Pohádky dvou politických systémů

napsal Asfalt

Nikdy mne nenapadlo,  že  zrovna  o prázdninách lze  získat pro Kosu nového autora!  A přece  – mám opět  velkou radost, že  mohu  uvést na naše  stránky  někoho, kdo zde ještě  autorsky nepublikoval. Těm , kteří  projíždějí  diskuse, nick  Asfalt  rozhodně  není cizí. Vědí, že  se jedná o velmi  fundovaného a  argumentačně mimořádně  zdatného,pravděpodobně – právníka. . Oč  v  diskusích vystupuje  méně, o  to jsou jeho komentáře  zajímavější!  Před nějakým  časem mi  tato  velmi skromná  kvalita  došla  a vyzval jsem jej , zda by  Kosu opravdu nechtěl  zkusit  autorsky. Takže  dne s má premieru.

Musím konstatovat, že jsme byl velmi překvapen  výběrem jeho tématu!  Sám mám článek o  Číně, byť z jiného úhlu pohledu  rozpracován řadu měsíců a pořád  ho nějak nemohu dokončit.  Jsme proto  dnes  dvakrát potěšen

1- že  Asfalt  vstoupil na Kosu

2-že  si  vzal  jako téma  fenomen  Čína. z Navíc  z velmi zajímavého úhlu.

Věřím, že  vás zaujme  stejně jako mne. A tradiční prosba, jakkoli  to  tento  článek  naprosto nepotřebuje  – nasypte  novému  autorovi  hvězdičky. Jako  podporu toho,  aby  psal  dále. děkuji. A  teď  už má  slovo  pouze

Asfalt

Nedávno mne zaujala přednáška A tale of two political systems, kterou přenesl Eric X. Li na fóru TED Global 2013. Volný a zkrácený překlad je následující.

V úvodu přednášky Li prozrazuje, že se narodil v Shanghai a ve svém mládí slýchal příběh o tom, jak se lidská společnost lineárně vyvíjí od prvobytně pospolné společnosti, otrokářství, feudalismu, kapitalismu, socialismu až ke komunismu. Dříve nebo později podle tohoto příběhu všichni dospějí do konečného ráje na zemi. Li uvádí, že měli svět rozdělen na dobrý socialismus a zlý kapitalismus. Jistě, tento ve své době velmi populární příběh byl odvozen z Marxových teorií.

Pak se ale svět přes noc změnil (na promítaném obrázku se v tomto okamžiku objevuje fotografie Gorbačova a Jelcina). Li sděluje, že zklamán z pádu víry jeho mládí odjel do Ameriky a stal se „hipíkem“ na Barkeley (na obrázku ukázána fotka vlasatého kluka, publikum se směje).

Tím ale vyprávění příběhů neskončilo. V Americe Li začal slýchat příběh jiný. Příběh o tom, jak se všechny lidské společnosti lineárně vyvíjí z tradiční kolektivistické společnosti do moderní společnosti atomizovaných individuí, které jsou suverénními jednotkami. Všichni pak chtějí jen jednu věc – volit. Volby produkují dobrou vládu a životní štěstí – ráj na zemi. Dříve nebo později elektorátní demokracie bude jediným politickým systémem pro všechny země i všechen lid a volný trh učiní všechny bohatými. I v tomto příběhu opět víme, co je dobro a co zlo, dobrá je demokracie, za kterou je třeba bojovat a šířit ji planetou – někdy i násilím – proti ďáblům, co nechtějí volit (promítnuty tváře amerických prezidentů a přehrány jejich výroky k New World Order, smích a potlesk publika u tváře G. Bushe)..

Tento jiný příběh se rovněž stal best-sellerem. Počet zemí, které začaly praktikovat západní demokracii vzrostl z 45 v roce 1970 na 115 v r. 2010. Západní elity úspěšně prodali svou představu o spáse světa. Čína ale tento příběh nekoupila a z chudé zemědělské země se nyní stává druhou nejsilnější ekonomikou světa. Li dále pokračuje, že lidé na Západě si myslí, že politický systém jedné strany musí být neflexibilní, politicky uzavřený a morálně nelegitimní. Pravý opak je však podle jeho slov pravdou. Čínský model považuje za flexibilní, meritokratický (vláda odborně kompetentních lidí) a legitimní.

