Znovu mezi opolčenci na Donbasu I. – hledání Richarda

napsal Marek Havlíček

Vlkův úvod:

Není to tak dávno, co jsem pustil na Kosu jednu z příhod,kterou zažil, pro mne osobně tutovej frajer – Marek Havlíček při své letošní, už druhé cestě  na Donbas na opolčenská území.  Myslím,že je čas dát na sklo  další tři díly. Marek mi je sice poslal už někdy začátkem prázdnin, ale já si tuhle těžkou munici šetřil na dobu,  jako je tahle- že prostě Kosa pojede ze zásob, samovolně a nebudu mít možnost ji sám řídit. Ale na druhé straně bude muset být nachystané opravdu zajímavé čtivo, aby si udržela čtenáře. Takže  Markovi jsem zcela záměrně  vyhradil konec mé podzimní  pauzy. Neuměl jsem si představit, že  bych sem pustil někoho jiného. Uvidíte, že  jsem si pro vás  do foroty uložil opravdu extra počteníčko. Marek je frajer a frajer -je frajer a jen jemu patří tenhle čas až do mého návratu.  Marku díky a promin mi to čekání.

Když sem do Doněcka dojel minulý rok, touto dobou, vlastně někdy v srpnu, napsal na blog co se mi stalo, co sem viděl a zažil, stal se z toho skoro internetový trhák. Byl sem rád že sem si mohl udělat tak trochu svůj názor, mít svůj pohled a nemusel sem se slepě oddávat „pravdě“ kterou nám servírují všechna media. Byl sem rád, že někomu pomohla má mini reportáž, v tom skládání všech možných střípků co se tam děje a jak to je. Sem tuze rád a stálo to zato, že to mnohým z vás udělalo radost, že vám to bylo k něčemu prospěšné atd. i když z toho nebyla ani kačka. Ano mnozí mě nařkli že sem agentem KGB, nebo rusofilem, někteří i pedofilem, někteří tvrdili že sem tam ani nebyl, někteří že sem to dělal jen pro peníze, jiní zas že to bylo velké štěstí velkého hlupáka. Asi každý z těch 120.000lidí co to četlo si na to utvořilo svůj vlastní názor a já sem rád že většina jich byla pozitivních.

Takže sem vlastně bral jako povinnost, vůči těm všem co článek četli, abych jim přinesl druhý díl, tedy toho jak to tam tak nějak vypadá po necelém roce. Možná mě k tomu i navedl švagr, který mě upozornil na to, že bez toho co se minulý rok v Doněcku stalo, bych asi rozhodně nedopsal svou knížku , nevydal jí a nenašel v sobě tu vnitřní sílu a uvědomění si života a lidských hodnot a měl bych být tedy „domobrancům“ vlastně vděčný, a tedy poděkovat jim, takže to celé mohlo být pojato jako taková děkovná pouť. Nevím, třeba sem se rozhodl tam jet kvuli tomu abych přebil myšlenky na mladou, svůdnou, cinkající, voňavou, krásnou slečnu, z které v představách dnem i nocí strhávám šaty a ona se mi zakusuje svou smyslnou pusou plnou rovnátek do zadku ….. třeba sem potřeboval své tělo opět posunout za hranici komfortu, aby pak lépe makalo a vymáčkl sem z něj víc něčeho prospěšného, smysluplného a pomáhajícího světu.

Těžko asi ukázat prstem na to, co bylo tím hlavním, a tím co vedlo k rozhodnutí zatočit směr Doněcko. Důvodů bylo asi mnoho a není podstatné jaký měl jakou váhu. Faktem zůstává to, že jsem tam zase odbočil.

Jasně, vypovídající hodnota není příliš velká, jak jsem psal minule, mohl jsem odbočit tak či tak a mohlo být vše jinak, já jen píšu to co sem viděl, to co sem zažil, to co sem cítil, prožíval, zažíval. Nevím kde je, či není pravda, ani jsem jí nechtěl hledat, protože vím že bych jí nenašel.

Já vám jen chci povídat o jednom takové dnu, který by někdo mohl vidět jinak, prožít jinak, cítit jinak, ale já ho viděl a zažil právě tak.

