Znovu mezi opolčenci na Donbasu III. – noční povídání se Sergejem

napsal Marek Havlíček

dokončení seriálu z cesty na Donbas

Střelba se začala ozývat častěji a častěji. Vlastně jsem věděl, že neusnu, jen sem si narovnal bolavá záda a snažil se odpočinout. Střelba byla ale silná a pravidelná. Richard chrápal tak, že chvilkami přehlušoval i střelbu.

Jdu ven.

Na posteli seděl Sergej a když mě viděly ty jeho rozsvícený, jiskřivý modrý oči, zavřel knížku, co měla na obalu trojúhelník uvnitř s okem, nad kterým se vznášela nějaká meditující osoba.

„A co tady děláte?“ řekl sem lámanou ruštinou

„Čekáme, a při tom čekání čteme, cvičíme, odpočíváme…“

„Cvičíte?“ zopakoval sem mu to, zda si dobře rozumíme.

Jako odpověď si na sebe vzal neprůstřelnou vestu 6+ a já čekal co se bude dít, šel k větvi, pověsil se na ní a udělal asi šest shybů. Vypadal fakt jako nítěnka, tak mě to překvapilo.

„Chceš to zkusit?“ a podával mi sundanou vestu.

No nechtěl sem se zahanbit, vzal sem do ruky vestu a ruka se mi fakt prověsila dolů. To mohlo mít tak dvacet kilo, „se na tý větvi ani neudržím“, navlíknul sem si tu vestu, Sergej mi jí pomohl zapnout. Připadal sem si jako golem. Šel sem pod větev a s odřenýma ušima taky udělal šest přítahů a modlil se aby nevyběhl s další disciplínou.

„No a pak ještě cvičím boj“ řekl a začal tlouct vzduch všude kolem, u toho přeskakovat, dělal obraty a přemety a vše vypadalo tak důstojně, obratně, ladně, že to vypadalo spíš jako balet než jako ukázka bojového umění, možná že jsem z toho taky byl paf, páč jsem na živo nic podobného neviděl. Po několika minutách skončil.

Zatleskal se mu, pro mě to bylo jako taneční divadelní představení.

„A co to je za umění?“ protože to nevypadalo ani jako klasické karate, nebo kung fu či něco podobného.

Začal povídat o tom že je to je směsice všech bojových i pohybových technik, že to je něco speciálního a učil ho to mistr, který to na Ukrajině založil, říkal jsem mu že sem slyšel o něčem podobném a ruském, povídal, že to je podobné, ale není to ono.

„Máš dětí?“ zeptal sem se

„jojo tři děti“ a začal hrdě ukazovat fotky z mobilu i tu nejmladší, půlroční holčičku

„Kde žijete?“

„No přímo v Doněcku“

„Manželka tam pracuje?“

„Ne ta je na mateřské, tam pracuji já.“

„Dostává nějaké peníze?“

„Od koho by je měla dostávat?“

„Proč neodjedete?“

„Kam? Já se v Doněcku narodil, mám ho rád a chci tu zůstat a chci aby tam byl mír, proto jsem i tady, abych pomáhal tomu, čemu věřím, ale chci jen léčit, ošetřovat, zbraň sice mám, ale nepoužiju jí“

„Proč myslíš že ostatní neodejdou?“

„Teď se ve městě normálně žije, před rokem to bylo peklo, ale teď to tam funguje jako v normálním městě, je tam bezpečno, lidi pracují. Mnoho lidí odešlo do Ruska, pár šlo na Ukrajinu, ale dost jich zůstalo, měli byty, spláceli půjčky, mají děti a když někam půjdou nemají jistotu jak to tam bude, kde budou žít a jestli se o sebe zvládnou postarat. Když chlap nejde bojovat, tak odjíždí do Ruska aby mohl zabezpečit rodinu“

„jen si to vyfoť v čem převážíme raněný a s čím pracujeme….“

„Myslíš že to bude lepší?“ ptám se

„Říká se že už padla dohoda, amíci se přestávají zajímat o Ukrajinu, protože jí nedostanou a Rusko přestane podporovat Doněckou republiku, takže vše vyšumí a Ukrajina nás postupně a potichu převálcuje a všichni co bojovali nebo byli proti Ukrajině, tak postupně budou mizet. My už nemáme jinou šanci, než mít vlastní republiku, když tu chceme žít, nebo budeme jen bojovat a umřeme, když nechceme odejít nebo utéct. Oni by nám to neodpustili a nenechali nás tu už v klidu žít.“

„Co děláš tady ve válce, co je tvá práce?“

„Čekám“ usmál se, „když se něco děje, zavolají nás, ověříme to a pak mě tam Richard odveze, já zraněného zajistím, ošetřím a převážíme ho do nemocnice která je nejblíž, nebo která mu je schopna nejvíc pomoct.“

„Léků a všeho máte dostatek?“

„Jo, vše máme od Rusů, bez nich by jsme tu dávno všichni umřeli i civilisté, z Ukrajiny ani z Evropy nemáme nic. I v nemocnici v Doněcku, kde je většina civilistů.“

Pořád to kolem střílelo a pálilo, už to nebyla střelba a dávky, ale sem tam i velký výbuch, kterého se leknul i Sergej. Najednou to byla celá série explozí na severu, i na západě. Sergej šel vzbudit Richarda. Ospalý Richard vyšel na dvorek a mnul si oči

„Co to tu blbnete?“

„To oni blbnou“ a ukázal jsem směrem odkud jdou výbuchy.

