Politická korektnost, Hate Free, rozpad Rakouska Uherska a migrace


napsal  Leo K.

České „elity“ tvrdí, že mají, i bez ověření souhlasem občanů, mandát a kompetenci zásadním způsobem stanovit směrování republiky a z tohoto úhlu pohledu se staví indiferentně ke snahám zpochybnit zakladatelské ideje státu. Ať už jde o hlasy zevnitř (Doležal, Krystlík a další), nebo o ublíženecké hlasy tak zvaných vyhnanců. Prvorepublikové Československo bylo školou západního pojetí státu. Ti západní učitelé, pravda, nebyli příliš dobří, vždyť to byla Francie, Anglie a USA, ale měli ve střední Evropě omezit německý vliv, to znamená vliv kmenového a pokrevního pojetí státu a evropského pořádku vůbec. Jestliže se dodnes, následkem tlaku nacionalistických sudetoněmeckých organizaci prohlašujících se za jeden ze čtyř bavorských kmenů, které nejsou ochotny vstřebat občanský princip národa trvale zpochybňuje Masarykova a Štefánikova idea Československa jako nesamozřejmého státu, tak se zapomíná, že to byl jen jeden koncept (co dělat s národy Rakousko-Uherské říše) z mnoha dalších.

21. ledna 1918 se ve Vídni sešli němečtí poslanci z českých zemí a schválili rezoluci, v níž žádali odtržení pohraničních území od vnitrozemí a utvoření samosprávné provincie Deutschböhmen, v reakci na tzv. Tříkrálovou deklaraci, která byla prohlášením generálního sněmu českých poslanců říšské rady, zemských sněmů historických českých zemí se spoluúčastí představitelů české kultury ze dne 6. ledna 1918, požadující autonomii pro Čechy a Slováky a jejich spojení v jeden státní celek v rámci Rakousko-Uherska. A tato deklarace byla opět reakcí na zprávu, kterou dne 10. listopadu 1917 zveřejnily noviny v Rakousko-Uhersku.

Byl to Dekret o míru, který vyzýval k zahájení mírových jednání o uzavření „spravedlivého, demokratického míru bez anexí a kontribucí“. Na základě nabídky k jednání ruské bolševické vlády byla v Brestu Litevském zahájena mírová jednání. Jednání měla odezvu ve vnitropolitické situaci a naopak. Na ruský návrh, aby právo na sebeurčení národů bylo rozhodnuto lidovým hlasováním, ministr hrabě Otakar Czernin odpověděl, že státní příslušnost národů, které nemají státní samostatnost musí být řešena v rámci ústavy států, ve kterých žijí. Rakouská vláda, která v intencích císaře Karla I. uvažovala o federaci, vyhověla německy mluvícím poslancům a na svatodušní svátky vydala nařízení, v němž oficiálně bylo proklamováno zřízení provincie Deutschböhmen.

Podle tohoto návrhu se mělo zavést v Čechách krajské zřízení s 11. kraji (organizovaných podle národnostního principu).

„V nynější velké době, v níž rozhoduje se osud národů a v níž Češi chtějí využiti převratných sil válečných, aby rozbili rakousko-uherskou monarchii a dostali dva a půl milionu Němců v Čechách pod jho československého státu, žádáme my, představitelé německého národa v Čechách, aby byla zřízena samostatná provincie Deutschböhmen se všemi právními přívlastky a zřízením korunní země v rámci císařství rakousko uherského, a to bez jakékoliv závislosti na české části Čech…

Rakouští poslanci říšské rady totiž, stejně jako čeští, sledovali pečlivě vývoj událostí a snažili se o to, aby německy mluvícímu obyvatelstvu Rakouska a korunních zemí zůstaly zachovány jejich vrchnostenské výhody. „Německý národ neustane, dokud neprovede konečné osvobození (svých soukmenovců) z nadvlády Čechů a – třeba i násilím – nezabrání zřízení československého státu, v němž by německý národ byl ujařmen… Za tím účelem žádáme ohraničení a sloučení německého území v Čechách a pro toto území všechna ústřední místa, úřady a instituce, které patří korunní zemi.“ Německé Rakousko požadovalo rozlohu 118 311 km² s 10,4 milionů obyvatel včetně současné Rakouské republiky a dalších německy mluvících oblastí bývalých rakouských císařských zemí Cislajtanie  neboli Předlitavska. Pojem „Předlitavsko“ byl neoficiální. Do roku 1915 se oficiálně užívalo spojení Království a země na říšské radě zastoupené, v roce 1915 se oficiálně začalo užívat názvu Rakousko.