Ještě bych rád zdůraznil na začátku, že nefandím jedné či druhé straně, fandím míru, válka je dle mě hnus a na obou stranách je mnoho „krásných“ lidí s dobrým srdcem, kteří umřou v téhle bezcitné hře těch velkých, kteří očividně mír nechtějí a jde jim pouze o moc, prostředky atd.

Párkrát tam píši o tom že jsem srab, mnozí to třeba tak vidět nemusí, ale díky několika lidem kolem mne, kteří se vydávají na daleko dobrodružnější a nebezpečnější cesty než já a v TV ani v novinách o nich nic nenajdete, stejně tak lidi co bojují za dobrou věc nebo riskují každý den život pro dobro jiných, pro mě jsou vzorem a motorem k posouvání hranic.

Jo a za gramatiku sorráč, sem prostě prznitel češtiny i když jí tak miluju a tak moc se snažím….

TAK JDEM NA TO DĚCKA, KLAPKA ČÍSLO DVĚ ((-:

Budík drnčí po šesté, časový posun proti ČR jsou už dvě hodiny, jsem nervozní, cítím to na sobě, vidím jak přešlapuji po místnosti sem a tam a nevím co dřív. Paní domu mi udělala snídani v podobě toustu, vdechnul jsem to při pobíhání po pokoji, koukám zda jsem tam něco někde nenechal a říkám si, že jsem asi poprvé v životě spal ve srubu, ve srubovém pokoji a vcelku dobře se vyspal.

Strkání fialové žárovky do boty, zjevně zlomeného palce, bylo náročné, obličej byl opláchnutý studenou vodou a neutřený, takže nešlo přesně zjistit, zda sou v očích slzy nebo jen voda z ranní očisty, naštěstí mě částečně omámil puch vystupující z bot. Nanosím věci k motorce, naskládám je do kufrů. Včera jsem ještě hodinu vyklepával hliníkový kufr, který se tak trochu zdeformoval včerejším pádem. Motorka stále celá od bahna. No vypadá alespoň trochu adventurovsky. Paní domu mě otvírá bránu a já vyjíždím.

„POJĎME!“

povzbuzuji se do helmy a vyrážím po M4 směr jih do Rostov-Na-Donu. Tam odbočuji po silnici A-280 směr Novoazovsk v Doněcké lidové republice, jak si tato oblast začala říkat. Richardovi (můj „kontakt“ v Doněcku) píšu SMS, že bych měl na hranice dorazit kolem dvanácté, jestli mě může vyzvednout, nebo mi napsat, kam přesně mám v tom Novoazovsku dojet.

PROSTĚ SEM SI TO DAL JEŠTĚ JEDNOU

zvláštní pocit přijíždět na hraniční přechod, který se vám prostě chtě nechtě zaryje do paměti a to tak že hodně. Tankuji na stejné čerpačce jako minule, předjedu stejnou kolonu čekajících aut jako posledně a zastavím u závory. Přijde ke mně usměvavá holčina v uniformě, ukážu jí pas. Něco řekne do vysílačky. Závora je pořád dole, vrací mi pas a ukazuje abych čekal. Tak sem čekal.

Po deseti minutách přišli k závoře dva kluci, vypracovaná postava, viditelně vojáci, bejvalý, či vycvičení. Prozradilo je to jak stojí, jak přišli, jak chodí, jak se pohybují, když pár takových lidí poznáte, už prostě na to máte čuch. Helmu sem měl dole, tak sem poslouchal.

