Brexit – popírání mýtů a tušení souvislostí II. EU – jsou nějaká východiska?


napsal Leo K.

Původním cílem partnerství evropských zemí po druhé světové válce bylo propojení ekonomik za účelem zabránění vzniku další války v Evropě. Evropská unie je v současnosti největším politicko-ekonomickým uskupením světa. Ovšem stálým dilematem, které politici i občané EU řeší, je míra politické integrace a to, jak má EU vystupovat navenek. Eurooptimisté chtějí mít z Unie federaci s vedením vystupujícím jednotně. Euroskeptici jsou proti politickému spojování a chtěli by pouze ekonomické společenství volného trhu. Málo platné, obchodníci vidí vždy na prvním místě peníze. Ideály jim mohou být ukradené. Historii EU je tedy nutno vidět v optice souboje těchto dvou vlivů. Každá nová integrace stvrzená novou společnou smlouvou je tedy určitým kompromisem, který ale Unii vždy posunuje k hlubší spolupráci mezi členskými státy. Zatím se zdá, že pokud EU přežije krizi Brexitu, bude směřovat spíše k nějaké formě volné konfederace národních států.

Zatímní vývoj tomu ovšem příliš nenasvědčuje. Evropská unie se stala vysoce centralizovaným útvarem, který funguje na dost nedemokratických principech. V Evropské unii nejsou zákony tvořeny lidmi, kteří jsou přímo voleni. Nevolená Evropská komise složená z byrokratů má monopol zákonodárné iniciativy a směrnice jsou přijímány primárně nevolenou Radou EU – radou ministrů, což je shromáždění zástupců exekutivy.

Už volba členů komise, kdy se až po volbě předsedy komise přidělují jednotlivým členům jejich portfolia, takže jejich budoucí činnost je přístupná všem korumpujícím faktorům. Ty budeš dělat obchod a ty zase lidská práva! Nepřipadá vám to jako dětská hra? Následné tak zvané grilování Evropským parlamentem na tom už nic zásadního změnit nemůže. Vzniká dojem, že Evropská unie je jenom novým typem impéria. Se všemi zápory takového uspořádání a s téměř žádnými klady. Když se po druhé světové válce objevily dvě supervelmoci, které zatlačily Evropské státy do pozadí, Francie a Německo si řekly: pojďme a zkusme to kolektivně.

Velká Británie jako druhá největší ekonomika Unie byla svými výjimkami brzdou tak zvaného expertního vládnutí Bruselu, které EU, vyneslo přídomek nejzelenějšího ekonomického seskupení. Jenže tento druh vládnutí je v zásadním rozporu jak se zastupitelskou, tak i s přímou demokracií. Nelze vládnout dekrety, výnosy, směrnicemi a odvolávat se na demokracii. Té se ostatně současné mocenské struktury bojí jako čert svěcené vody. Během přímé demokracie důležitost politiků a zájem občanů-voličů o téma totiž stoupá. Stačí se podívat proč byla zamítnuta registrace občanské iniciativy STOP TTIP. http://ec.europa.eu/citizens-initiative/public/initiatives/non-registered A to přesto že více než třikrát přeplnila podmínku jednoho milionu hlasů z alespoň sedmi států Unie. Očekávám, že dnes již zakotvené a metastazující mocenské elity se nerozhodnou pro nic kardinálního. Přijímání evropského práva vyžaduje podle nedemokraticky přijaté Lisabonské smlouvě dvě třetiny populace Unie. Francie a Německo mají dohromady jednu třetinu. Když si zajistí ještě několik spojenců, mohou si prosazovat zákony, jaké chtějí – stejně jako mohou cokoli blokovat. To, že je dnes evropský projekt tak zásadně ohrožen, souvisí i se selháním těch, co se za elity z vlastního dopuštění prohlašují. Jejich platonické evropanství nepřinášelo mnohým občanům EU nic hmatatelného. Jenom mohli sledovat jejich stále méně skrývaný boj o moc.