Název Předlitavsko vznikl v roce 1867 jako výsledek tzv. rakousko-uherského vyrovnání a označoval země, které dělila od Uher řeka Litava. Ty zahrnovaly jižní Tyrolsko a město Tarvisio , obojí v Itálii; jižní Korutansko a jižní Štýrsko , nyní ve Slovinsku , sudetsko – německé a německé Čechy, nyní v České republice. V praxi se však jeho pravomoc omezovala na podunajské a alpské provincie staré habsburské říše – téměř všechno, co je nyní Rakousko.

Kořenem všeho zla ve střední Evropě, z něhož vyrostl nacismus, je neobčanské pojetí státu, představa, že subjektem práva na sebeurčení je národnost, v podobě pokrevního soukmenovství, a ne politický národ, tedy občané, kteří se stávají národem na základě své aktivní loajálností k institucím svého státu. „Soukmenovci, […] v roce 1919 nám bylo upřeno právo na sebeurčení a byl nám proti naší vůli vnucen český stát,“ řekl Henlein 15. září 1938.

Nikoliv tedy Hitler, na kterého se při líčení běd 2. světové války sudetští Němci vymlouvají, ale oni sami jsou těmi viníky, kteří nechtěli být loajální k státu, do kterého přišli na pozvání, a ve kterém žili více než tisíc let! „Právo na vlast“ v Evropě XXI. století může znamenat jen právo všech k ústavě loajálních obyvatel mít občanství státu, v němž žijí a pracují. Nikdy nic více, ale současně nic méně!

Narážím na falešné pojetí loajality, kdy některá etnika odmítají loajalitu k ústavě ve jménu svého náboženství a „elity“ jsou jim ochotni přesto dát naše občanství. Ve jménu falešné politické korektnosti opakujeme stejnou chybu jako za 1. republiky vůči sudetským Němcům. Ustupujeme tu z jednoho či jiného důvodu od požadavku plné loajality k naší historii, k naší kultuře, k naší ústavě. Tenkrát jsme tak dlouho ustupovali až jsme dopustili rozpad republiky. Občanská loajálnost, je pro demokracii nekonečně vyšší hodnota než pokrevní soukmenovství. A to je univerzálním poselstvím Masarykova „nesamozřejmého“ státu.

Henlein původně ve svých projevech, zdůrazňoval odstup od německého národního socialismu a ujišťoval o loajalitě k Československému státu a zdůrazňoval uznání myšlenky občanských svobod. „Říkám jasně, že jsem s hitlerismem nikdy neměl a nemám nic společného. Německý nacionální socialismus končí pro nás na hranicích, stejně jako tam končí SHF.“

Teprve v projevu ve Vídni v úterý 2. března 1941 přiznal skutečnou pravdu– : Die Sudetendeutsche haben ihre Pflicht getanSudetští Němci svojí povinnost splnili. […] Abychom se zpočátku vyhnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme zpočátku skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. […] Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitřní stabilitu Československa tak zásadně, že bylo zralé na likvidaci…

Lépe než Václav Bělohradský bych asi nenapsal příslušné poučení a proto cituji:

Sudetští Němci se nepoučili z naší společné tragické minulosti. Naopak, formuli „právo na vlast“ dávají ve velké většině neobčanský význam „práva národů na jejich dědičná sídla.“ Dědičná od kdy a v jaké míře? Není snad podstatou EU neomezená mobilita?
Jak zaslepující je tento archaický (a ve svých důsledcích nedemokratický) slovník, ukazuje tragický příklad Wenzela Jaksche, sociálního demokrata, který v britském exilu odmítl podpořit legitimnost obnoveného Československa v jeho původních hranicích, a tak (nechtěně) přispěl k prohloubení propasti, která vedla k odsunu. Jeho korespondence s Benešem v této věci je poučná: svou účastí ve vládě od samého počátku mohl nejen zabránit odsunu, ale i sovětizaci střední Evropy.

