Tohle nám nově říká Washington

Americký  konzervativní web  The  American Conservative  není na Kose žádným nováčkem. Už  jsem  z  něj přebíral. Činím tak a  s gustem znovu. Protože  si povšiml zásadní změny  rétoriky  oficiálního i neoficiálního  Washingtonu ohledně  výsledků  ukrajinské  války. Už jsem se  toho, ve svých dovětcích k přebíraným textům  z  velkého západního mainstreamu opakovaně  dotknul.  Ale  když  něco takového a velmi nekompromisně  napíše  bývalý speciální poradce  presidenta  Ronalda  Reagana  -Doug Bandow, jde  o neskonale  těžší  váhu  než je nějaký  vlk. Takže  to nebudu zdržovat a pustíme  se  do

So Now Washington Tells Us

podle  překladače

Tohle nám nově říká Washington

Vzhledem k tomu, že Ukrajinci trpí druhou zimou válkou, Bidenova administrativa už  zjevně opustila myšlenky na vítězství a Ukrajinu celistvou a svobodnou. Místo toho Washington věří, že obě strany musí jednat.

Reported Politico ,

Bidenova administrativa a evropští představitelé tiše přesouvají pozornost od podpory ukrajinského cíle totálního vítězství nad Ruskem ke zlepšení její pozice v případném vyjednávání o ukončení války, tvrdí úředník Bidenovy administrativy a evropský diplomat sídlící ve Washingtonu. Takové vyjednávání by pravděpodobně znamenalo vzdát se části Ukrajiny Rusku.

To je výsledek téměř dvou let války.

V únoru 2022 odmítly USA vyjednávat s Ruskem o příslibu NATO k přijetí Ukrajiny. Washington trval na tom, že slib zůstal nedotknutý, protože transatlantická aliance vojensky přibližovala Kyjev. Ponechat Ukrajinu územně celistvou, ale politicky nezařazenou byla podle názoru Bidenovy administrativy příliš vysoká cena za mír. USA tedy zahájily nákladnou a stále hořkou zástupnou válku proti Rusku s přímým vítězstvím jako cílem.

Uplynuly téměř dva roky. Ukrajina je  zpustošena. Území bylo ztraceno. Města byla bombardována. Miliony lidí byly vysídleny. Mnoho Ukrajinců uprchlo do zahraničí.

Západem velmi vychvalované Wunderwaffen nedokázaly dosáhnout vítězství. Ukrajinská armáda utrpěla ohromující i když oficiálně nepřiznané ztráty. Jak příliv dobrovolníků ubýval, Kyjev oživil starodávnou britskou praxi verbování a odváděl mladé i staré muže přímo  z  ulic na vojnu.

Oficiální Kyjev naplňují neshody a političtí a vojenští představitelé si navzájem jdou po krku . Pro některé z jeho vlastních pomocníků se trvání prezidenta Volodymyra Zelenského na vítězství změnilo z hrdinství na iluzi. Touha veřejnosti ukončit válku stoupá , protože „mnoho Ukrajinců je z války unaveno a  zděšeno. Jeden ukrajinský vojenský zdroj připustil, že průměrní Ukrajinci mluvili o příměří, přesto se objevily otázky, jaká by byla cena za příměří. Spojenecké nadšení z nalévání dalších peněz a zbraní do ukrajinské černé díry se vytrácí.

Tolik k dosažení  původní představy vítězství. Dobytí  Donbasu a Krymu. Útok na  Moskvu. Sesazení Putina. Rozbití Ruska. Spojeneckým cílem je nyní spíše připravit Kyjev na jednání.

