Neznámé dějiny – bitva čs. legií o Penzu

napsal Bren

Na jaře 1918 přestala existovat východní fronta. Ruští komunisté rozleptali svými žvásty o rovnosti všech se všemi a rozdávání majetku a půdy všem, i vlastní armádu. Němci, jimž nikdo nemohl bránit proniknout do Ruska jak hluboko chtěli, začali jednat s Leninem o podmínkách příměří. Tehdy ještě správně pochopili, že v této zemi nelze hledat žádné štěstí. Nadiktovali bolševickému Rusku ponižující podmínky příměří a Lenin je musel přijmout, aby zabránil Německu v obsazení celého západu Ruska.

Naši vojáci v Dobrovolných revolučních oddílech měli odejet vlaky do Archangelska a připojit se k válčící Francii proti Německu, ale díky německému postupu Ruskem na východ to již nebylo možné.

Profesor Tomáš Garigue Masaryk ještě před uzavření separátního míru mezi Ruskem a Německem vyjednal tedy s bolševiky přepravu Československého armádního sboru jakožto součásti francouzské armády přes železniční magistrálu do Vladivostoku a do Francie. Tedy přes celý svět.

Komunisté si armádu, jak jsme si řekli, rozložili a žádný stát bez armády nemůže existovat. Na znovuzrození armády tak rychle nebyla šance, zbývalo jiné řešení: využít Čechoslováky. Byla to totiž mimo Němce jediná skutečně bojeschopná síla v celém Rusku. Čechoslováci ale nejevili zájem o službu u rudých komandérů. Už věděli, s kým mají tu čest. Komunisté ihned zahájili svou vládu terorem, pod maskou sociální revoluce se i díky nevzdělanosti lidu k moci dostalo podsvětí a kriminální živly. Jako ostatně všude, kde se bolševik dostal k moci.

V tu dobu (jaro 1918) byly vlaky s Dobrovolnými revolučními oddíly Čechoslováků (legie jak se jim říkalo později) roztaženy od Volgy až k Vladivostoku na délce 8000 km. Toho komunisté využili. Odpřáhli nenápadně lokomotivy od vlaků s čs. ešalony. Tak zůstaly jednotlivé jednotky odděleny od sebe. Ještě jednu věc bolševik naplánoval a skoro provedl: do

dohody vložil mimo svolení s průjezdem po magistrále i podmínku, že Čechoslováci na oplátku odevzdají zbraně. Něco za něco. Což Čechoslováci začali činit.

Bolševici čekali, až Čechoslováci zbraně odevzdají, ale protože byli vždy trochu řečeno kulantně nedočkavější, nečekali dostatečně dlouho. Začali napadat československé oddíly ještě ve vlacích směřujících původně na západ do Archangelsku bez jakékoliv záminky v Marianovce, Zlatoustu a Irkutsku. Čechoslovákům bylo jasné, že musí zůstat pospolu, jedině tak mají šanci uspět a vrátit se vůbec domů. Zachytili navíc telegramy bolševiků, kde se Trockij, vrchní velitel Rudé armády a další představitelé této strany domlouvali, jak s Čechoslováky naloží. Tím vypuklo otevřené nepřátelství mezi bolševiky a čs. armádním sborem.

Čechoslováci viděli, jak na ruské obyvatelstvo dopadá vláda bolševika, což zvyšovalo bojechtivost našich jednotek. Pro bližší poznání pořádků (rozuměj totálního teroru) je zde dílo Alexandra Solženicyna „Souostroví Gulag“.

Rozdělením padesátitisícových sil Čechoslováků akcemi bolševiků na několik skupin ve vlacích vyvolalo tedy, jak jsme si již řekli, nutnost se opět spojit a dostat se pryč společně. Bylo jasné, že dojde k boji a Čechoslováci tehdy nebyli těmi, kdo by boj odmítali.