„pasy!“ vyzvala je žena

„hlásíme se do služby“ řekl jeden z nich, druhý jen pokynul hlavou

„aha“ vzala vysílačku někam zahlásala, pak se ozývalo něco nesrozumitelného

„běžte támhle k té malé budově u parkoviště,“ a ukázala na sto metrů vzdálený domek vedle hlavní budovy „a počkejte tam, vyzvedne si vás tam někdo“

Kluci obešli závoru a šli spořádaným rázným a odhodlaným krokem k místu na které ukázala děvočka. Kam se i postavili. Asi po deseti minutách pro ně opravdu někdo přišel a odvedl je kamsi. Za dalších deset minut se závora zvedla. Rozjel sem se k malé řadě aut a zaparkoval tak trochu vedle ní, jednak sem nechtěl stát na slunku, nechtěl sem ani moc čekat a v neposlední řadě sem věděl, že mě to bude trvat mnohem déle než všem ostatním. Hned přiběhl z budky postarší uniformovaný muž a lítal kolem motorky jako čertík který vyletěl z krabičky, trochu nadával, ale spíš ke všemu, než ke mně nebo k motorce, nakonec mě spíš ukázal než řekl abych motorku dal do řady mezi ostatní auta. Pracně sem jí odtlačil, odcouval a zařadil mezi ostatní auta, sundal si helmu, bundu, bylo vedro. Pak ke mně znovu přišel a požadoval o doklady, od motorky, pas a deklaraci. Vzal si je, chvilku do nich koukal a pak zase začal nadávat a pobíhat kolem motorky, pak mě spíš ukázal než řekl, abych vzal motorku a odtlačil jí vlastně tam kde byla před chvilkou.

Postupně odbíhal a přibíhal s různýma týpkama, s různýma hodnostma s různýma uniformama. Postupně se ptali co dělám, proč tam jedu, jestli sem tam už byl, kam jedu dal a tak. Pak mě přinesl židli a ať čekám. Do čtvrt hodinky přinesli doklady a popřáli šťastnou cestu. Lišácky na mě mrknul čertík z krabičky a poklepal na nášivku co sem si dal pod folii na tank vak vedle andělíčku pro štěstí pro dnešní den. Přejel sem ke kontrole bagáže, malý čertík z krabičky přiběhl k maníkům, cosi jim řekl, ty zvedli závoru a popřáli všichni hodně štěstí.

NERVOZITA STOUPALA

Dežaví

Opět sem si na vše rozpomínal, jako bych tu byl před pár dny, ty postřílené zdi, ten popraskaný beton z kterého trčí roksory. U závory po mě chtěl zavalitý voják pas, mrknul do něj a dal mi papírek kam napsal SPZtku motorky a obojí mě vrátil, dojel sem k okénku, do kterého se strčil, papírek, pas a doklady od motorky. Trochu sem znervózněl a byl trochu zmatený. Kluci měli na sobě naprosto stejné uniformy jako vojáci na ruské straně, úplně stejný znak na čepici, jen na rukou z boku byla nášivka se znakem Doněcké lidové republiky. Pak druhé okýnko a podobně oblečení týpci, všichni jedna uniforma, jako ze škatulky. Za deset minut vyřízeno. Uf. Jsem jak agent 009 a je pár minut po dvanácté. Mrknu na fon a žádná zpráva od Richarda tam není.

„no nebudu propadat panice“ řekl sem si. Novoazovsk měl být asi pět kilometrů od hranice a tam má být, tak jedu tam, třeba je na cestě a potkáme se. Vytáhl sem poprvé své nové GoPro4 a slavnostně ho zasunul do helmy a poprvé zapnul, jaká to čest. Stejná silnice, stejná kolona, jen né tak dlouhá. Před rokem sem o zdejším konfliktu nic nevěděl, nic nečetl, nic neřešil a měl sem podstatně méně strachu než nyní.

Stejná cesta po roce 2

Pokládal sem si otázku, zda informovanost člověku k radosti ze života pomáhá, nebo mu život spíš stěžuje. Když já to budu aplikovat na sebe a na tuto situaci, tak jsem daleko vystrašenější, vystresovanější, nervoznější, opatrný stejně. Jedu asi dvacet metrů za náklaďákem, myslím na to, že tu mohou odstřelovat, myslím na to, že může vjet na minu, myslím na to, že tam může být ček point a kamera by jim opět vadila. Před rokem to vše byl spíš amatérizmus, ale to je dost nepravděpodobné aby něco podobného trvalo i nyní. Přijíždíme k městu a v dálce vidím první ček point, nějak nechci provokovat, a raději chci kameru uklidit do kapsy.

