35 let od protirežimní demonstrace na Škroupově náměsti -jak to tenkrát bylo?

napsal Jan Šolta

Právě před 35 lety se v normalizovaném Československu udály nevídané věci. Nečekaně byla prolomena bariéra oficiálního mlčení a opoziční hnutí, dosud vždy důsledně potlačovaná a pečlivě utajovaná, existence jejichž organizované podoby se veřejně vůbec nepřipouštěla a pročež vláda neměla žádný důvod s nimi jednat; byla náhle uznána a přijata jako relevantní partner domácí politické scény! (V. Havel překvapeně konstatoval:„Věci se začínají měnit!“) Jak k tomuto převratnému kroku došlo?

Zařazením bodu „snídaně s představiteli domácí opozice“ do mezistátně vyjednaného oficiálního programu státní návštěvy francouzského prezidenta (tedy rovnocenně např. jeho přijetí u pražského primátora či slovenskou vládou) a následným úředním povolením veřejné demonstrace opozičních sil na široké veřejnosti přístupném prostranství žižkovského náměstí byl stávající režim, ač nerad, donucen roli opozice fakticky uznat a postaven před nevyhnutelnou nutnost přihlížet i k  hlasům, jež nemusely vždy plně souhlasit se všemi  jeho názory a postupy.

K  výrazné změně postojů naší vlády přispěla nejen historicky unikátní návštěva hlavy Francie, jež svůj přílet do Prahy podmínila mj. setkáním s opozicí a příslibem nezasahování policie proti demonstrantům, nýbrž též vývoj celkové situace v Evropě po Helsinské konferenci a její odraz mj. v sílících protestních aktivitách doma a především pak nejnovější dynamické posuny v Sovětském svazu a ve východní Evropě po nástupu nového vůdce v Moskvě M. S. Gorbačova.

Naši společnost probudila z dlouhé a beznadějné letargie nejspíš návštěva Gorbačova v dubnu 1987, našimi historiky stále nedoceněná. Pod záminkou prosadit zde ne pouze předstíranou, ale skutečnou perestrojku, protlačil tehdy výměnu na klíčovém postu generálního tajemníka KSČ. Prorazil tím strnulý krunýř letité normalizační stagnace a nastartoval proces nepředvídatelných změn. (Byť hned vzápětí, např. když  v jeho blahopřání Jakešovi k úspěchům v nové funkci při „obrodě socializmu“ přeložila Praha tento záměrně vybraný inspirativní termín vágním pojmem „posílení socializmu“; znepokojeně zjistil, že jeho výběr na základě doporučení poradců nebyl zdaleka ideální.)

Otevřel se nový prostor pro diskusi nejen v opozici, též v petrifikované nomenklatuře nastal nevídaný diferencovaný pohyb. Dosavadní uměle vytvářená jednota ve vrcholném vedení se drolila, napětí stoupalo. Konzervativní část v nejvyšším vedení potřebná řešení často odkládala, brzdila a mařila; jiní naopak vycítili novou šanci na odpíranou kariéru. Pod zdánlivě nehybnou hladinou se rozproudilo hledání nových cest a modernějších přístupů, lákavou příležitost dostali vynalézaví reformátoři i nedočkaví kariéristé, věční oportunisté a přizpůsobiví konjunkturalisté.. Do popředí se úporně tlačily postavy, které dosud léta trpělivě přešlapovaly na okraji a už ani v další postup téměř nedoufaly, do vysněných funkcí se drala také nová generace postarších neukojených svazáků. Narůstala rozporná stanoviska uvnitř samotné nomenklatury, např. mezi centrem a kraji, názory se lišily dokonce i v rámci jednotlivých správ Státní bezpečnosti.

Při rozpracovávání našich závazků, vyplývajících ze třetího koše dohod uzavřených na konferenci v Helsinkách apod., se začalo vážně uvažovat o možnosti povolit opozici, aby legálně uspořádala vlastní demonstraci. Na podzim 1988 tuto eventualitu – jako součást předpokládaného politického uvolnění navrhli premiérovi L. Štrougalovi tiskový mluvčí vlády M. Pavel a první náměstek ministra vnitra generál A. Lorenc, při jejím projednávání s vedoucím oddělení státní administrativy ÚV KSČ  R. Hegenbartem se dokonce nevylučovalo její případné vysílání v Československé televizi! Návrhu však nebyla příznivě nakloněna tvrdá skupina konzervativních dogmatiků, dosud převažující ve vedení. Za pár týdnů byl (přes přímluvy G. Husáka u Gorbačova ) dotlačen k demisi samotný přední reformátor L. Štrougal . Jeho konkurenti ve vedení posilovali své pozice, jejich sebevědomí stoupalo.