Flexibilitu ( na obr.: adaptibility) Li demonstruje mezníky moderní čínské historie.

K meritokracii Li vysvětluje kariérní řád, kterým musí každý vrcholový čínský politik projít. Jako příklad uvádí současného prezidenta Číny, který ve tři desetiletí trvajícím kariérním postupu musel prokázat svou kompetenci od managera vesnice až po nejvyšší stupeň řízení státu. Do protikladu pak dává jen zvoleného G. Bushe a Obamu, o kterých Li tvrdí, že v čínských poměrech by mohli s jejich managerskou průpravou vykonávat jen šéfy malého venkovského okrsku.

Lidé na Západě považují za jediné kritérium legitimity vlády volby. Li klade protiotázkou: A co odbornost vlády? Legitimitu čínského politického modelu pak dokládá důvěrou lidí a jejich pozitivním budoucím očekáváním. Z promítaných obrázků (zde uvedeny jen dva) je patrné, že v uvedených kritériích Západ v porovnání s Čínou zcela prohrává. Li rovněž upozorňuje na nejnovější informaci zveřejněnou teprve týden před přednáškou ve Financial Times, že 93% mladých lidí v Číně očekává optimistickou budoucnost. Říká, že pokud toto nejsou kritéria legitimity, pak neví, co by legitimitou mělo vlastně být.

Dále Li uvádí, že svět čelí problémům, které musí být řešeny, a že legitimity i kompetence řešení se dotýká i problematika korupce, kterou považuje za vážný problém současného světa. Již v dřívější části přednášky vyvrátil názor, že v systému jedné strany je díky větší koncentraci moci vyšší korupce. Na tomto místě přednášky předkládá materiál Transparency International, který interpretuje tak, že v Číně je korupce menší než v některých zemích západního politického modelu.

V závěru přednášky Li prezentuje očekávané ambice Číny, ujišťuje, že Čína nemá v úmyslu opouštět svůj alternativní politický model, a uvádí, že by měla skončit doba příběhů dogmatického univerzalismu. Vykládat lidem pohádky o jediných univerzálních pravdách a jednoduchých trendech je špatné, neodpovědné a nudné. Posluchači vstávají ze sedadel a aplaudují (ne, nejsou z Číny, ne, nejsou to hloupé opilé socky, ne, netleskají z donucení).

Stručně názor oponenta

K Liově přednášce napsal kritický názor Yasheng Huanga v blogu Why democracy still wins: A critique of Eric X. Li’s “A tale of two political systems”. Podrobnější překlad by překročil přiměřenou délku tohoto článku. Proto jen ve stručnosti, kterou snad neutrpí nestrannost. Odkaz na originál článku je uveden.

Oponent zpochybňuje legitimitu čínského modelu zpochybněním dat uvedených v přednášce. Uvádí, že data dokládající důvěru čínského lidu v politický systém nemohou být věrohodná ze země, kde není svoboda slova. Oponent ale nevysvětluje, jak tento jeho názor souvisí s jistě anonymními průzkumy, a sám žádná data na podporu svého tvrzení na rozdíl od přednášejícího nepředkládá.

Pozornost oponent věnuje otázce korupce. Jednak zpochybňuje kvantifikaci korupce metodikou Transparency International, a jednak tvrdí, že i podle hodnot TI indexu jsou ve skutečnosti západní demokratické režimy méně zkorumpované než čínský režim. Zde se oponent podle mého názoru ale vlamuje do otevřených dveří, protože Li v přednášce netvrdí, že Čína je méně zkorumpovaná než všechny západní demokracie. Li jen tvrdí, že nelze ukázat systémový rozdíl v míře korupce čínského a západního politického modelu, což je zcela stejný závěr, ke kterému výslovně dochází i oponent.

