Znovu mezi opolčenci na Donbasu II. – nalezení Richarda

napsal Marek Havlíček

pokračování ze včerejška

Zrovna si říkám -nepotřebuju za každou cenu být „hrdina“ a prosadit si svou, není srabáctví si prostě vybrat jednodušší a bezpečnější cestu, když se na to necejtím

„sem srab, sem sračka, nestydím se za to!“

SMS.

Richard.

Prý kde jsem.

Hned mu volám.

Nedostupný.

Nakonec se dovolávám.

Říkám mu kde přesně jsem, odpovídá, že tam mám zůstat, nikam nejezdit, že jsou zde za čtvrt hodiny.

Za pětadvacet minut projede auto 4×4 sanitka, či záchranka.

Vzpomněl sem si na info, že jezdí sanitkou, ale co pak já vím jakou?

Za dalších pět deset minut projela druhým směrem.

Nic, to budou oni, začíná pršet, oblékám se, sedám na motorku a jedu za nimi.

Potkáme se. Prší. Jedeme k nějakému přístřešku takové venkovní vesnické kavárničce. S auta vystoupí dva muži. Menší, s tmavým vousem a asi deseticentimetrovými vlasy, s tričkem „městská policie“ a pískovými vojenskými kalhoty, ruční zbraň přidělanou na stehnu a na hlavě baret s odznakem Batalionu „Sparta“, kterému jsem pořád říkal Motorola, dle jejich velitele.

Potřásli jsme si rukama a sedl si ke stolu venku pod stříškou abychom viděli na auto i na motorku. Poklepával si nohou a roztěkaně pokukoval.

S ním přišel vysoký štíhlý muž, klidným a rozvážným krokem, obličej měl spíš chlapecký, velká modrá kukadla se na mě smála, spolu s pusou ve tvaru rohlíku. Byl jak sluníčko. Vcelku bez vrásek, v maskáčové uniformě v černých sportovních botech, bez čepice, ke stolu si přinesl svého kalacha a taky mi potřásl rukou. Oba byli jak protiklady.

Sergej byl lékař a Richard byl jeho řidič, který ho vozil k vážným případům a případně pak raněné převáželi do nemocnic. Sergej týden pracuje v nemocnici v Doněcku jako anesteziolog a pak týden u oddílu Sparta jako dobrovolník.

„Jak to provedeme“ ptám se Richarda

„No to je spíš na tobě, ty jsi host, a ty si řekni co bys chtěl“

„No nejprve ti musím předat tu slivovici a horalky co ti vezu.“

Doktor i Richard zalíbeně a s úsměvem zopakovali „jéé slivovice“

„ Do setmění to máme asi šest hodin, dostal sem info, že můžeme něco objet, a že můžu udělat nějaké fotky, případně bychom mohli dojet i do Doněcka, pak bych rád někde přespal, jestli mě něco pomůžete najít, když né můžu jet zpět do Ruska není problém, jinak bych tu rad přečkal noc a uvidíme, zda bude prostor a chuť třeba ráno někam zajet, a jestli tu zůstanu ještě dopoledne, den, pojedu večer nebo už ráno.“

„Dobře, tak nejdřív zavoláme našemu kamandírovi, zda můžeš spát u nás, bydlíme se Seržou ve vlastním baráku, ostatní bydlí v jiném, tak by to asi šlo, ale musíme dostat svolení i když by se asi nic nedělo.“

„Nene v poho, rozhodně vás nechci dostat do nějakýho průseru“

„Tak dojedeme na barák a uvidíme co bude, no a co by si chtěl fotit?“

„Nevím něco zajímavého, zbytky války, zbytky bojů, jet se podívat někde kde to bylo fakt celý zničený a teď je to tam bezpečný. Přijít a něco nafotit.“

„To by asi šlo a večer tě můžu dostat do první linie k minometům. Dostali jsme info a přesný satelitní snímky od bezpiloťáků o jejich pozicích, počkáme na devátou hodinu až budou mít v kasárnách nástup a pak jim tam pošleme pár pozdravů. Je příměří, ale na to sere pes, oni taky a my taky, je sice vyhlášeno osm let na tvrdo za zabitého ukrajinského vojáka, ale to se tu neřeší, oni to taky neřeší.“

