O dávném etniku, které si spokojeně hvízdalo

napsal Geordyn

Proč právě toto téma o národu, který  místo řeči hvízdal, pro článek? Kdyby náhodou ono hvízdání se mohlo uplatnit třeba i dnes, když je slyšet tak daleko a vzdálenosti mezi mnohými jsou dnes také takové. Někde a někdy i větší než velké.

Už si ale to etnikum hodně dlouho nehvízdá, jen trochu a zbytkově ti po nich, ti malí, tmavší a tmavovlasí, možná snad potomci, co zbyteček hvízdání ještě nezapomněli a uchovali. Tedy své rodné ostrovní řeči, i když dnes už ne té původní. Opravdové řeči – dorozumívacího prostředku mezi lidmi. Jen jiného, nezvyklého.

Plně si svobodně hvízdající a dobrosrdeční ostrované, vysocí 190 až 210 centimetrů, antické krásy a atletických postav, s oštěpy a kamennými mlaty v rukou, svižně se přenášející na dlouhé tyči přes hluboké sopečné strže. Blondýni se světlou kůží a modrýma očima – … padli postupně téměř všichni v obranných bojích na svých zapomenutých ostrovech v Atlantiku, tam za Héraklovými sloupy a ten malý zbytek byl okupanty násilně asimilován. Neznali kov a mořeplavbu, neměli koně, jen kozy a kůže z nich. Snad to byli poslední lidé z Atlantidy. Zachránění pastevci na vrcholcích hor, zatímco ta bájná civilizace byla pohřbena rychlým poklesem onoho subkontinentu nebo ostrova do vln oceánu před mnoha tisíci lety, jak tradováno.

Záhada na entou, že? V době, kdy evropská pevnina znala a používala ostré kovové meče, pancíře a koně a kolo na hřídeli včetně střelného prachu.

A Ostrované zosobňovali mladší dobu kamennou. Zda-li to chápajícím může něco připomínat, nebo nedej Bože i k něčemu ponoukat, tak to je pouhé hluboké, velmi hluboké nedorozumění. Viďte ne/známý pane v telefonu, že je to tak!

nnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnn

Tak teď teprve opravdu začínáme.

Má jistě určitě někdo z Vás, zapomenuté, doma odložené staré časopisy, nebo i jiné publikace, že si je tedy v klidnějším čase, až… až…, někdy…, přečtete, nebo dočtete. Že je to tak? Nebo není? Už jen tablet a displej počítače? Nevěřím.

Nezmýlím se, když to někomu z Vás připomenu – tam sáhněte a otevřete. Čtěte. Protože odložené věci i texty nejsou rády svému osudu a mohou se odvděčit. Informací, potěšením z doluštěné křížovky, osmisměrky, sudoku, šachových úloh a pod. Neopouštěj staré věci pro nové, bude je to hodně bolet – a mají paměť jako slonové !!! Aby i parafráze ze známé písně něco připomněla.

Kdysi dávno – asi před čtyřiceti nebo více lety to bylo, a týkalo se to námořních cest a objevů – Záhady staletí – v tom znovu dnes otevřeném časopisu, vlastně brožuře – námořních objevitelských cest bílého, tehdy ještě plně heterosexuálního muže. Kolonizátora. Ověřujícího si, zda je planeta na které žije opravdu koule a ne placatá deska. Pověřeného panovníky k objevům konfrontovaným střety výrazně technologicky pokročilejší civilizace s doposud tehdy neznámým světem s bohužel pravidelnou situací – kdo z koho. Obránci území třebaže ho dokonale znali, obránci svého domova podlehli – podlehli všude – Afrika, Amerika, sever i jih, Aljaška, Austrálie, atd. a dobyvatelé „za Krále, ( často i Královnu), za Císaře, hlavně za vlastní zisk“, kteří účinností pozdně středověkých, později stále účinnějších zbraní a zacházení s nimi, po dobrém, či zlém prosadili proti slabším to své. Obvykle po zlém. Pokud se domorodci nenechali oklamat darovanými korálky či aušusovými zrcátky. Území měnilo majitele a domorodci pohřbívali své statečné bojovníky a zvykali si na koloniální otrocký chomout. Poslyšte, pozorujete oproti minulosti nějakou změnu? Možná jen v čase a metodách.