Lenin definoval směřování nově vznikajícího zřízení jasně: jakýmikoliv prostředky zničit kapitalismus. Rozšířit sociální revoluci násilím do celého světa. Lenin to prý myslel dobře… Pravdou a to doloženou je, že Lenin byl gauner nejhrubšího zrna. A bylo jich kolem

něj jako by mu z oka vypadli vskutku požehnaně. Jako vlci se komunisté všude, kam se dostali na celém světě a v každé době, rvali o moc mezi sebou, rozsápali vždycky ty vlastní nepohodlné, vládl gauner, kdo měl největší klacek v rukou.

V Penzenské, od ostatních oddělené, skupině legionářů byla situace asi nejtěžší. Již předtím Čechoslováci z této skupiny odevzdali bolševikům spoustu zbraní výměnou jakože za

volný průjezd Ruskem. To byla samozřejmě chyba, ale Čechoslováci se museli naučit, že komunista rozumí jen klacku. Koncem května 1918 byla oblast Penzy nejzápadnější výspou čs. sboru.

Místní předseda Sovětu Minikin měl od Trockého přímý rozkaz československé jednotky odzbrojit a internovat. V opačném případě měl jednotky zničit a přeživší internovat. Jenže opět sovětská klasika: nebylo jaksi čím – bolševici bojovat neuměli, myslet neuměli, řešit něco neuměli, ale žvanit, to jim šlo vždycky náramně.

Minikin se bál, i když Čechoslováci byli téměř neozbrojení. Vyžadoval i na samotném Leninovi posily. Ty sice nedostal jak požadoval, zato se soudruzi dokázali přes objektivní problémy tak nějak přenést: Minikinovi slíbili účast na vojenském soudu – ale z druhé strany šprlení od soudce. Také mu tedy vyslali na pomoc obrněné vlaky s klasickým ruským zpožděním čtrnácti dnů až tří týdnů.

V místních sovětech už působili i čeští komunisté, kteří jako obvykle očkováni od Kominterny, bez vlastního rozumu, proti vlastním lidem, plánovali vojenský zásah. To oni všechno uměli, v roce 1968 to svým patolízalstvím dotáhli i do vítězného konce. Penzenský Sovět (česky Rada) žádal posily na všechny strany, ukrutně přeháněl ve svých líčeních, jen aby dostal jednotek co nejvíce. Tak se Čechoslováků bál. A měl proč.

Večer 26. 5. 1918 přijel do Penzy oblastní komisař sovětů, jistý Kurajev. Ten proti Čechoslovákům vystupoval velmi agresivně, ale jen hubou. To totiž nebyli bezbranní vlastní civilisté, které bolševici bezdůvodně vraždili po tisících podle předem vypracovaných plánů, jak to popisuje již zmíněný Solženicyn. Kurajev zřejmě vyzradil Čechoslovákům další střípky do mozaiky, která se jim už téměř celá poskládala.

Následkem toho byly ten večer příslušníkům 1. střeleckého pluku rozhodnutím vlastního velení vydány opět zbraně, které ještě byly v zadních vagonech připraveny k odevzdání bolševikům. Napětí se dalo krájet.

Ráno 27. 5. 1918 vyslal 1. střelecký pluk do Penzy k průzkumu několik svých vybraných příslušníků. Ti byli ale nějakým způsobem zajati a uvězněni ve městě. Veliteli 1. divize čs. armádního sboru generálu Kolomenskému a náčelníkovi jeho štábu plukovníku Leontěvovi povolily samým napětím nervy a rezignovali na svoje funkce.

Mezitím probíhalo vyjednávání Čechoslováků se sověty o potřebné lokomotivy. Češi sice byli navagónovaní, ale jejich vlaky neměly stále potřebné lokomotivy.

Rudí zdržovali jednání co to šlo, až do večera jej natahovali panáčkové, aby stihli přisunout co nejvíce posil z okolí, což ale Čechoslovákům neušlo. Ti byli naprosto bezkonkurenčně organizovaní a měli skvělé velení.

Byla vyhlášena bojová pohotovost. Čechoslováci měli v plánu přisunout k Penze 4. střelecký pluk ze Rtiščeva a Serdobska, což bylo ještě více západněji než Penza. Ale zatím neměli ony potřebné lokomotivy.