Jednoho pozdního říjnového dne ráno svolal Vasil Bilak na sekretariát ÚV KSČ důvěrnou poradu svých nejvěrnějších druhů, na které je přátelsky, ale důrazně varoval před přílišným nadšením pro perestrojku a před glorifikací osoby M.S. Gorbačova! Svěřil se, že disponuje věrohodnými poznatky, že již zanedlouho může dojít v Moskvě ke zcela  zásadním změnám!

„Proto nyní už netlačte příliš vehementně na podporu Gorbačova, abyste potom později zase nemuseli moc couvat!“ doslovně je přesvědčoval Bilak.

Ten samý den odpoledne se toto třaskavé Bilakovo varování začerstva dostalo ke známému  sovětskému diplomatu, jenž neváhal a raději obešel linky velvyslanectví a spojil se přímo s A. N. Jakovlevem.

Oslovený „ hlavní architekt perestrojky“- jak tohoto tajemníka ÚV KSSS, jenž měl na starosti též záležitosti východoevropských satelitů, nazývali; se velmi rozčílil a na místě se ještě tentýž večer rozhodl, že uspíší svoji návštěvu Prahy. Vysvětlí tam všem pochybovačům nesporné přednosti perestrojky a tvrdě o tom přesvědčí všechny zdejší v přestavbu nevěřící soudruhy! Především však nekompromisně připomene V. Bilakovi nesplněný slib, jenž v Praze v dubnu 1987 dal osobně Gorbačovovi! Tzn., že nejdéle do jednoho roku se i on vzdá všech svých stranických funkcí!

V půlce listopadu (12. – 16. 11. 1988) Jakovlev skutečně přiletěl do Prahy, sešel se s vedením KSČ a vystoupil na ideologickém aktivu. Zdůraznil mj. principy glasnosti a potřeby politické plurality, nutnost veřejně publikovat též odlišné názory i nesouhlasná stanoviska a otevřeně s nimi na základě argumentů diskutovat! Oponenty nelze zavírat, je třeba s nimi polemizovat, nebát se jich! Od roku 1985 nebyl  Sovětském svazu nikdo zatčen z politických důvodů, každý má svobodné právo na svůj názor, odmítáme politické represe, připouštíme pořádání demonstrací odlišných názorů. Trestat agitaci proti vládě u nás nelze, to bychom museli zavřít všechny, neboť dnes nás kritizují všichni. Pokud se strana bolševiků bojí lidí, ulice, obává se debatovat a obhajovat svoji politiku v diskusi, potom musí přenechat své místo těm, kteří to dokážou! Masám musíme pokorně naslouchat, ne je vrchnostensky je poučovat, nesmíme se považovat za nejmoudřejší. Pokud to neumíme, potom nás vypískají. Pokud se vyjadřujete jen ve frázích, pak vám lidé řeknou: „Stačí, strejdo, uvolni místo jiným!“ Pokud přestavba probíhá bez problémů, jedná se o pouhou další kampaň. Vzrušené diskuse, spory, bouře nesouhlasu, odpor i vášně znamenají, že jsme se vydali na správnou cestu! Poučil Jakovlev československé soudruhy. „Byl to tvrdý nátlak!“ zhodnotil po letech M. Jakeš nevítanou návštěvu.

V závěrečné nebývale ostré výměně názorů v Plzeňském dvoře proslulé letenské pivnice „U Sojků“, se tradiční internacionalista V. Bilak – dosud vždy principiální a neochvějný zastánce zásadně internacionálních postojů, jež jsou nadřazeny a mají vždy přednost před úzkými zájmy národních států ; tedy ten, který vždy kladl zájmy Sovětů a světového komunismu nad zájmy vlastního státu a národa, najednou překvapivě obrátil a nyní se výmluvně snažil přesvědčit A.N. Jakovleva, že dnes jsou pro nás sovětské zkušenosti z perestrojky nepřenosné, neb ČSSR sleduje své vlastní národní specifické podmínky, od sovětských výrazně odlišné a sovětské názory tedy už nemusíme plně přejímat, protože máme vlastní řešení! Bilak tu paradoxně , v zájmu záchrany vlastních funkcí, schválně absolutizoval československé národní specifické podmínky a tak nečekaně přestoupil na jím dříve kritizované a odsuzované pozice tzv. buržoazního nacionalisty. Pamětníci vzpomínají, že se jednalo o hádku velmi drsnou, nevybíravými (a tedy nepublikovatelnými) výrazy besedníci vůbec nešetřili.

Bilak se vymlouval, omlouval, žadonil, vydíral i vyhrožoval, posléze sice souhlasil, mj. i s povolením dát opozici možnost uspořádat vlastní demonstraci ke Dni lidských práv, avšak na nejbližším zasedání pléna ÚV 16.12. 1988  své vysoké funkce člena předsednictva a tajemníka ÚV KSČ nakonec stejně nezachránil.