„Nebudeš z toho mít průser?“

„Asi tě můžeme navlíknout do nějaký uniformy, dohodnu to a když nebudeš fotit nebo natáčet obličeje, tak asi můžeš“

„A tebe můžu fotit? Zmínit?“

„Mě klidně můžeš, já už sem profláklej, byli tu minulý rok dva, chtěli rozhovor a s celým jménem a fotkou to bylo v novinách, prezident veřejně prohlásil že jsem žoldák odsouzen k osmy letům na tvrdo. Takže i kdyby byl konec nebo já jakkoliv chtěl, tak se vrátit nemůžu. Takže klidně mě fotit můžeš, a psát všechno, jak chceš“

„Ok, tedy to, co mi řekneš, beru jako to co můžu pustit ven, kdyby ti něco ujelo, upozorni mě na to, abych to nešířil, když budu chtít fotit něco mimo tebe, nebo neutrálních věcí, raději se tě zeptám.“

Seděli jsme u stolu, k vedlejšímu stolu odněkud přišli dva „obrněný týpci“ neprůstřelné vesty, helmy, oba vypadali tak trochu jako ověšenej vánoční stromeček s ozdobama, , už tu nebyla známka amatérizmu který sem viděl před rokem, oba měli řádný bambitky s pořádnou optikou. Oba měli na ruce nášivku stejnou jako Richard „Sparta“ ten hubenější měl na druhé ruce nášivku Che Guevary.

S Richardem se pozdravili, podali ruce, pak i s ostatními a se mnou, pak si sedli k druhému stolu a objednali si jídlo. Upíjel jsem ze svého kafe.

Pak přišel ke stolu nějaký místňák posílený alkoholem a rozhodl se kluky provokovat. Richard na něj začal řvát, až se tabulky v oknech začaly klepat, všichni byli ve střehu co se bude dít, druhý opilec od druhého stolu vstal a s omluvou ho odváděl pryč. Chvilku jsme mlčeli.

Ukázal sem na kolegy vedle,

„když sem tu byl před rokem, tak to byl vrcholný amatérismus, teď tu sou všichni profi vybavený“

„Kdy jsi tu byl?“ zeptal se mě Richard.

„Minulý rok v srpnu“

„Hmmm, to se to tu začalo pořádně řezat, to jsi tady byl dřív než já. Já sem přišel na konci roku a to jsme na některých místech měli jednoho kalacha na čtyři lidi a neměli co na sebe“

„Proč si sem jel?“

„Byl jsem v Kosovu na konci toho hnusu, viděl sem tam vybombardovaný civilní domy, vesnice, popravený desítky civilistů, a ten všechen hnus fašistyckej se schoval za „humanitární bombardovaní“ a humanitu, tenkrát když sem tam cítil smrad se zapálených těl, sem si řekl že udělám vše proto abych něčemu podobnýmu zabránil. Pár lidí si myslí, že jsem sem utekl, protože mě stíhali za nějaký podvody, ale už je to čtyři roky, co se to řešilo a nemělo to nic s odjezdem společného.“

„No a jak to probíhalo, ten odjezd?“

„Nejprve sem na internetu četl různá fóra, příspěvky, názory lidí ….. počkej, tak to si byl asi ty ten blázen co tu byl minulý rok na motorce …“

„Jo asi jo, ten článek četlo dost lidí“

„Se divím že si to přežil, dneska kdyby někdo zjistil že natáčíš, nebo fotíš jejich pozice, tak tě rovnou zastřelí …. tak i tvůj článek přispěl k tomu že jsem sem odjel. Sehnal jsem nějakého týpka co dělal nábor, komunikoval s ním po netu, vše vyplnil, poslal, pak si to vytiskl a vyrazil. Můj kontakt byl z Moskvy, odvezli nás na hranice, na hranicích normálně celníci a kontrola, přešli jsme čáru a tady si nás zase někdo vyzvedl.“