28. 5. 1918 přijel na nádraží v Penze bolševický vlak se třemi obrněnými automobily, jedním dělem a množstvím kulometů. Jeho osádku tvořili: rudí Číňané!!! Začalo jednání. Naši chtěli od Číňanů jejich vybavení koupit, Číňané se k nim stavěli přezíravě. A tak Čechoslováci už na nic nečekali.

obr. 3

Popisek obrázku:

Jednání Čechoslováků se zástupci Číňanů. Ti se chovali dosti neúměrně provokativně k tomu, co vojensky uměli a tak místo aby měli penízky za svoje zbraně, skončili v zajetí.

5. rota II. praporu 1. střeleckého pluku se rychlým útokem na rozkaz poručíka Švece vrhla na vlak a prakticky bez výstřelu jej celý zajala i s posádkou.

Penzenský sovět byl tímto vývojem událostí zcela šokován. Něco takového, jako projevená velmi vysoká operativnost Čechoslováků, bylo pro pomalejší komunisty prostě nevídané. Nedostali příkaz z Kominterny, nevěděli co činit.

Čechoslováci, jak jsme již zmínili, plánovali provádění operací k posílení svých jednotek v Penze – poručík Švec hodlal na nádraží ukořistit lokomotivy a poslat je do Rtiščeva, aby odtamtud přivezl 4. střelecký pluk. Rtiščev leží skoro na jih asi třicet kilometrů. Švec samozřejmě hodlal použít i ukořistěné obrněnce.

Plán zahájil Švec vysláním hlídek za nádraží směrem k městu. Pak ale došlo k incidentu: čtyřčlennou hlídku Čechoslováků napadli Rusové, jednoho člena zabili a dva zranili.

Tato událost byla pro Čechoslováky, doslova nažhavené na bolševika, signálem k boji. Město obklíčili, obsadili nádraží, zabavili lokomotivy a ihned poslali do Rtiščeva jeden vlak s jedním obrněným vozem, který nevyvagonovali jako zbylé obrněnce, s nápisem Groznyj na pancíři.

Poměr sil byl tento: bolševik měl asi 3000 mužů, z toho asi 200 českých komunistů (jiné prameny uvádějí až 400 mužů) jimž velel komisař Štrombach, 500 Němců a Maďarů ze zajateckých táborů, dále zde byla jedna rota osvědčených Lotyšů. Měli pět děl a asi 400 kulometů a obrovské zásoby munice – vesměs všechno výzbroj z dříve v klidu odzbrojených československých vlaků. Čechoslováci měli v 1. střeleckém pluku 2300 mužů včetně novobranců, ale silný nedostatek výzbroje. Právě té, kterou měl nyní bolševik ve městě. Děla naši původně neměli, kulometů jen 26. Naštěstí měli tři obrněné automobily ukořistěné ráno a taky z kořisti káplo jedno dělo.

Bolševik umístil kulomety na všechna vyvýšená místa ve městě, na střechy, věže kostelů, do oken. Ve městě vyrostly i barikády. Celý den probíhaly přestřelky, ruské dělostřelectvo se bez většího účinku pokusilo ostřelovat i nádraží.

V noci přestřelky pokračovaly, bolševik pálil jako na oslavě revoluce, municí šetřit nemusel. Plýtvali sice střelivem, ale pranic jim to nevadilo. Mezitím Čechoslováci dokončili obklíčení celého města a sledovali podle záblesků střelby, kde má bolševik svoje pozice. Pak přijel vlak se 4. plukem ze Rtiščeva. Rusové na něj spustili mohutnou palbu, ale zase bez výsledku. Nyní měli Čechoslováci už 3550 mužů a celých čtyřicet kulometů.