Otrocký chomout, tehdy španělský, na ostrovech jménem Kanárské, povězme si o něm. Také jsem se kdysi domníval, že náš kanárek jménem Pepík tam byl objeven jako dosud neznámý zpívající žlutý ptáček. Jenže latinské Canis znamená pes. Asi tam bylo tehdy hodně psů. Mohutných psů, jak se dočteme u Plínia a i dalších latiníků. Nebo jim podobných šelem, štěkajících, vyjících. Latiníků ne. Psů. Jenže, nenapadá Vás, to co mne?

Onu hvízdavou metodu používanou domorodci k dorozumění místo klasické řeči, bylo přece také možno na starověké galéře plující blízko pobřeží ostrovů považovat i za psí štěkot, nebo vytí. Když se traduje, že je možno oním hvízdáním se dorozumět až na vzdálenost 14 kilometrů. Z ostrova na druhý ostrov. Z dnešní Fuerteventury je to na ostrůvek Isla de Lobos jen kilometry čtyři a na ostrov Lanzarote právě těch kilometrů čtrnáct.

Proto tam mohla z těchto důvodů asi vzniknout tato metoda. Lidský hlas není slyšet tak daleko. V příručkách pro turistiku do odlehlých končin, se doporučuje mít sebou hlasitou píšťalku. Bez ní se zraněný nepohyblivý bez mobilu a sám, může dovolat svým hlasem potřebné pomoci jen asi dvě hodiny – uslyší-li ho někdo. Pak ochraptí a jen píšťalka v kapse může pro něho asistovat. Dýchám ještě, tedy pískám.

Lze hádat, že na oněch ostrovech je dnes víc turistů a zvědavců než případných létajících  domácích mazlíčků. Turistů dopravených letecky, i když lodní přeprava bude levnější – ale pomalejší, škoda dvou, tří dnů z dovolené, mraky. Na každém ostrově je tam dnes letiště. A zvědavci nejen na pláže a moře, hory a sopky, ale asi také na ty zbytky hvízdajících asimilovaných původních domorodců – Guančů. Třebaže by bylo příhodnější nazývat tamní tehdejší domorodce jmény – obvykle dobyvateli určovanými dle názvu jejich původní domoviny – zde ostrovů, jejich názvů daných Španěly – protože oni, domorodci přece neznali mořeplavbu !! Záhada, jak se tam ti lidé vlastně dostali ?!! … Více na připojeném videu a v textu toho časopiseckého otevření po asi čtyřiceti letech.

Dnes už se musíme pouze odvolávat na kusé informace podobné těm, které jsou obsaženy v pracích historiků zabývajících se zánikem dávných říší a národů. O kterých se dočteme někdy pouze to, co zanechaly po sobě v artefaktech, jsou-li nějaké, a archeologických nálezech při vykopávkách na jejich území, kde žili, nebo jen ze zápisů těch dobyvatelů, kteří v nich oznamovali svým vládcům, jak veliká, nebo malá kořist se z dobytého území odváží, nebo odnáší, správněji odplouvá do metropole.

Kolik bylo zabitých obyvatel při expanzi – konquistě, jak odolávali vojenské převaze útočníka a jaký vzhled mají, jaké zbraně vlastně měli ti podmanění, nebo už zotročení, se tehdy ve zprávách písařů, mnichů a výběrčích následných daní, Jejich Jasnostem, příliš podrobně nepsalo. Přesto je historie takovýchto drang nacht – east, south, west, nord, mimořádně rozmanitá a plná, ale i tutlaná. O svých špinavostech se papalášstvo nikdy v historii nezmiňovalo. Dle tehdejších psaných i nepsaných mravů. Ani dnes nepíše. Když tak nedopatřením, nebo omylem. Nebo nezměrnou odvahou publicisty. Dle doby a situace.

Žažloutlý časopis se čtyřiadvaceti texty od novinářů a historiků s názvem Záhady staletí otvírám. Čtu dvě práce o tom, co je kuse naznačeno výše – autoři – novinář a historik. Můžete porovnat jak o tomtéž píše novinář – ale pozor, novinář před čtyřiceti lety a jak totéž popíše historik. Nikdy není ale důležité kdo co píše, ale co kdo píše. Tam, kde pravda ještě má svou odolnost. Tedy kdysi měla.