„Kurva jak sem zbytečně vystresovanej.“

Stejná cesta po roce 3

„dejchej, Marku dejchej“ uklidňuji se. Stavím asi 50 metru před hlídkou, sundavám helmu, z ní kameru, kterou strkám do kapsy. Dva kluci z hlídky se proti mně rozeběhli a na můj vkus trochu blbě drželi ty flinty, tak nějak jako by z nich chtěli střílet. Nasadil sem helmu na hlavu a zůstal stát, motorka nastartovaná, ruce sem měl vedle sebe nahoře. Asi patnáct metrů přede mnou jeden začal pokyvovat abych jel, tak sem jel, přibrzdil sem u nich a pořád ukazoval abych jel. Oba se zubily a mávali. Kde sou ti kluci v roztrhaných uniformách každej pes jiná ves, tihle kluci vypadali jako opravdový vojáci. Vedle silnice opět zákopy, ale žádná těžká technika. Zabočím tedy do centra. Vzpomínám si, že jsem tudy projížděl a hledal bankomat. Zastavuji na malém náměstíčku s pomníkem – stíhačkou, na stožárech vlají vlajky Doněcko a Ruska. Mrkám na telefon a SMS nic. Volám mu, ale fon má nedostupný.

„hmm, pěkný Marku, pěkný. Co teď chytrolíne?“ ptám se sám sebe. Najít nějaké ústředí v tomhle malém městě asi nebude problém. Asi půl hodiny kroužím městem, pak zastavuji u dvoupatrové budovy, obehnané velkým plotem a s velkými vraty na nádvoří. Zastavím před vraty motorku a hned ke mně běží dva týpci v maskáčích se samopalama.

„tak vida, našel sem to“ smál jsem se do helmy když si jí sundavám.

Ptal sem se na Slováka Richarda, nikdo nic nevěděl, jeden odběhl dovnitř a přišli další tři. Ten nejstarší přišel k motorce, znalecky pokukoval a pak říkal, že je prezident motorkářského klubu v Mariupolu a že je tady velitel a ukázal na budovu za námi. Řekl jsem mu koho hledám, zamyslel se a říkal že tady určitě nikdo takový není, že nikoho takového nezná.

náměstíčko s vlajkama, a stíhačkou

„a je tady ve městě ještě jiná kasárna, oddíl?“ ptám se a pantomimicky ukazuji na budovu.

„nět“ odpověděl „ale možná jestli neslouží v Bezimennom, to je 15km odsud směr Mariupol, tam za krámem doleva na tečku doleva a jsou tam velké budovy a bude tam hodně vojenských aut, zeptej se tam“

„DOPRDELE!“ Doprdele mě uklidňuje, nevím jestli je to tím D nebo R a ani nevím kolikrát sem si to řekl. Začala mi hlava přihrávat myšlenky tipu, že Richard je smyšlený, že si někdo dělá tak trochu srandu a já mu na to skočil. Z military mapy si pamatuji že asi za 20km plus minus 5km je bojová linie a každý den tam probíhají boje, ale dle prezidenta motorkářů Bezimennoje by mělo být fajn, ale že to rozhodně nesmím přejet, že tam uvidím velké cedule BEZIMENNE.

Už sem zase věděl že se řítím do nějakého průseru.

pár talismanů pro štěstí, některé se raději s ubíhajícími kilometry ukryli do boty

Nášivku pro štěstí sem si raději schoval do ponožky. S mým štěstím nevím kde se ocitnu a s nášivkou bych se asi hodně špatně s problému vykecal. Svižně jedu směr Mariupol s tím že do Mariupolu nesmím dojet, sem napjatej jak struna, koukám na vše co se kde šustne, kde odkud na mě kdo může vystřelit. Naštěstí svou pozornost hlavně zaměřuju na svůj palec u nohy, který bolí jako když se vám do zipu skřípne bradavka, nebo bimbas, Prostě jako ďas. Projíždím další ček point. Ptám se zda dál je to ok, krčí čelem a ukazuje rukou padesát na padesát, prý ne moc daleko.

„to mi něco připomíná, a DOPRDELE a dejchej“ oboje pomáhá.