Ráno 29. 5. 1918 v 04:00 hodin střed československých pozic na východní straně města zahájil palbu proti bolševikovi a vpřed vyjel jeden ukořistěný obrněnec. Rusové na něj podle očekávání soustředili veškerou palbu. Jakmile k tomu došlo, z jihu a severu udeřily hlavní útočné síly. Bolševik se tak nějak s nastalou situací nedokázal po bolševicku vypořádat. Začal propadat panice a všechno hnal na jih a sever. Na toto se zvedla i východní strana Čechoslováků a došlo k rychlému vniknutí do města.

Nastal boj v městské aglomeraci. Malé jednotky úderných skupin Čechoslováků drtily naprosto nezvyklou a dodneška vysoce vyspělou taktikou zoufalý odpor nepřítele a po osmi hodinách bojů o ulice a domy byl odpor bolševika zlomen. Rudí Češi bojovali odhodlaně, z dvou set jich jejich krajané zabili 125. Bohužel jen tolik.

Naši vojáci projevili vysokou míru vojenského umění, v často křížové palbě z vyvýšených míst ztěžující krytí dokázali stále postupovat a umlčovat odpory protivníka. Bojovalo se urputně, ale bolševikům se slovy klasika „tak nějak“ jejich již „tak nějak“ chabě organizovaná obrana „tak nějak“ hroutila.

Již během bojů vycházeli obyvatelé Penzy ze svých domů a Čechoslováky vítali jako osvoboditele od bolševika. Jakmile boje skončily, město bylo plné nadšených obyvatel. Komunisté nebyli u moci o mnoho déle než půl roku a už je měli lidé plné zuby.

Ve dvě hodiny odpoledne přišla zpráva, se k městu blíží nepřátelský obrněný vlak s vlakem pěchoty.

Tři roty 4. střeleckého pluku oba vlaky obchvatem napadly a nepřátelské vlaky se v panice stáhly pryč. Českoslovenští zákopníci (ženisté) pak vyhodili do vzduchu most od západu a tím bylo město zabezpečeno.

Byli rovněž osvobozeni zajatí Čechoslováci vyslaní před bojem na průzkum.

Ztráty na československé straně činily 30 padlých ( z toho 21 mrtvých měl 1. střelecký pluk, 6 padlých 4. střelecký pluk a 3 padlé záložní pluk) a kolem stovky raněných. Nepřítel utrpěl ztráty 230 padlých a několika set raněných. 2000 bolševiků bylo zajato. Mezi zajatci byli i čeští komunisté.

Kořist získaná po dobyti Penzy: 30 děl, 500 kulometů, několik tisíc pušek a granátů, několik desítek tisíc beden s municí, několik automobilů a koní. Dvě radiostanice, plné sklady potravin, léků, obvazů a výstroje. Našly se i dokumenty potvrzující činnost českých komunistů proti čs. armádnímu sboru.

Po dobytí města Čechoslováky se odpoledne konal pohřeb československých obětí na městském hřbitově. Davy vojenskými výkony Čechoslováků nadšených místních lidí po cestě projevovaly Čechoslovákům soustrast, mnozí obyvatelé poklekali na zem a žehnali svým československým hrdinům. Co se dělo předtím ve městě za vlády bolševika není nám přesně známo, ale z vděčnosti obyvatel vůči cizímu vojsku to nemohlo být nic dobrého. I na samotném pohřbu byla účast místních masová. Obyvatelé Penzy věděli, že Čechoslováci odjedou a bolševik se vrátí. Carská tyranie, jíž Rusové museli snášet až dosud, byla proti tomu, co rozpoutal komunista, románkem pro dospívající dívky.

V souvislosti s tímto děním je možno zmínit ohlasy ze sovětské strany na čs. legionáře již v době druhé světové války. Jedna věc byla, jak činnost legií hodnotili oficiálně představitelé totalitní tyranie v SSSR, druhá věc ale byla, jak s našimi vojáky mluvili stranou pod příslibem mlčení obyvatelé. Zatímco naprostí tupci v rudém opakovali slova propagandy aniž věděli pořádně co to znamená, lidé našim chlapcům žehnali.