Ty staré kanárské záhady

„Tam, kde modrým vodám Atlantiku dodává klesající slunce purpurového zbarvení západu, leží v Oceánu tmy tyto ostrovy. Tam opírá se o vodu nebeská klenba a rodí se Chmury a Hrůza. Není návratu pro toho, kdo se odváží veplout do těchto vod, tak jako není pro mrtvé návratu z říše stínu…“ Řekové, kteří pronesli tato slova, považovali před dvěma tisíci lety podobně jako Egypťané západ za skutečný konec světa, kam se mohli dostat jen ztřeštěně odvážní hrdinové – Héraklés, Jáson, Odysseus.

Kolik úsilí však musili vynaložit i takoví rekové, aby se jim to podařilo ! Právě zde, na prahu Světla a Tmy, Života a Smrti, musí ovšem ležet legendární Elysion, podle Plutarcha „místo, kde přebývají duše blažených, opěvované Homérem“. Kolika jen názvy byly tyto čarovné ostrovy obdařeny ještě v hlubokém starověku: Hesperidy, , Melkartovy ostrovy, Rajské ostrovy, Purpurové ostrovy, Šťastné ostrovy, Ostrovy blažených a konečně Kanárské ostrovy…

Známý anglický publicista a cestovatel Lawrence Green, jenž navštívil Kanárské ostrovy již jako náš současník a zanechal barvitý popis těchto úlomků africké pevniny v knize Ostrovy nedotčené časem, je mj. autorem těchto řádek: „Vědci pokládají Kanárské ostrovy za znamení, jež nás nutí zahloubat se nad jednou z největších záhad lidstva: kdo byli Guančové, národ, na který na všech těchto ostrovech narazili jejich objevitelé?“ Než však začneme vyprávět o této stoleté záhadě Kanárských ostrovů, pozdržíme se u jedné mimořádně poučné chyby, spjaté s dějinami Guančů.

V roce 1550 přesvědčoval španělský kronikář Francesko Thamarra čtenáře, že na ostrovech už nezůstali takřka žádní Guančové, že je při dobývání ostrovů Normanďané a Španělé vyhladili. Za třicet let potvrdil Ital Girolamo Benzoni jeho informace – hlásil, že „Guančové už vůbec neexistují“. Jejich svědectví opakovali sto let nato desítky jiných vědců, kteří je pokládali za naprostou pravdu. Roku 1930 našel však Rakušan Wölfel, jenž věnoval studiu Kanárských ostrovů celý svůj život v archívu dokument známého italského cestovatele Alois de Calamosta z roku 1450. „Obyvatelstvo ostrůvků“ napsal Cadamosto, „skládá se v podstatě z původních obyvatel, kteří si navzájem špatně rozumějí, jelikož hovoří různými jazyky.“ Těžko se dá předpokládat, že za těch sto let, jež dělí Thamarrovy údaje od Cadamostovy zprávy, byli Guančové úplně vyhlazeni, tím spíše, že válka vedená na ostrovech už slábla.

Antropologický výzkum ukázal fakticky toto: původní obyvatelstvo Kanárských ostrovů naprosto nebylo beze zbytku vyhlazeno Španěly, jak se dosud věřilo. Byli z části asimilováni normandsko – španělskými živly a určitá část Guančů zůstala dokonce nesmíšena; zachovala nedotčenou svou záhadnou rasu, jež tolik udivila středověké objevitele ostrovů – Italy, Španěly a Portugalce. Guančové na Kanárských ostrovech nezmizeli proto, že je vyhubili Španělé – psal Wölfel – nýbrž proto, že se smísili s nimi i s jinými Evropany…

Co vlastně na Guančích udivilo objevitele a proč vznikla záhada Kanárských ostrovů ??

Představme si na okamžik kosmonauta, který se vypravil až na sám kraj Mléčné dráhy, aby objevil nějaký daleký a neznámý svět s obyvateli naprosto nepodobnými pozemšťanům. Sotva však vkročí na půdu této stella incognita v předtuše setkání s nějakými monstry, vidí jak mu jdou naproti s širokým úsměvem a rozevřenou náručí našinci – pozemšťané. Jsou ale oděni v úbory, jaké na Zemi neznáme, a mluví rovněž neznámým jazykem. A co víc, nejsou to obyčejní pozemšťané, je to jejich výkvět, jsou to ukázkové, vzorové exempláře lidské krásy. A náš kosmonaut se zadívá na své druhy a hluboce si uvědomí jejich nedostatky, jejich nedokonalost…

Cožpak ho to neuvidí, cožpak se takové setkání nestane záhadou neznámé hvězdy?