Náhlý přílet Jakovleva zajisté přispěl k většímu pootevření dveří procesům liberalizace v Československu; inspiroval se dřívější Gorbačovovou výzvou Polákům, aby opozici nezavírali, nýbrž s ní jednali a zapojili do konsolidace země, což později vyústilo ve známé jednání u kulatých stolů.

V bouřlivé debatě se střetly rozdílné proudy v předsednictvu KSČ, s odkazem na názor Sovětů se prosadil ambiciózní odrostlý svazák M. Štěpán a záležitost s povolenou demonstrací byla svěřena do rukou nového stranického šéfa Prahy, jenž vycítil, že by si na ní mohl event. vysloužit „liberální“ ostruhy a do příštích bojů o post nejvyšší si tak trochu vylepšit neblahou normalizační pověst.

Po bezporuchovém průběhu opulentní snídaně na francouzské ambasádě, kam pozval prezident Francois Mitterrand osm našich předních disidentů, navyklých snídat spíše z plechových vězeňských ešusů než na stříbře a porcelánu – dnes z nich žijí pouze dva:

Ctihodný biskup Václav Malý ve skvostném  paláci na Hradě a věčně proskribovaný Karel Srp v temných sklepeních Jazzové sekce pod Hradem ( K. Srp však nezatrpkl a za pohrdavého nezájmu nafoukaných francouzských diplomatů pořádá k poctě tohoto francouzského velikána dvakrát ročně slavnost jarního odhalování a zimního zahalování jeho busty – jediné v zemi!) – následný den se pod záštitou OSN uskutečnila na Škroupově náměstí vůbec první povolená veřejná demonstrace pěti opozičních hnutí, svolaná jimi ke 40. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv. Bezpečnost v součinnosti se stranickými a územními orgány předem pečlivě zajistila prostor poskytnutý opozici na půldruhé hodiny, mj. jej celý průběžně monitorovala, pokryla odposlechy a kamerami apod., zamezila dodávky elektrického proudu pro zvukovou aparaturu, takže areál byl nekvalitně ozvučen pouze ručním megafonem. Pro každý případ byly policejní jednotky skrytě dislokovány v postranních ulicích. KSČ neponechávala nic náhodě a hodlala shromáždění demonstrantů rozředit svými početnými stoupenci, vč. desítek policistů v civilu. Rozhodla se také příkladně využít této oficiálně povolené opoziční demonstrace k vyprovokování verbálního střetu s opozicí. Na Škroupovo náměstí byli proto nasměrováni vybraní a obzvláště vyškolení zkušení straničtí agitátoři, kteří měli připravenými argumenty vyvrátit a rozbít falešná a nepodložená tvrzení přítomné opozice (utlouct ji fakty!) a ve vyvolané diskusi přesvědčit celé náměstí o správnosti politiky Strany. Důkladná předchozí příprava naveleného aktivu však zcela selhala, stovky vyslaných stranických propagandistů se zřejmě zalekly a bály diskutovat, takže jenom trapně mlčely a pasivně sledovaly přelomovou (avšak jinak poklidnou) manifestaci, na které bez zábran vystupovali výhradně jenom nebojácní představitelé opozice.

Zřetelné fiasko prorežimní agitace, ztroskotání celé této nákladně připravované a organizačně nezvládnuté akce marně se pokoušející o nenásilné zpochybnění a argumentační rozbití opoziční demonstrace šlo především na vrub pražské organizace KSČ, z důvodů údajného zneužití proběhlé demonstrace k dehonestaci stávajícího režimu (zejména v projevu R. Battěka) se stala předmětem ostré kritiky ze strany krajských a okresních sekretariátů, z dogmatických aspektů vesměs oponovaly proti účelnosti pokračovat v jakékoliv další diskusi s nepřátelskou  opozicí. Rudé právo demonstraci tvrdě odsoudilo, generální tajemník M. Jakeš varoval před zřetelnými pokusy jednotlivců a skupin o konfrontaci, které nelze tolerovat.

Také zklamaný M. Štěpán bleskurychle obrátil, zavrhl  předváděnou roli liberála , aby již příští měsíc při represích v „ Palachově týdnu“ ukázal tvrdou pěst nesmiřitelného ochránce zájmů KSČ a proletariátu.

Z celkového počtu asi pěti tisíc přítomných demonstrantů bylo velmi obtížné na místě rozlišit, kdo se dostavil z osobního přesvědčení a kdo sem byl shora (služebně) navelen. Orientovat se bylo možné pouze přibližně – podle nadšených úsměvů v tváři nebo naopak – podle zachmuřelých až zlostných obličejů a nenávistných pohledů. Dnes už tedy nikdo přesně nezjistí, jak tomu skutečně bylo, kdo a z jakého důvodu na Škroupák tehdy přišel. Avšak dnes už je to vlastně úplně jedno…