Sudetští Němci jsou symbolem i obětí středoevropské tragédie, kterou nazvu umělým slovem „neobčanskost.“ Neuměli být občany Rakouska-Uherska, protože zabránili svým pangermanismem jeho postupné přeměně ve federaci podunajských národů (zpívali Wacht am Rhein místo Zachovej nám Hospodine, jak říká hrabě Chojnicky v jednom z románů velkého postrakušáka Josepha Rotha); neuměli být občany demokratického Československa, když v klíčové evropské krizi nebránili jeho demokratické instituce jako hodnotu nekonečně vyšší, než může být pokrevní loajálnost vůči soukmenovcům = rasovým soudruhům. Poučení z naší společné středoevropské minulosti je jedno jediné: stát je občanský a politický, ne kmenový a pokrevní princip. Sudetští Němci by měli být hlavními zastánci (spolu s námi) „ústavního patriotismu,“ jak německý filozof Jürgen Habermas nazval podstatu politické loajálnosti občanů k poválečnému demokratickému Německu. Ale nejsou.

Jak bychom je mohli převychovat my – a po roce 1945 to byl hlavní cíl Spojenců – když se to nepodařilo ani bohatému a mocnému novému Německu? Když je zničena politická smlouva, která dělá z kmenů a přistěhovalců všeho druhu jeden politický národ, když se z občanů stanou „soukmenovci,“ rozpadá se občanská důvěra a lidé se stávají obětí bezpráví. Právo je vztah mezi občany, nikdy ne mezi „soukmenovci.“ Evropským dědictvím Masarykova státu je i silný smysl pro politickou roli kultury. Čechoslováci za svou krátkou politickou existenci zakusili, že kultura a politika jsou kategorie úzce propojené, zvláště ve střední Evropě.

Největší lží v německo-českých diskusích je právě iluze, že existuje nějaká mrtvá minulost, o které můžeme diskutovat vně proměn evropské kultury a bez politických důsledků.
Minulost bude nad námi vždy viset jako Damoklův meč, protože přijímáme jako svou minulost určitou verzi světa jen proto, že patříme k nějaké kultuře a hájíme projekt budoucnosti, který ta kultura legitimuje. Chceme návrat práv na dědičná sídla kmenů a pokrevního pojetí státu do střední Evropy? Mají být třeba maďarsky mluvící příslušníci rumunského nebo slovenského státu „maďarskými soukmenovci se zvláštními právy?“

Prezident Zeman říká, že chybovat může každý, ale opakovat stejné chyby může jenom blbec. Proč chceme opakovat chybu, které jsme se už jednou dopustili? Jestliže jsme se dodnes nevyrovnali (přes existenci česko-německé deklarace z roku 1997) s otázkou českých Němců, kteří ve jménu kmenové solidarity, „plníc svůj historický úkol,“ rozbili demokratický stát, jak se chceme vyrovnat s africkými kmeny (snad z Pobřeží slonoviny), jež navíc stojí nejen svou historií, svou kulturou, svým náboženstvím úplně jinde, a které chceme přijmout, integrovat a snad i vzdělat? Jak to chceme dokázat, když se naše vlastní vzdělávání stále propadá ač očekáváme změnu v průmyslu (ale i ve službách a v zemědělství), kterou by měl být soběstačný automatizovaný systém fungující pomocí strojového vnímání, autokonfigurace (sebenastavení parametru strojů) a autodiagnostiky, které budou pomocí čipů ve spojení se surovinami, nástroji, trasami linek, stroji a díly? Tedy produkty i stroje dostanou čipy, pomocí nichž je bude možné kontrolovat a obsluhovat přes internetovou síť?

Kdy nejmenší nároky na kvalifikovanou práci budou mít „chytré sklady“, které dodavatele samy informují o docházejících zásobách, přibližně toho typu jako je už dnes v Amazonu.
Největší ztráty pracovních míst se objevují v administrativě, ve zpracovatelském průmyslu (jehož váha ve vyspělých zemích kontinuálně klesá), ale také v designu, médiích, sektoru zábavy či stavebnictví. Stále důležitější budou lidské schopnosti a dovednosti, kterými nemůže disponovat robot: tedy kreativita, schopnost kriticky myslet, spolupracovat a vyjednávat s ostatními. A právě s kreativitou jsme ve vzdělávacím procesu na štíru kvůli hloupému volání, že škola nereflektuje požadavky praxe!

Ptám se – ví snad někdo, kdy škola tyto požadavky plnila? Kreativita totiž může povstat jenom tehdy, nedrží-li se vžitých a naučených šablon. Když jsem se tady vysílil vysvětlováním proč je současný tlak na školství kontraproduktivní, tak se úplně hroutím při představě, že tohle bude nutno vysvětlit lidem zemědělské kultury zatíženými zvyky a tradicemi subsaharské a tropické Afriky. Nejsme schopni provést řádnou inženýrskou přípravu při stavbě tunelů v hlavním městě a troufáme si na takovou úlohu?