Přibližně taková situace vznikla ve 14. stol., když nevysocí, černovlasí a snědí obyvatelé Středomoří Janované, Španělé a Portugalci narazili z ničehonic (navíc u břehů černého světadílu!) na urostlé, dvoumetrové statné obry oblečené do červeno – oranžových kůží. Navíc však příchozí udivila barva pleti, vlasů a očí původních obyvatel Ostrovů Blažených. Byli to krasavci s bílou pletí, modrýma očima a ryšavými vlasy. A jak píše o tomto historickém setkání jeden františkán, kronikář výpravy do Atlantiku, evropští námořníci se zastyděli za to, že jsou takoví snědí a malí. A tím začala staletá záhada Kanárských ostrovů – jež trvá dodnes, protože Guančové zmizeli z povrchu zemského, stejně jako zmizel jejich jazyk, záhadný a unikátní, jelikož se žádný příbuzný najít nepodařilo.

Kdo tedy byli ti Guančové – národ objevený na ostrovech Evropany ?

Pokračujme však zatím v sérii vzrušujících záhad kolem Guančů. Kronikáři dobyvatele ostrovů Jeana de Bethencourta zaznamenali například některé podivuhodnosti, na něž zde narazili: „Gomera je vlast vysokých lidí, kteří dobře ovládají nejpozoruhodnější ze všech jazyků. Mluví rty, jako by vůbec neměli jazyk. Mají legendu, podle níž je – ač se ničím neprovinili – potrestal přísně král, jenž nařídil vyříznout jim jazyky. Soudě podle toho jak mluví, lze této legendě věřit.“

Nechápete oč jde? Samozřejmě nejde jen tak o nějaký jazyk. S kolika jazyky a dialekty se jenom setkali mořeplavci na své pouti do Nového světa a Indie – a právě jazyku obyvatel jednoho z Kanárských ostrovů věnovali takovou pozornost. Bylo opravdu čemu se divit – Guančové z Kanárských ostrovů, zvláště na Gomeře, se domlouvali hvizdem na vzdálenost až 14 kilometrů! Nešlo při tom o nějaké smluvené signály. Byl to veskrze živý jazyk, kterým se dalo domlouvat a tlachat o čemkoli a jak jen bylo libo. Guančové se tak mohli samozřejmě rozmlouvat jen mezi sebou, s němými, jak se domnívali, snědými námořníky tak mluvit nemohli…

Guančové zmizeli, ale jejich hvízdavý jazyk, který ohromení lingvisté pojmenovali gomerské silbo (udržel se totiž jen mezi ostrovany z Gomery) je živ dosud, a přivádí v zoufalství všechny, kdo se snaží přijít na kloub tak nezvyklému způsobu dálkového přenosu informací. O silbu Kanárských ostrovů se správně a výstižně vyjádřil Lawrence Green: „Guančové zmizeli s povrchu zemskéhoa s nimi i jejich jazyk. Principy, na nichž spočíval hvízdaný jazyk Guančů, byly však uplatněny ve španělské variantě, a ostrované tak mohli nadále rozmlouvat nad burácejícími bystřinami.“

Nu což – pokládejme hvízdaný jazyk Kanárských ostrovů za záhadu č. 2, když už jsme jako záhadu č. 1 uznali antropologický typ Guančů, nemající obdoby tisíce kilometrů kolem.

Purpurové ostrovy, jak je zřejmě nazývali Foiničané a Khartáginci pro vynikající místní barviva, s nimiž je možná spjato tajemství výroby proslaveného tyrského purpuru, jsou vzdáleny nějakých sto kilometrů od africké pevniny. Je to vlastně velmi blízko, takže se z atlantského pobřeží Afriky dají za pěkného bezvětrného počasí zahlédnout shluky mračen kolem vrcholu Pico de Teide, nejvyšší činné sopky Kanárských ostrovů (3718 m). Geologové se domnívají, že toto vulkanické souostroví, tvořené třinácti většími a menšími ostrovy, bylo součástí afrického světadílu. V důsledku tektonické činnosti a pohybu zemské kůry se však ostrovy odtrhly od mateřské pevniny.