Vyjedu od ček pointu a jsem jak na trní, vše kolem silnice ukazuje že se tu před pár dny bojovalo, koukám do dálky zda tam náhodou neuvidím další ček point na kterém budou jiné vlajky. Kliknu na tempomat -devadesát, přikrčím se na tankvak, né kvůli tomu, aby mě nikdo netrefil, to né, ale prototo, abych mohl koukat na GPS a jestli tam náhodou není ono město, přibližuji, oddaluji, posouvám a koukám, nacházím. Brzdím. Otáčím se a vracím se zpět do vesnice kde byl ček point, což bylo asi pět kilometrů, to je ona. Voják mě posílá směr k moři, u nějakého krámu se ptám opilého kluka v uniformě, který se mě drápe s kalachem na motorku že mi ukáže ať jedem.

Zaparkovaná motorka, nejprve sem myslil, že tam je několik týdnů a už s ní asi nikdo nehne. Ale zatím co sem tam čekal, přišel nějaký polovánoční stromeček, nasedl, zabrumlal, nastartoval a odjel ….

Nalejzá na motorku a nějak přepadl, jen taktak nespadl na druhou stranu na hubu i se mnou, kalachem mě vrazil do žeber a já se modlil aby neměl nabito a nataženo. Asi po tři sta metrech jsme dojeli k velikým budovám. Vlajky, vojenská auta, před branou je asi dvacet mužů v civilu. Z brány vykoukne ozbrojený těžce oděný muž v plné výzbroji, prostě se vším všudy voják jakýho vídám ve zprávách nebo v nějakým válečným filmu, v kterém nehraje Stalone nebo Arnold. Říkám že hledám Slováka Richarda, kouká na mě jako na magora a já mu naivně koukám přes rameno, jestli ho tam někde neuvidím posedávat, nebo náhodou jít, i když vlastně nevím jak vypadá. Snažím se mu to všemožně vysvětlit, mezi tím kolem mě procházejí maníci v civilu s taškami. Maník jde dovnitř, zavírá bránu, že přijde. Za deset minut přichází s dalšíma dvěma ověšenýma maníkama. Všicí vypadají jako vánoční stromečky a ani nevím kolik stránek by musel mít manuál abych rozuměl tomu všemu co na sobě měli zavěšené. Faktem je ale to, že nikdo o žádném Slovákovi neslyšel, něco mluvili o Čechách, ale nic o Slovákovi.

vyšisovaná vlajka Donětské republiky

A že se ještě poptají a nebo bych měl popojet dalších pět kilometrů.

„tam už mě nikdo nedostane!“ říkám si v duchu. Jsem magor, ale zase né takovej, to by bylo jako strkat svoje nádobíčko do dveří v metru a myslet si že se stane zázrak a dveře se nezavřou.

Sedím na schodu ve stínu,a přemýšlím o tom jestli strčím nebo nestrčím své nádobíčko do dveří toho zdejšího krvavého metra nebo ho strčím raději lvovi do tlamy nebo srabácky sklopím uši a otočím se. Koukám na zaparkovaná auta a uvědomuji si kam se to tu posunulo za ten rok, už jenom tím, že má mnoho aut doněckou SPZtku, všude vlají doněcké vlajky, všichni mají stejné uniformy, doněcké nášivky, parádní výzbroj, parádní auta, parádní vybavení. Po amatérismu ani stopy.

Kolem mě procházejí dva maskovaný ubahněný vojáci, vracející se odněkud a bylo vidět ,že nejdou z nějakýho baheního závodu, ani se Spartan Race, ale že to byl trochu jinačí „závod“!

Uvažuji o všech možných variantách.

Boční brána u ústředí v městečku

„no najdu nějaký obchod, dám tam ty věci které sem přivezl, Richardovi napíšu SMS kde to je k vyzvednutí a buď si to tam někdo vyzvedne, nebo to byl jen vtip na který sem skočil a baba to v krámě za pár let vypije. …….. a není to škoda to tu nějak neprozkoumat když už sem tady? Nějak na pohodu? Jasně že neriskovat, jen něco pokoukat, pofotit?“ koukám na GPS a přemýšlím kudy kam.

Pokračování zítra.