Washington Post: Ukrajinští příznivci musí přehodnotit svou teorii vítězství

Pro Kosu objevil MS

Vlkův úvod:

Už delší čas  si myslím, že  co se Ukrajiny  týče, stal se  Washington Post  naprosto podvratným mediem a  Biden  by měl  rychle  angažovat  Víta  Rakušana, statečného pluk… omlouvám se  – generála Koudelku  a Igora  Stříže, samozřejmě  spolu s  Cemperem, Vrábelem a  ještě nejméně  Kartouzem, aby tomu rychle  udělali přítrž. MS mne  upozornil na  další  článek  tohoto  na výsost  podezřelého media ohledně Ukrajiny….

Z dílny  jejich kmenového redaktora….Ale  dost  řečí.  Pojďme  rovnou  na konkrétní  text

Ukraine’s supporters need to rethink their theory of victory

podle překladače

Ukrajinští příznivci musí přehodnotit svou teorii vítězství

„Naše zkušenosti od založení státu,“ napsal novinář Walter Lippmann v roce 1943, „ukázaly, že domácí rozdělení na zahraniční vztahy je vnějším a viditelným důsledkem – a nikoli příčinou – insolventní zahraniční politiky.

Pod pojmem „insolventní“ měl Lippmann na mysli zahraniční politiku se strategickými cíli mimo její vojenské a diplomatické možnosti. Jeho argument dnes rezonuje, když se republikáni ve Sněmovně brání žádosti Bílého domu o nový balíček pomoci pro Ukrajinu. Ve Washingtonu převládá názor, že vzdorovitost republikánské strany způsobuje problémy ve strategii Spojených států pro Ukrajinu. Ale je to přinejmenším ve stejné míře důsledek jejich vlastní politiky.

Tyto problémy byly odhaleny minulý týden v málo  povzbudivých poznámkách Valeryho Zalužného, ​​nejvyššího ukrajinského generála, v rozhovoru pro Economist . Prohlásil, že ukrajinská protiofenzíva, do níž Západ investoval velké naděje a miliardy dolarů do vyzbrojení, pravděpodobně nedosáhne rozhodujícího průlomu: „Stejně jako v první světové válce jsme dosáhli úrovně technologie, která nás staví do patová situace.”

To se dalo předvídat. Před rokem, když Ukrajina měla ještě  kineticknou sílu – když porazila Rusy v Charkově a Chersonu – navrhl generál Mark A. Milley, tehdejší předseda Sboru náčelníků štábů, realizovat vyjednané urovnání války . Stejně jako Zalužnyj udělal výslovné srovnání s první světovou válkou a poznamenal, že na začátku této války se ukázalo, že „již se nedá vyhrát, vojensky“.

Je docela možné, že jednání byla v tu chvíli neuskutečnitelná – že Rusové by odmítli jakékoli rozhovory a že Ukrajinci by se nedali odradit od rozhodného tlaku na znovudobytí větší části okupovaného území. Ale alespoň veřejně se Bidenova administrativa vůbec  nijak nesnažila to aspoň zkusit.Následně  byla Milleyho sondovací prohlášení rázně odmítnuta, Bílý dům se zavázal podporovat ukrajinskou protiofenzívu tak dlouho, jak to bude potřeba.

Jak diplomaticky zdůraznil Zalužnyj, americká administrativa nejednala vždy rozhodně. Rakety a tanky dlouhého doletu „byly pro nás nejdůležitější loni, ale dorazily až letos,“ řekl The Economist, což Rusům usnadnilo ústup.

Ať už to bylo kvůli byrokratické setrvačnosti nebo snaze prezidenta Bidena řídit riziko eskalace, výsledek je stejný: Ukrajina je na tom dnes hůř než loni v listopadu. Její jednotky jsou vyčerpané a vyčerpané, její zásoby zbraní docházejí a západní veřejnost je více polarizovaná, pokud jde o poskytování další podpory.

Republikánští členové Kongresu, kteří hlasovali proti zákonům o pomoci Ukrajině – mezi jejich rostoucí řady nyní patří i předseda Sněmovny reprezentantů Mike Johnson (R-La.) – jsou mezi washingtonskou zahraničněpolitickou elitou široce skandalizováni. V nejhorším případě jsou považováni za autoritáře, kteří chtějí vítězství ruského prezidenta Vladimira Putina; v nejlepším případě jsou to izolacionisté, kteří nechápou historickou roli Spojených států ve světě.