Má se za to, že sebekontrola systému má být největší předností západní demokracie. Snad proto oponent věnuje velký prostor otázce flexibility vlády. Klade otázku, zda sebekontrola až po fyzickém odchodu čelního představitele režimu je vůbec ještě sebekonrolou.

I přes jinak textem poměrně rozsáhlou kritiku, oponent nerozporoval problém odbornosti vládnoucích elit při řízení země v multistranickém a jednostranickém politickém modelu.

Závěr

Problematika se dotýká proporcionality vlády lidem a vlády pro lid. Západní model formální zastupitelské demokracie lze považovat za model laické vlády lidem. Čínský model za odbornou vládu pro lid, a to alespoň podle prezentovaných průzkumů veřejného mínění, které spokojenost tohoto lidu s jeho vládou vykazují.

Na příkladu církevních restitucí u nás, o kterých zcela jednoznačně nelze tvrdit, že jsou odborně zdatným řešením v zájmu lidu (obírat lid o majetek skutečně nikdy není jeho zájem), lze ukázat, že formální demokracie lidem ještě nemusí znamenat materiální demokracii vlády pro lid. Otázkou zůstává, k čemu a pro koho pak vlastně formální demokracie bez té materiální je a zda lidé mohou věřit, že taková demokracie je tím dobrem, zatímco autoritativní vláda pro lid tím zlem, z té dnešní pohádky o dobru a zlu.

Svět může být složitější, než pohádky vypráví, jak říká Li. Jeho přístup k pohádkám na straně jedné a mnohá pohádkaření u nás na straně druhé potom možná až nabádají k opatrnosti, aby naše pohádky nakonec nebyly ještě větší ideologizaci společnosti, než je tomu v Číně. Když se někdy podívám na Aktuálně, slůvko možná se zde mění téměř v jistotu.

Všechna řešení mají svá pro a proti. Při srovnání naší demokracie s čínským modelem na konkrétním příkladu již zmíněných restitucí ale není příliš vidět výhody před autoritativním režimem. Předností naší demokracie má být její vyšší flexibilita. Jenže církevní restituce vratné nejsou, pokud nemáme vystoupit z Rady Evropy. Naše demokracie má poskytovat prostor pro jiný názor. Jenže prosazení církevních restitucí žádnou ochranu menšiny nezohlednilo. Naše demokracie má zprostředkovat vůli lidu. Kdo chtěl prosazené církevní restituce? Ve veřejnosti téměř nikdo, v Parlamentu těsná většina dosažená jen díky korupci. Jaký je tedy u nás vlastně režim? Snad ne autoritativní s několika stranami, z nichž některá volby vždy musí vyhrát, ať už má důvěru lidu jakoukoliv, a dělá si pak co chce, třeba restituce, které 80% lidu odmítá. Snad to není tak, že formální demokracie je jen kulisou skutečného neformálního vlivu, který, na rozdíl od čínského modelu, rozhodně zájem lidu nesleduje.

Naopak zřejmými se zdají být ve srovnání naší demokracie s čínským modelem výhody autoritativního režimu, kterými jsou odbornost a dlouhodobější koncepce vlády. Zdá se, že specifický český problém, který systém je lepší k trestnímu stíhání členů vlády pro korupci a zneužívání pravomoci, zahraniční experty ani nenapadlo řešit.

Pokud se Čína stane ekonomickým lídrem světa, může být zajímavou otázka, zda tato skutečnost nebude akcelerovat krizi politického systému na Západě. Za důležité považuji, že ve 30. letech minulého století krize demokracie v Evropě ale nevedla k vládě pro lid, o kterou, jak se zdá, se v Číně snaží.

Poznámka:

V článku hovořím o čínském modelu jako o autoritativním. Považuji za správné upozornit, že autor přednášky v druhém doplňujícím dotazu sděluje, že toto označení není zcela správné a že čínský model je jen blízký autoritativnímu modelu.