Stalo se to někdy koncem třetihor či začátkem čtvrtohor, kdy se formovalo současné lidstvo a první výběžky Velkého ledovce zahájily své vítězné tažení na jih. V těch dávných časech byli naši předkové – neandertálci – schopni plavat nanejvýš psím stylem. Ledaže by je při pohledu na plovoucí kmeny stromů napadlo plavit se na nich.

Uplynula tisíciletí a jejich potomkové – cromagnonci – svázali první vory a otýpky chrastí, potom vydlabali nebo vypálili z kmenů čluny a opatrně vyrazili na vody řek a jezer. Musí uběhnout ještě desítky staletí, než započne čilá plavba podél mořských břehů, a teprve v pozdním neolitu a době bronzové zbrázdí kýl prvního korábu hladinu Středozemního moře. Právě zde, ještě než vypluli na širý oceán, učili se plavbě Kréťané a Karové, Egypťané a Foiničané, Etruskové a Řekové a po nich Kartháginci a Římané. Proč se však o tom vůbec zmiňujeme? Proto, abychom si pověděli o třetí záhadě Kanárských ostrovů a jejích obyvatel…

Co především udivilo středověké mořeplavce, kteří je počátkem 14. stol. Objevili – ne právě snadno, na několikrát, ostrov po ostrovu? Guančové vůbec nevěděli co je to plavit se po moři. Považovali zpočátku galéry Janovanů a španělské karavely za nevídané obrovské ptáky. Pravda, dovedli dobře plavat, urazili po vodě celé kilometry; na to, aby mohli na své ostrovy doplavat z africké pevniny, to však nestačilo. Stručně řečeno, ukázalo se, že Guančové jsou jediný ostrovní národ světa, který se nedovede plavit po moři, ba nemá ani ponětí, že něco takového je vůbec možné. A to byla na ostrovech hojnost koz, ovcí, psů a prasat, domácích i zdivočelých (ne však divokých). Kdo sem přepravil lidi a domácí zvířata? Jak to, že se Guančové nevyznali v mořeplavbě? Tato otázka je určitě jádrem další záhady Kanárských ostrovů, ba i samotného problému původu Guančů…

Konečně ještě jeden akord v sérii těch sterých kanárských záhad. Již první plavci zkoumající ostrovy si povšimli u Guančů podivného zvyku, cizího středověkým zvyklostem, totiž balzamování těl zemřelých. Guančové z nich vyjímali vnitřnosti, vycpávali tělní dutiny aromatickými travami a vonnými látkami, konzervovali je v slané mořské vodě, skrápěli rudou šťávou dračího stromu, známou svými antiseptickými účinky. Poté balili těla do kozích kůží a zašívali je. Takto zabalená těla odnášeli do vzdálených utajených jeskyň vysoko v horách, kde byly hrobky jednotlivých rodů, později nemilosrdně pustošeny španělskými dobyvateli.

V roce 1806 psal Alexander von Humboldt z Kanárských ostrovů, že objevil větší počet mumií Guančů, vycpaných aromatickými travinami. Mezi nimi rozeznal Chenopodium abrosiodes. Paul Marchoy, jenž cestoval v polovině minulého století po Jižní Americe, našel poblíž jezera Titicaca tytéž rostliny v mumiích Inků. A tady narážíme na něco fantastického; Guančové se vůbec nikam neplavili a Inkové nanejvýš podél břehů Peru a Ekvádoru. Španělé prý sice jednou potkali v Tichém oceáně peruánský balzový vor, plující s nákladem zlata do Mexika. To je ale všechno. O Atlantiku podle všeho Inkové vůbec nevěděli.

Eliot Smith, autor knihy Migrace raných kultur, poukazuje na podivuhodnou shodu ve způsobu, jakým mumifikovali těla zemřelých Guančové a staří Egypťané: „Když člověk zemře, uchovávají jeho tělo takto. Odnesou je do jeskyně, položí na plochý kámen a otevřou je, načež vyjmou vnitřnosti, promyjí tělo solným roztokem a namažou směsí z ovčího tuku, tlící borové smůly a keře nazývaného bressos. K tomu se přidává ještě rozdrcená pemza. Pak kladou tělo na slunce a patnáct dnů je suší. Když vyschnou a ztratí podstatně na váze, zabalí je do ovčích kůží, pevně utáhnou koženými řemeny a uloží do zvláštních jeskyní.“

Podobně se mumifikovala těla i v Peru. (V jeskyni Tacoronte na Kanárských ostrovech byla nalezena mumie staré ženy v poloze vsedě, v jaké ukládali své mumie Inkové.)