„Takže si na férovku žoldák co má žold?“

„Jojo mám vojenskou knížku, hodnost, beru žold“

„A kolik bereš, jestli se můžu zeptat?“

„no díky tomu že nemám žádnou hodnost tak jenom 15.000 rublů, před rokem to byla kupa peněz, pak spadl rubl, i ukrajinská hřivna a teď je to almužna“

„Tak to si na tom snad ještě hůř jak Talibanci co mají za měsíc 500USD a rozhodně hůř než žoldáci ISS kteří mají 1500USD a sjíždí se tam největší chamraď z planety ….. takže si srdcař každým coulem!“

„Cože? 1500USD slyšíš to Sergeji, v Iráku dostávají 1500USD“ překládal to Sergejovi a šťouchal do něj, „pojedeme si tam vydělat?“

„a Sergej?“ ukázal sem na doktora

„ten je tu dobrovolně, svou práci má v Doněcku, tady jen pomáhá.“

„A potom co si sem tedy přišel tak co bylo dál, kde si byl první?“

„Nejdřív nás vycvičili, za dva měsíce nás, na střídačku s bojem, naučili to, co učí speciály několik let, učili nás jen to, co bude potřeba. Byl jsem u hranic s Ruskem nahoře nad Luhanskem, pak na letišti v Doněcku a pak sem začal jezdit se sanitkou.“

„Z toho letiště už nemůže nic bejt ne?“

„Taky že není, byl jsem tam v zimě, bylo minus dvacet šest, byli jsme tam bez dek, bez spacáků, bylo to fakt ledový peklo, pak bylo nějaký zázemí a šlo to“

„No a jak je to s tou pomocí od Rusů?“

„No jasně že je, bez nich by jsme byli dávno na lopatě, stejně jako by byli na lopatě Ukrajinci bez pomoci Američanů.“

„ A jak vám pomáhají?“

„Rozhodně zbraněma, vybavením, výstrojí,“ a ukazoval mi neprůstřelnou vestu s www stránkama, „ …. jednou jsme několik dnů bojovali o jedno strategický místo, dost nás tam kropili, byli v několikanásobné převaze, nás bylo třeba třicet, dobrý pozice, ale na druhé straně odhadem tři sta vojáků, měli jsme fakt na mále, najednou se odněkud objevila ani né desítka ruských speciálů, dvě hodiny práce, přišli, poplácali velitele na rameno se slovy „je to vaše“ a zase odešli. Nebo jednou u hranic nás taky pěkně tlačili do kouta, najednou vzduchem zalítalo pár raket a prostor byl čistej, a nemohlo to přilítnout od nás ani odněkud z nebe. Ale stejně tak je to na druhé straně, vidíme že sem dopadali klasické ráže minometů a jiný kalibr, který používají Američani, sem taky často přilítne. Nebo už už Ukrajince tlačíme, získáváme nové strategické pozice a najednou vzduchem lítají lejzrový zaměřovadla, z kluků se stávaj cedníky a my si jen tak tak kryjeme zadky a prcháme.“

„a těžká technika?“

„No byla domluva, za každý zabavený velký stroj dostaneme deset dvacet stejných od Rusů. Aby se nemohlo říkat, že se to tu objevilo jen tak bez ničeho. Ale kdyby nám chtěli ultra pomoct, tak už jsme dávno v Kyjevě“

Za dobu našeho povídání kolem prošlo ve dvojicích několik vánočních stromečků.

Bylo teplo, na cestě si hráli nějaký kluci s míčem a jeden kolem nich jezdil na kole. Sem tam přejelo velké vojenské auto.

„tak popojedeme?“ povídám

Richard se Sergejem nastupují do teréňáku se slovenskými značkami a já vyrážím za nimi. Jedeme na hlavní silnici, směr Mariupol, po několika kilometrech zahneme a jedeme na sever, různě se klikatíme polem vyježděnou cestou v poli. Asi po půl hodince dojedeme k závoře, klacku. Odněkud vyběhl maskovaný muž se samopalem, pozdravili se a Richard jel, chtěl sem vyrazit ale voják mi začal přehrazovat cestu závorou.

