanie Keltonové.

Podle mého názoru je MMT jako hospodářská politika odpad, ale platí zásada nestandardního nastavení. George Soros říká to samé.

To znamená, že jsme již dávno za bodem, kdy lze dluh řídit skutečným růstem. Tato hranice je přibližně 90% poměr dluhu k HDP. 60% poměr dluhu k HDP je ještě pohodlnější protože jej lze spravovat.

Všechny hlavní ekonomiky rezervních měn jsou bohužel již daleko překročily  90% , stejně jako v mnoho menších zemích. Americký poměr je 134 %, což je historické maximum. Poměr Spojeného království je 102 %. Francie je 111 %. Španělsko je 112 %. Itálie je 145 %.

Čína uvádí číslo 77 %, ale to je velmi zavádějící, protože ignoruje provinční dluh, za který je v konečném důsledku zodpovědný Peking. Skutečné číslo Číny je více než 200 %, když se započítá provizorní dluh.

Hlavním dlužníkem je Japonsko s 261 %. Jedinou významnou ekonomikou s polovičním slušným poměrem je Německo s 67 %. Smůla Německa je, že jsou pravděpodobně zodpovědní za zbytek Evropy prostřednictvím systému ECB Target2.

Všechny tyto země směřují k tzv. výchozímu nastavení. Musíme však zvážit různé způsoby provedení výchozího stavu.

Existují tři základní způsoby defaultu:

nesplácení,

inflace

restrukturalizace dluhu

Nezaplacení můžete z výše uvedeného důvodu sundat ze stolu — peníze si můžete vždy  vytisknout.

Totéž platí pro restrukturalizaci. Inflace je jednoznačně nejlepší cestou k vyřešení  defaultu. Peníze vrátíte v nominálních hodnotách, ale v reálném vyjádření mají daleko menší  hodnotu. Věřitel prohrává a dlužnické země vyhrávají.

Pěkné a snadné to je

Klíčem k nafouknutí skutečné hodnoty dluhu je postupovat pomalu . Je to jako krást peníze z peněženky své matky. Pokud má ona 50 dolarů a vy si vezmete 40 dolarů, všimne si toho. Když vezmete jeden dolar, nikoliv. Ale každý den ukradený dolar se časem nasčítá.

To je to, co USA dělaly v letech 1945–1980. Na konci druhé světové války byl poměr dluhu USA k HDP 120 % (přibližně tam, kde je nyní). V roce 1980 byl tento poměr 30 %, což je zcela zvládnutelné.

Nominální dluh a HDP samozřejmě vzrostly, ale nominální HDP rostl rychleji než nominální dluh, takže poměr klesl. Pokud dokážete udržet inflaci kolem 3 % a úrokové sazby kolem 2 % a uplatňovat fiskální disciplínu (což jsme dělali za Eisenhowera, Kennedyho, Nixona a Forda), nominální HDP poroste rychleji než nominální dluh (kvůli omezení sazeb Fedu).

Pokud zlepšíte poměr řekněme o 2 % ročně a udržíte jej po dobu 35 let (1945–1980), můžete poměr snížit o 70 %. To jsme udělali.

Klíčem zůstává, abyste to dělali pomalu (jako krádež z kabelky své mámy). Téměř nikdo si nevšiml poklesu reálné hodnoty peněz, dokud jsme se nedostali do fáze splasknutí (1978–1981). Ale v té době byla mise již splněna.

Existují tedy dva způsoby, jak se s nadměrným dluhem vypořádat: fiskální disciplína a inflace. V letech 1945–1980 to USA dělaly. Pokud spustíte inflaci na 3% a úrokové sazby jsou 2%, roztavíte skutečnou hodnotu dluhu. Pokud uplatňujete fiskální disciplínu ve vztahu k HDP, snižujete poměr nominálního dluhu k HDP.

Udělali jsme obojí.

Důvodem, proč je poměr dluhu k HDP zpět na 134 %, je ten, že Bush, Obama, Trump a Biden tento vzorec ignorovali. Od roku 2000 je fiskální politika zcela lehkomyslná, takže vzorec nefunguje. Problém ve skutečnosti není „tisknutí peněz“ (většina peněz, které FED vytiskne, se prostě vrátí FEDu jako přebytečné rezervy, takže v reálné ekonomice nic nedělá).