Politico :

„To byla naše teorie případu po celou dobu – jediný způsob, jak tato válka nakonec skončí, je vyjednávání,“ řekl úředník, mluvčí Bílého domu, kterému byla udělena anonymita, protože nemá oprávnění mluvit na  záznam. „Chceme, aby Ukrajina měla co nejsilnější postavení, až to přijde.“

Teď nám to řekli! Před válkou si Ukrajina pravděpodobně mohla udržet své území souhlasem s neutralitou – aniž by utrpěla desítky či stovky tisíc obětí, připustila  zničení mnoha měst a městeček, deformovala své území minami, opevněními a hroby a čelila nekonečným bojům. Spojenci by udržovali nevojenské vazby s ukrajinským lidem a zároveň by ušetřili stovky miliard dolarů a zachovali svůj vojenský arzenál. Západ by Putina a další ruské nacionalisty na východ netlačil do těsnějšího objetí s Čínou. A celý svět by byl ušetřen vážných ekonomických rozvratů způsobených jak bojovými operacemi, tak ekonomickými sankcemi.

I po invazi byly Moskva a Kyjev zřejmě blízko k dalšímu kompromisu s důrazem na souhlas Ukrajiny zůstat mimo NATO. Přesto spojenecké vlády zjevně odradily Zelenského vládu od podpisu příslušných dohod, čímž vytvořily další ztracenou příležitost , která by Ukrajincům umožnila žít mnohem lépe než dnes.

Vyjednávání nyní budou mnohem obtížnější. Hořkost metastázuje, takže je obtížnější dosáhnout jakékoli dohody. Strašlivé lidské a ekonomické ztráty způsobily, že obě strany požadovaly další ústupky jako kompenzaci. Ani jedna strana není nakloněna důvěřovat té druhé. Ukrajinci pohrdají jakýmikoli rozhovory s Moskvou, ale ta má důvod pochybovat o Ukrajině a spojencích, kteří nyní připouštějí, že dohoda z Minsku z roku 2014 byla podvodem, který měl dát Kyjevu oddech, aby posílil svou armádu. Jaká ujištění bude nyní Rusko požadovat, aby zvolilo mír?

Jediný možný závěr je, že většina západních politiků jsou hlupáci. Málokdy tolik amerických a evropských politiků chybovalo tak okázale a za tak hroznou cenu pro všechny. Mnozí, ne-li většina, stále odmítají přiznat, co je zřejmé. Tvrdí, že svět, jak ho známe, může skončit, pokud Moskva zvítězí, a nadále veřejně prosazují větší oddanost Ukrajině a pomoc pro ni.

Uznání naprosté idiocie spojenecké politiky samozřejmě neospravedlňuje invazi Putinovy ​​vlády na Ukrajinu. Byl to trestný čin s hroznými následky. Útok však nebyl „nevyprovokovaný“, jak se běžně tvrdí. Spojenci bezohledně ignorovali bezpečnostní zájmy Moskvy, které byly spojeneckým představitelům často tlumočeny. Například Fiona Hillová , naposled členka  štábu Národní bezpečnostní rady prezidenta Donalda Trumpa, byla zpravodajkou národních zpravodajských služeb a v roce 2008 její tým varoval prezidenta George W. Bushe, „že  Putin bude považovat kroky vedoucí k přiblížení Ukrajiny a Gruzie k NATO za provokativní krok, který by pravděpodobně vyprovokoval preventivní ruskou vojenskou akci.“

Přibližně ve stejnou dobu William Burns, tehdejší americký velvyslanec v Rusku (a v současnosti ředitel CIA), podal zprávu do Washingtonu:

Stejně těžké je přeceňovat strategické důsledky předčasné nabídky [Akčního plánu pro členství], zejména Ukrajině. Vstup Ukrajiny do NATO je pro ruskou elitu (nejen Putina) nejjasnější ze všech redline. Po svých více než dvou a půl letech rozhovorů s klíčovými ruskými hráči, od tahounů v temných zákoutích Kremlu až po Putinovy ​​nejostřejší liberální kritiky, jsem ještě nenašel nikoho, kdo by Ukrajinu v NATO viděl jinak než jako přímo zpochybnění ruských základních zájmů. V této fázi by nabídka MAP nebyla vnímána jako technický krok na dlouhé cestě ke členství, ale jako hození strategické rukavice. Dnešní Rusko odpoví. Rusko-ukrajinské vztahy spadnou do hlubokého mrazu a Moskva pravděpodobně zváží ekonomická opatření od okamžitého zvýšení cen plynu na úroveň světového trhu až po potlačení ukrajinských pracovníků přicházejících do Ruska. Vytvoří úrodnou půdu pro ruské vměšování na Krymu a východní Ukrajině. O přemístění vojenských prostředků blíže k ukrajinským hranicím a hrozbách jaderného přesměrování. Rada NATO-Rusko by pokračovala v podpoře života, nebo by úplně zanikla.