Místo závěru jenom povzdech, že si neumíme poradit se skutečně závažnými úkoly a zabýváme se něčím, co je demokracii cizí a co podloudným způsobem a v pseudohumanitním rouše ovlivňuje standardní demokratické mechanismy. Co už stát měl dávno pojmenovat správným jménem a také kriminalizovat aniž by kryl svoji nerozhodnost podivným projektem HateFree Culture, který je v české kulturní tradici nadbytečný. Ing. Pavel Cimbál, který je autorem článku Hate speech aneb jak umlčet hlas internetu v dalším interwiev mimo jiné říká:

Co si myslíte o projektech typu HateFree Culture? Je vhodné, aby je podporoval stát?
Přijde mi to zcela nesystémové – o politickém směřování země mají přece rozhodovat volby. Pokud jsou zde struktury, které z veřejných prostředků vyvíjejí politickou činnost, aniž by pro ni získaly podporu alespoň části veřenosti v regulérních volbách, je cosi špatně. A s demokracií to pak nemá už moc společného. Ostatně soudím, že HateFree musí být zrušeno. 🙂

A jaké mínění máte o Člověku v tísni či festivalu Jeden svět?
Jde o politickou organizaci, snadno vmapovatelnou do politického spektra ČR, ovšem maskovanou za fasádou obecně prospěšné činnosti. Takový hybrid. Ale renomé těchto neziskovek klesá, lidé rádi přispějí potřebným, ale neradi na propagandu. Takže věřím ve zdravý selský rozum. Festival Jeden svět na školách je pak zvláštní směsicí lidských práv a kulturního relativismu ve službách multikulturalistické agendy. Nepřijatelné především proto, že systematicky cílí na děti.

V poslední době se diskutuje o financování právě neziskových organizací, zákazu některých zemí, aby tam neziskovky placené ze zahraničí fungovaly, i v souvislosti s převozem migrantů. Jaký je váš názor?
Byla to otázka času. Žádná země přece nebude dlouhodobě podporovat a ani tolerovat, organizace, které ji svou činností trvale poškozují. Vznešenost myšlenky, pod kterou se tak děje, nebo mediální krytí takových aktivit, to vše jen oddaluje okamžik odpovídající reakce. Která nakonec stejně přijde. A přišla. Otázka je, zda na to už není pozdě.

Poslední dobou bývá na Facebooku skutečně zablokována řada lidí, častokrát z řad antiislámských aktivistů. Vznikají centra, kde lidé pročítají příspěvky a pak nahlašují podle nich závadný obsah. Dostáváme se do doby, kdy se i v České republice budeme bát nahlas říci, co si myslíme, abychom nebyli trestáni?
Ano, ta doba se přiblížila. Takovým okénkem do budoucnosti může být situace v sousedním Německu, kde se tyto věci prostě už veřejně neříkají. Doma u večeře tak děti slyší pravý opak toho, co ve škole. Trochu to zadrhává v bývalé NDR, kde jim to asi něco připomíná, ale německá nátura velí zatnout zuby a držet krok. Kuriózní je třeba případ opakovaného zrušení německých účtů XY-Einzelfall na Twitteru, které přitom jen agregovaly články z oficiálních médií. Už ani to se tam nesmí. Dávat fakta vedle sebe, nedej bože do souvislostí.

Dopsal jsem článek, ve kterém jsem se snažil vysvětlit svoje mínění, respektive svůj podložený názor na současné tendence. T.G. Masaryk říkal: „Státy, které se nedrží svých zakladatelských idejí, zanikají.“

Je to snad úmyslem současných „elit?“ A také očekávám, že článek vyvolá pobouření zastánců importované Hate free Culture. Proto ještě následující řádky. Evropský soud pro lidská práva zavedl podstatné rozlišení mezi obsahem, který uráží, šokuje nebo znepokojuje stát nebo část obyvatelstva, a obsahem, který představuje skutečné a závažné podněcování k násilí a nenávisti. Soud jasně uvedl, že státy mohou druhý z uvedených typů obsahu postihovat nebo blokovat. Celý článek byl psán tak, aby obsah skutečně začal znepokojovat stát nebo část obyvatelstva a přitom nepodněcoval k násilí či nenávisti.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Země Lea K. se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.