Liberální dogma, aneb kam jsme to dopracovali po 34 létech

napsal Leo K.

Karikaturista Reflexu v roce 2014: Komentář obrazem: Co zbylo v Česku z demokracie

Novinář a pedagog David Klimeš v roce 2017 k volebnímu vítězství Babišova ANO psal: Interpretace Babišovy první vlády je však nyní zcela jiná než u té Topolánkovy. Vládní pokus jasného vítěze voleb je najednou tunelováním demokracie. Babišovi oponenti bránící demokracii se naopak snižují ke zcela nedemokratickým výzvám. Odcházející předseda TOP 09 Miroslav Kalousek dokonce vyzývá k zablokování volby předsedy nové sněmovny, aby Babiš nemohl začít vládnout. […] Demokratické strany, kam můžeme řadit ODS, ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09, STAN a snad i Piráty, se zjevně ještě tak úplně nevzpamatovali z toho, že říjnové volby vyhrál přesvědčivě ten, s nímž společné vládnutí v předvolební kampani svorně odmítli…

Ředitelka vydavatelství jihočeských deníků a autorka úctyhodné řady článků Libuše Kolářová o půl roku později: Vypadá to, že svět se nám před očima mění v absurdní parodii. Praha – protože parlamentní ani prezidentské volby nedopadly podle gusta – rozehrává pokus o převrat? Studenti a herci jsou po 28 letech znovu na nohou a volají, že zachraňují demokracii. Kterou? Voliči v České republice si zvolili své poslance a prezidenta ve svobodných a demokratických volbách. Zvítězila většina. Menšina to má do příštích voleb akceptovat. A klidně může svůj názor říkat nahlas. To je demokracie.[…] Téma svobody médií na transparentech mě překvapuje. Nikdo přece novináře nenutí, aby pracovali v nesvobodném prostředí. Možná jen jejich vlastní zbabělost. Pokud tedy nejde v zákulisí bouře kolem veřejnoprávních médií úplně o něco jiného. O překlopení peněz, moci a vlivu do jiných rukou. Pak by možná nastal rázem klid. Omlouvám se současným demonstrantům, ale jejich pojetí demokracie – vymoci si změnu „vůle většiny pitomých voličů“ – nerozumím.

Ředitel serveru Evropský bezpečnostní žurnál a analytik Asociace pro mezinárodní otázky Petr Boháček v únoru 2019: Žijeme v iluzi demokracie. […] I kdyby byl svět složen jen z perfektních demokracií, mohly by demokraticky rozhodovat jen o čistě vnitřních záležitostech. Všechny ostatní by měly dopad na ty, jejichž preference nejsou zohledněny. My tento demokratický deficit v České republice máme možnost snižovat díky volbám do Evropského parlamentu. V EU se rozhoduje o osudu našeho ekonomického blahobytu mnohem více než ve Strakově akademii. V ostatních oblastech ale už ne…

Osvědčený český publicista a politický komentátor Martin Hekrdla o půl roku později a článku Český slabikář demokracie píše: Dnes se mluví o boji liberální demokracie proti „neliberální demokracii“, jejímž prototypem se stalo Maďarsko Viktora Orbána. Politika liberálů má však už skoro dvě století tendenci pokládat demokracii za cosi velmi blízkého „vládě davu“, a tudíž nebezpečného. Liberálové za tu dobu vyvinuli mnoho nástrojů, aby se „lůza“ – hrobař individuálních svobod a soukromého vlastnictví – neutrhla ze řetězu (jedním z klasických nástrojů bylo jednoduché a prosté vyloučení chudých, a tedy takříkajíc třídně neuvědomělých voličů). A když už se „lumpeni“ přece jen utrhli a lítali po svobodě, museli být po ruce vyškolení pořadatelé. Ti pak vždycky všechny zjančené nomády zhoufovali do útvaru, jenž pak hned vykročil státotvorným směrem.

Mluví se o „demokratických“ a „nedemokratických“ politických stranách. Kupodivu i ty druhé jsou v rámci téže demokracie vždy řádně zaregistrovány příslušným ministerstvem vnitra, místo aby přihlašovatele takových stran policajti zatkli už v podatelně. To se nedělá. Jsme společnost rovných šancí, a tak po podání formuláře následuje delikátní interval, v němž demokracie zadrží dech a vydá registrační číslo. Proto i u nás mají – vedle Václava Moravce (veřejná služba) a Jaromíra Soukupa (veřejná masturbace) – dohled nad základy demokracie ještě například ústavní soudci, jejichž jmenování je jednou z těch procedur, které jsou nejméně demokratické. Demokracie totiž nikdy neví, které konkrétní grázly bude někdy potřebovat ke své sebezáchově.