Při tom své zemřelé mumifikovali na celém světě všeho všudy tři nebo čtyři národy: Egypťané, peruánští Inkové, jejich sousedé kolumbijští Čibčové – Muiskové a Guančové.

Představit si však, že američtí Indiáni mohli překonat na svých primitivních plavidlech pasát, přetnout Atlantik a kolonizovat Kanárské ostrovy, je vyloučeno. Museli by to tedy udělat staří Egypťané, což však také vyvolává u většiny historiků silné pochybnosti – časový rozdíl mezi vyspělými civilizacemi Starého a Nového světa je příliš velký, činí přinejmenším dva tisíce let.

Konečně to poslední, čeho je potřeba si povšimnout. V době, kdy se objevili Evropané, byli Guančové kulturně na vývojovém stupni neolitu. Písmo však vzniká někdy v období protocivilizace a rozvíjí se teprve v epoše civilizace a vzniku státních útvarů. Tak tomu bylo ve starém Egyptě, Mezopotámii, střední Asii, Indii, Číně, ve Střední a Jižní Americe. Na Kanárských ostrovech, jejichž obyvatelé žili ve stadiu středního neolitu, našli však badatelé v kresbách na skále stopy po písmu.

Nejvíce takových skalních kreseb a nápisů bylo objeveno na nejzápadnějším z Kanárských ostrovů, na prahu Nového světa, na ostrově Hierro (Ferro).

Kdo a kdy tu po sobě nechal ty nápisy či znaky? Ve kterém z jazyků světa jsou napsány? Co znamenají? Tyto otázky rovněž patří do série proslulých kanárských záhad. Zmíněné nápisy připomínají celkově svou kresbou nápisy ze západní Sahary a jak se domnívají vědci, jejich výskyt na ostrovech těsně souvisí s problémem původu Guančů.

Někteří badatelé přirovnávají písmena z Kanárských ostrovů ke starolibyjskému, punskému (foinickému) a numidskému písmu. Zkrátka, všechno ukazuje, že původ zmíněných nápisů je třeba hledat v oblasti Středozemního moře. Podle názoru francouzského etnografa Faitherbea připomínají vodorovné řádky skalních znaků starolibyjské písmo, jež se stalo základem tifinagu – písma dnešních saharských Tuaregů. Badatelé, kteří zjistili, že nápisy se podobají tifinagu, určili přibližně také jejich věk – dva tisíce let. Právě o tomto období se zmiňují starověcí autoři, když uvádějí, že na ostrovech pobývali staří Libyjci. Plinius Starší například napsal: „Je zjištěno, že Inba, který se vypravil od protilehlého pobřeží Autololů, objevil ostrovy na nichž zřídil barvírnu, kde se užívalo getulského purpuru… “

Při té příležitosti si připomeňme, že na Tenerifě byl nalezen kámen s tzv. nápisem Anaga, vytesaným kovovým nástrojem. Guančové kov neznali. Vědci zjistili, že tento nápis se podobá foinickým literám z 3. – 2. stol. př. n. L. Takové nápisy byly objeveny i v jižním Španělsku a v severní Africe, u Karthága. Přečíst nápis se však zatím nepodařilo.

Takto zpracoval i v dnešní době zajímavé téma o minulosti profesí novinář – novinář starého poctivého střihu – oznamovat informace, ke kterým se dostal – bez nalévání omáčky současných papalášských zájmů.

A jak se na totéž téma – Guančové a záhady Kanárských ostrovů – díval a hodnotil vědec – historik.

Jméno opět není to, co bychom vyzdvihli – jde o to co napsal.

Souostroví záhad

Zřejmě bude třeba začít, stejně jako v předchozím článku, evolucí jednoho mimořádně poučného omylu. Podstata teze, kterou autor přebírá z čtyřicet let staré práce D. Wölfela, je v tom, že „Guančové na Kanárských ostrovech nezmizeli proto, že je vyhubili Španělé, nýbrž proto, že se smísili s nimi a ostatními Evropany“. Je vidět, že nedůvěřuje zprávám očitých svědků a současníků konkvisty Kanárských ostrovů – kronikáře Franciska Thamarry, Itala Girolama Benzoniho a dalších, jež nejmenuje. Aniž uvádí přesvědčivé důkazy, hledá je autor v logice historických událostí (s níž jak víme, je třeba zacházet s maximální obezřetností). „Těžko se dá předpokládat,“ píše, „že za těch sto let… Byli Guančové úplně vyhlazeni, tím spíše, že válka vedená na ostrovech už slábla… “

Nemohu souhlasit s autorem a chtěl bych stručně vyložit, proč na rozdíl od jiných národů, jejichž území dobyli Španělé v 15. – 16. stol. (například Aztéků v Mexiku, Inků v Peru aj.), Guančové vyhynuli.