„já jedu s nima“ a ukazuji na auto.

„tahle díra“ ukázal na zalepenou díru nahoře na čelním skle, „to po nás pálili“ „a to palejí i po sanitě?“ ptám se, „jojo je tu samolepka SPARTA a to je pro ně nej trofej, a že si sanitka, to jim nevadí.

Ohlédne se na odjíždějící auto, pokrčí rameny a pustí mě. Richard smykem zabrzdil a začal couvat, když viděl že jedu, zase se rozjel dopředu. Až teď sem viděl že byl u cesty v zemi velký bunkr, úkryt přikrytý větvema, stromy a uvnitř bylo dalších několik vojáků, které sem viděl úzkými zřejmě střílnami. Projeli jsme asi třemi malými vesničkami. Když říkali že jedu k nim do domu, tak jsem si tak nějak představoval nějakou slušnou vilku, nebo slušnej domek. Já naivka! Sem myslel že to bude domek s bazénem a saunou. Zastavili jsme před barabiznou, která se měla rozpadnout asi před padesáti lety, ale drží pohromadě zřejmě jen díky tomu že je slepená ptačím trusem.

rezidence pana doktora a Richarda

Sergej mi otevřel branku abych zajel přímo před dům a motorka nebyla vidět. Starý dům, kůlna rozbořena nějakým granátem či čím, některá okna rozbitá, uvnitř rozbité a vydrancované. Bylo lehce poznat co zničil chrup času a co lidský výtvor jménem „zbraň“. Chvilku jsme seděli venku u improvizovaného stolku a povídali si.

Sergej se rozhdl udělat pořádnej stolek, narovnal rezavé staré hřebíky a šlo se na to

Sem tam se ozvala vcelku blízko střelba. Lekl sem se. Už to tu bylo znovu – test antizahněďovací schopnosti spodního prádla.

„Co to?“ zeptal jsem se, zda je vše ok, protože to bylo dost blízko

„Co jako?“ zeptal se Richard.

„Střelba!“ říkám mu

„Já už to nevnímám za tu dobu“ s klidem odpověděl „a odkud to šlo?“

„Támhle odtud, z jihu“ a ukázal sem.

„Tam je západ, ukázal tam, kam sem ukázal já, to je dobrý, horší by bylo kdyby to bylo z jihu, nebo ze severu … no a kdyby to bylo i z východu, … .“ začal se smát … „to už by bylo v prdeli“ smál se.

Mě to zas tak zábavný nepřišlo, asi sem neměl tak odolnej smysl pro humor.

Ozvala se krátká dávka se samopalu do padesáti metrů od nás, tu už slyšeli oba, Sergej běžel do domu pro samopal a s rachotem nabil. Richard sáhl po ruční zbrani co si dal na stůl.

Já si nesáhl nikam a jen se zamyslel, zda sem udržel moč. Kdybych měl plínu, sáhnu po plíně.

„No a když by se něco dělo, tak by ti někdo třeba hlásil vysílačkou že se něco děje?“

„No jasně že hlásil! Vysílačkou! Sakra! Kde mám vysílačku?“ odešel k autu.

Vracel se s vysílačkou, samopalem a vestou se zásobníkama, něco říkal do vysílačky.

To jen kluci od vedle něco zkoušeli. Říkal nám co se dověděl z vysílačky.

„Tak půjdeme na jídlo ne?“ řekl Richard, jakoby nic.

Polkl sem si a uvědomil si jestli mám či nemám hlad, nevím čeho sem byl plný, ale hladový sem rozhodně nebyl a nějak se mi zas tak moc procházet nechtělo, „no sem posera“ říkám si pro sebe

„a kam?“ ptám se Richarda?

