Je to už nějaký ten pátek, co mne napadlo se podívat, co píše jeden z mých svatých -James Rickards na americkém webu Daily Reckoning. Důvod to okamžitě napravit. A věru netrvalo dlouho si něco vybrat.
Mnohokrát Kosa psala o dluhu kolektivního Západu, o tom, že G7 je nikoliv skupina nejrozvinutějších nýbrž nejzadluženější zemí planety. Že i přes výlučné postavení dolaru nelze tu už naprosto gigantickou dluhovou kouli nabalovat do nekonečna. James Rickards v článku, který vám nabízím uchopil právě tohle téma a popsal ho svým, dokonalým způsobem v článku
Something “Big and Stupid” Is Coming…
podle překladače
Něco „velkého a hloupého“ se blíží…
Vzhledem k tomu, že úrovně dluhu dosahují historicky nejvyšších hodnot ve velkých rozvinutých a rozvojových ekonomikách a poměr dluhu k HDP rovněž na rekordním úrovních (nezahrnuje podmíněné závazky, jako je sociální zabezpečení, zdravotní péče a další nároky, které situaci ještě zhoršují), Zdá se, že je čas zvážit, jak se národy s tímto problémem vypořádají.
Dluhová krize sice nehrozí, ale je nevyhnutelná. Když se to stane, může to představovat největší finanční katastrofu všech dob. Nikdy není příliš brzy, aby investoři zvážili dopad.
Když vydáte dluh v měně, kterou tisknete, není potřeba prodlení ve smyslu nezaplacení.
Můžete jen nechat centrální banku koupit dluh (tiskem peněz). Taková je dnes situace v USA, Japonsku, Spojeném království a Evropské měnové unii (země, které používají euro). Všichni mají obrovské dluhové břemeno, ale všichni mají centrální banky, které mohou dluh jednoduše koupit vytištěním peněz, aby se vyhnuly nesplácení.
Problémem není nezaplacení
Tisk peněz a ukládání dluhů v rozvahách centrální banky má mnoho špatných důsledků, ale nesplácení dluhu mezi ně nepatří. To je mantra moderních monetárních teoretiků (MMT) a jejich duchovní vůdkyně Stephanie Keltonové.
Podle mého názoru je MMT jako hospodářská politika odpad, ale platí zásada nestandardního nastavení. George Soros říká to samé.
To znamená, že jsme již dávno za bodem, kdy lze dluh řídit skutečným růstem. Tato hranice je přibližně 90% poměr dluhu k HDP. 60% poměr dluhu k HDP je ještě pohodlnější protože jej lze spravovat.
Všechny hlavní ekonomiky rezervních měn jsou bohužel již daleko překročily 90% , stejně jako v mnoho menších zemích. Americký poměr je 134 %, což je historické maximum. Poměr Spojeného království je 102 %. Francie je 111 %. Španělsko je 112 %. Itálie je 145 %.
Čína uvádí číslo 77 %, ale to je velmi zavádějící, protože ignoruje provinční dluh, za který je v konečném důsledku zodpovědný Peking. Skutečné číslo Číny je více než 200 %, když se započítá provizorní dluh.
Hlavním dlužníkem je Japonsko s 261 %. Jedinou významnou ekonomikou s polovičním slušným poměrem je Německo s 67 %. Smůla Německa je, že jsou pravděpodobně zodpovědní za zbytek Evropy prostřednictvím systému ECB Target2.
Všechny tyto země směřují k tzv. výchozímu nastavení. Musíme však zvážit různé způsoby provedení výchozího stavu.
Existují tři základní způsoby defaultu:
nesplácení,
inflace
restrukturalizace dluhu
Nezaplacení můžete z výše uvedeného důvodu sundat ze stolu — peníze si můžete vždy vytisknout.
Totéž platí pro restrukturalizaci. Inflace je jednoznačně nejlepší cestou k vyřešení defaultu. Peníze vrátíte v nominálních hodnotách, ale v reálném vyjádření mají daleko menší hodnotu. Věřitel prohrává a dlužnické země vyhrávají.
Pěkné a snadné to je
Klíčem k nafouknutí skutečné hodnoty dluhu je postupovat pomalu . Je to jako krást peníze z peněženky své matky. Pokud má ona 50 dolarů a vy si vezmete 40 dolarů, všimne si toho. Když vezmete jeden dolar, nikoliv. Ale každý den ukradený dolar se časem nasčítá.
To je to, co USA dělaly v letech 1945–1980. Na konci druhé světové války byl poměr dluhu USA k HDP 120 % (přibližně tam, kde je nyní). V roce 1980 byl tento poměr 30 %, což je zcela zvládnutelné.
Nominální dluh a HDP samozřejmě vzrostly, ale nominální HDP rostl rychleji než nominální dluh, takže poměr klesl. Pokud dokážete udržet inflaci kolem 3 % a úrokové sazby kolem 2 % a uplatňovat fiskální disciplínu (což jsme dělali za Eisenhowera, Kennedyho, Nixona a Forda), nominální HDP poroste rychleji než nominální dluh (kvůli omezení sazeb Fedu).