Výzvou nyní je, jak se vzpamatovat ze strašlivé chyby spojenců a získat zpět alespoň část očekávaných ztrát z porážky. Bohužel evidentní problémy Kyjeva mohly v Moskvě podnítit pocit triumfalismu. Pokud ruská vláda přecení své šance, válka může pokračovat, protože obě strany odmítnou kompromis nezbytný k ukončení konfliktu. Přestože má Moskva náskok, ve válce není nikdy jistota. Pokračující boj vyčerpá jeho armádu a ekonomiku. Zatímco Rusko přestálo bouři sankcí, omezení spojeneckých technologií pravděpodobně otupí jeho budoucí vojenský vývoj. Moskva také zůstane vedlejším partnerem Číny, k její pravděpodobné škodě.

Co by měl Washington dělat?

Za prvé, USA a Evropa potřebují vážně diskutovat o budoucí bezpečnosti Evropy: jak se přizpůsobit neutrální Ukrajině, navázat vztah k Rusku a přesunout odpovědnost za obranu na evropské státy. Dokonalost  by se neměla stát nepřítelem dobra. Neměla by existovat žádná z vítězných iluzí, které tak dominovaly diskursu před válkou.

Za druhé, spojenci by měli mluvit s Kyjevem. Cílem by nebylo vnutit mu politiku, ale zajistit, aby Ukrajinci pochopili, co jsou USA a Evropa připraveny podporovat. Pokud Ukrajina nechce bojovat sama, měla by se připravit na přijetí bolestivých kompromisů nezbytných k zachování své suverenity a životaschopnosti. Odmítnout tak učinit by ohrozilo budoucnost Kyjeva.

Za třetí, Washington a Brusel by měly dát vše na stůl Rusku. Ekonomické sankce, zmrazená aktiva, energetická potrubí a budoucí spolupráce by měly být použity jako potenciální pobídky k podpoře urovnání s Ukrajinou.

Takový proces by nepochybně byl bolestivý a nejistý. Nešikovní spojenci však nemají jinou možnost. Mohli by být schopni udržet válku v chodu, ale to by znamenalo jen další smrt a zkázu s malou nadějí na vítězství. Přátelé Kyjeva nejsou jeho přáteli, pokud se rozhodnou bojovat s Ruskem do posledního Ukrajince ve jménu „pomoci“ Ukrajině.

I když administrativa dosud veřejně nepřiznala realitu bojiště, fakta pronikají ven. Obyvatelstvo Ameriky a Evropy je vůči pokračující pomoci stále skeptičtější. Tento názor také sdílí stále větší počet politiků. Například před nedávnou návštěvou Zelenského senátor JD Vance (R-Ohio) zastával názor, že Ukrajina bude pravděpodobně muset vyjednávat a ztratit území. Přijetí reality, dodal, by bylo v „nejlepším zájmu Ameriky“.

Washington se tedy rozhodl, že Kyjev musí vyjednávat a ztratit území, aby ukončil válku s Ruskem. Je škoda, že američtí politici o této možnosti nepřemýšleli před dvěma lety, když odmítli diplomacii s Moskvou. Američtí činitelé s rozhodovací pravomocí nejsou schopni řídit zahraniční politiku národa poštovních známek, jako je Monako, natož supervelmoci jako USA

O autorovi

Doug Bandow je vedoucím pracovníkem Cato Institute. Bývalý zvláštní asistent prezidenta Ronalda Reagana, je autorem knihy Foreign Follies: America’s New Global Empire .

oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Nemohu  jinak, než konstatovat, že Doug Bandow je  buď  velmi moudrý  muž nebo  v  druhém případě  Putinův  troll a  agent a  že  už měl být  dávno  zatčen, když radil Reaganovi. Kdo ví  co všechno mu našeptával!