Dnes se vytýká občanům, že je pro ně EU jenom něco zbytného, ne příliš potřebného, jenom jakási luxusní trafika pro odložené politiky. Když však mohli být zapojeni občané – vzpomeňme na referenda týkající se Evropské ústavy ve Francii a v Holandsku nebo opakovaného referenda o Lisabonské smlouvě v Irsku, jak byli elitáři rádi za státy, které proces ratifikace přenesly z občanů na národní parlamenty. Neustále připomínám učebnicový příklad demagogie Marka Bendy, když prohlásil: „Obecné referendum pokládám za mylný institut, který buďto strašidelně politizuje politickou scénu, nebo vede k tomu, že rozhodují angažované menšiny. Na rozdíl od zastupitelské demokracie, jejímž úkolem je vést diskuzi, nic z toho referendum nesplňuje: nevede se žádná diskuze, je to buď ano, nebo ne… Právě snížené kvorum je ukázkou toho, že se chce, aby rozhodovaly angažované menšiny: ti, kteří mají potřebu se k něčemu vyjádřit, přijdou a rozhodnou. Takže se netvařme, že hledáme názor většiny obyvatelstva.“

Proces ratifikace obou smluv jednoznačně ukázal přesný opak. Národní parlamenty schválily to, co nedokázaly svým občanům vysvětlit, kdy nedostatečná či vůbec žádná diskuse mezi občany (zdrojem moci) a jejich „zástupci“ neproběhla! Jak také jinak? Nechceme-li demokracii v národních státech, je fantasmagorií ji chtít v nadnárodním útvaru!

Brexit byl vzpourou. Ač se to nezdá, tato vzpoura proti EU není lidová. Pouze vnucuje lidem pocit, že evropská integrace je totožná se zájmy elit. Bez řešení ozdravných prostředků nepomůže žádný další exit, dezintegrace by nepomohla k získání skutečné suverenity – na nadnárodní kapitál vlastenecké fangličkářství neplatí.

Naopak. Nadnárodnímu kapitálu se bude dařit lépe. Největším nebezpečím pro demokratické národní i nadnárodní založení je neschopnost etablované politiky odpovídajícím způsobem se vypořádat s výzvami současnosti a odvrátit škody svých občanech. K těm patří skandály tajných služeb kolem BND (Spolkové zpravodajské služby) a NSA (Národní bezpečnostní agentury), zavádění bezdůvodného masového sledování vlastního obyvatelstva (uchovávání telekomunikačních metadat) a těžké škody, které v posledních letech způsobil lobbismus, korupce a zákony nepřátelské základním lidským právům.

Nikoliv více Evropy, ale více demokracie a více subsidiarity. Musí platit bez výjimky existující článek ze Smlouvy, který říká: „Podle zásady subsidiarity jedná Unie v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci, pouze tehdy a do té míry, pokud cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspokojivě členskými státy na úrovni ústřední, regionální či místní, ale spíše jich, z důvodu jejího rozsahu či účinků, může být lépe dosaženo na úrovni Unie.“ Tady je problém už jenom v tom, že požadavek více demokracie a vice subsiarity neplatí jenom pro Unii jako takovou, ale i pro její členské země.

Ve své podstatě je Brexit vyústěním deficitu demokracie. Je výsledkem absence a zneužívání demokratických nástrojů. Jde o zanedbání kontroly. Komise je sice odpovědná parlamentu, ale až z výsledku své činnosti. To není nadále možné. Odchodem z EU neubude kapitalismu ani nepřibude suverenity lidu. Odboráři si jsou vědomi i negativního vlivu Brexitu na práva pracujících. Pokud privátní korporace uniknou regulačnímu vlivu EU, mohou přitvrdit. Po Klausovsku uvolněný trh sáhne k úsporám na úkor ceny práce. A spustí se proces dezintegrace starého kontinentu, jehož konce nedohlédneme.