Víme, že jako první Evropané vstoupili ve středověku na půdu Šťastných ostrovů Italové, synové svobodné janovské republiky. „Zde (na Šťastných ostrovech), jak se pamatují otcové, přistálo ozbrojené loďstvo Janovanů,“ napsal údajně slavný básník, vědec a státník Francesco Petrarca. To bylo roku 1312. A pak, když už se o ostrovech začalo v Evropě mluvit, byla z prostředků portugalské koruny vypravena nová námořní expedice, jíž se zúčastnili španělští a janovští námořníci, kteří cestu na purpurový západ už znali. Tak začaly dějiny objevení a stoletého dobývání Kanárských ostrovů.

Je to opravdu podivuhodné. Zatímco staré říše Nového světa, osídlené milióny obyvatel padli pod náporem Španělů téměř během několika let, dobytí Kanárských ostrovů se protáhlo na celé století. A to měli Guančové jen kamenné a dřevěné zbraně. Bojovali se španělskými konkvistadory, oděnými v brnění a vyzbrojenými střelnými zbraněmi, takřka holýma rukama. Již v roce 1391, v odvetu za zabití třinácti mnichů, kteří připluli na ostrovy z rozkazu papeže Urbana VI. Šířit křesťanství, uspořádali Španělé mezi Guanči krvavou řež.

Jak praví místní podání, zapsaná L. Greenem, každá stránka tragických dějin ostrovů byla předána záhadným hvízdavým jazykem vysoko do hor, odkud se šířila dolů, do nejodlehlejších zálivů Kanárských ostrovů. Právě pomocí tohoto podivného jazyka udržovali mezi sebou styk ti zprvu dobromyslní , později však rozzuření modroocí a ryšaví obři, když odráželi útoky po zuby ozbrojených oddílů Francouze Jeana Bethencourta, který se rozhodl založit na ostrovech své království. Podrobnosti tragických událostí zanášel hvizd ozvěnou do všech koutů ostrova, jako když zvěstoval, že připlula další skupina dobyvatelů (například biskajských pirátů). Pomocí téhož jazyka se ostrované nejednou domlouvali na společných akcích proti vetřelcům, jako se to stalo patnáct let po invazi Bethencourtových hrdlořezů – Guančové tehdy povstali a z Rajských ostrovů je vyhnali… R. 1494 španělská královna Izabela, jež od zchudlých potomků Bethencourtových získala koupí Kanárské ostrovy, poslala sem vojsko, jež souostroví po úporném boji definitivně obsadilo.

Výrazné a sugestivní scény tvrdého boje ostrovanů za svobodu otřásají dodnes každým, kdo se začte do kronik prvních konkvistadorů Atlantiku, kteří tu našli příležitost pocvičit se před dobytím Ameriky v krveprolévání. „Velký Kanárský ostrov,“ píše L. Green, „ je fakticky jen zpola tak velký jako největší ostrov Tenerife, ale dostalo se mu názvu Velký, protože Guančové se zde postavili španělské intervenci na odpor důrazněji než na ostatních ostrovech.

Kronikáři dobyvatelů vyprávěli, že ostrované předběhnou koně a že dovedou přeskakovat hluboké a široké rozsedliny. I ženy odvážně bojovali a svrhávali malé francouzské a španělské vojáky do propastí.“….

… Dvě a půl století po vyhlazení domorodců vzpomínal trpce španělský básník Antonio de Viana, že „byli cnostní, poctiví, a stateční, družili se v nich nejlepší lidské vlastnosti, velkorysost, obratnost, odvaha, atletická síla, pevnost duše i těla, přívětivé vzezření, chtivost poznání, vášnivé vlastenectví, svobodymilovnost…“

Guančové skutečně bojovali vždy do posledního dechu. A jestliže se vzdali, pak jen proto, aby zachránili ženy a děti. Jak zuřivý to musel být boj, když se za osmdesát let vyhlazovací války na Velkém ostrově zmenšila armáda Guančů ze 14 000 na šest set lidí !