A Hekrdlův názorový opak, publicista Bohumil Pečinka, prakticky v současnosti (květen 2023) říká cosi o zablokované demokracii A vůdčí filozofie (současné vlády) vlastně byla, že nejdříve je musejí vyhrát a znemožnit opětovný nástup Andreje Babiše do funkcí. A teprve potom dělat nepopulární opatření,“ myslí si komentátor Bohumil Pečinka. Dodává, že tato středopravicová vláda vlastně nepotřebuje opozici, vystačí si sama.

A následuje motto Pirátů, které jejich předseda Ivan Bartoš do omrzení opakuje: „Jsme liberálně demokratická středová strana a není to žádný populistický postoj. Některá řešení problému mají nálepku pravice a některá levice,“ Liberalismus se v našem pojetí týká především osobních a občanských svobod. Jsme bytostně přesvědčeni že osobní svoboda je jednou z nejvyšších společenských hodnot a hodláme ji chránit. Zároveň si uvědomujeme, že svoboda jednotlivce končí tam kde začíná svoboda druhého a že striktní zákonná regulace není vždy tím nejlepším řešením pro vymezení společného soužití. Jsme tedy proto pro regulaci přiměřenou, nejnižší nutnou…

Liberální demokracie – politický systém, který je liberální a demokratický současně a tedy chrání individuální práva mocenské elity a zároveň transformuje mínění lidu v administrativní kroky(!) Neplete si autor demokracii s technokracií? Nevím, kdo byl autorem nápadu spojit dva antagonické systémy (liberalismus a demokracie) jedním názvem, ale byl to stejný nápad jako nazvat Severní Koreu „lidově demokratickou republikou.“ Je zákonité, že z demokracie v tak zvané liberální demokracii zbudou jenom formální instituce: svobodné volby, které o ničem nerozhodují, parlament, jehož funkce je jenom dodat veřejnosti zdání debaty a soudní moc, která je nezávislá na jiných než vládních názorech.

Bývalý prezident Miloš Zeman s oblibou citoval Abrahama Lincolna, který charakterizoval demokracii jako „vládu lidu, lidem a pro lid“

Ale to by tak hrálo, aby si mocenská liberální elita neporadila třeba i s Lincolnem a do hry vstupuje sémantika (nauka o významu slov), kdy se najednou začnou politici dohadovat, kdo je vlastně ten „lid.“ Pamatujeme ještě anekdotu z doby Nečasovy vlády, kdy přišel (do vlády) Miroslav Kalousek a říkal:„Prosadíme-li toto opatření, budou se mít lidé dobře.“ A za chvíli skromně dodal „…a tady je seznam těch lidí.“

Například Mgr. Bc. Jana Kokešová z Ústavu státu a práva AV ČR, ve shodě s Margaret Thatcher říká, že lid je kolektiv jednotlivců. A právě v tomto bodě se dostáváme k problematickému místu výkladu Lincolnova výroku. To znamená, že všichni jednotlivci, kteří jsou ovládáni, mají také vládnout. Kolektiv jednotlivců, kterému je vládnuto, zahrnuje nejen svéprávné dospělé lidi. Patří do něho i děti, mentálně postižení a lidé v kómatu. Ano, to je bolavá pata individualismu. Thatcher říkala: Neexistuje nic takového jako společnost. Existují jednotliví muži a ženy a existují rodiny.

Možná, že Jana Kokešová měla použít slovo množina; ale vypomohla si termínem kolektiv. Ani tím termínem si nejsem jist. Existují přece kolektivní vztahy a množina jednotlivců se kolektivem nazývá tehdy a jen tedy, když ty vztahy fungují. Neuznávat společnost jako soubor osob žijících ve skupinách, jež jsou vzájemně propojeny, na společném, vymezeném a ohraničeném teritoriu kontrolovaném politickou mocí, sdílejících základní společné hodnoty, řídících se týmiž základními normami a chovajících se podle ustálených kulturních vzorů, je sice možné a pro individualistické systémy typické, ale tím větší důraz musí klást na morálku.