„To je v poho“ sednul si na pařez a dál si mnul oči.

Měl sem pocit, že buď je hluchej nebo už je z toho všeho tak trochu zdeformovanej a že by začal bejt v nepohodě, až když by mu to utrhlo ruku a on by nevěděl kolik je hodin.

„Richarde co ty si dělal doma?“

„Řidiče kamionu.“

„Takže max průprava pro řidiče sanitky v Doněcku.“ řekl sem s úsměvem

„Jojo přesně tak“ odpověděl chraplavým rozespalým hlasem

„A to jsi doma nikoho neměl? Děti, manželku, milenku?“ ptám se

„Když sem odjížděl tak ne“

„ A tady máš? Ukrajinky sou nádherný.“ ptám se

„Jo, tady někoho mám …….“ … v tom mu začal zvonit mobil … „hele, zrovna ona“ začal chodit po dvorku a telefonovat. Netrvalo to moc dlouho. Střelba i výbuchy moc neustávali a i Sergej, který  tu mohl být  jednotkou maximálního klidu se dostával do nervu.

„Volal by vám někdo kdyby byl průser, že jo?“ pořád jsem se ujišťoval a uvědomil si, že je tím asi pořádně musím srát, tím svým přizdisráčským strachem.

„Jojo buď v klidu“ řekl Richard s klepající nohou

„Kdyby nebyli mrtví“ sarkasticky jsem poznamenal.

Seděli jsme kolem malého stolku, na který položil Sergej právě udělaný kafe a dal tam i sáček s bombóny a nějakými sušenkami. Seděli jsme tiše se střelbou ve vzduchu a uždibovali sušenky a pili kávu.

Ze Sergeje vyzařoval obrovský klid, vnitřní klid, rozvaha a moudrost. Bylo to vidět na každém pohybu, jakoby se nehýbal ale tančil a u toho maloval. Stále měl koutky malounko otočené nahoru, modré oči mu zářily a i když postavou a v obličeji vypadal na sotva třichátníka, vyzařovala z něj moudrost, kterou vídám u devadesátiletého kmeta.

Jako by věděl o čem přemýšlím: „válka tě naučí, díky válce zmoudříš a dospěješ“ zaznělo do ticha a bylo to tak „silné“, že to přehlušilo i tu střelbu, to s jakou moudrostí a klidem to říkal. Bylo to tak nakažlivě uklidňující, že se i moje roztěkanost a vnitřní zmatek uklidnily.

Podíval sem se na Richarda který zrovna esemskoval, v druhé ruce měl kafe z kterého usrkával a při tom si poklepával nohou. Koukal sem mu na zvrásněný obličej …. „kráva“ řekl si polohlasem a do toho a začal odepisovat na právě přečtenou SMS.

„Kolik vám je kluci?“ zeptal sem se do éteru. Střelba tak trochu ustála a já se pořad víc soustředil na sebe, než na to venku a to mě udržovalo klidným.

„Mně bude v srpnu čtyřicet“ řekl Sergej

„Čtyřicet v září“ řekl Richard a dělali si ze sebe srandu že Richard bude Sergejův poskok, protože je mladší.

„Chlapi sklapněte a přineste mi jídlo a pití, mě už čtyřicet bylo!“ říkám  a směju  se.

„Kdy?“ zeptal se Sergej

„22.2“ povídám

Zamyslel se

Ttakže ryba“ řekl a podíval se znovu na mě a jakoby si všiml těch všech rysů, vlastností a všeho, „no jo ryba!“ řekl ještě jednou a zdůraznil to.

Všichni jsme si seděli nad tím svým kafem a přemýšleli o tom, jak nás tak rozdílný čtyřicátníky svedla cesta právě sem, proč nás sem svedla a co vše bylo než jsme se sem dostali a proč tu vlastně jsme. Jaký máme každý jiný smysl a jiný důvod toho že tu jsme.

Bylo cítit jak si každý z nás uvědomuje, jak ten náš příběh tu může taky pěkně společně skončit, kdyby sem přilítlo nějaké to 150milimetrové psaníčko s ukrajinské strany. Všichni jsme vnímali tu kumulaci smrtek které tam všude krouží. Všichni jsme cítili tu smrt, co na nás mohla číhat za rohem domu, ale nebyli jsme zlomení, jen  se cítili víc na živu a uvědomovali si, že se cítíme být víc muži, že to je tak trochu v souladu s naším přesvědčením a smyslem života, to co děláme a že nás k tomu vedly ty nejčistší a nejčestnější důvody. Nevím co vše nám lítalo v hlavě, já to cítil takhle.