Po své poslední bitvě se většina obklíčených Guančů vrhla do propasti, nepříteli zůstalo jen patnáct set žen, starců a dětí. V horách Tenerife pokračovala partyzánská válka do konce roku 1495. A Guančové by bojovali ještě déle, kdyby jejich vojsko nepostihla epidemie moru, který na ostrov zavlekli Španělé…

Ještě celé tři strany formátu A5, se tento historik snaží podrobně podložit ony tak časově vzdálené události a zvláštnosti historickými fakty. Také i to, proč se na ostrovech u afrického kontinentu objevila rasa lidí tak odlišných od Afričanů i Evropanů. Zmiňuje i možný efekt způsobený genetikou. Musím článek zkrátit, i když nerad – tak je ta záhada zajímavá, ale vlkova Kosa není nafukovací – každý text článku by neměl být o mnoho delší než do asi tři tisíce slov. Raději méně. My dlouhověcí pamětníci sice máme praxi v četbě i studiu extra dlouhých pojednání, jenže…

I tak je ve výkladu historikově zde to nejzákladnější jako doplnění a opravy textu novináře.

Tak nakonec o genetice, která možná vyvinula ony modrooké.

… Domnívám se, že nelze také opomíjet ještě jeden způsob (čistě antropologického rázu), kterým by se plavovlasost a modrookost Guančů dala vysvětlit. Antropologové si už dávno všimli jednoho podivného, ale zákonitého jevu; u dlouho izolovaných endogamních skupin, jejichž příslušníci se žení a vdávají pouze mezi sebou, nezřídka dochází automaticky ke zvýšení počtu světlovlasých a světlookých jedinců. Řečeno antropologickými termíny, nastává takzvaný proces izogametace neboli vyčleňování recesívních forem, v jehož důsledku se objevují světlé vlasy a modré oči.

Jeho příčinu spatřují někteří vědci právě v omezení okruhu, v němž jsou uzavírány manželské svazky…

… Myslím, že Guančové, kteří z nějakých nepochopitelných důvodů zapomněli umění mořeplavby, byli právě takovou endogamní skupinou…

… Poté, co se v pradávné minulosti dostali neznámo jak na Kanárské ostrovy, žili prakticky plně odtrženi od lidstva a dokonce se domnívali, že jsou jediní lidé na Zemi. Tak se časem stali typickou izolovanou populací, vystavenou působení uvedených biologických zákonů a zplodili celou sérii kanárských záhad.

A zde předkládám běžně dostupné video k poslechu a ukázce jak hvízdat – ale ve španělštině jen několik slov. Původní jazyk záhadných Guančů zmizel nadobro.

Starejme se, aby náš český jazyk, který mnohostí výrazů na totožný děj, či název, mnohonásobně předčí jazyk anglický – vytvořený jazyk seveřanů skloubením s francouzštinou – jak známo přesvědčivě od lingvistů – obyvatelé britských ostrovů po delší dobu ve středověku žili pod vlivem francouzštiny a později si tento stav vyměnili a sto let válčili s Francouzi a ovlivnilo to negativně bohužel právě jen tu angličtinu. Prolistujte slovník anglicko – český a vidíte ty houfy českých slov u jednoho výrazu – slova v angličtině.

Zachovejme náš nádherný národní jazyk – češtinu. Aby nedopadla jako jazyk nešťastných Guančů a i jich samotných. Neskloňme se před už třicetiletým náporem angličtiny a budiž nám vzorem to, že se velmi šťastnou náhodou – zapadlými českými vlastenci podařilo překonat tří set letý nápor němčiny. Bděte !

Abych nebyl podezříván z nekalé nekalosti – viz poznámka v úvodu, tak plně uznávám tezi – možná TGM – kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem. U mne trocha němčiny – už tehdy v první třídě povinná, více angličtiny a kromě rodné češtiny jak vidno, i trocha polozapomenuté školní ruštiny.

A zde slíbené video – jazyk silbo na ostrově Gomero s anglickým doprovodem.

https://www.youtube.com/watch?v=TfGwFM9-wFk&ab_channel=DWEuromaxx