Pokud zlepšíte poměr řekněme o 2 % ročně a udržíte jej po dobu 35 let (1945–1980), můžete poměr snížit o 70 %. To jsme udělali.
Klíčem zůstává, abyste to dělali pomalu (jako krádež z kabelky své mámy). Téměř nikdo si nevšiml poklesu reálné hodnoty peněz, dokud jsme se nedostali do fáze splasknutí (1978–1981). Ale v té době byla mise již splněna.
Existují tedy dva způsoby, jak se s nadměrným dluhem vypořádat: fiskální disciplína a inflace. V letech 1945–1980 to USA dělaly. Pokud spustíte inflaci na 3% a úrokové sazby jsou 2%, roztavíte skutečnou hodnotu dluhu. Pokud uplatňujete fiskální disciplínu ve vztahu k HDP, snižujete poměr nominálního dluhu k HDP.
Udělali jsme obojí.
Důvodem, proč je poměr dluhu k HDP zpět na 134 %, je ten, že Bush, Obama, Trump a Biden tento vzorec ignorovali. Od roku 2000 je fiskální politika zcela lehkomyslná, takže vzorec nefunguje. Problém ve skutečnosti není „tisknutí peněz“ (většina peněz, které FED vytiskne, se prostě vrátí FEDu jako přebytečné rezervy, takže v reálné ekonomice nic nedělá).
Problém je v tom, že nominální dluh roste rychleji než nominální HDP, takže poměr dluhu k HDP roste. Tato dynamika bude mnohem horší kvůli obrovskému nárůstu úrokových sazeb za posledních 18 měsíců.
Cestu z dluhové krize si nemůžete půjčit. Také jsme nebyli schopni vytvořit velkou inflaci. Inflace se téměř po celou dobu oživení v letech 2009–2019 pohybovala pod 2 %.
Japonský zápis velký
Podíváme-li se na globální obraz, je důležité pochopit, že Japonsko je jen větší verzí USA. Nemají fiskální disciplínu a nemohou dosáhnout inflace, aby si zachránili život. Jediným východiskem pro Japonsko je hyperinflace, která přijde, ale zatím ještě ne.
Japonsko pravděpodobně může ještě chvíli udržet dluhovou hru. Krach přijde, až se měna zhroutí. Když jsem začínal v bankovnictví, byl USD/JPY 400. To byly časy!
Dluhová krize je na cestě. Něco velkého a hloupého (slovy brilantní analytičky Stephanie Pomboyové) přichází od politiků, aby tento problém řešili. Ale řešením nebude politika a nebude to plán. Krize prostě nastane téměř přes noc a zdá se, že přijde odnikud.
Ale ono to přijde.
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
Jak se vám to četlo? Také se vám zježily všechny chlupy na těle? Jamie Rickardsovi se v žádném ohledu nemohu rovnat. Ale stejné pocity, u něj závěry z článku, mne straší už dlouho. Nevěřím, že západní politikáři jsou schopni nějakého řešení. Stačí se podívat na Fialu a finančního podgenia Stanjuru a máte jasno.
A jak se na tu eventuální katastrofu připravit, až přijde odnikud?
Popravdě řečeno – nevím. Staré recepty známe všechny a všichni – investovat, pokud je co,, do statků trvalé hodnoty. Ale i ty vám mohou být snadno státem zloději a kořistníky odejmuty, ukradeny nebo zatíženy takovými daněmi, že vás to zničí také. V katastrofách obrovského rozsahu, tohle by taká jistě byla je to jako při poslední stoleté, leckde tisícileté povodni. Co těm, které zasáhla, pomohly holínky nebo pláštěnka, které většina z nich snadno našla ve skříni na chodbě, když voda jim baráku vystoupala na úroveň prvního patra a nakonec kus domu odnesla?
A to, co předpovídá James Rickards představuje klasicky tisíciletou vodu, která ovšem zasáhne i ty, co mají sídla na kopcích daleko od řeky, a žádná pláštěnka gumovky, ba ani rybářské boty nepomohou. Jistě i v té budoucí nevyhnutelné katastrofě se najdou vítězné scénáře. Ale jen pro pár šťastných, kteří se ocitnou v pravý čas na pravém místě a učiní správná rozhodnutí. Ale bude jich opravdu jen pár…
A aby bylo úplně jasno, kdo jsou největší světoví zadluženci, za kým jde ta možná gigantická globální katastrofa, o níž píše Rickards pak nezbývá nic jiného odprezentovat tabulku zadlužení, kterou mi přeposlal HK
Taky vás nutí se zeptat – jakým právem MY, kolektivní Západ poučujeme svět o nějakých ekonomických pravidlech????!!!! Když sami žádná nedodržujeme?Mezi těmi, co dluží 100 a více procent svého HDP jsou jen kolektivně Západní a jedinou výjimkou je těžce sankcionovaná Venezuela, která kdyby mohla volně obchodovat by dost možná nevěděla , co dělat s rozpočtovými přebytky…