 

Střelba a výbuchy náhle byli intenzivnější než předtím, za pár minut se rozchrochtala vysílačka.

„Richarde, Richarde, kde jsi? Potřebujeme tě!“ zaznělo, Richard něco odpovídal. Proběhl tam ostrý rozhovor. Odběhl do auta a odjížděl.

Tázavě sem se koukal na Sergeje

„Má důvod se rozčílit, chtějí abychom jeli někam o co se má starat už někdo jiný a odvezli raněného tam, kam bychom jezdit neměli, je to daleko a není to náš revír, odsrali by to naši kluci, kdyby se něco stalo tady a potřebovali naší pomoc. Jel si to vyříkat a potvrdit s kamandírem. Bylo to přeci jen přes vysílačku, tak kdyby se tam někdo vkradl, aby to bylo ověřené, když to není standardní…“ vysvětloval mi Sergej. Střelba houstla, a byla slyšet z jedné i s druhé strany, střelba z různých kalibrů, už sem se v tom začal vyznávat

„To je kulomet ráže té a té (sem už zapomněl) „ říkal Sergej

„Aha“

„Tohle je samopal“ po chvilce ticha „ tohle je minomet“

A postupně mě začal rozeznávat střelbu co je od nás co je od nic a co jakým kalibrem

Střelba zněla sem tam z jihu, sem tam ze severu a stále i ze západu, bylo to,  o čem Richard povídal, že to není moc dobré, ale dle Sergeje, který nebyl zas tak přesvědčivý, to prý ok je.

„A co bychom dělali kdyby se to zvrtlo a Ukrajinci začali postupovat a válcovat nás? Máte tu sklep? Nebo nějaký evakuační plán jak zmizet?“ asi ze zoufalým a bezradným výrazem sem se zeptal Sergeje.

Ještě než sem to dořekl zastavilo na prašce před domem Richardovo auto. Sergej se k němu rozběhl se svým samopalem. Ze zadních dveří vytáhl jinou neprůstřelnou vestu, vestu se zásobníkama a helmu a vše na sebe v rychlosti navlékal, usedl na místo spolujezdce a smykem odjeli.

Střelba nepřestávala, bylo před sedmou. A já sem tam seděl v neznáme vesnici, se Spartanskou uniformou na sobě, beze zbraně. Hlavou mě začali běhat nejrůznější scénáře. Pořád sem si říkal že se za chvilku snad vrátí ….

                                                           at všichni vidí, v čem vozíme raněné!

Nevím zda jsem měl halušky, ale zdálo se mi, že dávky se samopalu jsou blíž a blíž a že postupují, v jednu chvíli přišla série výbuchu z východní strany, tam, kde to nikdy bouchat nemohlo a ni nemělo, vzápětí opět palba, chvilkami mě to přišlo, že všude kolem se válčí, pálí a já sem uprostřed. Začal sem běhat po baráku a koukat zda tam není sklep. Přemýšlel jsem co udělám až sem přiběhnou Ukrajinci. Sundal sem ze sebe uniformu, běžel sem do pokoje, byli tam matrace, věci, žádné zbraně, ale bylo prostě vidět, že tu někdo je a není to místní a těžko to bude lovec motýlů, to bych asi těžko ukecal že sem sem dojel tak, že sem stopoval babočku admirála. Šel sem se podívat za dům, kam bych se mohl zašít. Konec zahrady sousedil s koncem zahrady nějakého souseda. Promnul sem si oči a čuměl s otevřenou pusou. Dědek tam sbíral z brambor mandelinky a trhal plevel. No bud je hluchej, nebo to má na háku, nebo to je zenový mistr který si osvojil něco ve smyslu:

„CO SE MÁ STÁT AŤ SE I STANE, A KDYŽ SE MÁM UTOPIT, TAK MĚ NEZASTŘELÍ, A KDYŽ MĚ MAJÍ ZASTŘELIT TAK TOMU STEJNĚ NEUTEČU“

skrčil sem se a koukal na něj, zda uvidím nějakou známku hluchoty, bláznovství nebo mistrovství. Na velké výbuchy, které mu málem smetli čepici reagoval otočením hlavy, takže o hluchotu se jednat nemohlo. Jak sem klečel v té vysoké trávě, vnímal jsem jak se mi klepou kolena a jak sem se zase ocitl v průseru do kterého sem se vážně dostat nechtěl. Prostě jsem byl ve válce…..

nějaké další info s cesty budou určo na blogu, nebo sem tam na FB

Domovskou stránku zájemci o další vyprávění MArka Havlíčka, z jeho cest , nejen na Donbas, najdou zde:

http://marekhavlicek.blogspot.cz/