Krátký příběh Giorgie Meloniové

pro Kosu našel Jan Schneider

Když  Giorgia Meloniová se  svým politický uskupením  Bratři Itálie  vyhrála  parlamentní volby, v  Bruselu zvonili  na poplach  a podle evropských progresivistů  nastával konec  světa. A  nacionálně  orientovaná  část Evropy  se těšila  na další vzestup a od nové premierky na  Apeninském poloostrově  si slibovala  výrazné posílení pozic. Zejména  v boji proti migrantům.  Jenže  už  první povolební projev Meloniové mne  donutil zbystřit.  Jeho silně  atlantistický  tón a  výhružky na  adresu Ruska se nedaly přeslechnout. Stejně jako  naprosto devalvující a změkčení  tónu ohledně  jejího hlavního předvolebního trumfu  – boje proti nelegální migraci.  Od  té doby  Meloniová  na této cestě  pokračuje  bez zastávky.

Jak Schneider mne upozornil  na  článek na  americkém webu The American Conservative, který se pokouší  vysvětlit tuto, v podstatě  dokonanou zradu  na  Meloniové na  svých  voličích.

Giorgia Meloni Falls Short

podle překladače

Krátký příběh Giorgie  Meloniové

Dalšímu populistickému politikovi se nepodařilo migranty zastavit. Je to selhání její chyba nebo systém?

Přijel jsem do Itálie ve stejný měsíc jako 19 000 afrických migrantů. Já letěl, oni měli gumové čluny.

Tomuto  přílivu migrantů  se mnoho týdnů věnovala mezinárodní média. Možná si pamatujete, že jste v září slyšeli o „migrační krizi na Lampeduse“, při které houfy mužů ve vojenském věku (žádné ženy, žádné děti) vtrhly na idylický italský ostrov a postavily kolem táborů  zátarasy a barikády, aby omezily přístup policie. V reakci na to místní Lampedusané postavili své vlastní protizátarasy a protestovali v ulicích, kde se k nim připojil místostarosta Attilio Lucia. „Ode dneška Lampedusa říká dost,“ křičel Lucia. „Lampedusané jsou unavení.“ Už toho bylo dost! … Toto je neúspěšná vláda.“

Italská média o této invazi také informovala. Nemluvím italsky, ale pokaždé, když jsem vešel do kavárny, restaurace nebo obchodu, na televizi na zdi se odehrávalo drama, které postavilo vedle sebe trápení těchto zoufalých mužů a klipy přísně vypadající hezké blondýnky v kalhotovém  kostýmu: premiérky Giorgii Meloniové. V tu chvíli byla zapletená do sexuálního skandálu. Její dlouholetý přítel, brzy bývalý, byl zachycen  žhavým mikrofonem, jak zve ženu, aby „s námi šla  do  trojky nebo čtyřky“.

Meloniová  dovolila, aby k této invazi došlo navzdory skutečnosti, že její zastavení bylo jejím hlavním předvolebním slibem.Byla zvolena v září 2022 a byl to její první celý rok v úřadu a od 14. září 2023 činil celkový  počet migrantů, kteří letos do Itálie dorazili, 125 928. To je prudký nárůst ze 105 129 v roce 2022, 67 477 v roce 2021 a 34 154 v roce 2020.

Člověk přemýšlí nad důvody této zdánlivé zrady. Může jít o pouhou neschopnost? Koneckonců, Meloniová  má pouze středoškolský diplom, nikdy nenavštěvovala univerzitu a nikdy nezastávala skutečné zaměstnání. Kariérní politička, její nejsilnější funkcí před zvolením do funkce premiérky byla ministryně práce pro mládež v letech 2008 až 2011, což je období, kdy nezaměstnanost mladých lidí v Itálii vzrostla z 21 na 29 procent.

Bez hmatatelných úspěchů se její kariéra skládala pouze z plamenných projevů. Umí rozproudit dav, ale to je tak vše.

Mainstreamová média se kvůli jejímu zvolení zbláznila a označila ji za příštího Mussoliniho. „Návrat fašismu v Itálii,“ křičel titulek v Atlantiku . „Strana Giorgie Meloniové je dědicem fašismu,“ varoval Le Monde . „Dnešní vzestup krajní pravice je ozvěnou Mussoliniho před stoletím,“ pokáral Washington Post .

Šleh z pozorování, jak se Melonová  mění z ohnivého populisty na milquetoast neoliberální shill, je přinejmenším hluboce skličující. Tento klíč byl zřejmý v jejím inauguračním projevu, kde se skvěle poklonila Evropské unii a OSN a vyzvala k většímu zapojení globalistů v Itálii, protože „Itálie je součástí Západu“.

Tento posun může být nejspíše  finančně motivován: Itálie má být největším příjemcem z fondu EU na obnovu po Covidu, a to ve výši 191,5 miliardy EUR v půjčkách a grantech EU do roku 2026. Když jste upnuti  na  na 191,5 miliardy EUR, náhle národní hrdost jde stranou. Meloniová  dělá vše, co si EU žádá, pokud hotovost proudí.