Jenom ta je totiž tím, co zadržuje chudé, aby nezabíjeli ty bohaté individualisty. 

A když už dochází i morálka, musíte ty chudé něčím korumpovat. Nejlépe zdáním nadbytku. Konzum, spotřební korupce, to je ono! Při podrobnějším pohledu, zjistíte, že ale není o co stát. Že jde opravdu jenom o zdání. Pult řezníka vystavuje nepřehledné množství uzenin, ale zkuste si vybrat třeba nějaký chuťově zajímavý měkký salám! Jste bez šance, protože mimo variací na šunku – kde se jednotlivé druhy liší pouze přibarvením a implatovaným množství vody – narazíte jenom na Gothaj a… velké nic. A když jsme v řeznictví – jen tak mimochodem – šunka je výrobek z vepřové kýty, název kuřecí šunka je urážkou. Ještě, že se nedělá křepelčí šunka. Řeznická práce pláče – zkuste najít kvalitní tlačenku, mastnou a s rozvařeným vepřovým kolagenem místo té suché imitace se želatinou. Ale abych nezůstal jenom u masa. Všimli jste si kolik procent tak zvaně zdravého jogurtu tvoří modifikovaný škrob?

A jogurt má být z definice sraženou mléčnou bílkovinou.

Kdysi (za platnosti ČSN) se nesměl prodávat jogurt s obsahem sušiny menším než 22 %. Obsah sušiny v současném běžném bílém jogurtu se pohybuje kolem 12%, minimální obsah sušiny je 8,2 %. Aby jogurty držely hustou konzistenci a neroztékaly se, jsou do mnohých z nich přidávány náhražky a zahušťovadla, jako je bramborová vláknina, bramborový nebo kukuřičný škrob, želatina, pektiny apod. A tak je to úplně se vším. Chcete tričko, aby nebylo průsvitné a bylo ze stoprocentní bavlny? Já jsem kdysi dostal bafuňářský dres fotbalové bundesligy 1994. Pořád vypadá jako nový. Ale vy máte smůlu, finančně dostupné výrobky buď vydrží maximálně dvě praní nebo se musíte spokojit s polyesterem. Prvním a posledním kriteriem pro výrobce je zisk. Žádná charita. To jen takové malé připomenutí, jakým šmejdem vás systém podplácí.

S nostalgií vzpomínám na fronty před divadly, laciná kina, čtvrteční fronty před Knihou, na pravidlo, že před každým novým stavebním celkem o určité velikosti musí být nějaké umělecké dílo…

Bertold Brecht vystihl moderní společnost 21. století už před pět a devadesáti lety v Třígrošové opeře: „Erst kommt das Fressen, dann kommt die Moral.“

Největší faul tak zvané liberální demokracie je v tom, že má být institucionálním vyjádřením svobodné společnosti. Že jde sice o vládu většiny, která ovšem ctí svobodu jednotlivce. To už z definice s sebou nese různé názory. Pluralitu názorů. Jenomže liberálové (podle svých představ nadřazená elita) si osobují právo určovat správné a nesprávné názory. Vytěsňováním a ostrakizací názorů společenských skupin liberální demokraté ničí i to, co zbylo z demokracie. V jejich podání se tak zvaná liberální demokracie stává jenom soustavou dogmat. Co je to dogma? Zjevená „pravda,“ o které se nediskutuje. Je to ideologie, nebo chcete-li, doktrina s těmi „správnými hodnotami“ a názory.

Liberální demokraté udělali z demokracie ideologii, která není ani liberální ani demokratická

V podstatě jde o konsenzus elit – ekonomicky pravicový s důrazem na volný trh a globalizaci a liberálně hodnotový. V Evropě spojený s vírou v prohlubování evropské integrace v současné podobě. Problém je v té VÍŘE. Víra nemá s racionalitou nic společného. Proto se setkáváme s námitkami stran subsidiarity kontra Bruselský centralismus. Každá z jednotek EU má vlastní soubor podmínek, které vytvářejí nekonečný soubor překážek nechce-li Brusel svým jednotkám poskytnout náležitou flexibilitu. Nacházíme se ve stavu, kdy si toto vše část veřejnosti začala uvědomovat a kdy vidí, že všechny tradiční politické strany (bez ohledu na svůj název či původně deklarovaný program) podléhají peudopokrokářskému mainstreamu, a de facto tak uskutečňují shodný progresivistický program. Obvykle se ještě dodává přídavné jméno „levicový“ program. I to je krutý faul. Co je na potlačení rodiny levicového? Srovnání práv LBTQ komunity s právy rodiny je útokem na rodinu, protože „privilegia rodiny“ mají alespoň poněkud srovnat životní úroveň instituce, která produkuje a vychovává státu nové občany. V tomto „uvědomování si“ je třeba hledat začátek cesty ke změně. Bez něho změna možná není.