Problém je v tom, že nominální dluh roste rychleji než nominální HDP, takže poměr dluhu k HDP roste. Tato dynamika bude mnohem horší kvůli obrovskému nárůstu úrokových sazeb za posledních 18 měsíců.

Cestu z dluhové krize si nemůžete půjčit. Také jsme nebyli schopni vytvořit velkou inflaci. Inflace se téměř po celou dobu oživení v letech 2009–2019 pohybovala pod 2 %.

Japonský zápis velký

Podíváme-li se na globální obraz, je důležité pochopit, že Japonsko je jen větší verzí USA. Nemají fiskální disciplínu a nemohou dosáhnout inflace, aby si zachránili život. Jediným východiskem pro Japonsko je hyperinflace, která přijde, ale zatím ještě ne.

Japonsko pravděpodobně může ještě chvíli udržet dluhovou hru. Krach přijde, až se měna zhroutí. Když jsem začínal v bankovnictví, byl USD/JPY 400. To byly časy!

Dluhová krize je na cestě. Něco velkého a hloupého (slovy brilantní analytičky Stephanie Pomboyové) přichází od politiků, aby tento problém řešili. Ale řešením nebude politika a nebude to plán. Krize prostě nastane téměř přes noc a zdá se, že přijde odnikud.

Ale ono to přijde.

oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Jak se  vám to četlo? Také se  vám zježily  všechny chlupy na  těle? Jamie  Rickardsovi se  v žádném ohledu nemohu rovnat.  Ale  stejné pocity, u něj závěry  z  článku,  mne straší už dlouho. Nevěřím, že  západní politikáři jsou  schopni  nějakého řešení. Stačí se podívat na  Fialu a finančního podgenia  Stanjuru a máte  jasno.

A jak se na  tu eventuální katastrofu připravit, až přijde odnikud?

Popravdě  řečeno  – nevím. Staré recepty  známe  všechny  a všichni – investovat, pokud  je  co,, do statků trvalé hodnoty. Ale  i ty vám mohou být  snadno státem zloději a kořistníky odejmuty, ukradeny nebo zatíženy  takovými daněmi, že  vás  to zničí také. V katastrofách  obrovského rozsahu,  tohle by taká  jistě  byla je  to jako při poslední  stoleté, leckde  tisícileté povodni.  Co těm,  které  zasáhla,  pomohly  holínky nebo pláštěnka, které  většina z nich snadno  našla  ve skříni  na chodbě, když  voda  jim baráku  vystoupala  na  úroveň prvního patra a nakonec  kus  domu odnesla?

A  to, co předpovídá James  Rickards  představuje  klasicky  tisíciletou  vodu, která ovšem zasáhne  i ty, co mají sídla  na kopcích daleko od  řeky, a žádná pláštěnka  gumovky, ba  ani rybářské boty  nepomohou.  Jistě  i v té budoucí  nevyhnutelné katastrofě se najdou vítězné scénáře. Ale jen pro pár  šťastných, kteří se ocitnou  v pravý čas  na pravém místě a učiní správná rozhodnutí. Ale  bude jich opravdu jen pár…

A  aby bylo  úplně jasno,  kdo jsou největší světoví zadluženci, za kým jde  ta možná  gigantická  globální katastrofa,  o níž píše Rickards pak nezbývá  nic  jiného odprezentovat tabulku  zadlužení, kterou mi přeposlal HK

Taky  vás  nutí se  zeptat – jakým právem MY, kolektivní Západ  poučujeme  svět o nějakých ekonomických pravidlech????!!!! Když  sami žádná nedodržujeme?Mezi těmi, co dluží  100 a více procent svého HDP jsou jen kolektivně  Západní a jedinou výjimkou  je  těžce  sankcionovaná Venezuela, která  kdyby mohla volně obchodovat by dost možná nevěděla , co dělat s rozpočtovými přebytky…