Jakou hodnotu mají oběti minulých generací, pokud je jejich dědictví vyměněno za pouhé stimulační prostředky? Příběh o Meloniové  je podobenstvím naší doby: vůdkyně, kdysi hlas nadějí svého lidu, se ocitá v pasti tance s globalistickými mocenskými strukturami mnohem většími, než je ona sama, silami, které řídí politický balet; zdání volby byla jen iluze. Italští populisté se jako zlomený a zrazený milenec dozvědí pravdu příliš pozdě. Ti, kteří jsou předurčeni skutečně narušit systém, nikdy nedostanou klíče od království.

Meloniová pokračuje v narážkách na suverénní hranice a námořní blokádu, která se nikdy nepřipustí, aby se uskutečnila, ale její slova jsou prázdná. Při návštěvě Lampedusy v době vrcholící invaze stála Meloniová  vedle předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové a společně vypracovaly 10bodový plán řešení situace migrantů.

Tři klíčové prvky tohoto plánu jsou „podpora přesunu lidí z Lampedusy“ (čtěte: rozmístěte je po Itálii spíše než je posílali zpět), poskytnout „legální cesty k migraci“ (čtěte: vyřešit problém jeho legalizací) a „posílit spolupráci s Organizací spojených národů“ (čti: méně nacionalismu, více globalismu). Rychle stárnoucí obyvatelstvo Itálie se nyní zdá být odsouzeno k demografické výměně, ale alespoň bude nahrazeno „rozhodnou  rudou“ holkou u kormidla.

Žil jsem v Římě dva měsíce. Při vysvětlování, proč se Meloniová  snažila splnit své předvolební sliby, mnoho italských mužů, se kterými jsem mluvil, s typickým středomořským machismem, poukázalo na její pohlaví. Je zde rozšířený názor, že ženy nemohou být účinnými populistickými vůdci. Tato interpretace se zdá být reduktivní, zvláště když vezmeme v úvahu podobné překážky, s nimiž se potýkal Matteo Salvini, mužský bývalý populistický vůdce, který rovněž slíbil zastavit příliv migrantů. Salviniho boje nebyly způsobeny pohlavím, ale omezeními uvalenými italským právním systémem, který silně upřednostňuje práva migrantů a vytváří soudní překážku jakékoli restriktivní imigrační politice. Nejde o to být mužem nebo ženou. Je to o tom, že systém je postaven proti nacionalismu.

Giorgia Meloniová, která si je velmi dobře vědoma soudních omezení bránících její agendě, nedávno zaujala agresivnější postoj. V pozoruhodném prohlášení v říjnu označila některé soudce za „nepřátele bezpečnosti národa“ a „překážky při obraně veřejného pořádku“. Pokusila se zavést reformy, jako je oddělení profesní dráhy soudců a státních zástupců, aby již nemohli přecházet z jednoho zaměstnání do druhého.

V reakci na to vydala asociace národních soudců v Itálii prohlášení obviňující Meloniovou z podkopávání soudní nezávislosti a autonomie. Carlo Sorgi, soudce ve výslužbě, řekl: „Je nevyhnutelné, že tato pravicová vláda, která nesplňuje zákonné parametry, se střetává s těmi, kteří musí zákonné parametry prosazovat… Je to absurdní, ale ve skutečnosti útočí na soudce, protože chtějí, aby víra v soudce byla oslabena ve veřejném mínění.“

Giorgia Meloniová ve svém posledním snažení odvážně napadla soudní rozhodnutí bránící vyhoštění tuniských migrantů. Sága o této právní výzvě se stále odvíjí, s nevyřízeným odvoláním, které naznačuje zdlouhavý soudní souboj. Myslí to konečně vážně, nebo jen prodlužuje šarádu? Co může reálně dělat, aniž by opustila EU nebo rozložila svůj soudní systém?

Pokud jde o mě, můj čas v Itálii se chýlí ke konci. Moje vízum vypršelo a musím jít dál. Je v tom jistá ironie, že kdybych zahodil svůj pas v moři a přihlásil se k tuniskému původu, můj pobyt by se mohl prodloužit na neurčito. Zdá se, že dodržování pravidel má své vlastní důsledky.

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Je ten příběh, který jste  právě  dočetli příběhem

-političky, která  zradila  svůj program a  své  voliče

nebo

-v podstatě  něčím, co je  logické a  v podstatě  se tane  každému radikálnímu politikovi, který  z  beznadějné  opozice s dnes  nevhodnými hesly  a názory prorazí  do vládních  lavic a zjistí,  že  jeho radikální rétorika  narazila  na husté předivo institucionálních překážek?

Meloniová není  ani zdaleka  první tohoto druhu.  Těch, kteří zradili sami a ochotně  je řada  – viz  Fiala  v  roce  2014, těch kteří  se snažili plnit, co slíbili je také dost,  i když o  dost  méně, ale  Trump  je živým důkazem, jak lze  mocensky  zaříznout  kohokoliv byrokracií,  neochotou, ústrky, sabotáží.

V podstatě  je  to ovšem jedno  jestli  politik zradí  sám,  nebo je zrazen. Děje se  to a ve  velkém. Čímž pádem   prohrává demokracie!  Na  celé  čáře.  Že nemůže prohrát  více.  Tohle prostě  demokracii diskvalifikuje!  Občané  si  časem řeknou  – proč  chodit k volbám? Proč  se  angažovat, když se  stejně nic  nevyřeší!  A  dospějí k názoru,  že  jediným řešením  je – vláda  silné ruky. Dosť bolo kecalů! A  Meloniových!