Popisek obrázku:

Zde improvizovaný čs. Obrněný vlak Groznyj, nápis Groznyj v azbuce je vyveden na obrněném vozidle. Tento zasahoval při vyprošťování části 4. střeleckého pluku od Rtiščeva.

Čechoslováci měli svoji činnost promyšlenu do všech detailů. Jakmile město dobyli, ihned vydali prohlášení, že nepřebírají žádnou vládu. Vyhlásili, že okamžitě, jakmile budou moci odjedou, ale veškeré nezákonnosti budou za dobu své přítomnosti trestat. Ve městě vládl až do odjezdu Čechoslováků klid a pořádek. Hlídky chodící po městě udržovaly obyvatelům klidný život, který už nikdy toto město později nezažilo. Dlužno dodat, že předtím taky ne.

Zajatí Rusové byli propuštěni pod slibem, že už nikdy proti Čechoslovákům nepozvednou zbraň, Němci, Maďaři i přeživší čeští komunisté byli internováni v Samaře.

Část 4. střeleckého pluku svedla u Rtiščeva boj proti obrovské přesile bolševiků. Než pro ni přijel vlak s obrněným autem na jednom plošinovém voze, musela prokázat vysoké vojenské mistrovství. Zahnala na ústup i bolševický obrněný vlak a rozprášila bolševické jednotky. Pak se spojila s Čechoslováky v Penze.

Čtenář může posoudit, že naši chlapci v Afghánistánu mají svoje vzory opravdu vojensky „hodně vysoko postavené“. Že Češi byli vynikající vojáci a nějaká přesila nepřítele u nich roli nikdy moc nehrála.

S politováním musíme říci, že touto událostí začala občanská válka v Rusku. Teror bolševiků se obyvatelstvu zajídal a na podnět udatného boje Čechoslováků proti teroristům povstala řada všemožných nestejnorodých skupin, každá ovšem bohužel s vlastními cíli. Právě nejednotnost byla nakonec příčinou toho, že rudý mor v Rusku zvítězil a než skončil na smetišti dějin, trvalo to hezkých pár desítek let. Legiím se vyčítá, že povstání proti rudému moru nepodpořily, ale to nebyl jejich rozkaz.

Čechoslováci věděli, že i přes svoji vojenskou sílu nemají v názorově roztříštěném Rusku šanci prosadit pro obyčejné lidi slušný život. Kultura jednání a chování našeho imperialistického „velkého bratra“ je poněkud odlišná od naší, aneb báseň ze zajetí v Dárnici od přímého účastníka. Zde báseň zajatce Františka Štursy k poměrům v Darnici neberoucí si servítky:

Tam na břehu řeky Dněstry,

V té nešťastné Darnici,

Jsou tam lidé přeubozí

Rakouští to zajatci.

Ti ubozí Austrijáci

Musí těžce pracovat.

Za svou robotu dostanou

Jenom jednou denně žrát.

V robotě hvízdají pálky,

Vzduchem sviští křemeny.

Tam šel z práce mnohý otec,

Oko měl vyražený.

Nocleh v Darnici je hrozný,

Když mrazy nastaly.

V lese zmrzlé Austrijáky

Rusi ráno sbírali.

Každého dne dvacet – třicet

Austrijáků zmrzlo tam.

Kdo v slovanskou lásku doufal,

Poznal brzy, že to klam.

Za Darnicí město Kyjev

Široce se rozkládá

S mnoha věžmi zlacenými

Město krásně vypadá.

Za městem však pevnost stojí

Se silnými stěnami

Tam nebozí Austrijáci

Obklopeni strážemi.

Lůžka mají z prken sbitý

Zrovna jako králíci

Jedni tam spí vyslečení

Druzí v botách, čepici.

Ztuchlá kaše, těžká práce,

Hrubých Rusů pustý řev.

To vše jako šelma dravá

Austrijákům pije krev.

Kdo ty kraje jednou projdeš,

Zajdi si do Darnice.

Poznáš, co zla nastrojila

Hloupá ruská palice.

Když ten národ pozoruješ

Střízlivýma očima.

Poznáš, že je Rusko 100 let za opicema.