Někteří republikáni skeptičtí k pomoci Ukrajině jistě spadají do těchto kategorií. Jiní však mají opodstatněné obavy o životaschopnost americké strategie. Hlasování o pomoci je jedním z mála bodů Kongresu, který má vliv na zahraniční politiku vlády. Nedávný dopis Bidenově administrativě od skupiny republikánů Sněmovny reprezentantů trvá na tom, že než Kongres schválí více finančních prostředků, „měli bychom porozumět  konečnému cíli a výstupním kritériím války“ – což je sotva impertinentní požadavek.

Ukrajinská protiofenzíva měla udržet politickou podporu Kyjevu tím, že  by prokázala, že dokáže znovu dobýt ztracené území. Zastánci Ukrajiny teď možná budou muset vyslovit opačný argument: Ukrajina nedobývá zpět podstatné území a pomoc je potřebná na neurčito, aby se předešlo zničující porážce.

Okno pro vyjednané urovnání příznivé pro Ukrajinu – pokud k nějakému vůbec došlo – se jistě zavřelo, protože Rusko vidí technologicky patové bojiště, na kterém má dlouhodobou výhodu v lidské síle. Ukrajina nyní potřebuje přežít Rusy; Putin není nesmrtelný a autoritářské přechody moci mohou být hrbolaté.

Spojené státy by nikdy neměly uznat Putinovy ​​nezákonné výboje. Ale možná bude potřeba přejít od snění o vítězství k přípravě na život s patovou situací. Patová situace v první světové válce byla prolomena vstupem USA jako přímého bojovníka proti Německu. Ale ve Spojených státech není prakticky žádná chuť k přímé válce s Ruskem. Ruské vítězství na Ukrajině by bylo hroznou ranou pro zájmy USA, ale ne tak hrozným, aby riskovaly jadernou válku.

Ambice zahraničněpolitického establishmentu porazit  Rusku v kontrastu s úbytkem země, která se místo toho rozvinula, odrážejí klasickou strategickou platební neschopnost. Pokud by administrativa formulovala dosažitelný cíl a plán, jak ho dosáhnout, odpor Kongresu vůči pomoci Ukrajině by mohl přestat růst.

Většina členů Kongresu vidí Rusko jako amerického protivníka a chápe důležitost nezávislé Ukrajiny. Kolem této sdílené vize by mělo být možné shromáždit většinu v Kongresu. Jakmile však protiofenzíva skončí, ukrajinští příznivci budou muset přehodnotit svůj politický přístup. Už nebude fungovat jednoduše se vysmívat skeptikům nebo je ponižovat. Oni nejsou problém; strategie vlády  ano.

Možná, že tlak a tah v Kongresu mohou pomoci vytvořit praktičtější přístup.

Autor:

Jason Willick je publicista Washington Post se zaměřením na právo, politiku a zahraniční politiku.

oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Tak to vidíte!!! Už  nejen  John Mearsheimer  nebo Jeffrey  Sachs,  ale  dokonce  i samotný Washington Post  konstatuje,  že  americké vedení, včele  s Bidenem  si nevytvořilo vůbec  žádnou strategii a  strategický  cíl. Tedy s výjimkou totální porážky  Ruska!!! Jinak nula!

Optám se  těch  geniů  z Bílého baráku a Kongresu – jak si představujete  strategickou nebo  už jen  pouhou porážku  jaderné  supervelmoci, když  jde o její  existenční  zájem?

Bohužel podobného dotazu  není schopna  ani redakce  WP. Zatím…Ale před půl rokem  by si netroufla  ani na takovýhle  text, který  rozhodně  nezazní  nikdy v takové  ČT! Jo časy se mění! Navzdory, Fialům, Lipavským, Černochovým, Pekarovým Adamovým, Pavlům, ale  také Kartouzům, Cemperům, Jakubům Jandům, Petrům Kolářům a  dalším  odezíračů  od  washingtonských  úst. Řekl bych,  že si  teď právě zakazují  čtení  WP! Nic jiného jim nezbývá.