Probíhající antidemokratický proces – tolerovaný standardními politickými stranami – zřejmě nelze zastavit tradičními demokratickými prostředky. Proto vidíme pokusy o únik k přímé demokracii a k hledání nápravy v referendech. Hledat v nich spásu je ale iluzorní i když se argumentuje Švýcarskem. To je ale nedomyšlený argument, protože neuvažuje švýcarský kontext. Ty stovky let bojů každého alpského údolí s každým. Švýcarský model je konsensem z nutnosti a nelze ho zopakovat. Nikdy k tomu nebude dostatečná politická vůle.

Žádné krátkodobé revoluční řešení neexistuje. Zvrátit neblahý vývoj společnosti bude během na dlouhou trať. Předstupněm k němu musí být nahrazení „liberální demokracie“ skutečnou demokracií bez adjektiva, tj. znovu dát většině s ohledem na menšinu rozhodující slovo při správě obce. Právo většiny nesmí být automatické. Jinak řečeno, ubránit parlamentní demokracii. Jako když vládne menšinová vláda. Vláda konsensu (většiny s menšinou) je nejtěžší způsob vlády, je to ale jediný způsob, kdy demokracie vítězí. Současnost, kdy většina v parlamentu na předepsanou debatu hledí jenom jako na nutné zdržení, slouží extrémistům k tvrzení, že parlament je zbytečná žvanírna. Že to předsedkyni parlamentu nevadí je jenom smutným dokladem rozumového deficitu. Dalším předpokladem je obhájit národní stát (před liberální demokracií) jako jediné přirozené místo pro existenci funkční demokracie. Musíme bránit všem dalším pokusům o posilování bruselského centra a o pokračování přenosu kompetencí z národních států. Musíme přezkoumat nadřazenost unijní legislativy a adresně ji určit.

Na vnitrostátní úrovni je nezbytné podrobit všechny oblasti veřejného života demokratické kontrole občanů, tj. netolerovat „nezávislé“ orgány a instituce (think-tanky, nadace, nevládní organizace) nadané veřejnou mocí bez politické odpovědnosti. Rozhodovat musí orgány s demokratickým mandátem. Musí nastat zprůchodnění politického systému tak, aby usnadňoval vytváření funkčních vlád. Nefunkční vlády jsou, nikoli náhodou, jedním z cílů liberálů.

Demagogie, lži, hoaxy se šířily vždy, jenom se jim tenkrát říkalo fámy. Například v červenci 1982 byly všechny matky ve Wittenheimu vzrušeny zprávou podle které v supermarketu Cora vylezl z trsu banánů had, uštknul dítě a to při převozu do nemocnice zemřelo. Nebo – do kádě s Martinim spadl dělník. Přišlo se na to až po čase, kdy byla káď vyprázdněna. Nebo známější příklad: Modlitba Otče náš má 66 slov, Desatero 297 slov a Evropská směrnice týkající se zelí 26 622 slov.

Jedinou obranou proti nim je pluralismus, který posiluje kritické myšlení.

Jakkoliv měkká, dobře míněná a ve jménu liberální demokracie uplatňovaná cenzura škodí svobodě, jež je přece předpokladem liberalismu. Liberálové nakládají s demokracií stejně jako s pluralitou. Pokud ve volbách uspějí ti, které označili za extrémisty, populisty či jinak nevyhovující, zpochybní jejich nárok na vládu. Podívejte se na náš mainstreamový tisk jak referuje o vládě Roberta Fica. Výsledky voleb respektují pouze v úzkém, legálním smyslu. Úspěch „populistů“ považují za anomálii, ústup pokroku, nikoliv za součást demokracie.