Je však potřeba také lépe vysvětlovat fungování suverenity sdílené. Tenhle pojem vyvolává rozporuplné emoce, hlavně však cílenou (dez)interpretací. Většina moderních států má v ústavě napsáno, že konstituující mocí je lid, ustavený do formálního konstitučního rámce, který přiděluje legislativní, výkonnou a soudní moc státu určeným institucím. Protože je suverenita také výrazem politické moci, je to také politický vztah mezi lidem a institucionálním rámcem státní moci. Tento aspekt suverenity je spojen se schopností lidu překonat sociální rozdíly a konflikty ustanovením vědomí politické jednoty. Politická suverenita poskytuje základ pro víru, že držitelé státní moci ji nevykonávají jako právo, které spočívá v nich samotných, ale jako právo náležející ostatním. Oficiální moc svěřená lidem musí být užívána k zajištění blahobytu státu, veřejná moc musí být vykonávána pouze pro veřejné účely.

Přenesení určitých kompetencí státu, které vyvěrá ze svobodné vůle suveréna a bude nadále vykonáváno za jeho účasti předem dohodnutým, kontrolovaným způsobem, není pojmovým oslabením svrchovanosti, ale může naopak ve svých důsledcích znamenat její posílení ve společném postupu integrovaného celku. Unie může jednat pouze v rámci pravomocí jí výslovně svěřených členskými státy, které nesmí ani překračovat, ani si sama zakládat pravomoci nové. Lisabonská smlouva totiž stanoví: Podle zásady svěření pravomocí jedná Unie pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve smlouvách členskými státy pro dosažení cílů stanovených ve smlouvách. Pravomoci, které nejsou smlouvami Unii svěřeny, náležejí členským státům.

Kooperace států ve formě sdílené suverenity je odlišná od konfederace a federace – v těchto dvou uvedených případech se pravomoci členských států předávají určitému mocenskému centru, které tyto pravomoci dále vykonává. Nejedná se tedy o více suverénních center, které sdílené pravomoci vykonávají, ale pouze o jedno, které vykonává přenesené pravomoci v podstatě výlučně, a ostatní pravomoci, které nejsou předmětem spolupráce, si zachovávají výlučně členské státy.

Nedbale informovaným se však může stát, že přistoupí na polopravdu operující s rafinovaným posunem významu, který použil v roce 2008 Miroslav Kalousek při rozhovoru pro týdeník Euro, když prohlásil, že některé členské země EU celou situaci využívají k prosazení dlouho odmítaných opatření, která s (finanční) krizí nijak nesouvisejí. Tvrdil, že se to podobá situaci ve Spojených státech po 11. září, kde ve jménu boje s terorismem docházelo k omezování svobod. Po takových prohlášeních totiž jen těžko mohou i nadále tvrdit, že postoupit ještě větší podíl „sdílené suverenity“ těm samým státům je v zájmu všech Čechů.

Jde o téměř klasickou ukázkou, jak lze pouhou interpretací změnit smysl slov či celých vět. Jestliže se mám dopustit něčeho, co v určitých kruzích zní takřka svatokrádežně, tak musím zmínit i různé konspirační teorie o řízení světa, které sice znějí jinak, ale ve svém dopadu si s Kalouskovými výroky nezadají. Není třeba vyznávat nějakou teorii spiknutí. Prostě sama skutečnost, že na jednom pólu se hromadí bohatství v době, kdy všechny státy bez výjimky se zadlužují, jasně naznačuje, kdo může v dnešním světě nakolik co ovlivňovat.

V podstatě je úplně jedno, zda se ti nahoře o svém postupu v různých kroužcích a sdruženích domlouvají, anebo postupují každý na vlastní pěst. Podstatné je, že velký finanční kapitál dominuje nad kapitálem produktivním, velcí spekulanti mohou zadlužovat celé státy a ždímat z nich úroky, jejichž výši si sami diktují, a ratingové agentury rozhodují bez jakéhokoliv mandátu o základních parametrech politiky ve větší míře než voliči dané země. Rovněž je podstatné, že z úrovně jednoho státu (navíc tak trpasličího, jako je Česká republika) se tento nepoměr a tento diktát finančního kapitálu nedá odvrátit. Finanční kapitál je ten Satan, který udělá maximum pro to, aby rozvrátil Evropu, která by mohla teoreticky posloužit jako platforma pro korigování nadvlády velkých peněz. Nechte mě – prosím – vyslovit závěr: Současná EU potřebuje spíš opravit než zbořit.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Hodina vlka, Země Lea K. se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.