„Tady dvě ulice vedle, máme jídelnu.“

„Nebude nikdo nic říkat, když mě tam uvidí?“ zeptal sem se

Odběhl do auta a přinesl vojenský vršek s nášivkou „SPARTA“ a navlékl mě do toho, chtěl na mě ještě rvát neprůstřelnou vestu, ale to už mu nevyšlo. Už takhle sem s tím tak trochu měl problém, mít na sobě uniformu, ať by to byla uniforma doněckých, ukrajinských, ruských, amerických nebo zimbabwanských, budulínkových či jiných vojsk, vždy by mně to dělalo problém.

„Teď mě tady zbloudilá kulka pifne, někdo to vyblejskne a najednou je ze mě žoldák, separatista, rozvraceč a tak…“ jsem si říkal ….. „to kdyby viděla maminka, co tu zas vyvádím, ta by mě jich nandala“ polohlasem povídám spíš pro sebe, než ostatním

Není spartan, jako spartan, v zapůjčené uniformě před obědem, doufám že mě za to nezavřou

„Neser bobky“ povídal Richard a šli jsme do auta. když jsme nastupovali, šla kolem po prašné hrbolaté cestě, podel rozpadlého stromu asi sedmdesáti letá stařena. Navzájem se pozdravili.

„Jak na vás reagují místní? Civilisti?“

„Mají nás rádi, pomáhají nám.“ odmlčel se, auto na muldách poskakovalo, pak s vážnějším hlasem pokračoval,“Před pár měsíci jsme se probojovali do nějaké vesnice, kde nás vítala vyklepaná babička, že tam banderovci vyvraždili skoro celou vesnici, vše jsme tam kolem vyčistili, zajistili a chtěli jít dál ….“

„Jako vyvraždili civilisty?“ ptám se

„Jojo chceš vidět fotky?“ a sahal po mobilu

„NE!“ v žádným případě. „A co babka?“

„Když jsme odcházeli, brečela, klepala se strachy a klečela před námi ať nikam neodcházíme, to se mi fakt zatím nejvíc zarylo do paměti, ten její strach, z toho co prožila, viděla. Říkali jsem jí, že tu oblast už máme pod kontrolou a že už jí nic nehrozí….“ autem prolétla ta silná scéna a já si opět uvědomil to zoufalství nebo tu bezbranost těch všech obyčejných lidí, kteří tu žijí a v míru chtějí žít dál.

Pomalu jsme zastavovali před domkem, před kterým byla polní vývařovna – takový přívěs za auto, a zaparkované vojenské auto.

„A kolik lidí si už v téhle válce zabil?“ ptám se na něco, na co bych se asi neměl ptát nebo na to asi ani nedostanu odpověď a vlastně nevím proč se na to ptám. Člověk se na to ptá i když ví, že je to blbost se na to ptát a že odpověď ani znát nechce i když mu to nedá, stejně jako se člověk ptá partnera s kolika lidmi už měl sex.

„Nevím o nikom“ odpovídal při vystupování z auta a já sem se ani nezaměřoval na to, zda mluví pravdu nebo ne. Válka je hnus a ve válce se zabíjí, to k tomu patří. Někdo to bere jako „nutné zlo“ a někdo jako zábavu a chlubí se počtem zabitých, stejně jako se myslivec chlubí parádním šestnácterákem.

Přidat popisek

Na malém dvorku před domem byla skoro desítka lidí ve vojenském, na lavičce seděli dva skoro sedmdesátníci, s velkou kozáckou čepicí a tílku, baštili večeři či oběd z misky, Sergej, Richard i já jsme jim potřásli rukou a pozdravili je, ostatní jsme jen pozdravili. Jídelna byla udělaná z garáže, byli tam dva dlouhé stoly na kterých byli velké mísy s pečivem, máslem, ovocem, oplatkami. Nad hrncem byli čtyři nápisy co se dnes podává. Nejdříve jsme si dali dobrou polívku- boršč nebo tak něco a pak něco jako pohanku. Jídlo vařili a nosili nám dvě, zřejmě místní ženy. Popili čaj a jeli zpět do domu.

„Tak si dáme dvacet, vojna je tvrdá“ prohlásil Richard a zalehl do domu, Sergej mi přenechal svou matraci uvnitř v domě a sám si šel lehnout ven, to prý kdyby náhodou.

pokračování zítra