Střídání vlád v demokracii přitom není založeno pouze na legalitě, ale z hlediska dlouhodobé udržitelnosti především na legitimitě, neboli víře v systém, kde se většiny mění a vlády střídají. Bez legitimity se legalita dlouho neudrží. Liberálové nerespektováním některých sociálních skupin a jejich názorů poškozují demokracii. Ta totiž nemůže fungovat, jsou-li části populace považované za ohrožení demokracie.

Proto postupně mizí hlavní předpoklad demokracie – vazba mezi rozhodováním a souhlasem většiny. Kvůli snaze uchránit demokracii před demokraty pak narůstá sklon vyvést některá rozhodnutí mimo standardní demokratický proces přenosem pravomocí na nadnárodní instituce, expertním řízením nebo soudcovským aktivismem. Demokracie potřebuje brzdy a omezení, ale ty nesmějí vyprázdnit její podstatu – vládu většiny.

Liberalismus je politická ideologie (systematizovaná politická doktrína) s prioritou individuální svobody a odpovědnosti člověka vůči sebe sama. Požadovanou svobodu zajišťují svobody slova, vyznání, shromažďování a rovnost před zákonem (nikoliv vzájemnou rovnost), aktivní a pasivní volební právo, která náleží každému občanu nezávisle na jeho pohlaví, rase či sociálním statusu. Protože liberalismus není sociálně citlivý (neklade žádné brzdy majetkové nerovnosti) a současně favorizuje individuální svobodu a autonomní morální hodnoty (obecná morálka do liberalismu nepatří), je doplněn individualizovanými Lidskými právy a svobodami.

Tak zvaná Liberální demokracie je systém vládnutí, který používá nástroje a instituty demokracie jako jsou svobodné a pravidelné volby, všeobecné volební právo, právo ucházet se o účast ve sněmovně a tak podobně. Ve světě se ustálilo hodnocení demokracie podle pěti kritérii: 1. Volební proces a pluralismus; 2. fungování vlády; 3. účast v politice; 4. politická kultura; 5. občanské svobody. Zkuste podle těchto pěti kritérii vyhodnotit „naší demokracii.“

Co je na spojování liberalismu a demokracie špatně?

Demokracie je systémem správy obce. Nejvyšším stupněm obce, kde je možno uplatňovat demokratické řízení je národní stát. Hovoříme o politice a proto za politický národ považujeme občany státu nadané politickými právy, sdílejícími společnou kulturu, historii, jazyk a obývané území. Když se na EU podíváme z tohoto úhlu: Má EU svoje občany (a tedy sdílející společnou kulturu, historii, jazyk a obývané území) nadané politickými právy?

Jinak: Má EU 400 milionů Evropanů?

Liberálové nemají národnost. Jsou doma tam, kde mají majetek. Poznáte je, že se považují za Evropany nebo světoobčany. Nerovnost (generovaná liberalismem) ale také korumpuje. Prostřednictvím majetku si můžete koupit vše. Úřad i soudní moc. Kde je poptávka, tam se objeví i nabídka – zákon trhu.

Záleží jenom na ceně, (jak svého času poznamenal Václav Klaus).

Politika (správa obce) a ekonomie jsou dvě různé množiny, které mají jenom minimální průnik. Spojování politických a ekonomických zájmů v jedno nevyhnutelně vede k úpadku – jak nám poučně předvádějí Jan Lipavský s Petrem Fialou tak říkajíc online. Zatím co demokracie politických občanů záleží v jejich politické rovnosti (každý hlas má stejnou váhu), liberální elity tvoří mocenské patro.

„Liberální demokraté“ nepovažují kritiku sebe samých za příspěvek do diskuse, ale za ohrožení a útok na svou legitimitu. Tato mocenská arogance je výrazem krajní nejistoty z plurality, která je z dlouhodobého hlediska největší silou demokracie.

Vzpomeňte si čeho jsme se domáhali po 17. listopadu 1989. Plurality!

Článek 4 1. hlavy socialistické ústavy: Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence nám lezl krkem a nadále si nemyslím, že bychom ho měli nahradit něčím kde slova Komunistická strana jsou nahrazena slovy „liberální elita.“ Právo na pravdivé informace Víta Rakušana je pokusem o znásilnění posledních zbytků demokratických nástrojů, co nám tu z ní zůstaly.

Mé přání

Nenechte se nachytat na „liberální demokracii.“
Krásná slovíčka zakrývají jenom touhu po moci. Být u toho, kde se rozdělují peníze.